LeG!oN

No, Nein, Aucun! Na překlad mého negativního intra nebude potřeba ani Amy Adams a snad mi zde všichni nadšenci odpustí, ale toto je po letech zase neuvěřitelný hype. Ovíněn jen několika komentáři zde (a to ještě uživateli, se kterými mám ve většine stejný názor), nikoli trailery a synopsí, zašel jsem celý natěšený na nový Villeneův počin. Pravda ovlivněn jsem byl ještě Villeneovými předchozími snímky Sicario a Prisoners, které po letech zrají jako víno. Bohužel tento, třetí, mnou viděný, režisérův počin šel mimo vše mnou na scifi milované a obdivované. K mému překvapení se tu scházím opět s naprosto rozdílnými dojmy oproti většině hodnodících, kde je to avizované napětí? Mysteriózno? Úderná myšlenka? Od začátku film trpí neduhem posledních let, a sice naprosto nulovou gradací a tedy budování jakékoli atmosféry a sžití se s postavami. Děj je naprosto plochý s minimálním spádem, ústřední postavy (Adams, Renner, Whitaker) postrádají jakoukoli hloubku. Louise (Adams) je odbornice na ligvistiku s tradičně dojemnou osobní storyline (která mě naprosto minula, buď tou rutinou, nebo Villeneuvým podáním), která je ve svém oboru samozřejmě nejlepší, proto se během prakticky nulového briefingu ocitá z učebny uprostřed mimozemské lodi a luští od emzáků jejich mateřštinu za účelem zjištění, zda jsou jen další alieni ve frontě, čekající na destrukci Země, nebo jen bytosti přinášející lásku. Nemá cenu spoilovat nad dalším dějem, každý si musí udělat obrázek sám, ale mě osobně přišel naprosto bez napětí, jakékoli postupné stupňování děje zde nefunguje a výsledná myšlenka je ještě o řád slabší jak v Interstellaru, který má k tomuto filmu hodně blízko (jak dějem, tak celkovým zklamáním). Pokud budu hledat nějaké klady, dost se zapotím, protože opěvovaný audiovizuál zde taky neshledávám kladným, tedy hlavně vizual. Xkrát ohrané záběry, sázka na velký minimalismus, který je zde naprosto na škodu (jednotvárný design kapslí jak po stránce exteriéru tak hlavně interiéru postrádá i v rámci scifi logiku). Jediné světlo na konci tunelu je pro mě již tradičně perfektní Jóhannssonova těžká, hutná hudba, která stoprocentně obstojí i jako samostatný soundtrack. Jelikož ale ve filmu nefunguje nic, tak to ani tento prvek bohužel nespasí. Výsledkem je tak velice mdlé scifi bez nápadu a bez emocí, které zanechalo stopu jen v mé peněžence a z hlavy už se pomalu a jistě vytrácí. Zároveň v mé hlavě po letech uzavírá trio scifi "u kterých je vám líto být vzhůru", konkrétně Interstellar a Den, kdy se zastavila Země (2008). Možná bych spíš většině zdejších nadšenců doporučil reparát v podobě projekce Zemeckisova Kontaktu, který je ještě ze staré školy, kde se na nic nespěchalo a dlouhá stopáž neznamenala nudu, ale naopak interní požadavky ji ještě o pár minut prodloužit...

"Sixty is the new thirty, mother fucker". Od Wrestlera nejlepší existenční krize, která má však daleko větší sdělovací záměr, ale nebudu prozrazovat víc. Všichni hrají jak na divadelních prknech. Lubezki má gravitaci každého záběru pěkně v hrsti a nezbývá než doufat, že jeho potomci budou stejní machři. No a samozřejmě osobitost AGI, radost pohledět. Tohle je zkrátka ten typ snímku, po kterém mám zase o chlup větší chuť žít.

Hobití trilogie dohrána a tak si dovolím menší sumarizaci. Byť je podle mého tento díl nejzáživnější, má nejmíň keců okolo a až na Legolasův Matrix movement na rozsypávajícím se mostě, v něm tolik nebijí do očí CGI triky. Knihu jsem jako většinou nečetl, takže nemám přehled v tom, které části jsou natahované a které naopak vynechané. I přes tuto mojí znalostní díru však vnímám a podepisuji se za většinu, že rozdělit takový příběh na tři dvou a více hodinové celovečeráky je prostě špatný tah. Jako investor bych se na to asi díval jinak, ale jako divák jsem se během všech tří projekcí svým způsobem nudil. Trpí tím všechno - postavy jsou totálně chladné, všechny charaktery na mě působily, jako by své texty prostě jen odříkaly, samotné dialogy prázdné a neskutečně primitivní. Je proto smutné, že tato trilogie se narozdíl od té deset let staré vytratí z hlavy během pár dnů a to je opravdu škoda, protože Peter před více jak deseti lety stvořil svět, do kterého jsem se vždycky rád vracel a nechal se jím unášet... I jako milovník fantasy musím nechat hodnocení v Šedých horách průměru...

Po dlouhé době naopak po druhé projekci přidávám na hodnocení či spíš v žargonu tohoto fláku, na hodnosti. Ten scénář je na dnešní dobu v rámci žánru opravdu chytrý a nesmírně chytlavý a umožnil mi zážitek, jako se to naposledy povedlo snad jen Abramsovi v prvním Star Treku. V obou případech jsem měl totiž vyloženě blažený pocit během celé projekce. Já prostě obdivuji, když někdo dovede zrežírovat film s takovou ladností a elegancí, kdy jako celku není opravdu moc co vytknout. Jednoduše řečeno, film absolutně postrádá klasické neduhy tohoto žánru, není zde hluché místo a akce přitom nezačne nudit, xkrát ohraná klišé zde nepůsobí jako xkrát ohraná klišé. Díky tedy Tomovi a Dougovi za zpřostředkování žánrové extáze i v roce 2014, díky vám a celému štábu vím, že tenhle žánr ještě není jen popcorn pro děti facebooku. A to se nezmiňuji o rafinovaných inspiracích u Aliens, viď Hudsone :).

Po celou dobu mi chyběla ta hravost z First Class, jakoby Singer nezvládal současnou generaci top herců, jinak si nedovedu vysvětlit tu poměrně nezvládnutou práci některými postavami v čele s Fassbenderem na place. Tento Brit (vlastně Němec, ale po výkonu v Panchartech nemůžu jinak), který už šest sedm let svým charismatem tvoří naprostou špičku z pověstné britské šaramantnosti (mj díky svému ďábelskému hlasu) mi tady poprvé přišel nevýrazný. Chápu ty scény z budoucnosti, kdy vidíme krásně zestárlé a unavené dávno usmířené soky Charlese a Erika, ale nechápu tu unavenost u mladého Erika a s ním třeba ještě Wolverina. Ten se nám sice vrácením v čase zbaví několika šedin, více se napumpuje, ale o to méně je v akci. Ale abych jen nekritizoval (což nemá žádnou souvislost s psaním komentu po ránu, kdy po vystřízlivění ze snů bývám obvykle velice podrážděný), mdlost Wolverina spočívá spíš v jeho hereckém projevu jako takovém, ta (ne)akce by mi zase tolik nevadila, nemůže si ostatně nejoblíbenější postava opět utrhnout film pro sebe. Nevadilo mi ani to, co se zde všude kritizuje, a sice zjevné nepřesnosti v ději v návaznosti na předešlé filmy. Komix jsem nečetl a v globálu jsem si všímal spíš těch přesností (Wolviho kostra ještě bez adamantia). Co se mi však vyloženě líbilo, tak atmosféra celého filmu. Úvodní seznámení s nepěknou budoucností v podobě vražedných Sentinelů a mutantí marný boj s nim byl úžasný, já prostě miluji tyto způsoby vyjádření beznaděje. Celý film jsem byl tak příjemně sevřený z té nejistoty, se kterou se bojuje. I když to tedy vypadá, že jsem na snímek vesměs kritický až rozmrzelý, není to pravda. Hravost je sice jedna věc, ale to jak Singer buduje atmosféru je úžasné, to spolu se skvělou akcí tvoří výborný zábavný film, který nepůsobí vůbec naivně a dětsky jako třeba některé one-man Marvelovky (oba Thorové). Takže ano, těším se na řádnou Apokalypsu....

Rok 2007 byl pro mne maturitní a pro mého oblíbence Wana neskutečně kreativní. Natočil dvě žánrovky, které dle mého tou dobou na "trhu" dost chyběly. Jednak Rozsudek smrti, excelentní revenge záležitost a jednak právě Zlověstné ticho. Je vidět, že ten rok chytl James skutečně slinu, oba filmy mají dosti podobnou atmosféru díky Clouserovic brilantně temné hudbě. Další prvky už se zde samozřejmě díky žánrům liší... Dead Silence je malá duchařská záležitost, kde kraluje opravdu skvělý audiovizuál, vynikající skvělými maskami a kulisami. Mimochodem, kdo zná následující Wanovy horory, nemůže si nevšimnout, že právě od Dead Silence zde pracuje se svým osobitým znázorněním duchů (podoba Mary Shaw s dalšímy duchy v Insidious atd. je veliká). A jak já tento styl hororu moc nemusím, tak tady mi to opravdu hodně sedí... Tento malý horůrek mohu doporučit i za skvělou postavu dotěrného detektiva v podobě Markovic bráchy Donnieho Wahlberga, který ve vedlejších rolí přímo září...

To si takhle jednou jdete připomenout město Řím na velké plátno a dostane se Vám odměny, kterou jste nečekali... Filmová báseň s přesahem, jenž se přelévá přes okraj Tyrhénského i Jónského moře. Před čtvrt rokem jsem shlédl film Amarcord, který mi naznačil, že jsem na dovolené se svým zrcadlením jen špatně vstřebával místní mentalitu (kdo zde někdy cestoval autem, pochopí...), toto dílo mě přesvědčilo, že se do Boty musím na stará kolena ještě vrátit, stejně jako k tomuto dílu samotnému... Tolik myšlenek, tolik emocí, ten temperament (v přístupu jsou mi zatím nejpříjemnějším národem, co jsem poznal)! Zatím co Amarcord nám ukazuje italský národ jako takový, La Grande bellazza nás zavede mezi smetánku, pokládá otázku do jaké míry je tento život ještě smysluplný. Sebereflexe v podání hlavní postavy Jepa je opravdu úderná a člověk si z toho spoustu odnese. Jedná se tak podle mě o nejpůsobivější snímek posledních neřku li let, odpočinul jsem si, pobrečel jsem si, zasmál jsem se a nepochybně se mnou i celý sál, který až do posledního řádku titulek zůstal sedět.... "I was destined for sensibility. I was destined to become a writer. I was destined to become Jep Gambardella."

Příjemné překvapení ke konci roku. Stiller hraje typicky skvěle nesmělého a prvky fantasy jsou přímo úměrné mým snům. Tak trochu další zážitek, který mě pomalu dostává ze zimního splínu...

Tak, a všechny školní projekce z let minulých a nejspíš i budoucích se můžou jít v IMAXu bodnout.... To se mi honilo hlavou asi deset minut po odchodu ze sálu. Těch předchozích x minut jsem pomalu nahmatával zemi a vážil si gravitace, kterou nám matička Země poskytuje. Skutečně si nepamatuji takový intenzivní zážitek, po jehož skončení jsem se ještě chvili cítil jak účastník vesmírné mise (a obecně ještě stále v ději). Cuarón překračuje všechny meze a všem kritikum vytírá zrak nejpřesvědčivějším vizuálem vesmíru a pohybu v něm. První cca 17min záběr bez jedinéno střihu dává zavzpomínat na Potomky lidí, u kterých otevírám hubu dodnes. Zde se po chvíli člověk skutečně ocitá ve vzduchoprázdnu a v naprostém tichu a ačkoli je pár minut klid a vy si užíváte pohledy na Zemi a do nekonečné tmy vesmíru, očekávaná katastrofa na sebe nenechává dlouho čekat a vy jste tam prostě přitom s posádkou, tluče vám srdce, děláte úhyby (skutečně poprvé jsem v IMAXu zaznamenal tyto reakce nejen u mě, ale snad u všech lidí okolo) a zkrátkka cítite tu nejistotu a hrůzu možného odprostění od vesmírné stanice. Nedá se zde moc co kritizovat, dokonce i má těžce neoblíbená Sandra je tady famózní (Clooney je tam taková jednohubka a spíš je to skutečně one-woman show, každopádně jak to ten chlap dělá že už dobrých deset let vypadá furt stejně, dobře). Příběh jak už zde bylo několikrát řečeno je prostý, ale to neznamená, že na celé působivosti filmu nějak ubírá, všechno tam do sebe zapadá, dokonce bych řekl že má celá tato záležitost dokumentární rysy, protože jsem na něm nenašel větší unreal fail... takže subžánr sci-fi bych zde klidně vymazal... může se to stát teoreticky i Vám! Na závěr jsem doma na zem shodil asi pět věcí na zem, abych se ujistil o stavu přirozeném pro zemi, tedy Gravitaci.

... a soundtrack mi bude hrát v autě na cestě do Brugg.