CiTrus007

V celovečerním uvedení působí seriál poněkud natahovaně a snesl by drobné zkrácení. Jinak mu toho ale moc nevytknu. Scénář je prakticky vidláckou detektivkou, vyprávěnou jako prázdninové dobrodružství "drzého smrada" Quinquina a vyšetřování dvou dokonale tupých policistů, z nichž jeden nápadně připomíná retardovaného vesnického Columba pofrancouzsku. Kamera i střih na mě působily až realisticky strnule a vzdušně. Počet narážek na duševně choré, černé a muslimy mi přišel přinejmenším podezřele vysoký. 9/10 [KVIFF 2014]

Mysteriózní bunkrová psychodetektivka s prvky extrémního křesťanského moralismu se snaží o socialistickou kritiku zkorumpovaných společenských vazeb mezi mocnými a jejich deformovaného nahlížení na obyčejný svět. Kvůli přílišnému soustředění na konkrétní vraždy však snímek vyznívá trochu jinak a dopadá spíše jako nábožensky ujetý mix Fantomase a Čtyři vraždy stačí, drahoušku. I přesto se však jedná o originální a napínavý film, který mě u plátna udržel až do poslední minuty. 7/10 [KVIFF 2014]

Zákaz kouření mi svým námětem připomněl Hru s Michaelem Douglasem. V tomto snímku se ovšem nad naším hrdinou nevznáší pouze temný stín polozločinecké organizace sledující každý jeho krok, do koktejlu je navíc přimíchána koňská dávka čistě kapitalistického ega, orientálního nadpřirozena a občasných bollywoodských tanečních výstupů. Abych to shrnul, první polovina filmu se mi moc líbila díky pečlivě načasované situační komice, nadhledu a originální expozici. V té druhé byl film na můj vkus příliš natažený a moc se zabýval odvykacím psychadelickým raušem, který ve spojení s kryptofašistickými tendencemi pana Kashyapa doslova "vyhladil" část pointy příběhu. Celou dobu se mi ale líbila technická forma, od progresivního střihu až po barevné hrátky a všemožné kontrasty mezi jednotlivými prostředími. 7/10 [KVIFF 2014]

Tento šílený film na mě zanechal stopu na velmi dlouhou dobu. Jedná se o zásah do soukromí vyschlého malíře, který začne postupně propadat podivným představám o nymfomanické komtese Wandě, která v jeho domě zemřela kdysi za války. Čím dál surovější fantasmagorie začnou zabírat stále větší část Leonardova života a spolu s tím se nekontrolovatelně začnou stírat dějové roviny. Vyvrcholení je silné, nesmyslné a alespoň pro mě nepochopitelné. Celý film je doprovázen experimentálním zvukovým podkladem od Ennia Morricone. 5/10 [KVIFF 2014]

Růžový šum vypráví romanci dvou přestárlých hrdliček z kolumbijského zapadákova. Jeho scénář je přímočarý a typově předvídatelný, takže jej vůbec není složité prokouknout už někdy v půli filmu. Vydržet až dokonce se však pro mě stalo výzvou. Film je totiž neuvěřitelně zpomalený, působí těžkopádně a úplně postrádá dynamiku jako celek. Střih je vláčný, některé záběry jsou čistě atmosférické, film si často pohrává se zvukovými kulisami a ambientním šumem. Výsledný zážitek přesto nebyl zas tak nudný, jak bych očekával, a to zejména kvůli kvalitním hereckým výkonům představitelů ústředních figur, kteří i přes velmi strohé dialogy dovedli k divákovi přenést hodně informací. Kromě toho mě také uchvátila kamera, která každý záběr proměnila v pečlivě komponovaný obraz, za který by se nemusel stydět kdejaký umělecký fotograf. 7/10 [KVIFF 2014]

Po delší době jsem narazil na další slušný kousek skomírajícího československého filmového průmyslu. Velmi se mi líbil původní námět, scénář však působí na můj vkus trochu přímočaře, zvláště pak ve spojení s poněkud průměrnými hereckými výkony. I přesto bych ale rád ocenil hlavní myšlenku a důležité morální dilema, které svým uměleckým počinem Andrea Sedláčková připomněla. Rád bych také vyzdvihl dokonalou realističnost celého příběhu, která jde ruku v ruce s velmi střízlivým a chladnokrevně objektivním vykreslením přidušených osmdesátých let a všudypřítomného totalitního režimu. To také souvisí s tmavou, kontrastní a studenou kamerou, která se v mých očích stala téměř bezchybnou. 7/10 [KVIFF 2014]

Kafkovsky temné drama začíná nevysvětleným zločinem, který se postupem času projasňuje formou vzpomínek a podivných záblesků z minulosti. Petri v průběhu filmu krásně ilustruje, jak italská policejní tradice, trocha přirozené autority a pečlivá manipulace s lidmi mohou ochránit vysokého komisaře před spravedlností i navzdory jasným a zdrcujícím důkazům o jeho vině. Na konci spatřujeme, jak může taková přílišná koncentrace moci vést k nesmyslu. V tomto snímku je Petri mistrem napětí, věcí nevyřčených a nálady okamžiku. Jedinečným je také hudební podklad Ennia Morricone, který používá originální technické efekty. 9/10 [KVIFF 2014]

S grácií a vřelostí pravého Itala nám Pif vypráví odlehčený příběh o mladém Arturovi, který svým uličnictvím trumfne i Mikulášovy patálie. Pifův filmový jazyk je elegantní a souvislý, přesto nepostrádá vtip a na správných místech se brilantně vyostřuje. Od poloviny dále však Artur dospívá a s ním se bohužel umírňuje i doposud hravá dětská optika, kterou jsme na mafiánské Palermo nahlíželi. Film končí poctou všem mrtvým strážcům zákona, které jsme během filmu měli tu čest periferně zahlédnout. I když v této komedii Cosa Nostra slouží spíše jako historická kulisa a do příběhu zasahuje jako nespoutaný přírodní živel, rád bych ocenil, jak dobrosrdečně a vesele Pif příběh vyložil. Typickou ukázkou této cynické nátury je třeba scéna, kde mafiánský boss s upřímnou bezprostředností radí jinému mafiánskému kamarádovi, že aby si mohl vzít svojí vyvolenou dívku v souladu s pravidly Rodiny, musí nejprve odkráglovat jejího tatínka. Právě díky tomuto ironickému a bezstarostnému stylu jsem si po delší době v kinosále odpočinul a zároveň se dobře pobavil. 9/10 [KVIFF 2014]

Co film ve svém titulu inzeruje, to se mu i daří dodat. Miroslav Krobot zkrátka natočil frašku o nijakosti zapadákova, která diváka ukolébává pozvolným scénářem a ubíjí svým ryzím vidláctvím. Ačkoli je v ní humor na několika pečlivě izolovaných místech přítomen, není příliš propracován a bohužel má úrovní blíže k trilogii Slunce, seno, ... Po nadějně střižené upoutávce přiznávám, že jsem zklamán. 5/10 [KVIFF 2014]

Olga Sommerová natočila po všech stránkách skvěle vyváženou biografii, mapující osobní i umělecký život Marty Kubišové od šedesátých let až po současnost. Jsem potěšen, že dokument postavu Kubišové příliš nepřibarvoval, naopak divákovi otevřeně předložil fakta jejího životního příběhu včetně všech vzestupů i pádů. Toho Olga Sommerová dosahuje hlavně prostřednictvím kvalitního výběru archivních záběrů, které se přirozeně střídají s dobře dávkovanými rozhovory a temně působícími záznamy StB. Vše je odlehčeno jemně cynickým humorem Marty Kubišové a prokládáno lahodící dobovou hudbou, kterou film rozhodně není předávkován. 9/10 [KVIFF 2014]