Gilmour93

Existují povolání, při kterých slovní spojení „být zavalen prací“ dostává trochu jiný rozměr.. Důlní psychóza, při které tu a tam zasviští vzduchem krumpáč, ozve se zoufalý hlas, chrup zasvítí na cestu a havíř s mléčným pohledem udělá baf. Poměrně se daří těžba z prostředí, takže přítomnost krvežíznivých permoníků není potřeba, nicméně některé laciné lekačky a klišé mohl Ketai nechat na povrchu. Kdo hledá kvalitní podzemní děs, ať raději znova sestoupí za Neilem Marshallem..

Kde udělal baptistický reverend chybu? Nechal je při křtu ponořené déle, než bylo nezbytně nutné? Mají snad v Indianapolis něco ve vodovodním řadu, co způsobuje sadismus a lhostejnost..? O'Haver si nejspíš řekl, že když má silný námět zaštítěný skutečnou událostí, tak už se nemusí dále starat. Chyba. Když podceníte v dramatu drobnokresbu motivů, nevinné oči laně postavené proti frustrovanému zlu a jeho kohortě posluhovačů sami o sobě nestačí. Když tam chcete vpravit trochu napětí a přitom je to jen faul na diváka (konkrétně podrážení), je to chyba také. Námětem podobné Hounds of Love se mi dostalo pod kůži mnohem víc, tady jsem byl jen nestranným pozorovatelem..

Jediný, kdo je tady ve službě, je Steven C. Miller. Zase stojí u rumpálu a ve vědru, v kterém už několikrát seděl Willis, spouští do studny plné sraček Aarona Eckharta.. Moudra trousící nanyny s on-line zpravodajstvím, kamera vypadající, jako by se zrovinka probudil zlom San Andreas a záplava momentů naplněných pitomostí a směšností (postupy policie, postavy cestující časem a prostorem, pře ústředního buddy(?) dua o mediální pokrytí, celá návštěva u padělatele dokladů či závěrečné výkopové práce). O náročnost policejní profese v rámci tlaku na okamžitá rozhodnutí se to otřelo jen lehce, ale chápu, že jít do toho hlouběji by tuhle genocidu mozkových buněk připravilo o plynulost.. Na dvě velmi slabé hvězdy to vytáhne lítost směrem k Two-Faceovi, kterému při přemýšlení jestli vzít roli nevyšel hod mincí..

Ten, který nezná skromnost? Nadutá paruka? Těžko říct, jaké indiánské jméno by si Navajo Joe zasloužil. Typologicky mladý Jirka Bartoška, na sobě pánské bikiny a v sobě zuřivý zabijácký instinkt, při kterém hrobníkovy mozoly poznávají středověk. Burt Reynolds se k filmu vyjádřil něco v tom smyslu, že je to tak hrozné, že jediné místo, kde to mohou pouštět, jsou letadlo a věznice, protože nikdo nemůže odejít. V podstatě má pravdu, ale má to své brakové kouzlo, Aldo Sambrell s třemi obočími je vytrvale odporný a mistr Morricone mezi ty pomeje tu a tam pohodí pár perel..

Make Michael´s Balls Great Again. War porn ukazováček směrem k Hillary, u kterého je nejvíc zarážející, jak Bayův styl zevšedněl..

Je tragické žít v neživém těle. Nežít v těle živém je však ještě tragičtější.. Lidskostí napěchovaná rapsodie Penny Marshall umí dojímat a zároveň vypouštět páru humorem. Přináší i otazník, jestli neurolog, co se kvůli fungující léčbě musí změnit v psychologa, cítí něco jako pocit viny, že přivedl pacienty do světa, o který mohou kdykoliv zase přijít.. Probuzený De Niro i good Williams válí, nicméně na působivosti ubírá schematičnost a očividná špionáž nad kukaččím hnízdem..

Těch pár desítek sekund intra s podkresem „Blue“ z Basic Instinct je báječnou pozvánkou k dokumentu, který nahlédne do inspirace, myšlenek a tvorby provokujícího kazatele, co celou svou kariéru odvážně hlásá o sexu, násilí a náboženství. Od vzpomínek na dětství ve válkou sužovaném Haagu, přes vliv hollywoodského klíčníka Spielberga a sebeironické převzetí Zlaté maliny za Showgirls, až po komerční neúspěchy, které z něho zase udělaly Hollow Mana a vrátily ho na místo, kde jeho tvůrčí invenci vnímají se stejnou ambivalencí jako za mořem.. Pochopitelně nesmí chybět ikonická scéna, v níž detektiv Curran spatří místo, kde zhyne svým mečem..

Co začíná jako kombinace Dirty Jobs a crossoveru Kriminálek Miami a Las Vegas, se rychle promění v úzkost působící psycho thriller o znepokojivém místě, co pohlcuje osoby náchylné k pohlcení (zdravím Jacka Torrance). Ten nekomfortní pocit je navozen v drtivé většině času za denního světla (!), digitální kamera nepůsobí rušivě a hodně prostoru postavám přináší žánrově vzácnou autentičnost. Pointa? S klíčovým prvkem snímků podobného ražení nebyl problém ani tak z hlediska podstaty, jako spíše ve způsobu podání. Andersonův Mechanik mě v tomto ohledu rozebral o něco důkladněji..

Poslední mise USS Indianapolis. Nejdřív převezla tajný náklad, co ukončil válku a pak ji dvě japonská torpéda poslala ke dnu, aby se přeživší setkali s bezprecedentní alimentární frenezií (pro neznalé cizích termitů: žraločí bufet, co ještě nikdo nikdy nezažil). Záchranným kruhem mohou být kamera Gaunera Sekuly, kopie Toma Sizemorea z Bayova Pearl Harboru, krasavice Catalina či snaha o historickou věrnost (u některých detailů jako třeba pomíjení segregace černých námořníku nás však lakujou přesně ve stylu nyní tak populárního a přitom kontraproduktivního překrucování). Od pocty padlým námořníkům se však musí oddělit režisérský um béčkaře Van Peeblese, jenž přináší speciální efekty na úrovni televizního dokumentu, lhostejnost k postavám, únavnou délku a Cage z formy. Jeho kapitán McVay sere mramor takovým způsobem, že v reálu by ten kámen propadl toaletou v kajutě a potopil křižník mnohem dřív než ponorka I-58 kapitána Hašimota. Při scéně, která měla předpoklad stát se tou nejemotivnější (setkání po soudu s japonským protějškem), mě jeho herecký projev kuchaře krájejícího cibuli už jen dorazil..

Ples příšer. Amy Schumer s ceckem na průvanu si jede to své za hranicí důstojnosti a respektovat ji za to, že si ze sebe umí udělat legraci, by mělo smysl jen tehdy, kdyby se to tak často netopilo v jímce plné kluzké trapnosti a sebevědomého buranství. A stáří naivně balamutící Goldie Hawn, co se po patnácti letech a dvojnásobném počtu plastik vrátila do hry? Kdyby Kurt tehdy na palubě věděl, co ho čeká za bosorku, nechá ji plavat. Jenom sednout na koště a odletět..