Gilmour93

Servilita, absurdnost, cvakání pětky drátu prdelí a poučení soudruhů z krizového vývoje. Jakápak satira? Něco mi říká, že se to stalo přesně takhle.. Samozřejmě můžeme najít paralelu i s aktuálním děním u nás. Vzpomenout si na chrochtajícího vlekaře opojeného mocí a tiskovou mluvku, která když má mluvit, tak mlčí a když má mlčet, blábolivě blouzní a cituje Písmo. Potkat Jiřinu Isaacsův Žukov, řekne mu, ať si sundá brýle a plnou vahou svých metálů by mu jednu natáhnul..

Rozporuplné pocity. Na jedné straně špinavost, přímočarost a patřičně zkažený muž zločinu Dorff. Líbil se mi moment, jak Henry překročil podobně jako Llewelyn Moss v No Country for Old Men „point of no return“ a vlastním rozhodnutím, které rozhodně nebylo nevyhnutelné, nasměroval svůj osud k nevyhnutelnosti. A tady se dostáváme k těm „ale“, protože jak se ukázalo, Henry ta rozhodnutí činil už mnohem dřív. Nevím, jestli mi víc vadil ten lehce trapný twist, který byl geekům na Divoký západ velmi brzy dost natvrdo napovězen a do kterého jste si mohli myslet, že Tim Blake Nelson doslova klame tělem (a on neklamal), a nebo to špatně zahrané jinošské buřičství, které za dané situace otravně nahrazovalo posrání se až za ušima. V tomhle žánru je méně slov vždycky více..

Pod povrchem Babadook. Funkční, děj posouvající dialogy (vzácný to dar u podobných filmů), frekventovaná husí kůže a metafyzický ocas, kterému ke kráse scházelo trochu méně jasu. Tomu one-woman show konceptu dost pomáhá i Rebecca Hall. Kdyby snad někdy došlo k tomu heretickému aktu a točil se remake Osvícení, ona by měla utíkat před požární sekerou dull boye Jacka..

Washingtonský „Redskin“ Kilmer (nyní by ho asi nazvali Football Team, ale to je jedno) zúročuje meskalinové výlety z rok starého fláku od Stonea, aby jako agent FBI na drancovaném území zjistil, jaká krev mu koluje v žilách a jak otrávená je těch, co se podílejí na jejím plundrování.. Lehce mystický neo-western, který sice vyslal pár kouřových signálů ohledně problematiky „amerikanizace“ původních Američanů, ale po stránce krimi a thrilleru ten potenciál plně nevyužil. Zůstávají však Bossovy Badlands, ryzost Deakinsových obrazů a rozverná postava Crow Horse Grahama Greenea, která podle hloubky otisku vaší podrážky hravě určí, jestli jste se ráno úspěšně věnovali masturbaci..

„Příběhy jako naše vždycky končí za svítání..“ Hrozní fízlové a jejich nikdy nekončící házení klacků pod nohy těm, co jsou v jádru dobří, ale tuze zlý systém je donutil stát mimo zákon. Tentokrát i s etnicko-sociálním podtextem, že sice můžete dostat cikána z cikánského tábořiště, ale nedostanete cikána z chlapa.. Typický Giovanni s typickými hrdiny, byť tentokrát Alain až lehce parodicky představoval něco mezi Jurajem Kukurou a Oldou Kaiserem ve scénce Olééé. Ve finále ale rozhodně zajímavé tím, jak se Delon vzepřel očekávání (viz. úvodní citát)..

Přítomnost hvězd nižší svítivosti, udržování diváka v nejistotě ohledně pachatele a atraktivní exteriéry můžeme brát jako pozitiva, nicméně Quaid je jakýsi kožený, Stuart režisér si často nerozumí se Stuartem scénáristou a hledat motivy v jednání otvírače stehenních tepen je tady stejně marné, jako pokoušet se učesat obočí Ronalda Lee Ermeyho.. Jedna perlička týkající se i dabingu: Při své první scéně Ted Levine jako budoucí kapitán Stottlemeyer řekne budoucím českým hlasem Monka: „Stalo se to takhle.“ A pak nevěřte na náhody..

Nemají pokoj svévolníci? Dejte pokoj.. Nečekané konsekvence trojmordu v nočním podniku vedou k poznání, že ne každé zabití je špatné a ne každá smrt zbytečná. José Coronado vylezl z popelnice, kterou už od sklonku sedmdesátek nikdo nevyvezl a chlastajíce více coly než Sagvan v Kamarádech do lijáku (navíc s rumem) neokázale řeší situaci, do které se při opičce namočil. Způsobem lehce archaickým a nesystémovým, ale o to méně pro jeho okolí uchopitelným.. Noirovým suknem potažený thriller, u kterého jsem při potýkání se s tempem a jistou dialogovou toporností nabyl dojmu, že divákovi byly informace dávkovány tak komplikovaně jenom proto, aby pak ocenil finále, které se drží osvědčené jednoduchosti..

Bee Lives Matter! Na tři dekády starý kult, který se taky nebál být sociálním komentářem, to ztrácí v hodně věcech. V urbanismu si libující kamera sice vtipně změnila polohu z letícího na ležícího pozorovatele a dokáže zaujmout estetičností vizuálu, nicméně na atmosféru prostoru a času, Glassovu hudbu a především sílu mýtu Roseova filmu to dosáhnout neumí. V čem jej ale rozhodně trumfne, je tlak prstů na tepu doby a explicitním obžalováváním všeho od gentrifikace až po „bílé, kteří milují, co černí dělají, ale je nemají rádi.“ To „racial justice“ kyvadlo se už snad blíží k největší výchylce. A pak, nevím jestli dříve, nebo později, ale vím to s jistotou, kvůli velikosti svého vychýlení zase nezastaví v rovnovážné poloze. A tento Candyman možná bude na stejném seznamu jako nyní Fullerův White Dog a animovaný Dumbo..

To jsou mi postavičky! Postupem času mládnoucí Neeson jako obžalovaný, co musí u soudu používat elektronickou tužku Roberta Záruby, jeho snaživá obhájkyně Cher, které scénářem daná natvrdlost nedovolí ihned odhalit pozadí řezu vedeného zleva doprava, lobbista Quaid, který nejdřív hledá koho ojet, aby se prohlasoval zákon v Kongresu a pak z pozice člena poroty a s heslem expedice Adam 84 „Hlavně nenápadně“ pomáhá odhalit pachatele a soudce Mahoney, u něhož hádáte, jestli je má tu aroganci od přírody, nebo je podrážděný, že mu washingtonský deštík začíná vtékat do obuvi.. Soudní drama s přiměřenou porcí napětí, u kterého najdete všechny hříchy i ctnosti spojené s érou vzniku. Ta čtvrtá hvězda je za Kamenovu hudbu ostrou jako břitva. Při závěrečné naháněčce jsem měl pocit, že slyším i nějaký materiál k uloupení do Usual Suspects..

Dokud Cockney Alfie surfuje na vlně svého kurevnictví, má to šťávu. Lichotí, svádí, manipuluje, lže, říká lidem, co chtějí slyšet. Při bourání čtvrté stěny naopak sází na cynické glosy a upřímnost, kterou byste slyšet nechtěli. S erektilní dysfunkcí a následným pokusem „aim higher“ se však nastartoval proces, při kterém trhlinami v Alfieho krunýři prosvítala deprese a vy jste měli uvěřit, že mu vlastní sobectví najednou dovolilo trpět. Aby tomu tak alespoň částečně bylo, musí hodně zachránit Jude Law, který obšousta s omezeným datem spotřeby podává o dost jinak než Fassbender ve Studu, ale podstata je stejná.. „I donˈt depend on nobody. Nobody depends on me. My lifeˈs my own.“ Tady bysme mohli skončit. A nebo ještě pokračujeme? „But I donˈt have peace of mind. And if you donˈt have that, youˈve got nothing..“