Gilmour93

Náš kapitán je zas jak kára, náš kapitán je zas jak kára, náš kapitán je zas jak kára, koukej, jak se klátí… Denzel Washington je bezpochyby bourák, který hravě zvládne mašinfíru, elitního zabijáka z hobbymarketu i opilého pilota, veselého vraha. Studie důsledků nepřiznání si vlastního stavu závislým člověkem sice dostává až moc prostoru na úkor vyšetřování (vzájemné působení objektu letadlo šrot a subjektu pilot našrot), ale není to nic, co by nešlo zkousnout, obzvláště když už v úvodu křídlo letadla bořící špičku kostelní věže naznačilo, že k Bohu na nebi to tentokrát bude o něco dál. Jenže, co s tím koncem? Kdyby hrdina odešel ze slyšení za blesků fotoaparátů a potlesku publika a své „procitnutí“ si eventuálně nechal až na spolek anonymních alkoholiků, byl bych ze sociálního realismu nadšen, jenže tklivost za každou cenu všechno pohřbila. Jak poté začaly navazovat další srdceryvné scény, už jsem jen čekal odhalení, že ve volném čase dealující Goodman je zaměstnán jako letecký mechanik a nekvalitní údržbou nese odpovědnost za zablokovanou výškovku. S ohledem na předchozí Zemeckisovu tvorbu mohu říct, že mě závěr zklamal, ale nepřekvapil..

Tradičně nerozhodný Erda Magneto a lkavý profesor Chuck se do toho snaží vnést trochu hloubky, ale jejich počínání je přeměněno v marnost, když vidíte, jak se v troskách po řádění Avengers prohánějí v barevných kostýmech odění šedí panáci. Řadová komiksárna bez autorova osobního vkladu (záchranu mutantního potěru z vybuchujícího sídla považuji za samoúčelnou onanii stejně jako třeba kostelní řežbu v Kingsmanovi), která ani není schopná předložit kvalitního záporáka. Zestárlý Jim Carrey z Masky, který chce ukojit mesiášské sklony tím, že vyhladí lidstvo? Při divákově znalosti, kde na chronologické ose tato historka leží? Nuda. Zív. Vrať se do hrobu, Fantomasi.. Dvě věci jsou v tuto chvíli nad slunce jasné. Že profesor Xavier může parkovat blízko vchodu do nákupního centra a že Singer i přes četnost pokusů musí žít při krutém vědomí, že X-Meny, jeho vlastní krev, umí někdo líp než on (a ani nemusíte mít telepatické schopnosti, abyste věděli, že nemyslím Ratnera)..

Pošahaný šachista se snaží využít rustikálního prostředí k revitalizaci vztahů s otrávenou chotí a malým Damiánem. Má při tom absťák po cigaretách, prochází se v pyžamu po zasněženém lese, dělá psí kusy a spolu s divákem luští z indicií, jestli už dávno nepřišel šach mat.. Co dělat, když už úvodní scéna s houpajícími se bílými haksnami vyzradí de facto vše a jediný trochu silnější moment je partie šachu se synem, kterému radí maňásek? Snad jen kochat se Pyrenejemi a kousat se do rtu, aby se člověk při scéně nápadně připomínající rvačku Senzačních bratrů zpátečníků v nýdnolské knajpě nezačal smát. Španělé na poli psychothrillerů umí lépe, o tom žádná..

Pro mě jako pro člověka, který je na tom s létáním jako B.A.Baracus ze seriálu A-Team, zdají se mu opakovaně sny, že je v nějaké vzdálené destinaci a v tom snu si nepamatuje, jak tam přiletěl a řeší, jak se odtamtud dostane, aniž by musel použít letadlo a do toho si vylepšuje psychický stav tím, že na ČT2 pravidelně sleduje dokumentární pořad Letecké katastrofy, je Sullyho stopětapadesátka jako stvořená.. Hyperaktivní dědek Clint si zase vybral látku, které na síle dodává autenticita příběhu. Úsporně, nikterak okázale, takřka dokumentárním stylem provádí rekonstrukci zázraku na řece Hudson, kdy zase projednou slovní spojení New York a letadlo přineslo dobrou zprávu. Pocta profesní poctivosti profesně poctivým filmem. Škoda jen, že se v rámci „hollywoodizace“ musel objevit ryzí antagonista v podobě komise National Transportation Safety Board, jejíž členové se nejdříve poněkud klišovitě snaží Chesleyho Sullenbergera ukřižovat, aby na konci prozřeli a chtěli s ním mít dítě bez ohledu na to, jestli je to fyzicky možné, či ne.. Pevně věřím, že přeživší husy z hejna už kejhají v oranžových mundúrech na dvorku Guantánama..

Láska bolí v každém věku.. Koncept sice patří typické romantické komedii (nechybí ani útěk za opravdovou láskou ve svatebních šatech), ale je to jen hra, při které použité prostředky přinášejí nové rozměry a poznatky. Doteď jsem si třeba myslel, že E.L.James píše jen sračky. Nyní už vím, že jsou to plagiátorské sračky.. Kdo je zvyklý při procházce lesem přilepit své drahé polovičce pryskyřicí bradavky ke kmenu stromu a lakonicky prohodit: „Smůla.“, ten by neměl se sledováním Shainbergova úsměvného sadomaso kanclu otálet a to nejen proto, že bolest, co je uvnitř, musí ven..

Dokonalé triky, ryzí dobrodružnost, nepodbízivá rodinná zábava. Vizuálně fantastická výprava do světa zvířat a jednoho (lidského) mláděte, co nemusí jíst pečínky z hada, aby rozumělo zvířecí řeči. Trochu mi to připomnělo animovaného Lvího krále od Roba Minkoffa, konec konců i Vašut Šer Chán si ustlal mezi rudými květy podobně jako strejda Scar.. Velké dítě Favreau ukázalo, jak se dají ohnout zákony hollywoodské džungle..

Na jedné straně strach ze samoty, naivita, zaslepenost, nedostatek sebeúcty a odmítání pomoci. Na druhé predátor se sklony k manipulaci, který neomylně vycítí pach výhod a zranitelnou kořist. Dravec, který je nemocný a musí lovit tímhle způsobem.. Hrozně mě rozčiluje ta neschopnost obětí útrapám racionálně čelit, ale vím, že se tyhle věci kolem nás běžně dějí. Žijeme v džungli, kde se slabost neodpouští.. Pod Renčovou uměleckou licencí jsem byl svědkem špatné komedie, co se vlivem plytkosti mění na špatný vtip a perličky v podobě zjevení admirála Kříže či výjevu mordu ve slunečních brýlích to nakonec spolehlivě srazí do televizního suterénu. Zatímco kovbojská pijavice Dulava vykazuje přesvědčivou odpornost, za svůj výkon ceny sbírající S.Stašová mi chvílemi přišla až moc teatrální.

„Ti, kteří zapomínají na svou minulost, jsou odsouzeni ji opakovat..“ Postavit zápletku na tom, že v zanedbané prádelně mají mandl, který sice probíjí, ale umí vrátit čas ve formátu Ludolfova čísla, vypadá na první pohled originálně, ale opak je pravdou. I když jsem bral v potaz poměr vynaložené prostředky / technická kvalita, s postupem opakujícího se času jsem propadal do jakési letargie, kdy mi bylo upřímně jedno, do čích rukou nakonec mandl padne či jestli se třeba nenacházíme v kolárně či kočárkárně. Kdybych se chtěl někdy na ARQ podívat podruhé, musím si vzpomenout na citát z úvodu komentáře..

Abbott and Costello meet the Earth. Louise and Ian meet the Life... Kdo by řekl, že Kang a Kodos ze Simpsonů, komunikující prostřednictvím kol od kávy na ubruse, přinesou takový silný zážitek. Ponuré hard science-fiction s uhrančivou atmosférou, roztříštěnou linearitou a těžce humánním poselstvím. Ta zbraň, kterou nabídli příchozí, je hrozná. Strašná. Horší než všechny nukleární zbraně světa.. Temného básníka, oslabeného o absenci Deakinse za kamerou, už sice olizují hollywoodské plameny pekelné, ale přesto mu chci říct (v očekávání věcí příštích): „If only you could see what I've seen with your eyes..“

Báječná léta o hovně. Křečovité snahy nacpat tam nějaký přesah byly stejně trapné, jako otázka, kde je Igor Chmela..