Gilmour93

Herzogova pohádka zahalená v oparu snu je kouzelná ve dvou věcech. Jednak střídáním nálad, které nejdou nikdy úplně na dřeň, ale zajistí magičnost celku ať už prostřednictvím hudby a nebo nasnímáním, které umí prodat vybrané lokace, chvilky pocty klasice Murnaua i úplné obyčejnosti (čarokrásná Adjani za okenní tabulí, odraz přijíždějícího kočáru na vodní hladině). A pak tím, jak se kromě úvodních minut s mexickými mumiemi vyhne hrůze, ale děsům se přitom nevyhýbá.. Nemohl jsem si pomoct, ale Kinskiho hrabě s latexovýma ušima mi nejen vizuálně připomínal Alana Harpera z Dva a půl chlapa. Ta osamělost, to držení těla vzbuzující soucit. Ve společnosti oblíbený jako mor a když už jednou dojde láska naplnění, stane se něco horšího nežli kuropění..

Silnější ve druhé půlce, kdy se po výměně kalhot a útocích krabích klepet přejde do „safety last“ teritoria Harolda Lloyda a ke slovu se dostanou ocelové konstrukce rozestavěných mrakodrapů, závrať a s tím související panické ataky a extrémně rozklepaná kolena toho emočně labilnějšího ze slavné dvojice. Nevím, co si myslet o významu scén, kdy si Laurel nejdřív stáhnul gatě před Jean Harlow a pak si očuchal ruku u rybího obchodu..

We gonna need a much bigger boat, aneb slavná zmutovaná ještěrka hodlá poslat poválečné Japonsko a jeho traumatizované obyvatele z bodu nula směr suterén. Přichází to s atraktivní kombinací vloženého srdce tvůrce z místa působnosti ničivého endemita a rozkošné naivity, pro kterou je příznačný stín rozcuchu vědátora na plátně promítačky (se vším respektem k neskutečné japonské vynalézavosti při ochraně země před přírodními živly). Emocionální výlevy i pláč na povel od holčičky z J-hororu jsem nějak vydýchal a soustředil se na krasavce Kjúšú J7W Šinden, do kterého místní Lucius Fox nechal namontovat tlačítko pana Waynea.. Poklona pro Jamazakiho, že to zvládnul za peníze, které by bláznivému Rolandovi stačily na Brodericka, Renův zapalovač a pár živých žížal..

Renův dobrácký polda Hubert je zosobněním ocele. Má z ní pěsti, Smith & Wesson Model 686, nervy při snášení nákupních horeček a hormonálních disbalancí nové dcery a vzhledem ke způsobu požívání koření z oddenku eutremy japonské nejspíš i hubu! Asi už stárnu, ale méně trapně jsem se cítil u srdceryvných scén shledání a loučení, než u akce ve stylu Besson sedí v Taxi infantility. Stejně jako když se při černém dešti v zemi vycházejícího slunce leccos ztrácelo v překladu, bylo Le Japon tomu střetu kultur nápomocno svým kouzlem..

Zašmodrchaná taškařice kolem funkcionářských „mapičů“, jejich sekretářek, co to chtějí vést, nebo někoho svést a nechápavých prostých venkovanů. Nevím, jestli mě víc zaskočilo pěvecké číslo ohnivé ženy s afrem, nebo rychlost, s jakou se Sváťa Skopal ožral. Chtěl jsem najít něco humorného, ale knoflíčky z blůzy Laďky Kozderkové my vystřelily oči..

Bude tu hrát krysař a ty jeho krysy a bude to muzika dobrá jako kdysi.. Koncertní vystoupení poměrně originálního námětu (melodie, co se umí dostat do hlavy) a ohraných žánrových postupů (za všechny bubák ze tmy vrací placírkou míč). Člověk by si ho i užil, kdyby amoroso finále maestra Thoroddsena nebylo spíš nouzí než ctností. Teď aby se člověk bál pustit pozpátku od Eagles Hotel California, aby si nevzala Juliana Sandse..

Variace na Císařova pekaře - Pekařova císaře, akorát s tím rozdílem, že to Frantíci dotáhli do konce. Občas decentně tajemné a lehce trýznivé (nasazování masky), ale jinak takové to očekávané pletichářské dobrodrůžo s nádechem romantiky, co někdy s příběhem zbytečně spěchá a nedodá mu důvtipu. Plané mušketýry, prostopášné aristokraty i jejich bratrské náhražky zastiňuje Patrick McGoohan. Asi za to může ten jeho pohled arogantní přezíravosti se špetkou (nebo spíše hrstkou) zmrdství..

„Those men left me with nothing. I'm gonna leave them with less..“ Jinými slovy, zabili jste mi psa a já si nemám s kým povídat. Takže než vás zabiju, budu si povídat s vámi.. Přijetí Wild West West je závislé od toho, jaké jsou vaše žánrová očekávání. Hodně mluvení, ženský element, komediální part podivně zdeformovaného šerifa Travolty, který už evidentně pozřel nejeden čtvrtlibrák se sejrem, tady je prostor k ambivalenci. To ale neplatí u soundtracku Jeffa Grace, který celkem povedeně oblékl mistra Morriconeho do moderního dusteru..

Dětská nevinnost a krutost. Někdy se střetnou, někdy bojují bok po boku.. Dají se tomu vytknout dramaturgické přešlapy a s tím související potíže s kompaktností a hloubkou vyprávění, ale na dětskou optiku, co někdy zpětně bere i to hořké se sladkou příchutí, jde svést kdeco. Tu čtvrtou hvězdu v mých očích zajistil „kachyňovský“ konec, kdy se pod patronací pána Lasici vyprofilovalo, jakým požehnáním je mít „starého otca“, který vám něco předá a vyjma klobouku to nejsou hmotné statky..

Sedím na kokotovi a je mi dobre.. Franco Nero, jehož oči napovídaly, že mezi natáčecími dny poctivě kalil, mě přivedl k myšlence, jak tento filmový šlem s morálním poselstvím na úrovni teleshoppingu nepatrně pozvednout. Na konci by třikrát při Morriconeho L'Arena zazvonil na zvon a klaun Langmajer by kudrnáči Krajčovi prostřelil kvítko na klopě. Samozřejmě ejakulátem..