Abdul

Nehodnotím film, kupte si u trafiky za 49 DVD a na něm v bonusech najdete především cca půlhodinový bezeslovný koncert akrobacie stíhacích letadel a hudby. Fascinující.

Pozitivní je, že jsem se během jednoho filmu stihnul najíst, nasvačit, trochu vyspat, ostříhal jsem si nehty na rukou i nohou, dvakrát byl čůrat a přesto mám pocit, že mi nic neuteklo.

Tady už moc ne.

Tady mě to ještě celkem bavilo.

Velmi zajímavé zkřížení motoristického závodění s jemným ztvárněním lásky, mezi Čechem a dcerou jeho francouzského protivníka. Snímek je však určen spíše pro skalní příznivce historie automobilů, protože je po plátně veden ve značně pomalém tempu. Výtvarné řešení mizanscény je ovšem dobově působivé a cizí herci stejně jako duo Luděk Munzar / Josef Hlinomaz předvádí přesvědčivé výkony.

Další snímek, o kterém už bylo řečeno snad vše. Vynikající nápad ve způsobu, jak ukázat všechny stádia vzniku Země, zlehčeném ve faktu věku hlavních hrdinů. Onu hlavní roli však v tomto díle Karla Zemana hrají triky Antonína Horáka, které, zohledníme-li si rozpočet filmu, předchozí zkušenosti s podobně koncipovaným filmem, či vzhledem k nízké možnosti čerpat fakta historických reálií nutnost zapojení přesvědčivé fantasie, nemají ve své době vůbec žádnou konkurenci. „Cesta do pravěku“ vidělo snad každé dítě a já neznám člověka, komu by se nelíbila (okoukanost nepočítám). A tím je snad řečeno úplně vše.

Překvapivě povedenější pokračování snímku „Dovolená s Andělem“, které nejen že díky místu akce (Vysoké Tatry) přidává na celkové fotogeničnosti a svým zpracováním zaměřeným spíše na střet generací trochu ubírá na propagandistické masáži diváka, ale také nám představuje hlavního protagonistu i v jiných mezích, než jen jako morouse oslavně objevujícího v sobě díky přesládlému kolektivu své lepší já, a to v situacích morouse čistého- při jeho každodenním zaměstnání. Tandem Jaroslav Marvan- Josef Kemr zde velmi svěže doplňuje Rudolf Deyl ml., jenž je výtečným a odstrašujícím (dávám na výběr) ztělesněním pohrdání zmíněným kolektivem.

Krejčíkův snímek „Frona“ kupodivu nepostrádá velmi dramatický děj, založený na uchopitelném projevu Hany Čelkové (později Hegerové) v titulní roli a situaci na venkově, kdy se grunty- jediné opravdové živobytí obyvatelů- vyhazovaly oknem směrem do JZD. Gustav Hilmar jako téměř člověk bestie, jeho hloupý syn- manžel Frony, její neklidný nápadník Jura (Otto Lackovič), otec Frony to vše jsou postavy které v dramatu velmi dobře fungují a částečně svou atmosférou připomínají mnohem pozdější Michálkův snímek „Je třeba zabít Sekala“. Tuto „idylu“ ovšem narušuje dvojice v podání Marcela Martínková a Josef Bek, neboli vyučená traktoristka s tajemnickou nulou z města, neboli dobrý nápad jak se nepokoušet najít možnou jehlu v kupce sena.

Chudý a poctivý komunista Joska, věrně milující svoji matku, přátelství, Marii, svou vlast a Sovětský svaz, versus bohatý a podlý majitel a šéf Botostroje, věrně milující své peníze a vlastní ego. Mirek Dušín proti Bratrstvu kočičí pracky. Jaroslav Foglar by své postavy nevymodeloval přímočařeji, než Svatopluk Turek (pseudonym T. Svatopluk). Stejně jako v případě Cikánovy „Výstrahy“ je zde dvoubarevné rozlišení světa podáváno s neuvěřitelně velkou dávkou nikoli neobjektivity, nýbrž přímo naivity, za doprovodu sprostého urážení. Vůbec se nedivím že Baťův koncern ve 30. letech román T. Svatopluka žaloval a že při projekci Botostroje ve Zlíně začali místní rozhořčení diváci po pěti minutách demolovat kino.

„Výstraha“ je filmem naivním do té míry, že se mu nedalo věřit snad ani v těch nejlevicovějších kruzích v době vzniku, v roce 1953. Jediným účelem tohoto snímku s chatrným dějem je propaganda. Jediné co však z filmu vyčnívá (a čehož jsem si u podobně laděných ostatních snímků nevšiml) je jedno veliké přání a zoufalost. Neumětelsky a levně jsou zde spodobněni jak nepřátelé komunismu, od samotných okupujících Němců, přes vše bombardující armádu USA, po jakousi protisocialistickou organizaci z Ženevy. Neumětelsky a levně jsou zde spodobněni také praví komunisté, kteří předvádějí opravdu chabé herecké výkony- ty mají blíže k agitačním bolševickým letákům, či článkům z Rudého práva, než k nějak normálně napsané roli. To ovšem nezabránilo Josefu Mixovi přednést plamenný projev v parlamentu, Vladimíru Šmeralovi hodnotnou báseň S. K. Neumanna a Jiřímu Dohnalovi věrně ztvárnit postavu Klementa Gottwalda.