danliofer

Nádherný film! Příroda dává lidem stále znamení, že nejsou a nikdy nebudou pány světa, pokud/ dokud se nevrátí k jejím kořenům fungování vztahů...

Tento filmový počin jsem si musela rozdělit na dvě části, abych ho strávila. Silný scénář, realistické ztvárnění, minimalistická hudební kulisa... to vše z tohoto snímku pro mě udělalo záležitost, jež mě nutí více se zamýšlet nad tím, že mnohé v životě funguje podle rčení "jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá"... a "tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne"... Před pár týdny jsem konečně po letech dočetla knihu Exodus: Jak migrace mění náš svět od oxfordského profesora Paula Colliera... Tento film mi některé jeho "teorie" vyjevil o to plastičtěji v praxi...

Film klasického Aronofského střihu... Napínavý až do samotného konce, ač člověk dopředu cítí, jak to dopadne, i když by si přál, aby autor scénáře dodal hlavnímu hrdinovi více energie přemoct své vnitřní démony, aby mohl být po letech, kdy to spíše nedopadalo, dceři oporou více než jen tvrdě naspořenými financemi, které ona dostane po jeho smrti... Znám lidi, kteří zabojovali a tento boj vyhráli... To by ale film trval ještě déle a bylo by to pak spíš na seriál... Pět hvězdiček dávám hlavně za herecký výkon Brendana Frasera a celkový pocit z filmu, když přijmu fakt, že scénárista prostě chtěl svého hrdinu raději nechat zemřít.

S minimem prostředků maximum. Minimalistický scénář, minimalistická hudba... O to hlubší ponor. Příběh by se samozřejmě mohl přihodit i heterosexuálnímu páru a neztratil by na pointě, jde o lidskou duši jako takovou a o přístup k řešení problémů...

Taková milá letní romantická pohádečka... Trochu mě to přeneslo v čase do oněch reálií...

Vždy jsem si myslela, že filmy ze soudní síně jsou hlavně americkou filmařskou doménou, leč Kadár a Klos mě přesvědčili o tom, že i u nás lze natočit velmi dobrou "soudničku". Doporučuji snímek zhlédnout všem těm, co už mají krátkou paměť, či i těm, co tehdy ještě nebyli na světě, protože co je dobré na této sondě, že se nebojí tnout do vlastních chyb. Kolik filmů bylo u nás natočeno po roce 1989 s tím, že se v nich sice předchozí systém kritizuje, ale na vlastní máslo na hlavě se u toho nedohlédne. Myslím, že trezorové snímky jsou pro nás v současnosti velmi silným zdrojem reflexe oné doby takové, jaká byla, bez příkras, ovšem taky bez zbytečného zatracování všeho, čeho se v té době dosáhlo. Z filmařského hlediska za mě herecké výkony na výbornou, kamera též a navíc i střih.

Tak na mě po třech letech, což je pro mě osobní rekord, skočila zase nějaká respiračka. Takže si svou dovolenou konečně po delší době mohu "zpříjemnit" povalováním a relaxací u filmů. Dnes jsem si dala šedesátkovou absurditku na motivy jedné z povídek Milana Kundery, a to Nikdo se nebude smát, kdy se na malou lež nabalují další a další, až je z toho lež jak věž... Ač jiná doba, ta myšlenka je nadčasově aktuální...

Opět íránský film, který tne přesně do živého svého vlastního organismu. Člověk si musí íránskou kinematografii dávkovat s rozmyslem, jelikož "zábavy" v ní moc není. Snímek mě zase donutil přemýšlet o zásadních hodnotách, i když kdybych já byla scénáristkou, vypointovala bych závěr více vstřícně, aby mohla proběhnout totální očistná katarze na obou stranách. Celou dobu k tomu film směřuje, leč závěr (pozor spoiler!) mi přijde až moc "zásadový". Věřím, že odpuštění by pomohlo více, než odchod s představou "uskutečněné pomsty"... Jinak ale film absolutně silný, dávkující "napětí" vyváženě, velmi civilně, bez hudebních kudrlinek, kamera střídmá s několika silnými momenty (bílá kráva na vězeňském nádvoří či balkonová scéna). Nenechte si ujít. Možno touto dobou (červenec 2022) zhlédnout na DAFilms.

Julian Schnabel opět nezklamal. Co film, to nádherně hluboký vhled do duše člověka. Někteří tu reflektují, že Willem Dafoe věkem neodpovídá tomu Vincentovu... Je to ale to nejpodstatnější? Myslím, že právě v jeho podání je van Gogh velmi uvěřitelný... naopak jako by s ním Dafoe omládl... Kromě velmi působivé kamery, která ve Schnabelových filmech vždy hraje podstatnou roli, je tu i podmanivá minimalistická hudební kulisa, která celkově umocňěje výsledný dojem... Film jsem nějakou dobu odkládala. Vlastně mě k jeho konečnému zhlédnutí ponoukla až jedna z van Goghových reprodukcí, co se mi dnes zatoulala na net... K létu patří Vincentova žlutá jako nic jiného...

Už jsem těch verzí původního italského scénáře viděla několik a každý má své kouzlo v závislosti na národním koloritu toho kterého ztvárnění. Ruská verze mi byla blízká i jazykem a též trochu jiným zakončením než původní italská, a to hlavně s ohledem na pár s tchyní. Určitě doporučuji zhlédnout, případně si porovnat s pár dalšími verzemi :-) Ještě mě zaujal ten fakt, že hlavní mužské kvarteto ztvárnilo reálné komické kvarteto Kvartet I. I to se promítlo do skvělých slovních hříček a nástřelů na ně.