danliofer

Po zhlédnutí Malých žen natočených v roce 1994 jsem se trochu obávala stejného díla v novém kabátě a ve výsledku musím uznat, že mé obavy byly velmi liché. Režisérka verze z roku 2019 si poradila s předlohou naprosto bravurně. Jsem ráda, že nenatočila dílo chronologicky, ale retrospektivně, což mu dodalo na originalitě, navíc jej odlišuje od verze z roku 1994, kterou má též moc ráda. Po zkušenostech se zfilmováním jednoho díla vícero autory docházím pomalu k závěru, že je to nakrásně fascinující, jak si každý režisér dokáže ve stejném díle vypíchnout to své, čímž se může divák jen a jen obohatit o další úhly pohledu.

Tak trochu jsem se obávala, jak bude 3. lajna pokračovat... Já, absolutně nehokejový fanoušek, na to čučím už od první řady a řehtám se u každého dílu, jako kdybych hokeji fandila odjakživa :D Prostě tandem Petr Kolečko a Vladimír Skórka opět nezklamali!

Ať už si scénáristé malířův životní úděl jakkoliv přibarvili, ne-li vybájili, nic to nemění na tom, že se jedná v indické kinematografii o velmi svérázný počin i z hlediska ztvárnění tělesna a tělesných projevů. Takto decentně zfilmované milostné scény by se mi líbily i v evropské kinematografii. Též se mi líbila hlavní myšlenka filmu, a to konfrontace tělesna vycházejícího z dávných indických mýtů a jeho zavrhování "duchovní skoro samozvanou garniturou". Film nakousl dost pro indickou společnost ožehavých témat, kterým "neind" nemusí vůbec rozumět v indickém kulturním kontextu. Soudit či odsoudit je často jednodušší než pochopit. Film má velmi krásnou kameru, hudbu a herecké ztvárnění. Nejedná se o klasický bollywoodský formát, kdy jsou vážné scény vyplňovány tanečními či "vtipnými" vsuvkami. Snímek hodnotím celkově vysoko a vřele doporučuji každému, kdo se zajímá o umění a duši umělce...

Silný snímek! Od Thomase Vinterberga i Madse Mikkelsena jsem čekala vysokou úroveň a silný příběh. Obého se mi dostalo měrou vrchovatou. Alkohol a alkoholismus je stále téma, do něhož se bojí kdokoliv jen píchnout jak do vosího hnízda. Droga, která ničí zdraví i vztahy tak moc, jak moc lidé necítí k alkohlu úctu jako k takovému. Dříve to býval obřadní nápoj, který měl svou určitou funkci v daný spirituální okamžik, dnes se jím tiší kdejaký nezdar či se jej nadužívá. To nesvědčí ani alkoholu, ani lidem. Film má otevřený konec stejně jako otázka, jak dlouho bude alkoholismus tolerován jako něco, co není závažné společenské téma. I proto díky režiséru i všem hercům, kteří se svých rolí zhostili na výbornou!

Toto představení jsem zhlédla na platformě MírPlay a byla jsem velmi mile překvapena, a to jak výkony herců, tak réžisérským a scénickým pojetím. Dost mi to evokovalo současné britské divadlo, které jsem měla možnost vidět naživo. I to je pro mě známkou toho, že je možno udělat divadelní hru tak, aby se skrze ni divák dostal do jiné reality. A to, že to zafungovalo zpětně i v online verzi, je pro mě důkazem velmi mistrně odvedené divadlení práce. Díky moc platformě MírPlay za uvedení televizního záznamu, díky němuž si můžou představení vychutnat diváci odkudkoliv.

Seriál jsem objevila čirou náhodou drahně let po jeho vzniku a jsem ráda, že se tak stalo. Ať už ty události vnímáme jakkoliv a z různých úhlů, myslím, že duu Kosatík - Sedláček se podařil seriálový majstrštyk, který stojí zhlédnout už jen pro zajímavost. Padne v něm dost zajímavých stanovisek, z nichž některá pro mě byla do té doby neslýchaná a v lecčems objevná a nestardardní. Kromě velmi vyváženého hereckého obsazení stojí za zmínku i skvělá kamera a hudba. U každého dílu je pak na webu ČT i videorozhovor se dvěma historiky (primárně s autorem scénáře Pavlem Kosatíkem). I ty stojí za poslech jako doplňková analýza. Ať už byla historie jakákoliv a v seriálu je i trocha scénáristické fabulace, je možno tento seriál považovat za velmi nosný jako určitý autorský náhled na naše dějiny.

Divadlo ve filmu, film v divadle. Prolnutí dokonalé. Těžko chtít od filmu, který primárně reflektuje osudy divadelních herců, aby byl méně teatrální. Litevci jsou velmi divadelní národ a do divadla chodí většinově. Jsou určité litevské filmy, kde bych na míře teatrálnosti ubrala, leč ne ve filmu, který je přímo k tomu, aby tyto dvě oblasti propojil. Pro mě osobně velmi silný film, který v sobě nese i značnou míru historické sebereflexe, i proto si za to režiséra i scénaristy velmi vážím.

Drsné! Jako rusistka si o Rusku nedělám iluze. Vím, co je na Rusech dobré a co ne. Toto ale mluví v mnohém samo za sebe. To nejsou cizinci, kteří mohou mít na Rusko svůj kritický náhled zvenčí, aniž by tou realitou žili v přímém přenosu, leč sami Rusové, kteří mluví dost tvrdě nejen na adresu zkostnatělého systému, ale především prezidenta Putina. Někteří jsou již tak zoufalí, že jim ani nevadí, jaké to bude mít pro ně následky. Někteří se ještě snaží si pomoc nějak vyprosit. Jiní už si neberou servítky. Když se však nad tím člověk zamyslí hlouběji, je vůbec nějaká cesta, jak z toho ven, pokud se za to nevezmou právě sami lidé? Nemyslím jen výměnu nahoře, protože i tam, když se to vymění, myslím, že prostí občané to skoro nepoznají. Spíš si říkám, že se musí lidé pomalu začít více spoléhat sami na sebe, na své vlastní schopnosti a měnit si to tam, kde to jde, vlastními silami a domáhat se, aby v tom smyslu byly měněny i zákony. Je to běh asi na hodně generací Rusů a je mi z toho dost smutno, protože mám ruskou kulturu moc ráda. Samozřejmě by stálo za to jednotlivé příběhy nahlédnout hlouběji, aby člověk ještě lépe vhlédl do reality, aby to nebyly jen krátké výkřiky bez širšího kontextu, na druhou stranu byl toto asi i režisérský záměr. I tak ale přemýšlím nad jednou věcí, zdali by nestálo za to udělat i sestřih toho, kde to nějakou měrou funguje, protože o takových případech vím také. Aby to ve výsledném efektu nepůsobilo jen depresivně. V závěru se mi v hlavě objevil obraz ze tří filmů režiséra Bykova, který mnohé tyto problémy rozvinul do jednotlivých příběhů: Žiť, Durak, Major.

Pro mě osobně po mnoha letech český film, který do mě vryl hlubokou stopu. Od jeho polské režisérky Agnieszky Holland jsem to i očekávala, jak znám její tvorbu. S dobrým scénářem, ač v mnohém spíše smyšleným, velmi dobrým hereckým obsazením, kamerou i hudbou se dá natočit velmi dobrý film, jenž je ozvláštněn samotnou povahou ztvárněné historické postavy. To vše ve výsledku je opravdu "šarlatánský elixír", který do naší filmové tvorby posledních let vnesl trochu osvěžujícího filmového ducha. Začala jsem mít pocit, že se česká filmová tvorba posledních let zmítá jen mezi "laskavým humorem" a "syndromem 68"...

Zhlédla jsem všechny verze a každá má něco do sebe. Sám o sobě je nosný hlavně scénář a bylo na každém z režisérů, jak se s ním popasuje. Stejně jako vznikají mnohé divadelní adaptace stejné hry. Proč hned vše shodit ze stolu, že to Španělé pojali jinak než Italové či Korejci či Turci atd. Každý si v tom vypíchl to své, co je pro jeho kulturu charakteristické. Italská verze je civilnější, španělská zase záměrně přehrává, korejská má své korejské úlety, v turecké jsou tabu kondomy apod., abych neprozrazovala vše předem. Jako první jsem narazila na německou verzi a zaujala mě právě natolik, že jsem měla chuť se podívat i na tu původní italskou a ostatní. Kdo si dá tu práci si to jen porovnat v širším kulturním rámci, bude se bavit u každé verze po svém, protože v každé je nějaké své malé překvapení, přičemž základní lidské vlastnosti, jako žárlivost, přetvářka, nevraživost, ale třeba i odpuštění a pochopení, jsou naopak přítomny ve všech. Je na každém z nás, co kdo z toho sám podchytí u sebe a která verze ho osloví více a která méně... Určitě je to ale téma, které je velmi nosné a svým způsobem nadčasové a nadkulturní... I proto vzniklo tolik verzí a ještě vznikne. Mimochodem i česká, která přijde do kin letos 2021. Už teď jsem na ni velmi zvědavá. :-)