danliofer

Mé první zásadní setkání s principy skupiny DOGMA. Dodnes si vzpomínám na ten syrový pocit, jdoucí až do morku kostí. Film svým obsahem jdoucí za rámec. To ještě Lars von Trier nenatočil Antikrista, leč už ve filmu Prolomit vlny antikrist vystrkuje růžky:-) Navíc si dodnes pamatuji, že film byl s hudebními vložkami pouze mezi jednotlivými obrazy, což umocňovalo celkové syrové vyznění a dojem z toho všeho...

Dávali to dnes v noci na Nově. Říkala jsem si, že když je to tak pozdě, tak už to bude nějaká slátanina, a ejhle, ono se z toho vyklubal skoro klubový zážitek. Sama Rockwella, který mě uchvátil svým výkonem v Clooneyho Milujte zabijáka svého, bych tady skoro nepoznala. Rozhodně svým výkonem celému filmu kraloval. Velmi dobře ho pak doplnili všichni ostatní, z nichž nejvíce ještě představitel studenta Arthura Michael Angarano. Rozhodně se mi tu jeví tento film mírně nedoceněný...:-)

Seriál mého dětství... Přímo sálal Španělskem... a v dobách, kdy se nedalo moc cestovat na západ od nás, představoval přímo fascinující cestovatelský zážitek, a to nejen v prostoru, ale i v čase...

Už kvůli samotnému závěru stojí tento film za viděnou...

Kdysi mi tento film přišel svým námětem neskutečný. A s dalšími íránskými filmy Barva ráje a Bílé louky pro mě představuje nezapomenutelnou íránskou filmovou trojku, kterou mohu vřele doporučit každému filmovému fajnšmekrovi. Mimo to představitel hlavní role Homayon Ershadi pro mě dnes potvrdil pozici hereckého barda v taktéž nádherném filmu Lovec draků. Navíc mi neskutečně připomíná Jeremyho Ironse. Že by jen mně?

"Lhát někomu znamená odepřít někomu právo na pravdu"... Myslím, že tato myšlenka je kvintesencí celého tohoto nádherného příběhu, na který jsem si počkala čtyři roky...

Mohla bych napsat, jak je tento film o hledání svých kořenů, mohla bych napsat, jak se dva lidé míjejí v čase, kultuře i prostoru, mohla bych napsat spoustu jiných slov, ale nenapíšu. Jděte a zhlédněte...

Už film Amores Perros mě přikoval do sedačky svou syrovostí. Babel potvrdil vysoko nastavenou laťku. Jedním slovem N-Á-D-H-E-R-A.

Královna řeky se vyznačuje silným hudebním motivem, který místy přehlušuje děj. Nádherná hudba mě občas odvedla od toho, co se dělo na plátně. Přistihla jsem se, že se zaposlouchávám hlouběji, víc než se dívám, přestože i vizuálně byly některé momenty silné. Kapky padající ze skály, ptáčci v ranním světle na nebožtíkovi apod. Vlastně to ani není výtka, spíš mě jen zarazil ten moment, kdy jsem si tuto jemnou diskrepanci uvědomila. Jinak mě film dojal. Herecké výkony vyrovnané a přesvědčivé... Jak vidno, doba nebyla lehká... pro nikoho ze zúčastněných...

Nejprve dlouhá sekvence beze slov... Z páru čiší láska a živočišnost až na střechu... Postupem času dojde na slova... K páru přibude hrdinův bratr a hrdinčina "nevlastní dcera"... a vše se začne komplikovat... všichni se hledají... všichni hledají své místo v životě... vřava slov i pocitů... A zase dva. Hádejte kteří... Film mě oslovil svou nevyumělkovaností. A jedna věta z něj mi zůstala v mysli - parafráze: je čas přestat stále hledat nové místo k žití, ale žít... je čas se rozhodnout...