kleopatra

Zase jednou film, ve kterém nikdo nechodí do práce a přesto mají všichni zaprděná hnízdečka a špica ohozy. A o co že tu jde? Nepřijde gratulace ke Dni matek. Moje realita, a tak nechápu, v čem je vlastně problém. Tyhle maminy jsou však zvyklé na realitu jinou a vyžadují synka pokorného, milujícího a závislého a když ne, tak to pacholkovi nezvedenýmu dojedou vytmavit. Ach jo. A to jsou v hlavní roli tak sympatické a dobré herky. Jinde teda.

Film, jaký si dáte po těžkém dni, jen aby se něco hýbalo a příliš nerušilo, jenže najednou zjistíte, že se závaží kamsi odplavilo, je vám fajn a divíte se, protože jste to vůbec nečekali. Co víc si od filmu přát?!

Mám ráda dámy Holofcener a Cholodenko a tenhle styl mi připomněl ten jejich. Nesnesitelná lehkost pádů a stavění se na nohy. Clare už dávno není dvacet, ale má tendenci se chovat jako by bylo. Vrací se k dávné smrti matky a hledá odpovědi. Bolí to, ale jede v tom pořád, baví ji padat na čumák a ztrácet, je v tom autentická a přitahuje, hlavně podobně křehký nádobí. Líbilo se mi to.

Někdy je to tak, že přesně ve chvíli, kdy se průserář začne stavět na nohy, toho má jeho okolí právě dost. Clare si naběhne na vlastní vidle a pochopí dvě věci. Jedna z nich je, že idol z mládí může být křehká nádoba jako kdokoli jiný, a druhá - že idol vás má u zad.

Nic převratného, zároveň ale mnohem lepší než ukázka. Atmosférické, příjemně pomalé a jakýmsi zvláštním způsobem jemné. Hezky navede ke Gregory Peckovi a Damianovi. 3* a drápek ze satana.

Plivnutí fajnovýmu originálu do ksichtu.

Bohaté Capoteho kámošky, kterým říká labutě, se na něj nafouknou, protože se vymknul kontrole. No tak to je teda malér světového významu a je potřeba to důkladně rozebrat - kdy, jak, proč a hlavně, jak se ten který aktér celé té lapálie cítil. Na jedné straně, co je nám do toho, na druhé WOW! Skoro dokonalé. A Tom Hollander je božan.

Monstra a haluze. Spolkni to rád a moc nepřemýšlej.

Opět skluz do klišé typu "taťka přistižen dcerou při činu, zatímco matka zadřela vibrátor". Tohle si Krásné maličkosti nezaslouží. Konec to naštěstí opět zvedá - Clare si utřídí intimní hodnoty a dcera Rae přátele.

Díl, v němž se to hemží nosy, mi zpočátku přišel trochu zbytečný, truchlení už jsme tu měli až až, ale pak jsem přehodnotila a nakonec i zaslzela, není smutek jako smutek. Dokud neztratíte svůj nos, nevnímáte ho. Je to asi jako s tou solí. Hýčkejme si tedy svoje "nosy", dokud je máme.