mortak

Alistair MacLean dovedl vyprávět své překombinované historky tak, že čtenář neodložil knihu před poslední stránkou, a vždy věděl, co vědět měl. Satan Bug je jedna ze dvou knih, které napsal pod pseudonymem Ian Stuart a řadí se k jeho nejlepším kouskům. Filmaři ji sice převedli v rámci svých finančních možností vcelku věrně na plátno, jenže bez MacLeanova spisovatelského umu tu zbyla jen překombinovaná historka, která vlastně nedává smysl (v knize má padouch podobný plán jako Alan Rickman v Die Hard, tady je to jen šílenec nebo co). Jako kdyby scénárista James Clavell (slavný to spisovatel) vybral z knihy určité scény a zapomněl je propojit tak, aby navazovaly. Béčkoví (Andrews) či televizní herci (Maharis).nemají dostatečné charisma a v těch oblecích a kloboucích jsou v podstatě zaměnitelní jeden za druhého. Jako kdyby tento film točili roboti, a nikoliv lidé. Což mě jako fanouška Alistaira MacLeana dost irituje.

Pocta německému filmovému expresionismu, která je expresionističtější než její předloha. Škoda, že pasáže Drákulových útoků jsou až moc stylizovány dle předlohy a vystupují z celého filmu (Adjani je v expresionistickém líčení opravdu nádherná), který jinak skvěle buduje atmosféru. Ať už spojením Wagnera a horské přírody, či vršením rakví a krys.

Kdyby se to nejmenovalo Temná věž, ani pes by po tomhle filmu neštěkl. Už od počátku bylo jasné, že tento filmeček na Stephenu Kingovi jenom parazituje. Daleko horší je, že je to i špatné béčko. Když tu má Muž v černém svého henchmana (tedy henchmanku), očekávám, že ji Pistolník bude muset porazit v napínavém souboji. A ono nic, naprosto nic. Nebo se objeví příšera na pár minut, jenže je jen záminkou pro krátkou nic moc akční scénu, a pak nic. Dvě hvězdy za ten akční závěr, jenže když ho doslova předchází prázdné chození po poušti a rádoby hluboké tlachání, čtvrthodinka na konci už nic moc nezachrání. Kdyby scénáristé nechali z knihy jen pistolníka a muže v černém, a vykašlali se na kluka, mohlo to být alespoň solidní béčko.

Chladná intelektuální úvaha nad Shakespearovým Macbethem, která ořezává divadelní text na minimum, a snaží se ho plně nahradit kamerou a střihem. Tak filmový Shakespeare tu snad ještě nebyl. Bohužel veškeré emoce, které najdete na divadle, tady mizí pod psychoanalytickým rozkrýváním motivací. Proč lady Macbeth jedná tak a tak, nevyčtete z kamenného obličeje Marion Cotillard, ani nevycítíte z jejího monotónního šeptání. Režisér ji vede jako prázdnou loutku a říká nám, tohle udělala proto a tohle zase proto. Macbeth sám je sfinga se stejným údělem - loutka v rukách režiséra. I tak ale čtyři hvězdy - dát Shakespearovi filmový drive a přitom ho nezničit, to zaslouží úctu.

Na tehdejší dobu originální pohled na Sherlocka Homese, který sice dnes nikoho neohromí, protože variace na Irenu Adler, či narážky na homosexualitu, se v současnosti musí objevit snad v každém Holmesovi, ale před půl stoletím to bylo něco nového. Bohužel to taky proto neskousli studioví papaláši čekající od Wildera něco jiného, a film musel jít pod kudlu. Z pohledu dnešního diváka je však problém jinde. WIlder pro všechno to okolo Holmese zapomněl na skutečný případ. Hodina a půl (když neberu půl hodiny předehry na ruském baletu) je prostě moc na jednu variaci příběhu o Ireně. Divák má jasno po půl hodině, a ač je Skotsko krásné, ta historka je prostě moc natahovaná a často bez chuti. Tvůrci televizního Sherlocka se stylem filmu ve třetí a čtvrté sérii inspirovali až moc.

Je to "jen" pouhopouhé řemeslo, ať se na to podíváte z jakékoliv strany. Jenže když všichni odvedou to řemeslo, ať už je to divadelní hra Agáty Christie, režisér, kterému stačí jeden soudní sál, aby držel diváky v napětí, či herci, kteří ani nepodehrávají, ani nepřehrávají, jen prostě ví, co ty postavy potřebují, najednou je v tom řemesle něco daleko víc, než ve všech těch uměleckých festivalových filmech.

Ano, v jádru i na povrchu je to pořád to klasické standardní rodinné disneyovské "be yourself". Ale hvězdu dávám navíc za to originální osvěžující balení do světa počítačových her.

K superhrdinským komiksům filmaři přistupují různě. Marvel vsadil na pojetí dětské hry, ve které je hodně legrace a nadsázky, a občas ta špetka tragiky. A jak ukazují tržby a recenze, daří se mu to, co si předsevzal. DC se snaží vsadit na temnější a dospělejší podobu, která odráží dnešní problémy světa. Nolanovi se to v jeho batmanovské trilogii povedlo, protože dokázal pracovat s charaktery a najít to podstatné spojení s dnešní realitou (závěr Temného rytíře). Snyder bohužel s postavami pracovat neumí, a vlastně ani ani nechce. Caine s Freemanem byli Batmanovi důstojnou oporou, i výraznými protihráči. Ironsův Alfréd je naproti tomu zbytečná postava, která řekne pár vět a zmáčkne pár tlačítek u pultu. A CGI sběrač energie jménem Doomsday nenahradí čisté zlo Jokera, či rozervaného Two Face. Na BvS se dá koukat, ale jen proto, že ty prachy jsou tam vidět na každém políčku filmu. Jenže když režiséra zajímají jenom "money shots" a nikoliv postavy, tak je i obrovský rozpočet vcelku k ničemu.

Díky Hitchcockově režii snesitelné dvouhodinové WTF. Scénář je sice neskutečně dementní a soudruzi ze Státních Bezpečností celého východního bloku se při jeho sledování museli prohýbat smíchy. Závěrečná třetina už je spíše nechtěná komedie, zvýrazněna Hitchcokovou snahou křísit napětí z absurdních zápletek typu autobus, či divadlo. Do toho nesympatická Andrews jako zářivý prototyp americké ženy a vlastenky... Holt když si studio dupne, i Mistr musí tancovat dle jejich přání.

Baron Prášil jako Casanova dobývající svět spíše svým pyjem než kyjem. První polovina filmu je salónní divadelní konverzačka, v níž je Rusko líčeno jako nějaké pohádkové El Dorádo (kaviár je konzumován chudinou na ulicích, v palácích dostávají k obědu smaragdy). Dámy, královny i děvečky padají baronovi k nohám, jen se na ně vteřinu podívá. Jedinou zajímavou podívanou skýtá občasné setkání barona s mágem Caligostrou. Dvě silné osobnosti, jedna toužící po ženách a dobrodružství, druhá po ovládnutí světa, to by byl film. Jenže všechny slibné zápletky jsou přehlušeny postelovými dobrodružstvími, ať už na carském dvoře, v tureckém zajetí, či v katolických Benátkách.A to vše je ještě rámováno kýčovitou "Věcí Makropulos". Ale pravda je, že toto není film pro naší dobu. Je to film pro válečná léta, pro totalitní kina, barevná pohádka plná opulentních kostýmů a jalových dialogů, které nemají hlavně evokovat nic z reality.