Everwin

Nejlepší seriál z vesmíru SW, kde jsou postavy realistické, prokreslené, stejně tak sociální prostředí obyčejných lidí. Kontrast pohledu na chudé obyvatele jedné planety a imperiálních vyšetřovatelů. Postavy se chovají logicky, všechny zvraty dávají smysl a mají nějaký základ ve skutečném světě, fyzice i logice motivace postav a všeho dění. Ashoka je vedle tohoto seriálu tupou hranou bez smyslu, která povrchně ukazuje efekty a nic v ní nedává moc smysl a bije do očí svojí vyprázdněností. Andor je pravý opak a vrstvení linek a celkové dění je i v zájmu přemýšlení diváka. Svět Vás pohltí svým hlubokým vykreslením. Postavy dělají chyby, schytávají rány. Umírají, mizí, vracejí se poučeni. Hnutí odporu těžce bojuje o své přežití. Impérium je konečně vykresleno s pohledem do vnitřní strukturu fungování a člověk má tak konečně představu kontrastu těchto světů jako nikdy předtím.

Není to dobré. Je to moc umělé. Každé zvíře, každý boj šumí Cti a papírem. Zajíc utíká rovně před vlkem, takový jev se v přírodě nevyskytuje, protože je to blbost. Zajíc kličkuje, tím zvyšuje šanci na únik. Lovci čumí na predátora a nesmyslně na něj útočí, místo aby se strachy podělali a utekli. Souboje jsou neuvěřitelně tupé a umělé, protagonisti nepřirození či přímo neanimovaní podle scénáře, který ale nemá s živostí či přirozeností naprosto nic společného. Je to plastová, umělá a laciná věc. Nevýznamná a hloupá, která Predátoru nesahá ani po nehty u mimozemského palce.

Nádherný obraz, mnohovrstevnatá malba tmou a chabým, skomírajícím plamenem svíček. Symboly, scény jako křížová cesta odnesou diváka až do půlnoční mše a ve studiem větru nechají samého v poli.

Velké vzpomínky z dětství. Dodnes si vzpomenu, když vidím nějaký opuštěný zchátralý objekt. Film, který ovlivnil fantazie minimálně miliónu dětí.

Je to super film, až konec už je zbytečně přitažený za vlasy a vlastně mu nevěříte. Moc všechno nahrnuté nahromadu, odpočet pro bombu, zázračné nalezení řešení, rychlé rozuzlení a uzdravení všech. To podkopalo tu pečlivě budovanou atmosféru neviditelného a těžce zvládnutelného problému. Dokonce hlavní hrdinové na konci ignorují všechny postupy a klidně se nakazí, když už mají řešení na dosah, tak se přece není čeho bát.... Fakt zklamání ten konec, nemluvě o úplně zbytečné akční scéně s helikoptérami.

To je úplná blbost hodnotit u tohoto filmu hloubku, příběh a míru klišé či primitivnosti. On je ztělesněním primitivnosti, autodílenského kreativního šílenství a cirkusového akčního vystoupení. Máte si užívat každou scénu, každý originálně sestavený stroj, to vše je jen okořeněno lidmi a dějem, aby to šlo snadněji strávit. Každý i ten nejmenší kousek stroje je tady dokonale zpracován, každý akrobatický kousek je tvrdě vydřen. To jsou ty démanty zasazené v obyčejné zlaté čelence, které ostatní říkají KORUNA. Pokloňte se králi silnic.

Jako digitálně je to uděláno celkem pěkně. Ale nějak je to strašně hloupé, neuvěřitelné a postavy se chovají neuvěřitelně tupě. Aspoň, že je Kaya pořád kočka.

Zajímavost: Smrtonosá zbraň má velice zajímavě komponovaný soundtrack, jehož povahy se málokdo všimne. Kytara hraje pokaždé, když se na scéně objeví Riggs, nebo když je scéna nějakým způsobem zaměřena na jeho charakter. Murtaugh je vždycky hudebně provázen saxofonem. Než se tito dva protagonisté potkají, každému hraje sólově pouze jeho nástroj, ale ve chvíli, kdy začnou spolupracovat, hudební motiv se promění v duet. Strunné nástroje pak zarámují nejdůležitější scény a přidají víc napětí. Proto je soundtrack mistrovským dílem, a to díky Michaelovi Kamenovi a Ericu Claptonovi. Zdroj: youtube, Lethal Weapon 1 - Mister Sniper Sir !!, HarpoTheVillain

Tento snímek bude jen těžké objektivně zhodnotit a pochopit jeho váhu. Zejména po stránce řemeslné námahy a podílu lidské práce a tvořivosti. Krok za krokem sledujeme obrazy, skutečné obrazy, postupně přemalovávané podle kompozic jednotlivých desetin sekund. Neskutečná úmornost stojí za tímto filmem. Nepochopitelná námaha, která dokázala pokrýt v podstatě celovečerní stopáž. Kdo si někdy vyzkoušel malovat, nebo animovat, musí smeknout před uměním Doroty Kobiely a Welchmana k ukočírování tolika lidí a minut v tak šíleném zápase. Navíc to má příběh, který retrospektivně, detektivně sleduje jednu nitku a drží člověka v pozoru.

Jedna hvězda za hudbu, která je nejlepší až u závěrečných titulků, kde udělá víc efektů než předchozí 2 hodiny digitálních rádoby orgií bez jakéhokoliv náboje.