Janchor

S tímhle filmem jsem se narodil, s tímhle filmem stárnu, k jeho světu mě odsuzuje forma beze švů a k jeho hrdinům ta společná touha překonat svý naprogramování.

"In the tropics one must before everything keep calm," píše se v Coppolou volně adaptovaný předloze, ale zkuste si to, když se jmenujete Benjamin Willard a proti proudu řeky vás táhnou síly přesahující celuloid.

Jedinej film, kterej mě dokáže rozplakat záběrem na leguány.

Zatím nejstatečnější pokus obsáhnout něco, co obsáhnout nedokážeme.

Kdykoli je Kouř citován čistě jako ohromná junda, bývá mi úzko.

Uhájit sebe sama ve společnosti, kde každej hraje nějakou roli, není jen varovně zdviženej prst, ale rovnou prostředníček konformitě.

Je to trochu cukrkandl, ale s Knoxem jsem točil zamilovaný piruety, od Nuwandy slyšel ten nejlíbeznější saxofonovej tón, Neilovi tleskal vestoje a v Toddovi se našel způsobem, kterej – nemějte strach, pane Keatingu – nikdy nezapomenu.

Jak zpívá jedna moje oblíbená kapela, the only really perfect love is one that gets away.

Hostina při svíčkách.

Závěr má ve skutečnosti do happy endu velice daleko, ale jeho didaktičnost podkopává sílu všeho, co do té doby film skrze roboty říká o lidech.