Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Akční
  • Komedie
  • Krimi
  • Horor

Recenze (1 336)

plakát

Volný pád (1993) 

Nejlepší Joel Schumacher? Těžko říct. Nejpřístupnější Schumacher? Určitě. Tvůrci se tady povedlo natočit poměrně vyvážený film, který je stejně tak černou komedií, satirou a kritikou konzumní společnosti jako parádním a atmosférickým thrillerem a studií psychologického rozkladu obyčejného chlapíka. Joel Schumacher tu předvádí svůj typický minimalismus a na malém prostoru dává vyniknout velmi dobře napsanému scénáři a nepotřebuje k tomu žádné velké manýry. Stačí mu jen hutná atmosféra, která se postupem času ještě zhušťuje, výborný timing vtipů a hlášek a vynikající vykreslení odvrácené strany velkoměsta, v němž převzaly nadvládu stres, shon a reklamy. V hlavní roli dostal exkluzivní příležitost Michael Douglas, který je naprosto fenomenální a jeho D-Fens je dodnes nejzajímavější rolí jeho kariéry. Právě on táhne snímek po celou dobu a jeho ztvárnění člověka, který se ocitl v bodě, z něhož už nejde jít zpátky, je fascinující. Vedle něj tu je výrazný Robert Duvall, jehož role sice není tak vděčná, nicméně on ji uhraje přes své charisma a celkovou sympatičnost. Jestli něco filmu vytýkat, tak klišovitou a předvídatelnou rovinu s končícím šerifem, která přece jen hodně solidní tempo narušuje a trochu zdržuje. Falling Down je každopádně i po letech silně aktuální počin, který rezonuje, pracuje s určitou nadsázkou, ale bohužel asi není tak úplně daleko od reality. 80 %

plakát

Venom (2018) 

Na Venomovi je znát, že původně byl zamýšlen úplně jinak a dospěleji, v postprodukci bohužel dostal tvar prapodivného a pochopitelně nekonfliktního komiksu, který má za úkol hlavně vydělat. Paradoxně nejvíc funguje v první polovině, kdy se děj opravdu hodně pomalu rozjíždí. nicméně představuje zajímavé postavy a má našlápnuto na docela dobré psychologické drama. V momentě, kdy se ale Venom projeví naplno, se film rozpadne, protože přestane dávat smysl, postrádá elementární logiku a je vidět, že se v něm v rámci akce a svižnějšího tempa hodně stříhalo. Ruben Fleischer dělá, co se dá, ale v přehnaně digitální akci selhává a nemá ani moc možností budovat nějaké vztahy mezi postavami nebo se pokusit o jakés takés napětí. Pokus o humor funguje jen zřídka, povětšinou se spíš zdá, že je hodně nucený a dost toporný. Nechtěně komické je i to, jak moc je evidentní, že výsledek měl být původně krvavější a dospělejší, ale ve střižně se změnil v přístupný a jako by nenásilný. Z obávaného záporáka se tak stala jen nezajímavá postava, která má vyvolávat spíše soucit a de facto není až tak záporná. Tom Hardy v hlavní roli je fajn, nicméně nemá moc co hrát, proto občas působí zmateně, Riz Ahmed jako záporák je nevýrazný a necharismatický, za což znovu může především scénář a Michelle Williams je tu úplně zbytečná. Venom tak mohl být sympatickým úkrokem stranou v řadě korektních a uniformních komiksovek, proměnil se ale ve vesměs nudnou a nenápaditou podívanou s digitálně přepálenou akcí a ukrutně špatným scénářem. S odřenýma ušima průměr. 50 %

plakát

Kubrick o Kubrickovi (2020) (TV film) 

Úplně nesouhlasím se slovy dramaturga KVIFF, který říkal, že při sledování dokumentu není třeba znát Kubrickovu tvorbu, protože alespoň elementární znalost nutná je. Pozitivem je, že Ciment se nepokouší o interpretace a výklad jeho díla, ale spíše nastoluje další možný pohled na ně a nechává ho rozvíjet podnětné myšlenky, které o jeho osobnosti docela dost prozradí. Ocenit se musí i to, že aura určitého tajemna, která Kubricka obklopuje, zůstává a tvůrci se nesnaží nijak násilně podsouvat nějaké myšlenky. Trochu ale zarazí, že některým filmům není pozornost věnována takřka vůbec (především Lolita a Zabíjení), což je obrovská škoda, protože zrovna u Lolity se dá najít několik stěžejních bodů, o kterých by se dalo mluvit. O technické stránce filmu asi není moc co psát, protože Monro si pomáhá fragmenty z Kubrickových snímků, archivních rozhovorů, nápad se zasazováním ikonických předmětů do malé místnosti je ale výborný a možná mohl být využit o něco víc. Jediné, co se dá výrazně vytknout, je samotný závěr, v němž je úplně zbytečná sekvence, která komentuje knihu 2001: Vesmírná odysea a opěvuje lety do vesmíru a zazní i názor Toma Cruise na monogamii, který je sice zajímavý, ale úplně irelevantní. Nejpřínosnější tak je Kubrick by Kubrick jakožto náhled do stylu autorovy tvorby, práce s herci a některými jeho názory. 70 %

plakát

Balada o Busteru Scruggsovi (2018) 

Hodně nevyrovnaná antologie, která za jménem svých tvůrců o něco zaostává. Šestice příběhů je silně nevyrovnaná, a i když jim pointa nechybí, nedá se říct, že by ve všech případech byla uspokojivá. Suverénně nejlepší jsou první dvě povídky, které jsou nejvíce coenovské, nepostrádají jejich typicky černý a absurdní humor, dobře vymyšlené scény a jako krátké anekdoty fungují velmi dobře, u té první navíc nechybí moment překvapení. Poměrně příjemná je i hudební složka, která ale po chvilce začne být poněkud monotónní a otravná, naštěstí ale není úplně všude. Po skončení druhé povídky jde ale úroveň snímku dolů, a i když se oba bratři snaží, podobné kvality už nedosáhnou - příběh s pouličním divadlem je hodně zvláštní a ve vyznění poněkud drsný, ten se zlatokopem je pak ještě divnější a nenápaditý a ten závěrečný je úplně mimo, navíc jako jediný nemá pointu. Trochu se vymyká příběh se psem, který zase trpí přílišnou délkou a upovídaností, která je opravdu smrtící. Naštěstí toho ale dost zachraňuje obsazení, které je velmi dobré - Tim Blake Nelson je na tak malém prostoru dost vtipný, James Franco si málomluvnou roli vysloveně užil a i Liam Neeson a Tom Waits odvádějí svůj naprostý standard. Ocenit se musí i specifická atmosféra, která má kouzlo doby a u některých povídek i vizuální stránka. Stopáž je ale zbytečně dlouhá a některé segmenty jsou příliš dialogové, nezáživné a vpravdě až moc bizarní. Ve výsledku je tak The Ballad of Buster Scruggs jen lehce nadprůměrný počin, který za více zhlédnutí moc nestojí. 60 %

plakát

Spása (2014) 

Hodně příjemný pokus o severský western dost připomíná tento žánr v jeho nejlepší podobě. Kristian Levring neměl potřebu vymýšlet cokoliv nového a spolehl se jen a pouze na otřepaný, ale v žánru stále fungující příběh o pomstě. Možná i proto se soustředil na úplně jiné věci - k těm nejlepším patří perfektní syrová atmosféra, která postupem času houstne a houstne a zajímavá nekompromisnost, s níž postavy jednají. Vzhledem k dobře zvolené krátké stopáži není čas na nějakou vatu, ale děje se tu jen to nejpodstatnější a i to tempo, které je hodně pomalé, je snesitelné i pro méně tolerantního diváka. Dialogy jsou potřebně suché a přestřelky výborně natočené. Jestli ale něčím tvůrce zabodoval beze zbytku, je to naprosto excelentní obsazení. Mads Mikkelsen rozehrává své charisma a víc není třeba, Eva Green náročnou úlohu beze slov zvládla stejně tak dokonale a už není jen za tu sexy ženu a také Jeffrey Dean Morgan jakožto záporák je obstojný, i ty menší role jsou ale obsazeny výtečně a účast Erica Cantony, Mikaela Persbrandta nebo Jonathana Pryce je moc fajn. Možná je škoda, že to Levring nepojal ještě trochu drsněji a akce mohla být o dost brutálnější, což by se k celkovému vyznění hodilo, určitě by asi prospělo i trochu víc odvahy a originality. Ono to ale zase tolik nevadí, protože The Salvation je řemeslně zvládnuto velmi dobře a svůj účel naprosto splní. 70 %

plakát

Bourák (2020) 

Průšvih bratří Trojanů epického rozměru. Bourák je natolik bizarní film, že nemá moc obdoby. První polovina ještě vypadá docela příčetně a pro Jarchovského typicky epizodicky, nicméně rozehrává docela zajímavé minipříběhy, jenže v momentě, kdy se tu zjeví duch Elvise v podání samotného režiséra, se snímek stává dadaistickou přehlídkou nonsensů, která absolutně nedává smysl a postrádá elementární logiku. Scénář nenabízí nic jiného než nesympatické a zlé postavy, které neprochází žádnou proměnou, chovají se tak, jak potřebuje scenárista a ani humoru tu divák moc nenajde. Celková stylizace se také úplně nepovedla, protože opravdu drsná a zrychlená akce se sem vůbec nehodí a jakési bezčasí v kombinaci s jinak velmi slušnou výpravou a kostýmy z padesátých let působí vskutku nepatřičně. Obsazení je sice solidní, leč většina herců nemá moc co hrát a musí pronášet repliky, které patří k těm laciným a prvoplánovým. Jedna hvězdička patří opravdu jen výborné původní hudbě, několika málo spíše vizuálním vtipům, Ivanu Trojanovi v hlavní roli a sympatické Veronice Markové, kteří zachraňují, co se dá, ale na víc to bohužel nestačí. Na své tvůrce je Bourák opravdu dost špatný film, z něhož je jednomu smutno. 30 %

plakát

Obvyklí podezřelí (1995) 

Who the fuck is Keyser Soze? I po letech nesmírně chytrá a inteligentní krimi, která má co nabídnout. Christopher McQuarrie v ní napsal jeden ze svých nejlepších scénářů, který dává smysl, je promyšlený a přesně ví, co a jak chce sdělit. Závěrečná pointa je už jen třešínkou na dortu, byť je pravda, že s její znalostí už zážitek není takový a při hodně hlubokém přemýšlení se v příběhu dají najít lehké nelogičnosti a pár situací působících jako konstrukt, není to ale nic, co by vysloveně kazilo zážitek. Z dnešního pohledu možná překvapí hodně nenápadná, ale precizní režie Bryana Singera, který na sebe moc neupozorňuje, vše ale dává dohromady naprosto skvostně a nemá problém ani s akcí, která má spád, ani s gradací příběhu, která je extrémně důležitá, navíc se neztratí ani v retrospektivním vyprávění. Naprosto famózní je obsazení, jemuž samozřejmě vládne ďábelský Kevin Spacey, jehož minimalismus je fascinující, ani ostatní ale nezůstávají moc pozadu - Gabriel Byrne je charismatický a zároveň tajemný, Benicio Del Toro si roli slizkého zabijáka užívá a Stephen Baldwin tu ztvárnil pravděpodobně životní roli. S odstupem let si dovolím hvězdičku z hodnocení ubrat, protože se znalostí pointy už ten zážitek přece jen není takový a také první třetina mi přišla rozvláčnější. Jinak ale oprávněná klasika a jedna z nejchytřejších krimi, jaká kdy vznikla. 85 %

plakát

Roztříštění (2019) 

Velice solidní paranoidní thriller, který diváky vrací někam do devadesátých let, kdy byl tento žánr v módě. Brad Anderson v něm znovu dokazuje, že co se budování atmosféry týče, patří k nejlepším, protože od počátku diváka pohltí hutná, nepříjemná a jako by konspirační atmosféra, v níž si nikdo nemůže být ničím jistý a je jasné, že nic nebude mít normální průběh. Pomáhá si v tom i kamerou, která používá speciální filtry, kdy je obraz zahalen do zvláštního "oparu" a společně s nejistotou ohledně psychického zdraví hlavního hrdiny je až hypnotický. Své samozřejmě dělá i zneklidňující hudba. Problém je pak v příběhu, který je rozehrán klasicky a diváka se snaží nechat v nejistotě co nejdéle, což se mu poměrně daří a s indiciemi pracuje hodně opatrně, leč ke konci úplně neuspokojí, protože dost nepochopitelně spoléhá na dvojitý twist, který moc nefunguje, působí zbytečně samoúčelně a zpětně se v něm objeví hned několik nelogičností. Výsledku moc nepomáhá ani Sam Worthington, který rozhodně není špatný, jen je místy hodně toporný a vzhledem k tomu, že určité pasáže by měl odehrát jen svým výrazem, není to pak úplně důvěryhodné. Chybí tu taky nějaká jiná výraznější postava, přitom potenciálu je v tomto smyslu plno. Kdyby se tvůrci rozhodli film ukončit prvním koncem, dojem by byl o něco lepší, jelikož ale zvolili jiné řešení, je Fractured "jen" solidní podívaná na jeden večer, k níž nemá smysl se moc vracet. 70 %

plakát

S.W.A.T. - Jednotka rychlého nasazení (2003) 

I po letech poměrně příjemný počin, který je ale málo výrazný a snadno zapomenutelný. Nejslabším článkem je režisér Clark Johnson, jemuž se vůbec nedaří najít to správné tempo a zejména první, náborová polovina se dost vleče a je vesměs nezajímavá. Když ale dojde na akci, není si nač stěžovat, protože ta je poctivě staromilská a skoro nedigitální, což je jedině dobře. Nechybí jí náboj a adrenalin a je potřebně drsná a svižná a jednoznačně patří k tomu nejlepšímu, co film nabízí. Jen je trochu škoda, že úvodní akci v bance už nic nepřekoná, a i když samotný závěr je velmi dobrý, není až tak vygradovaný, jak by měl být. Pozitivy budiž i řízný hudební soundtrack a slušná atmosféra. Scénář je předvídatelný a chybí mu nějaký moment překvapení, přičemž trochu zarážející je, že ústřední zápletka ohledně vypsané odměny se rozjede nějakých pětačtyřicet minut před koncem. Colin Farrell v hlavní roli je výborný, Samuel L. Jackson jakbysmet a celkově tu chemie mezi členy týmu funguje velmi dobře a je dobře, že nezaostává ani Michelle Rodriguez. Z dnešního pohledu je osvěžující vidět začínajícího Jeremyho Rennera ve snad jediné záporné roli kariéry, jen hlavní záporák v podání Oliviera Martineze mohl být charismatičtější a démoničtější. Nebýt tak rozvleklého tempa a malinko delší stopáže, dojem by byl o něco lepší. Ke čtyřem hvězdičkám chyběl jen kousek. Škoda. 65 %

plakát

Důstojník a džentlmen (1982) 

Hodně solidní záležitost, která sice již trošku zastarala, pořád ale má co nabídnout. Taylor Hackford velmi dobře zachytil poctivou chlapskou atmosféru vojenského náboru, kterou prokládá s romantikou, která naštěstí funguje. Děj sice trpí absencí hlubšího příběhu a spíše jde o sled jednotlivých epizod a ucelenost by mu určitě prospěla, na druhou stranu ale díky tomu není tak náročný a určitě pobaví i ženské publikum. Velmi příjemný je i dobový hudební doprovod, který snímku dodává určitou lehkost a částečný nadhled. K absolutním vrcholům patří scény z vojenského výcviku, kterým dominuje maniakální a po právu Oscarem oceněný Louis Gossett Jr., který přesně představuje to, čemu se říká "zelený mozek", jehož kreace je nezapomenutelná a zcela zastiňuje všechny ostatní. Richard Gere je v hlavní roli velmi dobrý, nicméně naráží na své mantinely a postupem času je tím méně výrazným, protože David Keith i Debra Winger jsou výborní a mnohem výraznější. Dojem ale kazí trochu utahané tempo, v němž se leckdy nic neděje, tím pádem i lehce přetažená stopáž, především ale zbytečně kýčovitý konec, který působí trochu směšně, lacině a přece jen film stahuje víc do prvoplánových romantických vod. An Officer and a Gentleman rozhodně není špatný film a zaslouží pozornost, jen je u něj potřeba trochu víc divácké tolerance, protože za podobnými melodramaty zaostává a není tak výrazný. 70 %