salalala

Nejlepší Joel Schumacher? Těžko říct. Nejpřístupnější Schumacher? Určitě. Tvůrci se tady povedlo natočit poměrně vyvážený film, který je stejně tak černou komedií, satirou a kritikou konzumní společnosti jako parádním a atmosférickým thrillerem a studií psychologického rozkladu obyčejného chlapíka. Joel Schumacher tu předvádí svůj typický minimalismus a na malém prostoru dává vyniknout velmi dobře napsanému scénáři a nepotřebuje k tomu žádné velké manýry. Stačí mu jen hutná atmosféra, která se postupem času ještě zhušťuje, výborný timing vtipů a hlášek a vynikající vykreslení odvrácené strany velkoměsta, v němž převzaly nadvládu stres, shon a reklamy. V hlavní roli dostal exkluzivní příležitost Michael Douglas, který je naprosto fenomenální a jeho D-Fens je dodnes nejzajímavější rolí jeho kariéry. Právě on táhne snímek po celou dobu a jeho ztvárnění člověka, který se ocitl v bodě, z něhož už nejde jít zpátky, je fascinující. Vedle něj tu je výrazný Robert Duvall, jehož role sice není tak vděčná, nicméně on ji uhraje přes své charisma a celkovou sympatičnost. Jestli něco filmu vytýkat, tak klišovitou a předvídatelnou rovinu s končícím šerifem, která přece jen hodně solidní tempo narušuje a trochu zdržuje. Falling Down je každopádně i po letech silně aktuální počin, který rezonuje, pracuje s určitou nadsázkou, ale bohužel asi není tak úplně daleko od reality. 80 %

Na Venomovi je znát, že původně byl zamýšlen úplně jinak a dospěleji, v postprodukci bohužel dostal tvar prapodivného a pochopitelně nekonfliktního komiksu, který má za úkol hlavně vydělat. Paradoxně nejvíc funguje v první polovině, kdy se děj opravdu hodně pomalu rozjíždí. nicméně představuje zajímavé postavy a má našlápnuto na docela dobré psychologické drama. V momentě, kdy se ale Venom projeví naplno, se film rozpadne, protože přestane dávat smysl, postrádá elementární logiku a je vidět, že se v něm v rámci akce a svižnějšího tempa hodně stříhalo. Ruben Fleischer dělá, co se dá, ale v přehnaně digitální akci selhává a nemá ani moc možností budovat nějaké vztahy mezi postavami nebo se pokusit o jakés takés napětí. Pokus o humor funguje jen zřídka, povětšinou se spíš zdá, že je hodně nucený a dost toporný. Nechtěně komické je i to, jak moc je evidentní, že výsledek měl být původně krvavější a dospělejší, ale ve střižně se změnil v přístupný a jako by nenásilný. Z obávaného záporáka se tak stala jen nezajímavá postava, která má vyvolávat spíše soucit a de facto není až tak záporná. Tom Hardy v hlavní roli je fajn, nicméně nemá moc co hrát, proto občas působí zmateně, Riz Ahmed jako záporák je nevýrazný a necharismatický, za což znovu může především scénář a Michelle Williams je tu úplně zbytečná. Venom tak mohl být sympatickým úkrokem stranou v řadě korektních a uniformních komiksovek, proměnil se ale ve vesměs nudnou a nenápaditou podívanou s digitálně přepálenou akcí a ukrutně špatným scénářem. S odřenýma ušima průměr. 50 %

Úplně nesouhlasím se slovy dramaturga KVIFF, který říkal, že při sledování dokumentu není třeba znát Kubrickovu tvorbu, protože alespoň elementární znalost nutná je. Pozitivem je, že Ciment se nepokouší o interpretace a výklad jeho díla, ale spíše nastoluje další možný pohled na ně a nechává ho rozvíjet podnětné myšlenky, které o jeho osobnosti docela dost prozradí. Ocenit se musí i to, že aura určitého tajemna, která Kubricka obklopuje, zůstává a tvůrci se nesnaží nijak násilně podsouvat nějaké myšlenky. Trochu ale zarazí, že některým filmům není pozornost věnována takřka vůbec (především Lolita a Zabíjení), což je obrovská škoda, protože zrovna u Lolity se dá najít několik stěžejních bodů, o kterých by se dalo mluvit. O technické stránce filmu asi není moc co psát, protože Monro si pomáhá fragmenty z Kubrickových snímků, archivních rozhovorů, nápad se zasazováním ikonických předmětů do malé místnosti je ale výborný a možná mohl být využit o něco víc. Jediné, co se dá výrazně vytknout, je samotný závěr, v němž je úplně zbytečná sekvence, která komentuje knihu 2001: Vesmírná odysea a opěvuje lety do vesmíru a zazní i názor Toma Cruise na monogamii, který je sice zajímavý, ale úplně irelevantní. Nejpřínosnější tak je Kubrick by Kubrick jakožto náhled do stylu autorovy tvorby, práce s herci a některými jeho názory. 70 %

Hodně nevyrovnaná antologie, která za jménem svých tvůrců o něco zaostává. Šestice příběhů je silně nevyrovnaná, a i když jim pointa nechybí, nedá se říct, že by ve všech případech byla uspokojivá. Suverénně nejlepší jsou první dvě povídky, které jsou nejvíce coenovské, nepostrádají jejich typicky černý a absurdní humor, dobře vymyšlené scény a jako krátké anekdoty fungují velmi dobře, u té první navíc nechybí moment překvapení. Poměrně příjemná je i hudební složka, která ale po chvilce začne být poněkud monotónní a otravná, naštěstí ale není úplně všude. Po skončení druhé povídky jde ale úroveň snímku dolů, a i když se oba bratři snaží, podobné kvality už nedosáhnou - příběh s pouličním divadlem je hodně zvláštní a ve vyznění poněkud drsný, ten se zlatokopem je pak ještě divnější a nenápaditý a ten závěrečný je úplně mimo, navíc jako jediný nemá pointu. Trochu se vymyká příběh se psem, který zase trpí přílišnou délkou a upovídaností, která je opravdu smrtící. Naštěstí toho ale dost zachraňuje obsazení, které je velmi dobré - Tim Blake Nelson je na tak malém prostoru dost vtipný, James Franco si málomluvnou roli vysloveně užil a i Liam Neeson a Tom Waits odvádějí svůj naprostý standard. Ocenit se musí i specifická atmosféra, která má kouzlo doby a u některých povídek i vizuální stránka. Stopáž je ale zbytečně dlouhá a některé segmenty jsou příliš dialogové, nezáživné a vpravdě až moc bizarní. Ve výsledku je tak The Ballad of Buster Scruggs jen lehce nadprůměrný počin, který za více zhlédnutí moc nestojí. 60 %

Hodně příjemný pokus o severský western dost připomíná tento žánr v jeho nejlepší podobě. Kristian Levring neměl potřebu vymýšlet cokoliv nového a spolehl se jen a pouze na otřepaný, ale v žánru stále fungující příběh o pomstě. Možná i proto se soustředil na úplně jiné věci - k těm nejlepším patří perfektní syrová atmosféra, která postupem času houstne a houstne a zajímavá nekompromisnost, s níž postavy jednají. Vzhledem k dobře zvolené krátké stopáži není čas na nějakou vatu, ale děje se tu jen to nejpodstatnější a i to tempo, které je hodně pomalé, je snesitelné i pro méně tolerantního diváka. Dialogy jsou potřebně suché a přestřelky výborně natočené. Jestli ale něčím tvůrce zabodoval beze zbytku, je to naprosto excelentní obsazení. Mads Mikkelsen rozehrává své charisma a víc není třeba, Eva Green náročnou úlohu beze slov zvládla stejně tak dokonale a už není jen za tu sexy ženu a také Jeffrey Dean Morgan jakožto záporák je obstojný, i ty menší role jsou ale obsazeny výtečně a účast Erica Cantony, Mikaela Persbrandta nebo Jonathana Pryce je moc fajn. Možná je škoda, že to Levring nepojal ještě trochu drsněji a akce mohla být o dost brutálnější, což by se k celkovému vyznění hodilo, určitě by asi prospělo i trochu víc odvahy a originality. Ono to ale zase tolik nevadí, protože The Salvation je řemeslně zvládnuto velmi dobře a svůj účel naprosto splní. 70 %

Průšvih bratří Trojanů epického rozměru. Bourák je natolik bizarní film, že nemá moc obdoby. První polovina ještě vypadá docela příčetně a pro Jarchovského typicky epizodicky, nicméně rozehrává docela zajímavé minipříběhy, jenže v momentě, kdy se tu zjeví duch Elvise v podání samotného režiséra, se snímek stává dadaistickou přehlídkou nonsensů, která absolutně nedává smysl a postrádá elementární logiku. Scénář nenabízí nic jiného než nesympatické a zlé postavy, které neprochází žádnou proměnou, chovají se tak, jak potřebuje scenárista a ani humoru tu divák moc nenajde. Celková stylizace se také úplně nepovedla, protože opravdu drsná a zrychlená akce se sem vůbec nehodí a jakési bezčasí v kombinaci s jinak velmi slušnou výpravou a kostýmy z padesátých let působí vskutku nepatřičně. Obsazení je sice solidní, leč většina herců nemá moc co hrát a musí pronášet repliky, které patří k těm laciným a prvoplánovým. Jedna hvězdička patří opravdu jen výborné původní hudbě, několika málo spíše vizuálním vtipům, Ivanu Trojanovi v hlavní roli a sympatické Veronice Markové, kteří zachraňují, co se dá, ale na víc to bohužel nestačí. Na své tvůrce je Bourák opravdu dost špatný film, z něhož je jednomu smutno. 30 %

Who the fuck is Keyser Soze? I po letech nesmírně chytrá a inteligentní krimi, která má co nabídnout. Christopher McQuarrie v ní napsal jeden ze svých nejlepších scénářů, který dává smysl, je promyšlený a přesně ví, co a jak chce sdělit. Závěrečná pointa je už jen třešínkou na dortu, byť je pravda, že s její znalostí už zážitek není takový a při hodně hlubokém přemýšlení se v příběhu dají najít lehké nelogičnosti a pár situací působících jako konstrukt, není to ale nic, co by vysloveně kazilo zážitek. Z dnešního pohledu možná překvapí hodně nenápadná, ale precizní režie Bryana Singera, který na sebe moc neupozorňuje, vše ale dává dohromady naprosto skvostně a nemá problém ani s akcí, která má spád, ani s gradací příběhu, která je extrémně důležitá, navíc se neztratí ani v retrospektivním vyprávění. Naprosto famózní je obsazení, jemuž samozřejmě vládne ďábelský Kevin Spacey, jehož minimalismus je fascinující, ani ostatní ale nezůstávají moc pozadu - Gabriel Byrne je charismatický a zároveň tajemný, Benicio Del Toro si roli slizkého zabijáka užívá a Stephen Baldwin tu ztvárnil pravděpodobně životní roli. S odstupem let si dovolím hvězdičku z hodnocení ubrat, protože se znalostí pointy už ten zážitek přece jen není takový a také první třetina mi přišla rozvláčnější. Jinak ale oprávněná klasika a jedna z nejchytřejších krimi, jaká kdy vznikla. 85 %

Velice solidní paranoidní thriller, který diváky vrací někam do devadesátých let, kdy byl tento žánr v módě. Brad Anderson v něm znovu dokazuje, že co se budování atmosféry týče, patří k nejlepším, protože od počátku diváka pohltí hutná, nepříjemná a jako by konspirační atmosféra, v níž si nikdo nemůže být ničím jistý a je jasné, že nic nebude mít normální průběh. Pomáhá si v tom i kamerou, která používá speciální filtry, kdy je obraz zahalen do zvláštního "oparu" a společně s nejistotou ohledně psychického zdraví hlavního hrdiny je až hypnotický. Své samozřejmě dělá i zneklidňující hudba. Problém je pak v příběhu, který je rozehrán klasicky a diváka se snaží nechat v nejistotě co nejdéle, což se mu poměrně daří a s indiciemi pracuje hodně opatrně, leč ke konci úplně neuspokojí, protože dost nepochopitelně spoléhá na dvojitý twist, který moc nefunguje, působí zbytečně samoúčelně a zpětně se v něm objeví hned několik nelogičností. Výsledku moc nepomáhá ani Sam Worthington, který rozhodně není špatný, jen je místy hodně toporný a vzhledem k tomu, že určité pasáže by měl odehrát jen svým výrazem, není to pak úplně důvěryhodné. Chybí tu taky nějaká jiná výraznější postava, přitom potenciálu je v tomto smyslu plno. Kdyby se tvůrci rozhodli film ukončit prvním koncem, dojem by byl o něco lepší, jelikož ale zvolili jiné řešení, je Fractured "jen" solidní podívaná na jeden večer, k níž nemá smysl se moc vracet. 70 %

I po letech poměrně příjemný počin, který je ale málo výrazný a snadno zapomenutelný. Nejslabším článkem je režisér Clark Johnson, jemuž se vůbec nedaří najít to správné tempo a zejména první, náborová polovina se dost vleče a je vesměs nezajímavá. Když ale dojde na akci, není si nač stěžovat, protože ta je poctivě staromilská a skoro nedigitální, což je jedině dobře. Nechybí jí náboj a adrenalin a je potřebně drsná a svižná a jednoznačně patří k tomu nejlepšímu, co film nabízí. Jen je trochu škoda, že úvodní akci v bance už nic nepřekoná, a i když samotný závěr je velmi dobrý, není až tak vygradovaný, jak by měl být. Pozitivy budiž i řízný hudební soundtrack a slušná atmosféra. Scénář je předvídatelný a chybí mu nějaký moment překvapení, přičemž trochu zarážející je, že ústřední zápletka ohledně vypsané odměny se rozjede nějakých pětačtyřicet minut před koncem. Colin Farrell v hlavní roli je výborný, Samuel L. Jackson jakbysmet a celkově tu chemie mezi členy týmu funguje velmi dobře a je dobře, že nezaostává ani Michelle Rodriguez. Z dnešního pohledu je osvěžující vidět začínajícího Jeremyho Rennera ve snad jediné záporné roli kariéry, jen hlavní záporák v podání Oliviera Martineze mohl být charismatičtější a démoničtější. Nebýt tak rozvleklého tempa a malinko delší stopáže, dojem by byl o něco lepší. Ke čtyřem hvězdičkám chyběl jen kousek. Škoda. 65 %

Hodně solidní záležitost, která sice již trošku zastarala, pořád ale má co nabídnout. Taylor Hackford velmi dobře zachytil poctivou chlapskou atmosféru vojenského náboru, kterou prokládá s romantikou, která naštěstí funguje. Děj sice trpí absencí hlubšího příběhu a spíše jde o sled jednotlivých epizod a ucelenost by mu určitě prospěla, na druhou stranu ale díky tomu není tak náročný a určitě pobaví i ženské publikum. Velmi příjemný je i dobový hudební doprovod, který snímku dodává určitou lehkost a částečný nadhled. K absolutním vrcholům patří scény z vojenského výcviku, kterým dominuje maniakální a po právu Oscarem oceněný Louis Gossett Jr., který přesně představuje to, čemu se říká "zelený mozek", jehož kreace je nezapomenutelná a zcela zastiňuje všechny ostatní. Richard Gere je v hlavní roli velmi dobrý, nicméně naráží na své mantinely a postupem času je tím méně výrazným, protože David Keith i Debra Winger jsou výborní a mnohem výraznější. Dojem ale kazí trochu utahané tempo, v němž se leckdy nic neděje, tím pádem i lehce přetažená stopáž, především ale zbytečně kýčovitý konec, který působí trochu směšně, lacině a přece jen film stahuje víc do prvoplánových romantických vod. An Officer and a Gentleman rozhodně není špatný film a zaslouží pozornost, jen je u něj potřeba trochu víc divácké tolerance, protože za podobnými melodramaty zaostává a není tak výrazný. 70 %