salalala

Málokterý film svým názvem vystihne svůj obsah tak jako tento. Režírující duo Daniels se v něm velmi chytře veze na vlnách populárních mnohovesmírů a alternativních realit, které lehce a inteligentně paroduje, a zdánlivě banální příběh o rodinné krizi vypráví stylem, který je dost šílený, prakticky neukotvený a je v něm možné skutečně vše. Oba tvůrci zaslouží obdiv za to, jak se jim podařilo zkombinovat výborně natočené akční sekvence, které by se neztratily v ryzím akčním filmu, a ryze humorné pasáže, které tedy ne vždy fungují a někdy je v nich humor trochu na sílu, aniž by nějaké z nich vysloveně vyčnívaly. U podobných záležitostí bývají herecké výkony vedlejší, tady tomu tak ale není a všechny Oscary jsou v tomto ohledu naprosto zasloužené, protože Michelle Yeoh a Jamie Lee Curtis jsou fantastické a zejména exhibice druhé jmenované, která si roli protivné úřednice vychutnává, je fenomenální. Nad oběma ale tak trochu ční Ke Huy Quan, který přechody z ušlápnutého a zoufalého manžela na skoro až akčního hrdinu během vteřiny zvládá s bravurou a je radost je sledovat. Jen je škoda, že oba tvůrci v určitou chvíli ztratili kontrolu nad svým dílem a jako by chtěli naplnit jeho název, nabízejí tu úplně všechno, všude a najednou, což má za příčinu, že v ději se dá snadno ztratit, všeho je tu už moc a i ke konci už jsou akční scény přepálené a přecházení z humorné v sentimentální rovinu taky tak trochu drhne. Největším problémem je ale neobhajitelná stopáž, která u podobného typu filmů nemá co dělat a s blížícím se koncem už je takřka nesnesitelná a navíc se většina scén začíná nebezpečně a neinvenčně opakovat. Everything Everywhere All at Once je zajímavý a zároveň správně bizarní počin, který přišel v pravou chvíli na to, aby uspěl, bohužel mu ale chybí dramaturg, nebo někdo nezaujatý, který by dokázal oběma tvůrcům určit hranice, za něž už nejde jít, aby jejich dílo bylo komplexní a usledovatelné. 70 %

Zdaleka nejprogresivnější a nejlepší Jan Svěrák, což je trochu smutné. Je asi škoda, že podobný počin přišel tak brzy a diváci ho nepřijali, protože režisérova kariéra se mohla ubírat úplně jiným směrem. Každý záběr je vizuálně nápaditý, originální a neuvěřitelně svěží. Podobně na tom je i tempo, které je dost svižné a celé to vůbec připomíná jeden dlouhý klip, kterému chybí jen nějaký úderný song a výraznější hudební motiv. Ocenit se musí i chytrý a nadčasový scénář, který je paradoxně dnes ještě aktuálnější než před třiceti lety a zároveň je jemnou parodií tehdy populárních akčních filmů a scény jakýchsi "přestřelek" s televizí skrz dálkové ovladače patří k naprostým vrcholům. Petr Forman je v titulní roli zcela přesný a potřebně "nenápadný", hodně zajímavá pak je i Edita Brychta, mezi oběma navíc funguje vztahová chemie, zmínit se pak musí i velmi dobrý Zdeněk Svěrák v asi nejbizarnější roli své kariéry. V závěru je oné progresivity asi trochu moc a poslední třetina je přece jen až moc překotná a tvůrce trochu vyměkne, to ale moc nemění na tom, že Akumulátor 1 je jedním z nejoriginálnějších porevolučních počinů, který na své aktuálnosti neztratil zhola nic a navíc se nestihnul devalvovat pokračováním. 75 %

Hodně zvláštní a nepříjemný film, k němuž málokdo zůstane netečný. V záplavě filmů o holocaustu si byl Jonathan Glazer moc dobře vědom, že je třeba se něčím odlišit a zvolil v tomto případě dost extrémní přístup, kdy snímek prakticky nemá děj a zabývá se banalitou všedních dnů nacistické rodiny, která bydlí přímo vedle Osvětimi. A jestli za něco zaslouží kredit, tak rozhodně za práci se zvukem, která je fantastická, protože slyšet na pozadí štěkoty psů, výkřiky, pláč a střelbu je děsivé, zároveň to ale zcela záměrně působí jako kulisa, na níž už si všichni zvykli. Podobně temná je hudba, která z větší části tvoří depresivní atmosféru a jen prohlubuje celkovou temnotu. Velmi důležitá je i záměrná nezúčastněnost diváka, který má být v tomto případě opravdu jen "divákem" a s určitým zhnusením sledovat proměnu kdysi snad "normálních" lidí v naprosté bestie, pro něž jsou miliony mrtvých jen číslo a jakýsi průmyslový výrobek. V obsazení nejvíce zaujme opět výborná Sandra Hüller, na jejíž postavě je skvěle ukázáno, že ženy pohlavárů byly mnohdy ve své bezcitnosti a cyničnosti mnohem horší než jejich muži, Christian Friedel je pak také velmi dobrý, má to ale horší v tom, že je jen jakousi figurkou, která nemá propracovanou psychologii a je extrémně chladný a divákům se přiblíží jen v momentě telefonátu v průběhu nacistického večírku. The Zone of Interest ale má mnoho dílčích problémů, mezi něž určitě patří přílišná artovost, která je někdy samoúčelná (nejvíce ve chvílích, kdy dění sledujeme jako by přes negativ) a příliš pomalé tempo, které je v kombinací s bezdějovostí místy až smrtící. Moc nepomáhá ani zvláštní konec formou flashforwardu, který sice skrývá závažné sdělení, je ale tak prvoplánový, že to moc nefunguje. Zároveň je velká škoda, že Glazer nešel trochu do hloubky a nesoustředil se třeba jen na jednu věc, protože chvíle, kdy se dvě postavy s brutálním cynismem baví o svých židovských známých a o tom, že jim těsně unikly jejich rozprodávané věci, patří k tomu nejsilnějšímu, co vůbec může nabídnout, jen je jich tu zoufale málo. The Zone of Interest je rozhodně originální podívaná, která se od tematicky podobných odlišuje především silnou odtažitostí, velkou mírou cynismu a zaměření na onu otřepanou banalitu zla, která je ale stále aktuální, jen by mohla být o něco divácky přístupnější, méně artová a o něco svižnější. 70 %

Zdařilá adaptace vynikající knihy, která ale tím pádem není moc divácká a vyžaduje značnou míru trpělivosti. James Ivory dokázal udržet ducha předlohy, neboť v precizní dobové atmosféře pracoval s množstvím emocí, které jsou ale skryté, nevyslovené a skoro až zakázané. Pod povrchem tu bublá šíleně moc napětí a vášně, nic z toho ale nesmí být projeveno, protože hlavní hrdina je příkladem toho, že alibismus a přehnaná loajalita vedou jen a pouze ke zkáze. Byť chybí jakákoli výrazná a silná scéna, vůbec to nevadí, neboť všechno je záměrně příliš civilní a zdánlivě nenápadné. V hlavních rolích excelují fenomenální a příkladně chladný a odtažitý Anthony Hopkins, který až mrazivě přesně vystihl člověka, který je celý život vychováván k takové oddanosti, že v sobě zcela odbourá emoce a nedokáže pořádně oplakat úmrtí vlastního otce a jediná láska mu proklouzne mezi prsty, což si uprostřed své tragédie navíc uvědomuje, a Emma Thompson, která se zase popasovala s úlohou nešťastné ženy, která se vrhne do náručí muže, jehož nemiluje, jen aby nezůstala sama. Za zmínku pak stojí i menší role velmi dobrého Hugha Granta a trochu nedoceněného Christophera Reevea. Výsledku by ale nepochybně prospěla kratší stopáž, protože v kombinaci s pomalým tempem a jakousi bezdějovostí je dost těžké snímek usledovat, což ještě umocňuje to, že mnoho momentů se podobně jako v knize záměrně opakuje. The Remains of the Day patří k těm počinům, na které si divák při volbě nejlepších filmů určitě na první dobrou nevzpomene, když už si ho ale připomene, zjistí, že je poměrně unikátní a svým způsobem originální. 70 %

"Divnofilm" v tom nejlepším slova smyslu a divácky ještě snesitelný. Yorgos Lanthimos jen potvrzuje, že ve své generaci patří k jedněm z nejlepších a nejzajímavějších režisérů, kteří mají unikátní vidění světa a každý jejich film je dost osobitý a svým způsobem nekompromisní a bude dost zajímavé sledovat, jak dlouho mu to ještě vydrží. Od počátku zaujme velice zvláštní, hutnou, znepokojivou a svým způsobem perverzní atmosférou, při níž není divákovi nejpříjemněji, nicméně dokonale strhne, navíc ji doplňuje minimalistický, ale efektní hudební doprovod kladoucí důraz na různé zvuky a občas i kakofonii. On vůbec celý vizuál je fenomenální a stylizace jednotlivých lokací do jakéhosi fantaskního pojetí a steampunku je vysoce atraktivní a fascinující, neboť každý detail je dokonale promyšlený. Lanthimos si navíc libuje v nejrůznějších bizarnostech, v nichž jde leckdy až do extrémů (scény z nevěstince jsou v tomto příznačné). Výrazně tomu pomáhá i kamera, která často používá tzv. rybí oko, díky kterému vše působí až kafkovsky a zneklidňujícím dojmem. Za zmínku stojí i perfektní masky a svérázná výprava, která patří k tomu nejlepšímu za poslední roky. Zvláštní bezčasí, do kterého je příběh umístěn, zapříčiňuje to, že divák si někdy připadá v minulosti i budoucnosti zároveň, což má také svůj význam. Samostatnou kapitolou pak je úchvatný černobílý úvod, který je poctou starým hororům a "zastaralé" filmařině. Variace na frankensteinovské téma je sama o sobě originální, neboť je vyprávěna z pohledu ženy, která svou nezávislostí a logickým myšlením přivádí muže do nepříčetnosti, přehlédnout se nesmí ani značně černohumorné momenty a brutální satira, která z filmu někdy prosvítá. Vrcholem všeho je fantastické obsazení, v němž zaujmou jako vždy skvělý a tentokrát i skvěle namaskovaný Willem Dafoe a Mark Ruffalo, který tu získal asi nejlepší úlohu za poslední léta, kterou si náležitě vychutnává. Nad oběma ale ční až geniální Emma Stone, jejíž proměna z primitivní bytosti na samostatně uvažující bytost je uchvacující a nabídla jí pravděpodobně životní příležitost, které využila na maximum a možná i víc. K dokonalosti chybí jen o něco kratší stopáž, protože občas se snímek trochu táhne, jinak ale vskutku není co vytknout. Poor Things je hodně osobitý, zároveň ale velice divácký (pravda, je potřeba být divák tolerantní) počin, který pravděpodobně nebude mít v začínajícím roce srovnatelnou konkurenci a zařadí se k tomu vůbec nejlepšímu, co bylo letos uvedeno v kinech. 85 %

V rozsáhlé a bohaté filmografii Martina Scorseseho se na The Age of Innocence trochu zapomíná, přitom jde o jeden z jeho nejlepších filmů. Platí ale, že divák mu musí jít trochu naproti, protože oproti svým ostatním počinům tvůrce nikam nespěchá a točí de facto hodně pomalé konverzační drama. A ačkoli kostýmy jsou nádherné a oscarové, primárně o ně nejde a rozhodně nejsou tím nejvýraznějším, co diváka ohromí. Tím je naopak fenomenální vizuální stránka, protože každá hromadná scéna při hostině, na plese nebo v místnosti je natočena naprosto skvěle a dlouhé nepřerušované kamerové jízdy jsou fascinující  a ve své "skromnosti" o tehdejší době odvypráví víc než mnoho dialogů. Ostatně důraz na každý detail je pro snímek zcela příznačný, tím pádem je dobová atmosféra skoro až autentická. Příběh je na první pohled banální a hraničí s červenou knihovnou, jenže v pozadí skrývá hodně silné emoce a zdaleka se vyhýbá kýči. Tomu pomáhá i na žánr netypické obsazení, v němž kraluje Daniel Day-Lewis se svým obvyklým minimalismem, jímž ale dokáže vyjádřit úplně všechno a tragédie jeho postavy je až hmatatelná. Michelle Pfeiffer možná není prvoplánová krasavice, o to víc ale vyniká tajemnost a jakási erotická přitažlivost její rebélie, trošku zaráží oscarová nominace pro Winonu Ryder, která má nejméně prostoru a její výkon rozhodně není nikterak výjimečný, ačkoli i ona dokáže pracovat s vnitřními emocemi a naivita její postavy není až taková, jak se může zdát. Je pravda, že stopáž je malinko přetažená a občas se některé scény zbytečně protahují a opakují, to je ale asi jediná výtka, kterou lze k výsledku mít. The Age of Innocence rozhodně není jednoduchý film a pro někoho může být vzhledem k pomalosti a množství dialogů jen těžce stravitelný, pokud mu ale divák přijde na chuť, dostane jedno z vůbec nejlepších romantických dramat minimálně posledních třiceti let. 85 %

Žel bohu poslední dobrá seagalovka, která se z těch dřívějších a pochopitelně i pozdějších notně vyjímá. Stejně tak jde o poslední dobrý režijní počin Andrzeje Bartkowiaka, který navázal na tehdy čerstvě skončená devadesátá léta, zároveň ho ale uzpůsobil tehdy začínajícímu miléniu. Příběh je tedy notně béčkový, rozhodně ale ne špatný a skýtá i několik zajímavých a nečekaných zvratů a tempo je dost svižné, takže všechno rychle plyne. Podobně je na tom akce, která je velmi dobrá, s nikterak nápaditými, ale spolehlivými choreografiemi, jen to tehdy populární poletování na lanech si tvůrce mohl odpustit, protože to nevypadá úplně přirozeně. Steven Seagal je tu dost umírněný a dá se u něj mluvit o nějakém výkonu a na rozdíl od svých předešlých filmů není až tak suverénní, což mu jenom svědčí a vesměs dokáže prodat i několik hlášek, navíc k sobě dostal výborné partnery, protože Isaiah Washington i DMX jsou výborní. Jen záporáci mohli být výraznější a o něco "drsnější", protože ačkoli nejsou špatně zahraní, jsou nevýrazní. Exit Wounds se dá po více než dvaceti letech chápat jako solidní konec éry jedné akční ikony, kterému paradoxně prospělo spojení s hiphopem a převážně černošskou komunitou. 70 %

Typický Peter Weir, kterého by tento film mohl charakterizovat. Tento režisér totiž dokáže natočit silný a působivý film, který je ale tak strašně nenápadný, že si na něj málokdo při výčtu toho nejlepšího, co kdy viděl, vzpomene. Ale ono to vůbec nevadí, protože o to vlastně vůbec nejde. Od počátku diváky upoutá výborná dobová atmosféra a hodně zajímavé téma boje jednotlivců proti konformitě a snaze vystoupit z davu, i když to není úplně žádoucí. Weir umí naprosto fantasticky zrealizovat scénu, v níž se prakticky nic neděje a postavy si jen povídají, tak, aby byla strhující a emočně opravdu působivá, navíc se mohl spolehnout na výtečně napsaný scénář, který má propracované postavy, z nichž každá by zasloužila vlastní seriál. Celé to ještě umocňují fantastické výkony, jimž dominuje Robin Williams v asi nejlepší úloze kariéry, kde dává zapomenout na status bláznivého komika, ale odvádí soustředěný a civilní výkon, v němž se odráží veškerý smutek i entuziasmus jeho postavy, o moc pozadu pak nezůstávají ani mladý Ethan Hawke a Robert Sean Leonard, jehož postava je komplexní a diváka si dokáže získat během pár chvil. Ano, velmi pravděpodobně je stopáž trochu přetažená a první polovina se dost táhne a je v ní hodně scén, které děj moc nikam neposouvají a jsou malinko rozpačité, do značné míry to ale vykompenzuje silný závěr, který je neuvěřitelně působivý a podmanivý, a i když vlastně není ničím výjimečný, naprosto odbourá a slabší povahy může i dojmout. Dead Poets Society možná není výrazný počin a málokdo si na něj na tzv. první dobrou vzpomene, nemá ale moc chyb a s přibývajícími léty zraje, je nadčasový a svým způsobem ukazuje, že má smysl si jít za svými sny, i když se to mnohým nemusí úplně líbit. 80 %

I po letech nekompromisní a nekorektní, avšak inteligentní zábava, která si nebere servítky a ničeho se nebojí. Kouzlo South Parku tkví v primitivní animaci, což celovečerní film využívá na maximum a jednotlivé scény jsou famózně zvládnuté a muzikálová čísla jsou překvapivě výborná, a to včetně textů písní, které mají ironickou a satirickou hloubku a jsou velmi chytlavé (Blame Canada) a nápadité. Trey Parker využil zkušenosti ze seriálu a moc dobře věděl, co funguje, tudíž naprosto šílenou zápletku zakryl svižným tempem a opravdu brutálním humorem, který nemá hranice a svým vytříbeným slovníkem ho dokáže posunout ještě o něco dál. Ve výsledku je pak úplně jedno, že některé scény moc nefungují a kadence humoru je natolik extrémní, že nejde moc vnímat, protože ona nekorektnost všechno kompenzuje a několik momentů a hlášek je natolik trefných, že se člověk nestačí divit, jak moc pobaví (a s odstupem několika let zjistí, že i pravdivých). South Park: Bigger, Longer & Uncut je výtečná záležitost, která nemusela brát ohledy na nikoho, víceméně splnila očekávání, která do ní fanoušci vkládali a vzhledem ke stylu animace příliš nezestárla, což je smutné i pozitivní zároveň. 80 %

Michael Mann šel sympatickou cestou a místo klasické biografie natočil netradiční portrét části života boxerské legendy, rozhodně se tak ale netrefil do vkusu každého. Je vidět, že kdyby chtěl, mohl by natočit standardní drama plné strhujících zápasů, protože když se k nim dostane, jsou nasnímané fantasticky, originálně a v rámci možností realisticky, o to ale zájem neměl. Místo toho se soustředí na bouřlivý život boxera, který bojoval proti společnosti, své rodině a mnohdy i nejbližším a o své pravdě byl vždy přesvědčen. Rozhodně to není špatně, nicméně daní je to, že snímek je extrémně pomalý, zdlouhavý a nevyrovnaný. Úvodní půlhodina je vesměs rozpačitá, aby se vše s prvním zápasem o titul změnilo a bylo strhující, po soudních tahanicích se ale všechno vrací k určité rozpačitosti. Hudební podkres je ovšem vynikající a dodává snímku specifickou atmosféru, Mann tu naštěstí ještě tolik nekouzlí ryze digitální kamerou, tudíž obraz není tak "vyžehlený" a nepůsobí rušivě. Will Smith v hlavní roli je výborný a nesnaží se o imitaci své postavy, za zmínku pak stojí i podobně výborný, ale k nepoznání namaskovaný Jon Voight, výraznější je pak už jen Jamie Foxx. Ali určitě stojí za vidění, nicméně vyžaduje hodně divácké tolerance a alespoň částečnou znalost toho, jak je pojat, přesto se někdy tvůrce ocitá na hraně snesitelnosti. Pokud mu ale dáte šanci, odměnou bude solidní, leč poněkud dlouhé drama plné skvělých momentů, ale také občasné nudy. Čtvrtá hvězda unikla jen o kousek. 65 %