salalala

Na mainstream trochu divné, na Lanthimose překvapivě umírněné drama, v němž fascinuje to, jak řecký tvůrce dokázal vybalancovat onu hranici mezi "přijatelným" a "bizárem" tak, aby bavil většinu diváků a byl přístupný. Od první chvíle vyniká fantastická dobová atmosféra a hodně zajímavá "pokřivená" kamera, která někdy vysloveně kouzlí. Výprava tedy není nijak opulentní, přesto bohatě stačí k dotvoření autentického dojmu. Favoritka je ale především o břitkých, někdy ironických, sarkastických až černohumorných dialozích a naprosto precizní psychologické drobnokresbě tří žen, z nichž jedna je pravděpodobně psychicky nemocná, nevyrovnaná a hodně slabá a zbylé dvě jsou nekompromisní manipulátorky, které pro vlastní úspěch udělají cokoli a nestačí jim, když jedna druhou porazí, ale musí ji i ponížit. K tomu přispívají i dokonalé herecké výkony, z nichž přece jen trochu vyniká Olivia Colman, jejíž proměna je fascinující, stejně tak ale Emma Stone a Rachel Weisz jsou bezchybné a z jejich vzájemných konfrontací mrazí. Hodně netradiční je i to, že muži jsou zcela upozaděni a jejich role spočívá jen v karikaturním glosování. Je asi fakt, že film mohl být kratší, často se opakuje a nepřináší nic nového, oproti jiným historickým dramatům je ale silně nekonvenční, a i přes značnou tvůrčí umírněnost je na něm znát, že ho točil někdo, kdo "normální" kinematografii nedělá. 80 %

Dekonstrukce superhrdinských filmů podle Shyamalana naráží především na obrovská očekávání. Ta totiž indický tvůrce naplňuje jen zčásti, protože jde asi až moc po filozofii a úvahách nad tím, jak moc je reálné, aby ve skutečném životě existovali superhrdinové. Snímek je záměrně pomalejší a plný dialogů a dost dlouho se zdá, že v něm vůbec nefunguje logika, to se sice v závěru osvětlí, přesto je nutné mu zrovna tyto nedostatky odpustit, protože oněch naivních a nesmyslných bodů je v něm až moc. Shyamalan se do komiksového žánru ponořil z úplně jiného úhlu, než je zvykem a je zastáncem spíše toho, že mít superschopnosti je prokletí, na druhou stranu dává naději úplně všem, protože v každém je trocha toho superhrdiny. Vypomáhá si poměrně zajímavými kamerovými záběry a solidní hudbou. Skleněný je ale především určen pro milovníky Vyvoleného, protože jen ti ocení několik zařazených vystřižených záběrů, vzájemné propojení všech postav, které je, pravda, trochu přitažené za vlasy a samotné finále, které leccos osvětlí, rozhodně ale není nijak šokující, což je škoda. Ústřední trio je velmi dobré, nejvíc ale vyniká famózní James McAvoy. Glass je ve výsledku rozporuplný film, který ovšem nezaslouží úplné zatracení, na druhou stranu ale nenaplnil to, co do něj bylo vkládáno a i ve fanoušcích Vyvoleného zanechává zvláštní pachuť a bohužel ani neláká na opakovanou projekci. 60 %

Kdo jiný by měl na plátno převést příběhy fantasty Barona Prášila než Terry Gilliam? A udělal to znamenitě a přes u něj tradiční obrovské produkční problémy až výborně. Film je famózní přehlídkou imaginace ex-pythona, opulentní výpravy, fantastických kostýmů, různých nestvůr, monster a bizarních prostředí, v nichž naprosto vyniká nekonečná Gilliamova fantazie a smysl pro absurdní situace. Pasáže na Měsíci patří k absolutním vrcholům a jsou vskutku fascinující, strhující a dodnes naprosto unikátní a originální. Po celou dobu navíc nechybí svižné tempo, v němž se toho děje tolik, že je těžké to postřehnout a divák by se tím pádem neměl nudit. V hlavní roli vyniká John Neville, vedle něhož nejde přehlédnout svůdně a lolitkovsky krásnou Umu Thurman, typicky zábavného Erica Idlea a v neposlední řadě i roztomilou a sympatickou Sarah Polley. Zvláštní pozornost pak zasluhuje krace Robina Williamse, která je výtečná a přesně odpovídá jeho komickému založení. Jestli na něco snímek doplácí, pak na to, že je až moc dada a scénář v něm prakticky neexistuje, protože jde o sled jednotlivých scén, které vzhledem k vypravěči postrádají elementární logiku, nedávají smysl a někdy jsou až přestřelené. Ani humor asi nefunguje vždy tak, jak si tvůrce představoval, to už ale tolik nevadí. The Adventures of Baron Munchausen není nejlepší Gilliamův počin, nejvíc ale vystihuje jeho podstatu a to, o čem jeho filmy bývají. Vždyť on sám je takový Baron Prášil. 70 %

Hodnocena dlouhá (nejspíš producentská) verze. Tinto Brass na to jde sympaticky, protože se dobu největšího morálního úpadku Římské říše snaží vyobrazit naturalisticky, realisticky a co nejvěrněji, což se mu asi i daří. V hodně zdařilých a velkolepých kulisách se nebojí naprosto otevřeně ukazovat zhýralou společnost, v níž byly extrémní rozdíly a daří se mu udržovat atmosféru totální dekadence až kulturního primitivismu, s nímž Caligula vládl. Některé momenty jsou naprosto fascinující ("stroj na sekání hlav" mezi nimi vyniká a nikdy a nikde jsem nic podobného neviděl) a v některých chvílích má film i slušné tempo. Prodloužená verze je však zbytečně natažena o porno scény nekonečných orgií, které na svou dobu asi byly odvážné a zcela vystihují Itálii sedmdesátých let, kdy podobné záležitosti byly v módě, děj ale nikam neposouvají a jejich jediný význam je v tom, že v nich divák může vidět hned několik tehdejších dívek Penthousu v otevřené akci. Stopáž je tedy přehnaná a může se opřít vlastně jen o výtečného Macolma Mc Dowella, který jako by se snad pro podobné "typy" narodil, Teresu Ann Savoy a v úvodu i vyšinutého Petera O’Toolea. Kinoverze bude pravděpodobně kompaktnější a možná smyslupnější, ta prodloužená je ale velmi lehce nadprůměrná a rádoby šokující, je za ní ale spíše prázdno. 60 % (PS: Určitá paralela s dneškem, kdy také stačí pro oblíbenost rozdávat peníze a je jedno, kdo je rozdává, je někdy až děsivá.)

Na to, že scénář psala dcera disidenta, se film tak úplně nepovedl a je spíš municí pro všechny ty, kteří vytrubují do světa, že za komunismu vlastně tak špatně nebylo. Celý disent je tu vykreslen jako taková povolná grupa, kde chodí každý s každým, je to všechno vlastně jedna velká legrace, a když někoho náhodou zavřou, vlastně to vůbec nevadí. Zásadním problémem je asi to, že příběh je dost povrchní, nic moc se v něm neřeší a na některé otázky vůbec neodpovídá (proč má Jan peníze, když evidentně nepracuje? proč se Marta vrátí k původnímu partnerovi?) a zcela tu chybí hutnější atmosféra strachu, která by pro toto téma byla mnohem vhodnější. Irena Pavlásková alespoň dodala svěží tempo a některé scénky pojala s nadhledem a humorně, je jich ale moc málo na to, aby fungovaly delší dobu a něčím se vymykaly. Dost toho zachraňuje výborné obsazení, v němž vyčnívají Cibulková, Voříšková, Vetchý (i když jeho "Havel" je někdy solidní karikatura) a Dvořák. Zemský ráj to napohled je ryze průměrný snímek, který okamžitě po zhlédnutí většina diváků zapomene, což je škoda, protože měl rozhodně velký potenciál, který ale nevyužil a svět čehosi zakázaného nezobrazil úplně šťastně. 50 %

Obsadit film skutečnými aktéry celé události je velmi originální a Eastwoodovi se tento tah povedl, protože všichni tři jsou přirození, nepřehrávají a nejsou vysloveně toporní, což je jedině dobře. Filmu hodně pomáhá i vzájemná chemie, kterou mezi sebou trojice kamarádů má a jejich společné scény jsou tím nejlepším, co v něm je. Snímku celkově by ale slušela úplně jiná forma, nejspíše dokument, nebo dokudrama, protože hraná forma není úplně nejlepší. Velká část stopáže je totiž věnována výletu kamarádů po Evropě, která je solidně natočená, ale ve své podstatě úplně zbytečná, protože děj nikam neposouvá. To, na co se čeká celou dobu, tedy samotný útok, je natočeno velmi dobře a syrově, leč je vše hrozně rychlé, zkratkovité a možná i nechtěně směšné, protože všichni okamžitě vědí, kdo je dobrý a kdo špatný. Trochu tu chybí také pocit autenticity, který by měl být s reálnými aktéry určitě větší, to se ale dá přisoudit právě oné hrané (a značně stylizované, protože se pracuje se vzpomínkami, které nemusí být přesné) formě. The 15:17 to Paris určitě není tak špatný film, jak by dosavadní hodnocení napovídalo, rozhodně se ale od něj (i díky osobě režiséra) čekalo mnohem víc. 60 %

Jedna velká száka na jistotu a nic proti ničemu. Hraná verze Aladina je tak user friendly, jak jen může být a autorský vklad do ní je nulový. Guy Ritchie je poznat snad jen v několika parkourových honičkách, kterých je ale hodně málo, jinak jede podle studiového mustru. Muzikálové scény jsou poměrně zdařilé, ale nijak výrazné a žádný ze songů není tak zásadní, že by si ho divák broukal po skončení filmu. Tempo je sice solidní, opět v něm ale chybí jakákoli scéna, která by vyčnívala, nebo byla alespoň déle zapamatovatelná. Vizuál je výborný a až bollywoodské vložky patří k tomu nejlepšímu, škoda, že jich tu není víc. Trochu unylé je i obsazení, z něhož se vyčleňuje Will Smith, který si džina evidentně užil, místy přehrává, i když má samozřejmě limity, které animovaná postava logicky nemá, ale právě on je tím jediným, kdo udrží konstantní výkon. Oba titulní představitelé jsou nevýrazní a Marwan Kenzari jakožto záporák je dokonce hodně toporný a nechtěně směšný. Ano, některé (i vizuální) vtipy fungují, orientální atmosféra je velmi dobrá a tempo solidní, to ale k úspěchu úplně nestačí, protože tempo je zbytečně přepálené a vskutku chybí něco výraznějšího. Ve výsledku tak je Aladin jen dalším sériovým výrobkem a produktem, který má Disneymu vydělat peníze a prodat nějaký ten merchandising, jinak ale moc zajímavý není. 60 %

Ač se to z hodnocení a komentářů nemusí zdát, Dragged Across Concrete je dosud nejdiváčtějším filmem S. Craiga Zahlera. Ano, nechybí tu pro něj typicky explicitní násilí, stopáž se blíží třem hodinám a tempo je extrémně pomalé, přesto tu není v zásadě nic, co by mělo nepřipravenému divákovi vadit. Zahler od začátku nikam nespěchá a rozehrává hodně zajímavou zápletku, z níž dlouho není jasné, o co v ní vlastně půjde a jen si pohrává s diváckými předpoklady, které ještě protahuje zdánlivě prázdnými dialogy, které ale postupem času nabývají na důležitosti. Ono extrémně pomalé tempo tu má svůj význam, protože díky němu mohou diváci poznat obě titulní postavy a proniknout hluboko do jejich motivace a rutinních životů. Hodně překvapí minimum akce, která je tedy hodně brutální, úplně jí ale chybí syrovost, kterou Zahler proslul ve svých předchozích počinech, nijak to ale nevadí. Nejdůležitější je ovšem to, že příběh dokáže překvapit, není předvídatelný a do poslední chvíle není jasné, jaká bude jeho pointa. Mel Gibson a Vince Vaughn jsou fantastičtí a jejich vzájemné dialogy patří k vrcholům celého filmu, škoda jen, že ostatní už nejsou tak výrazní a tak nějak splývají a nebo jsou tu hodně málo (Udo Kier a Jennifer Carpenter). K dobru budiž přičten i velmi dobrý soundtrack, na němž se z velké míry podílel i sám Zahler. Dragged Across Concrete ve výsledku není tak syrová záležitost jako předchozí autorovy filmy, jeho tempo je možná zbytečně pomalé a na někoho může působit přehnaně staromilsky, přesto jde o výrazný a výborný počin, který se do našich kin opět nedostal. 80 %

Velmi příjemná záležitost, která ale asi očekávání úplně nenaplní. Olmo Omerzu je šikovný filmař, o čemž přesvědčil už dříve, a i proto Všechno bude vypadá hodně lehce a zajímavě. Od úvodních minut funguje melancholická, ale ne depresivní atmosféra nejisté budoucnosti a nejasné minulosti obou hlavních postav, kterou Omerzu doplňuje výbornou kamerou, citlivým hudebním doprovodem a nezvykle pomalým tempem, které je ale někdy pomalé až moc. Příběhová linie s putováním dvou kluků funguje vesměs velmi dobře, a i když nedrží u sebe, ale je spíše sledem víceméně zajímavých epizod, moc se toho vytknout nedá. To je dáno i decentně naznačeným homoerotickým napětím mezi oběma chlapci, do něhož se vkrádá postava stopařky, která pro ně znamená první větší oblouznění ženským pohlavím. Výteční jsou oba hlavní představitelé, z nichž zejména po právu Českým lvem oceněný Jan František Uher je naprosto famózní, též Tomáš Mrvík je ale fantastický a kooperace a chemie mezi oběma funguje fantasticky. Eliška Křenková je velmi dobrá, ale nemá tolik prostoru, aby upoutala větší pozornost, v jejím případě Lva moc nechápu. Co ale drhne, je orámování příběhu policejním výslechem, které působí nadbytečně a hodně toporně, postava policisty je navíc úplně zbytečná a samotný závěr pak připomíná laciný vtip o hloupých policistech. Možná je trochu škoda i to, že Omerzuovi se nepodařilo úplně jasně odlišit snovou realitu od té skutečné a snímek pak někdy působí zmatečně a jako by pohádkově. Přes všechny výtky patří všechno bude k těm lepším českým filmům loňského roku a dokazuje, že Omerzu by v budoucnu mohl natočit počin evropských parametrů. 60 %

Scenáristická ruka Phila Lorda je na filmu znát v každé vteřině, protože Spider-Man: Into the Spider-Verse je originální animák, který nezasvěcenému divákovi během dvou hodin představí historii Spider-Mana a důvody toho, proč v komiksových příbězích několikrát změnil identitu. Trojice režisérů nastolila velmi svižné tempo, v němž je prostor na inteligentní a chytrý humor, především ale na lahůdkovou vizuální stránku, která evokuje komiks a možnosti komiksového média využívá na absolutní maximum. Z výsledku je vidět, že tvůrci nemuseli dělat žádné kompromisy a nepotřebují se nikomu zavděčit, protože snímek je spíš pro dospělejšího diváka, který ocení tuny odkazů a režijních nápadů. Výtečný je též originální dabing, který přichází se zajímavými a relativně hvězdnými hlasy, které se naprosto vyřádily a dodaly už tak zajímavým postavám další rozměr. Podobně jako u dalších "lordovek" je tu ale těch vjemů, vizuálních kouzel a scenáristických vychytávek tolik, že je na první zhlédnutí nelze všechny zpracovat, což maličko mrzí, tolik to ale nevadí. Spider-Man: Into the Spider-Verse je nejlepší komiksový film vůbec za poslední roky, k čemuž mu pomáhá i to, že je animovaný a může si dovolit věci, které by v hraném filmu neprošly a nefungovaly. 90 %