Botič

Soderbergh opisuje osmdesátkové schéma s takovou přesností až to hezké není, ale komu to vadí? Magic Mike je letní jednoduchá a přímočará zábava, která svůj účel pobavit plní do posledního puntíku. Ještě, že si to s tím věšením filmařiny na hřebík Steven rozmyslel. Ps: z Tatuma si už srandu dělat nebudu.

Silný námět, ale vetché zpracování, které mi po celou dobu evokovalo libovolný díl ze seriálu Věřte nevěřte.

"Jak se na světě objeví jistý génius, poznáte to podle toho, že se proti němu spojí všechny hloupé hlavy." (Jonathan Swift) Citát, kterým otevírá John Keneddy Tool své Spolčení hlupců a Todd Solondz se tím vším zřejmě nechává volně inspirovat. Ps: Nejnesympatičtějšího hlavního hrdinu zřejmě letos v kině nepotkáte!

Věčný svit neposkvrněné české mysli. Film s přesahem a příjemný experiment, v kterém si tvůrci tak dlouho hráli s fakty a fikcí až se ucho utrhlo a vznikl z toho neskutečně zábavný guláš. Polski filmu se nedá upřít hravost a nečekaná zábavnost, která na konci sklouzne do hororových vod až to celé překvapivě vypadá jako by za kamerou stál Michel Gondry.

Nepřekonatelný monolit a jedno z největších dobrodružství jaké jsem měl možnost vidět na stříbrném plátně.

Když pěkný plakát ke spokojenosti nestačí! Polská polévka z červené řepy, která je nemastná, neslaná a řepu viděla pouze z rychlíku. Shameless nedokáže oslovit vůbec ničím, příběh je i na ploše 80 minut natahovaný, nezajímavý a samotná nálepka snímku, že se jedná o kontroverzní film je také tak trošku vycucaná z prstu.

Podobně jako Where the wild things are jsou Divoká stvoření jižních krajin zřejmě nejdrzejším a nejukřičenějším filmem letošního festivalu, ale zatímco u prvního zmiňovaného je ona samotná hra s očekáváním a imaginací zábavná u Divokých stvoření je spíše ubíjející a nic neříkající.

Na tuhle filmovou erekci nebyl svět ještě připraven. Možná, že se jedná o pseudointelektiální žvást, který by chtěl sdělit tolik, ale neříká prakticky vůbec nic, ale mě osobně Holy Motors oslovilo jako už dlouho nic. Hravá hříčka, kterou není těžké pochopit a milé pomrknutí na do sebe se hroutící společnost. Mnoho rolí, mnoho tváří a čím dál tím méně času - v které kůži se ale cítíme skutečně doma?

Thomas Vinterberg dokázal obalit neoriginální příběh neskutečně hutnou atmosférou a do prostoru vpustil tolik uvěřitelných charakterů, že se mu podařilo stvořit nervy drásající drama jako málokteré jiné. Syrové do morku kostí a díky Mads Mikkelsenovi příjemně uhrančivé celých 111 minut.

Hanekeho pitva posledních fází lidského života vedená s chirurgickou přesností - chladná, antiseptická a v řadě ohledů stejným dílem zamilovaná jako krutá sonda zaměřená na dobře situovaný pár, který jsme nuceni obsedantně sledovat od posledních záchvěvů zamilovanosti přes láskyplné opečovávání chátrajícího těla až po zoufalé šílenství starého muže. Haneke jde opět až na dřeň a využívá k tomu tu nejsilnější emoci ze všech - strach ze smrti. Dech dávající a dech beroucí zážitek, který je celé dvě hodiny tak intenzivní, že z filmu divák odchází se sklopenou hlavou přesvědčujíc sama sebe, že se jedná pouze o filmovou fikci, ale kdo ví jakým koncem si nakonec každý z nás projde. Jeden z nejomračujících zážitků letošního festivalu.