Sawy

Klobouk dolů před PTA a jeho schopností charakterové drobnokresby a nenápadného vtahování diváka do světa jeho příběhu. Víc jak půl hodiny jsem se ptal sám sebe, proč se na to vlastně dívám a co vedlo jednoho z nejzajímavějších autorů současné americké kinematografie točit tohle. Abych se po hodině přistihnul, že hltám každý dialog, každý použitý song, každou novou figurku, která vykoukne zpoza rohu. Kouzelná retro skládanka vzpomínek, na jejíž každé sekundě lze cítit maximální láska a péče, které do ní autor vložil. A přitom stále láskyplná coming-of-age romance, k níž si musíte najít cestu podobně, jako si její hrdinové hledají cestu k sobě. Once Upon a Time in San Fernando Valley. 90 %

Poslední tři díly jsou splněným snem každého fandy krátkých, stručných a výstižných sci-fi / fantasy povídek. Buranská miniatura o deratizaci, lovecraftovská military řež a středověká mytologická romance stojící na kontrastu expresivního obrazu a specifické práce se zvukovou stopou činí závěr třetího svatku zatím nejsilnější pasáží celého od začátku fascinujícího seriálu. I tady jsou slabší kousky (Tep toho stvoření je totálně nedotažený a Tým zabijáků je vyložená komická výplň), ale která povídková knížka nemá slabší kousky? A potom je tady Fincherova Děsivá výprava. Doufám, že nás ještě čeká hodně svazků, je radost sledovat hravost a nápaditost, kterou na krátké ploše, za pomoci animace a tří definujících slov v názvu dokážou tvůrci vykazovat.

Existenciální tíha nepochopitelné ztráty rozkvétá v seriálové variantě Pozůstalých do mnohem propracovanějších rozměrů než v knize, jejíž okovy tíží Damona Lindelofa jen v první sérii. Ta je z toho důvodu nejslabší, ale nevyhnutelně rozjezdová. To, co je pak seriál schopen rozehrát po příjezdu do Jardenu, je masterclass v neotřelém přístupu k seriálovému vyprávění. Každá epizoda tvoří propracovaný mikrosvět stojící sám o sobě, provoněný interpretační volností a vyzývající diváky k aktivní participaci a přemýšlení nad tím, co vlastně sledují. Kevinovo "Homeward Bound" z konce druhé série pro mě sice už v té třetí nic nepřekonalo, fascinace ale neopouští ani pár dní po dokoukání poslední epizody. Jak mě u jiných HBO seriálů to topení se v neustávající depresi spíš štve, tady jde o neprůstřelný umělecký koncept, který opět ukazuje genialitu tvůrce, jež nám dal LOST, ale nebylo mu to dost. 95 %

Mike White ála Yorgos Lanthimos si na dovolené vyřizuje účty s kolonialismem a white supermacy. Nádherně vtipné i znepokojivé. 90 %

Opojné esteticky i tematicky. Začátek jako mexické American Honey se po dvaceti minutách změní v křehkou i bolestivou analýzu toxického manželství, které si v sobě ale stále ukrývá určitou pokoru a láskyplnost. O ústupcích, které děláme, aniž bychom znali jejich skutečnou hodnotu. O pravdách, které často dokáže odhalit jen ten nejnevinnější pozorovatel. O magii, která se skrývá v každodennosti. O době, která může být kohokoliv z nás. 95 %

První film za poslední 2-3 roky, u kterého jsem měl pocit, že sleduju něco jedinečného, neopakovatelného. Na absolutní dřeň ohlodaná tragická romance, která se svou záměrnou doslovností zvládá nořit mnohem hlouběji do těch nejzákladnějších lidských emocí, než je u filmů zvykem. Záměrně boří veškerá očekávání, se kterými do ní člověk vstupuje, svou operetní stylizací dává vzpomenout na nejlepší momenty Petera Greenawaye (hlavně Dítě z Maconu mi v hlavě dost rezonovalo), zvládá se vyjadřovat k otázkám jisté zvrácenosti přehnaného medializování vztahů celebrit, k MeToo i exploataci dětského talentu. A přitom je především nádherně očišťujícím, filmařsky i hudebně neskutečně propracovaným filmovým ZÁŽITKEM, který v sobě nese punc něčeho, co mimo velká plátna nevynikne. Po streamových covidových měsících a letech působí jako dar z nebes. Neo-baroko pro mě se svou excesivitou, bořením hranic mezi stylizací a realističností, dostalo význam až zde. 100 %

Absurditou provoněná metafora normalizace, ale také obecný komentář na téma svržení totality, které se obrátí samo proti sobě. No a navrch strašně zábavná, gilliamovsky stylizovaná hříčka, jejíž specifický humor a rytmus za těch třicet let v podstatě nezestárnul. Nevím, jak je to vůbec možné. Každopádně asi furt nejlepší porevoluční domácí produkt, na čemž je smutné, že přišel v podstatě hned. A pořádného konkurenta dodnes nenašel. 95 %

Chtělo by se říct, že druhá série The Haunting se má ke své první stejně, jako druhá série True Detective, i když jde samozřejmě o nebetyčné zjednodušení. Je výrazně jiná, v tomto případně silně literární, což nejspíš souvisí i s tím, že coby volně adaptovaný vzor tentokrát posloužil Henry James. Stejně jako pro první sérii i zde po dlouhou dobu platí váhavé rozkročení mezi psychologickou sondu do utrápených duší domu a regulérní horor. The Haunting of Bly Manor jde ovšem ve svém žánrovém rozptylu ještě mnohem dál a nebojí se zastrčit své strašící horory často úplně do pozadí ve prospěch jiných, subtilnějších emocí. Nejde zdaleka o tak vděčnou a na první dobrou divácký ohromující záležitost, možná se na výsledném tvaru a lehké rozkolísanosti podepisuje fakt, že tentokrát si to Flanagan celé neodtočil sám. Obrazově jde ovšem stále o úchvatnou podívanou, v mlhách u jezera situované Bly je vizuálně vděčné a navíc zabydlené živoucími charaktery, s nimiž se do jeho hlubin rádi propadáme hlouběji a hlouběji. Zmíněná literárnost se podepisuje hlavně na občas kostrbatých dialozích a především na zpočátku ne úplně elegantní vyprávěcí struktuře - zatímco v Hill House jsme se bezprecedentně neustále pohybovali mezi minulostí a přítomností bez explicitních vazeb, Bly Manor je defacto devítidílnou retrospektivou, v rámci které jsou jednotlivé epizody časově "roztříštěné" mnohem logičtěji. Oltář mrtvých a Romance se starými róbami se vymykají, obě ale stylem vyprávění ještě zdůrazňují ono literární vedení příběhu. Jakkoli na mě zklamání nezaútočilo ani jednou, do sedmého dílu jsem si sám pro sebe identifikoval tolik nedostatků, že bych se neodvážil stavět Bly na úroveň jeho předchůdce. Závěrečné dvě epizody ovšem natolik jdou proti očekávání hororových fandů a vydávají se trochu jiným směrem, že si tam tím plným hodnocením stejně přisadím. Nehledě na to, že mě ten závěr docela rozložil. 90 %

Horory fungují nejlépe, když jsou obestavěné okolo základů jiného žánru. The Haunting of Hill House je toho perfektním důkazem, protože z duchařských základů tento seriál vyrostl především do propracovaného rodinného (melo)dramatu, vrstevnatého a pečlivě promyšleného. Rozdrobená struktura vyprávění a proplétání několika časových rovin (na úrovni epizody) i úhlů pohledu na minulost, potažmo přítomnost (na úrovni celého seriálu) probouzí zdání úctyhodné komplexnosti. Jako nepřehlédnutelný bonus beru zjištění, že Mike Flanagan je evidentně mnohem schopnější realizátor, než jsem si kdy troufal hádat. Šestá epizoda, která je sestavena výhradně z několika mnohaminutových záběrů, jednoduše bere dech. Navíc má daleko k samoúčelnosti, práce s prostorem a postavami v něm je pečlivě promyšlená a pomáhá k budování dusivé atmosféry, která ústí v regulérní divácký strach. Hill House nestojí na lekačkách, ale na sepjetí tohoto strachu s psychikou postav, na vnitrozáběrovém děsu a očistné (často navíc funkčně dojímavé) katarzi, která následuje po šokujících pointách. Klíčový seriál minulého roku. 95 %

Předchozímu dílu jsem dal čtyři, přesto k němu mám tuny výhrad. Ten skutečně ozvláštňující, stereotypy bourající a mechanismy fikčního světa překopávající film přichází až s první částí Síly vzdoru, která mi konečně objasňuje fenomenální popularitu frančízy. Blockbuster za stamiliony, který se téměř po celou svou dvouhodinovou stopáž odehrává ve špinavém podzemí, v temnotě, ve kterém není jediná skutečná akční nebo velkolepě pojatá scéna, který ale celým svým příběhem obnažuje mechanismy tvorby a fungování propagandy a vylhaného marketingového obrazu určité osobnosti, jejíž reálná podoba onomu heroizovanému obrazu nejen neodpovídá, ale především jím nechce být. Tohle jsou samozřejmě témata prostoupená celou sérií, ale až tady jsou funkčně integrovaná do narativu a Katniss a její pozice konečně začínají být skutečně zajímavé. Škoda, že druhá část je v podstatě přesným nefunkčním opakem tohoto komorního, temného filmu, který se do velké míry vymyká čemukoliv, co v rámci velkoprofilových hollywoodských blockbusterů (obzvlášť těch, které jsou součástí nějaké značky) v poslední dekádě vzniklo. 90 %