Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Dokumentární
  • Akční
  • Komedie
  • Animovaný

Recenze (1 249)

plakát

Gotham (2014) (seriál) 

No... Rozhodně z toho šlo vytěžit MNOHEM víc. Je věčná škoda, že tvůrci se rozhodli jít cestou naprosto neoriginální a zaměnitelné kriminálky, hlavně v prvních pár dílech není prakticky vůbec nic zajímavého. Případy tuctové, hlavní hrdina nesnesitelný Mirek Dušín, snaha natlačit do příběhu hned v úvodu co největší množství ikonických postav trapně na sílu. Naštěstí se Gothamu někdy před polovinou první série podaří oprostit se od otravného konceptu "co díl, to případ", začnou se rodit zajímavé podzápletky, které se řeší na delší ploše a dokonce i toho Gordona se daří relativizovat coby sice kladnou, ale umíněně statickou postavu, která svou snahou dělat věci správně často všechno komplikuje a uvědomuje si, že v podsvětí se s černobílým myšlením nežije snadno. Škoda toho obsazení, McKenzie je dřevo, které tohle všechno nedokáže správně prodat. Herci jsou vůbec šíleně rozporuplní, Donal Louge nebo Robin Taylor coby Tučňák jsou přesní, ovšem šíleně přehrávající Jada Pinkett Smith a především nesnesitelná představitelka mladé Seliny Kyle jsou naprosté castingové přehmaty. Důležité ale je, že od poloviny šlape Gotham velmi dobře. Na logiku jak děje, tak především vnitřních pohnutek postav sice hlavně v závěru dost kašle, ale to se dá přejít, přece jen je to komiksový seriál druhé jakosti. Scénáristům se povedlo vytvořit poměrně živoucí panoptikum gothamského podsvětí, které sice stále postrádá potřebnou temnou atmosféru (aneb když už se snažím natočit městskou kriminálku, musím alespoň trochu tvořit obraz samotného města!), ale je z něj cítit značný potenciál pro další vývoj. Tak uvidíme, druhé sérii šanci určitě dám, protože pokud se kvalitativně udrží tam, kde končila ta první, bude rozhodně fajn. 1. série: 65 % Druhá štace batmanovského prequelu je doslova kvalitativní jízdou na horské dráze. Dá se rozdělit na dvě výrazně odlišné poloviny, z nichž ta první je bez nadsázky výborná, zatímco ta druhá dá vzpomenout na to nejslabší z první série. A je to hrozná škoda, tím víc, že tou slabší polovinou je druhá část série. Prvních jedenáct dílů je špičkově vygradovaných, sledují jasnou příběhovou osu, která má skvělé tempo, parádní záporáky a nebojí se překvapivých řešení, která nejsou vždycky pěkná. Zamrzí jen odsunutí Harveyho Bullocka na vedlejší kolej, naopak Tučňák je díl od dílu zajímavější. Jenže celá tahle paráda, které bych s přehledem střelil 80% se hezky uzavře v mid-season. A co následuje pak je o tolik slabší, až se mi nechtělo věřit, že stále sleduju stejný seriál. Tvůrci si absolutně neví rady s někerými postavami, pročež je ženou do naprosto zbytečných dějových linií, které nikam nevedou. Nestačí jim, že vytahují z klobouku jednoho ikonického záporáka za druhým (Mr. Freeze měl navždy zůstat jen v komiksech), oni navíc přivádějí k životu ty, se kterými se seriál už důstojně rozloučil, a dělají z nichž ještě větší šašky než dřív. Najdou se i dobré momenty a člověk z toho cítí onu cool komiksovou estetiku, která držela při životě i první sérii. Ale když vám začátek té druhé ukáže v celé kráse potenciál celé látky a pak jej zahodí na brakovém a nezajímavém příběhu na jejím konci, je to prostě špatně. Druhá série Gothamu se prostě nedá odbýt jedním číselným hodnocením, protože osciluje mezi odpadem a plnou palbou. 2. série: 20 % - 85 %

plakát

Interstellar (2014) 

Po prvním zhlédnutí rozpaky. Dokonalou, intimní, pozvolně vyprávěnou první část mi pokazil příchod klišé a nepatřičných scén v té druhé. Neseděla mi Damonova část a především úplný závěr, který mi na Nolana přišel až příliš banální a absolutně mi nepasoval k předchozímu dění. No jo, ale stejně jsem si do toho kina zašel ještě jednou, protože Interstellar je jednou z těch VELKÝCH filmových událostí, které člověk napoprvé nedokáže úplně vstřebat. Stejně jako u většiny předchozích Nolanových filmů. A napodruhé... Zkrátka a dobře, kladné stránky filmu vystoupily na povrch v mnohem jasnějších konturách a daly naprosto zapomenout na cokoliv, co mi předtím vadilo. Interstellar je na emocionální rovině Nolanův nejsilnější film. Memento, Dokonalý trik, Počátek, všechno snímky, které dávají na odiv spíš perfektně vysoustruženou konstrukci, kterou přehrávají svého diváka a dávají mu najevo, že jsou chytřejší než on. To tady Nolan nedělá, místo toho se soustředí na mnohem osobnější motivy obsažené v příběhu. Vztah otce a dcery. Dilema mezi osobním uspokojením a 'větším dobrem'. Neúprosný běh času, který ovlivňuje bez výjimky všechny hrdiny příběhu. Samozřejmě, pořád je to jeden z nejvelkolepějších spektáklů posledních let. Jako u Nolana vždycky je celý svět, ve kterém se jeho příběh odehrává, nevídaně hmatatelný, přitom vizuálně neskonale působivý. Obsahuje dechberoucí scény (vlna), vedle kterých staví komorní, ale o to působivější osobní linie jednotlivých postav, které doslova vhánějí slzy do očí (loučení). A jako celek to funguje báječně. Protože i když budu mít pořád problém s některými jednotlivými pasážemi, celkový dojem je moc silný na to, aby mi Interstellar zkazily. Jakoby se v Nolanovi probudil kus Stevena Spielberga, který celému příběhu dodal obrovskou duši, ale zároveň si zachoval svůj perfekcionalismus a talent pro konstruování monumentálních vyprávění, která v současnosti nikdo neumí tak jako on. No řekněte - kdo jiný než naprostý režijní génius by dokázal ze scény pronásledování dronu v kukuřičném poli udělat tak silnou, skoro až dojemnou scénu? "How can you know she'll come back for it?" "Because I gave it to her..." 90 %

plakát

Mnoho povyku pro nic (1993) 

Skvostně uvolněná adaptace, která okouzluje fantastickými herci (Keaton!!!) a z divadelnosti si zvládá udělat svou přednost. Branagh Shakespearovi prostě rozumí jako nikdo jiný. 90 %

plakát

Marketa Lazarová (1967) 

Film, který v momentálním životním stádiu asi nejsem schopný strávit, docenit a nejméně ze všeho hodnotit. Můžu ocenit zemitou, krutou, skvěle vystiženou atmosféru středověku. Můžu vynést do nebes Vláčilovo obrazové mistrovství. Sejně tak můžu chválit poeticky podprahové příběhy jednotlivých postav, které je v souladu s tvůrčím záměrem obtížné vyčíst, ale jsou tam. Žádná z těchto věcí ale nezmění nic na faktu, že jsem u filmu trpěl jako zvíře a z 80 % jsem nechápal, co se v něm vlastně v daný moment děje (víc matoucí mezititulky jsem ještě neviděl!). Možná se k filmu někdy zvládnu dokopat ještě jednou a budu o něm schopný říct víc než tenhle blábol. Ale jistý bych si tím určitě nebyl.

plakát

Pláž (2000) 

Pláž jsem viděl už hodně dávno a potřeboval bych si ji osvěžit. Ale bezpečně si pamatuju, že fantastickou první polovinu u mě naprosto pohřbila zmatená a režijně strašně rozháraná druhá část. Každopádně by to chtělo druhé zhlédnutí a přečíst předlohu, pak budu moudřejší. Danny Boyle i tady ukazuje, že je hodně osobitý režisér, Pláž ale z mého pohledu nedokázal tak úplně ukočírovat a dovést nadějně se rozvíjející příběh k nějaké katarzi a skutečně uspokojivému nebo alespoň překvapivému a nekonvenčnímu řešení. 65 %

plakát

Fahrenheit 9/11 (2004) 

Mooreova manipulace s fakty, jejich zasazování do kontextů, které se mu hodí a ignorování klíčových okolností tak, aby byl antibushovský pamflet co nejprůraznější, mi nepřišla ani vtipná, ani účelná a ze všeho nejméně něčím obohacující. Vlastně mě víc než cokoliv jiného nudila a štvala svou krátkozrakostí. 50 %

plakát

Olověná vesta (1987) 

"Kiss me, Goodbye and write me while I'm gone... Goodbye my Sweetheart hello Vietnam!" Většina lidí se při sledování Olověné vesty nemůže oprostit od neustálého srovnávání její první a druhé poloviny. Jasně, Kubrickův koncept k tomu trochu svádí, protože film je jednoznačně strukturován na dva výrazně odlišné segmenty. Ale podle mého je nesmysl říkat, jestli je lepší drásavý psychologický teror výcviku, nebo nesmyslné válečné šílenství, které následuje. Stejně jako v ostatních motivech Olověné vesty, i tady Kubrick odkazuje na koncept duality lidské osobnosti. Dvě tváře, dobro a zlo, válka a mír, výcvik a boj. Takhle by se dalo pokračovat ještě dlouho. Každopádně film jako celek je naprosto kompaktní výpovědí o tom, jak nejen válka, ale celá armádní mašinerie, působí odlišně na každého jedince zvlášť. Charaktery jsou odosobněné, protože Kubrick je chladnokrevně používá jako exemplární doklady této teze, nejsou ve filmu od toho, aby se s nimi divák nějak ztotožňoval. Vynikající použití dobového soundtracku pak mrazivou atmosféru ještě umocňuje vnesením něčeho obecně známého do něčeho, co divákům musí připadat absurdně vzdálené. Kubrick je génius a OIověná vesta dost možná nejoriginálnější film o Vietnamu (ale nejen o něm) vůbec. 95 %

plakát

John Wick (2014) 

Průzračně čistý akční film, který se hlásí spíš k odkazu vyleštěných akčních baletů Johna Woo než k momentálnímu "reality wannabe" hollywoodskému trendu. Je fajn si zase jednou užívat akci pro akci samotnou, neřešit nevěrohodné motivace postav (to je tu odkázáno do patřičných mezí hodně rychle) a prostě jen sledovat ultimátního badasse, který se hrozně nasere a všichni z něj mají totální respekt jen když se řekne "Baba Jaga". Všechny postavy jsou jednorozměrné figurky, ovšem typově tak skvostně obsazené, že je to úplně jedno. Navíc je celý film parádně odlehčený a má skvěle rozpracovanou, skoro až komiksovou mytologii, díky které si dokážu představit klidně dalších pět dílů. Protože takové filmy už se dneska prostě netočí. Moc lidem možná nechybí, ale když se za čas jeden ukáže, je to ohromně osvěžující. Jen škoda, že nejlepší akční scéna se objeví už uprostřed (diskotéka - tak perfektní souhry akce, hudby, střihu je na podobný film skoro až škoda!) a od té doby filmu spíš padá řetěz. Chtělo to víc vypiplat gradaci a v rámci žánru bych se té plné palbě vůbec nebránil. Finále je ale spíš vtipné než dobře vymyšlené. Jinak rozhodně palec nahoru. 80 %

plakát

Lovec trolů (2010) 

Nemůžu si pomoct, ale found-footage se jako fungující koncept vyčerpal. A přesazování do jiných žánru než toho hororového ničemu nepomůže. Lovec trolů určitě zaslouží uznání za kreativitu a využití minimálních produkčních prostředků na maximum. Lidi, kteří na něm dělali, mají talent. Ale člověka, který už pár podobných filmů viděl, už tu prostě nemá co překvapit. Jasně, tenhle žánr má svůj jasně definovaný vzorec, od kterého se těžko odchyluje. Jenže tady se prostě mělo přitlačit na tom černém humoru, kterého jsem čekal povážlivě víc, vládní podzápletka je taky těžce nerozvinutá a výsledek je především nuda, která je zajímavá maximálně tím, že je z Norska. Monstrum a REC zkrátka found-footage vytěžili na maximum. A už tu není co vyprávět. 45 %

plakát

Zmizelá (2014) 

Fincher už není ten progresivní videoklipař, jehož filmy vás přikovají k sedačce svou dravostí a odvážným audiovizuálním rešením. Jako tvůrce se tento režisér vyvinul v detailem posedlého puntičkáře, jeho díla na pohled působí jako chladné konstrukce, které jsou ovšem vypiplané k dokonalosti a navíc neskutečně významově plné. Už od Zodiaca Fincher na své diváky působí úplně jiným způsobem, než jak si je získal v kultovní Sedmičce nebo Klubu rváčů. A Zmizelá je pro mě vyvrcholením tohoto trendu jeho tvorby. Dokonalá vizuální stránka je geniální právě tím, jak na sebe nestrhává pozornost a dává prostor nespolehlivému vyprávění dvou maximálně ambivalentních postav, na jejichž, ehm, komplikovaném vztahu se rozehrává nejen kritika amerického pojetí manželství, ale především neuvěřitelně sžíravá mediální satira, která například adorovaného, instantně temného Slídila strká bez problémů do kapsy. Je pečlivě gradovaná, odvádí divákovu pozornost do různých slepých uliček, v půlce filmu mu celé dosavadní dění omlátí o hlavu a konečně odkryje, co se za ní vlastně skrývá... A přitom má i ve své druhé části stále čím překvapovat a nedává divákům sežrat, že je mnohem chytřejší než oni sami. Na první pohled umírněný Fincher celému divadlu šéfuje rukou nechybujícího génia a ten jeden jediný moment, kterým dá vzpomenout na své dravé mladší já (říkejme mu Barneyho řešení), nepůsobí ve vší té odtažité dokonalosti nijak rušivě. Naopak do celého toho panoptika plného cyniků, lhářů a psychopatů zapadá jako nevyhnutelný vykřičník, kterým se zacementuje celkové vyznění příběhu. Na konci jsem se smál. A to je na celé Fincherově multižánrové hře nejvíc znepokojující. Vymáchá vás ve špíně svých postav, napne vás detektivní zápletkou, pobaví satirickým podtónem a vyplivne s mrazením v zádech z toho, co jste viděli. Geniální. 95 %