Sawy

Kouzlu Idy jsem nepodlehl, Studenou válkou si mě Pawlikowski naprosto získal. Nádherně nasnímaná romance je fascinující především bezvýhradně funkčním eliptickým vyprávěním, díky kterému dokáže časově velmi rozsáhlý příběh předestřít před diváky v necelé hodině a půl. Každým coulem fascinující. Ukázkový příklad toho, jak se může takový koncept rozpadnout, je Ševčíkův Skleněný pokoj (dosud nemůžu pochopit, že na něm pracoval stejný střihač jako na Studené válce). Polská folklórně-jazzová epopej plná velkých emocí drží pevně pohromadě a její patos funguje přesně tak, jak má. Viz konec. 90 %

Jasně, ten vynucený konec bolí a krutě nekoresponduje s předchozími téměř dvěma hodinami, které mu předcházely. Kvůli dvěma závěrečným minutám (navíc autorem nezamýšleným) by ale byla škoda zatratit dodnes jeden z nejdrásavějších a z hlediska psychologie hlavní postavy nepropracovanějších filmů o družstevním hospodářství, které u nás vznikly. Kór s vědomím, že je z konce 50. let. Mnozí by jistě řekli, že Helge to dotáhl ještě dál o deset let později ve Studu, podle mě ale jen kvůli onomu proklatému konci. Jinak Velká samota vyčnívá a je škoda, že se na ni do velké míry zapomnělo. 80 %

Ukázkově přezrálý projekt, dotlačený do finální realizace spíše jako trucovitý akt zneuznalého génia. Gilliamův Don Quijote je především v první polovině leckdy podnětným, ke konci už ale především únavně redundantním ohledáváním donquijotského mýtu v jeho nekonečně rozmanitých variacích. Chápu, že se v tom Gilliam dost vidí, občas se mu dokonce podaří vytasit z rukávu momentku jako za svých nejlepších let (finální slavnost je jich plná). Bohužel mám pocit, že jeden z mých nejoblíbenějších režisérů už se ve svých fantaskních vizích a zmateních reality a fikce spíše ztrácí, než že by nad nimi měl autorskou kontrolu. Imaginarium jsem mu ještě sežral i s navijákem, Don Quijote jakýms takýms způsobem funguje spíš silou vůle a díky přesně vybraným hercům. Možná mělo zůstat spíše jen u legendy, která nikdy nevznikla. Takový příběh by Dona Quijota vystihoval paradoxně lépe než tento realizovaný mišmaš. 65 %

Těsně po zhlédnutí (viděl jsem mezi druhou a třetí sérií) jsem to považoval za vlastně zbytečný prequel, který jen omílá to, co si lze bez problémů domyslet. Ve kterém jsou ale bez jakýchkoliv pochybností nasázené lynchovsky po čertech geniální scény (diskotéka), kvůli kterým bych čas u něj strávený úplně nezatracoval. Po dokoukání třetí řady musím uznat, že filmové Twin Peaks má velký smysl. Rozšiřuje fikční svět, třetí série by mi dávala ještě menší smysl, kdybych jej neviděl... no a je tam Bowie. 80 %

Home is where the heart is. Mine is Under the Silver Lake. 100 %

Výtečné akční scény (úvodní honička na kolech jedna z nejdynamičtějších věcí, co byla loni v kině) a navýsost funkčně konstruovaná hlavní hrdinka jsou žel bohu zasazeny do naprosto neambiciózní origin story. Ta je jednak smutně předvídatelná, především se ale už ve třetině zasekne na jedné lokaci a narativním problému, tudíž z ní nemá šanci vyrůst skutečně plnohodnotná dobrodružná podívaná. Což je velká škoda, protože přesně takovou bych s Aliciou jako Larou a řemeslně velice schopným Uthaugem za kamerou rád viděl. 70 %

Spielberg umí, Singer umí, Hanks a Streep umí. The Post je fantasticky odvedeným kusem té nejčistší filmařiny, která fascinuje nejen tím, že je v každém ohledu precizní i tváří v tvář zběsilé rychlosti produkce, ale především šíří tematického záběru, nad jehož promýšlením svého diváka vybízí. Novinářské drama, detektivka, špionážní thriller, smutná satira. Je toho zde spoustu, navíc z technického hlediska v natolik lahodném balení, že mu jednoduše nelze odolat. Dynamika, kterou filmu dodávají kontrasty světů, ve kterých se pohybují jeho ústřední charaktery, je na tak komorní počin neskutečná, každá společná scéna Toma a Meryl je neskonalý požitek pro sledování. Při vědomí faktu, že měsíc po téhle pecce poslal dvaasedmdesátiletý Spielberg do kin výsostný nerdgasm Ready Player One... Ten člověk nezná hranice. 90 %

Pravděpodobně vrchol krátkometrážního Švankmajera, který rafinovaně skloubil dvě rozdílné předlohy do jednoho funkčního tvaru plného zmaru, klaustrofobie, strachu i té naděje. Výborně využité PoV pomáhá v napojení se na anonymního hrdinu, animace pokorně slouží ději, přesto nemizí svojský autorský styl režiséra, jenž zde po Otrantském zámku a Zániku domu Usherů dovedl k dokonalosti svou už tak vytříbenou metodu specifického adaptování a pokrucování legendárních literárních látek. 95 %

Technicky v souladu s Wrightovou řemeslnou zručností precizní, vypravěčsky bohužel značně nevyrovnaný "Dunkerk z druhé strany kanálu" trochu hřeší na to, že má ve svém čele Oldmana. Kvality jeho hereckého výkonu si nedovolím zpochybňovat, člověku nicméně stále vrtá hlavou, do jaké míry je ten humbuk okolo tohoto ztvárnění Churchilla způsoben hereckým mistrovstvím a do jaké míry skvělou prací maskérů. Jinak především pro Británii tolik potřebná óda na nezlomnost a tvrdohlavost jedné z jejích nejvýraznějších osobností, což tam po Brexitu asi potřebují. Jen úplně nevím, co mi monumentální a v každé vteřině extrémně návodný pomník Winstonu Churchillovi měl konkrétně přinést. 60 %

Film, který se opájí svým povrchem přesně ve stylu postav a doby, o které vypráví. Kletba zlatého květu je precizně vysoustruženou, pečlivě vygradovanou a oku vskutku lahodící podívanou, která tentokrát nestojí na strhujících akčních scénách jako Hrdina, nebo na velké romanci jako Klan létajících dýk. Zůstává nesmírně propracovaná a významotvorná mizanscéna, která tvoří kulisy pro působivou tragédii s jasně rozestavenými, postupně profilovanými a silnými figurami. Ten velkolepý konec vlastně ve výsledku ani nemusel být, jak dobře ta hra intrik a přetvářky po většinu filmu fungovala. 80 %