dennykr

dennykr

Dan Krátký

okres Brno
Student

homepage
Twitter: dan_kratky
Instagram: dan.kratkyy

49 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4
    • 12.9.2019  21:29
    Městečko Záhad (TV seriál) (2012)
    *****

    Nejdřív takhle, jsou dvě věci, které mě při čtení o Gravity Falls trošku trápí: hledání “velkých” témat a fragmentarizace vyzobáváním jednotlivostí. // Pročtením stovek tematických subredditů, komentářů na databázích a zbytečně dlouhých Tumblr postů jsem došel k (samozřejmě zkreslenému) závěru, že pro hodnocení dětských seriálů je naprosto klíčové, jestli obsahují nějaká “dospělá” témata. Adventure Time, Regular Show, ale vlastně i takový Phineas & Ferb by mohli vyprávět. Na druhém místě pak bývá posedlost rozklíčováním všech drobných tajemství, easter eggů a šifer, jež seriál obsahuje. Jenže ve všech těch jednotlivostech a přirovnáních ke Twin Peaks či Lost se ztrácí samotné Gravity Falls. A proto se jim vyhnu. Nemůže být seriál pro děti prostě jenom výborným seriálem pro děti? Může! // Prostá zápletka sourozenců Dippera a Mable na prázdninách u divného strýčka se začne komplikovat a Gravity Falls se stává především sofistikovaně vyprávěnou pohádkou, která ani jednou za čtyřicet dílů nezvolní tempo, dokonale pracuje s pozorností diváků a – na rozdíl od jiných pohádek – nikdy nepůsobí staticky. Shrnu to ve třech bodech. // (a) Svetry! Na té úplně nejpovrchnější rovině jsou drobnosti, jako právě Mabeliny svetry. Ty se totiž v každé epizodě mění podle hlavní zápletky. Pokud jsme zvyklí na Spongebobovy kalhoty nebo Finnův zelený batoh, proměna animovaných kostýmů je příjemně svěží. Vizuálně tak seriál nepůsobí jako nekonečné opakování téhož, ale jako kontinuálně se vyvíjející příběh. Podobně fungují vedlejší postavy, jejichž charaktery se postupně prohlubují a role ve světě mění. V deváté epizodě se objevivší vepřík Waddles v seriálu vydrží až do konce, nebo když se jiná postava stane starostou, v této pozici už zůstane. Nepřichází žádný návrat k původnímu stavu. Gravity Falls tak ukazuje dlouhodobější dopady jednotlivých akcí a pohádkový svět jimi formuje. Vše najednou působí daleko živějším dojmem. // Konstrukce na úrovni řady i epizod! (b1) Každý díl totiž sestává ze dvou vzájemně propojených zápletek, které do jisté míry odráží vztah mezi dvojčaty. Hlavní linka se týká uspořádání fikčního světa a ústředního vyprávění. Pak je tu podzápletka, jež slouží především k rozvíjení psychologie jedné z postav. Jenže ta mnohdy obsahuje informaci zásadní pro řešení linky hlavní! Pouze jejich spoluprací je možné odstranit hlavní problém. Příkladem budiž epizoda The Last Mablecorn. Objevuje se hrozba trojúhlého zlouna Billa, který může rozpoutat konec světa. Tu řeší Dipper. Jediným způsobem, jak hrdiny ochránit, je získat vlas jednorožce. Jenže ten se jím rozhodne obdarovat pouze ryze dobrého člověka. Zde se přidává osobní podzápletka, jež stojí na snaze Mable dokázat jednorožci Celestabellebethabelle, že si vlas zaslouží. Rozřešení osobního konfliktu má za následek vyřešení i hlavního problému s Billem. Gravity Falls tak chytře nachází podvojný způsob, jak rozdělit dvacetiminutovou epizodu do dvou paralelních, ale ve výsledku provázaných narativních rovin a díky tomu nikdy nenudí. (b2) Když půjdeme výš, tak osciluje mezi klasicky polonávaznou a návaznou serialitou s občasným úskokem v podobě rozrušující. Právě díky tomu má Gravity Falls tak výborný rytmus i v dlouhodobém horizontu celé řady. V praxi to vypadá následovně. První sezónu tvoří dominantně samostatné epizody, které fungují jako Monster of the Week díly Akt X. Objeví se monstrum / úkaz a Dipper využívá tajemný deník, aby jej porazil. Dlouhodobé problémy se odkládají – klíčová otázka týkající se tajemného podzemního úkrytu strýčka Stana je položena v prvním díle, ale vrátí se až ve dvacátém – nebo se objevují nárazově. Na prvním místě stojí prozkoumávání fikčního světa, načrtávání jeho pravidel a prohlubování vztahu mezi dvojčaty. K návazné serialitě se dostáváme v závěru první série, kdy několik posledních dílů představuje vyvrcholení snahy malého Gideona získat domov našich hrdinů. Ve druhé řadě stále sledujeme epizodické případy, ale objevování se dlouhodobějších linií je frekventovanější. Postupně se připravuje půda pro dramatický zvrat ve dvanáctém díle, který dynamiku vyprávění kompletně promění, přepíše množství z toho, co jsme se dosud dozvěděli a přepne primárně do návazného modu, jež vydrží až do konce. Gravity Falls se daří neustále proměňovat způsob, jakým vypráví. Nikdy nezamrzne na místě. (c) Jedno léto! A možná nejsilnější stránkou Gravity Falls je způsob, jakým nakládá s ústředním tématem a záměrně omezeným rozsahem dvou sérií. Jde pouze o jedno léto v životě dvanáctiletých sourozenců, na jehož konci čeká nová škola a dospívání odstartované třináctými narozeninami. Seriál poměrně logicky konstruuje srozumitelné významové vyvrcholení, ale to na působivosti neubírá. Jasně stanovený deadline konce léta a čtyřiceti epizod mu dodává rozměr, jaký nekonečným seriálům pro děti chybí – pomíjivost. Diváky tak dostává do stejné pozice jako hlavní postavy, které jsou pravidelně konfrontovány s časovým rozměrem svého dobrodružství. A ten – u pohádky absurdně dojemný – pocit blízkého konce je sice frustrující, ale hlavně prohlubuje působivost epizodických příběhů. Což je asi to nejzásadnější, co se Gravity Falls snaží dětským divákům předat – sílu přítomnosti. Zatímco dlouhatánské dětské pořady většinou utvrzují mýtus nekonečných prázdnin, Gravity Falls tematizuje jejich prchavost. To podporuje i odepření veškerých informací z mimoletního života Dippera a Mable. Neznáme jejich řidiče ani běžný život. Zatímco monstra obývající lesy v okolí ústřední Mystery Shack jsou vytažena na světlo a pojmenována, každodennost zůstává v husté mlze nejasnosti. A díky tomu jde o pohádku nejen brilantní ale extrémně dojemnou.

    • 19.7.2019  15:30
    Kostka (1997)
    *****

    “Big Brother is NOT watching you”. Co se stane, když slasher oberete o vraha i jeho motivace? Vznikne Kostka, mechanicky chladná vyvražďovačka, která zlomyslně odepírá vysvětlení a pohrává si s žánrovými pravidly. Skupina postav se probouzí v železné pasti a pokládá si tři zásadní otázky klasických slasherů: Kdo nás ohrožuje? Z jakého důvodu? A proč zrovna nás? Vyprávění je – a diváka – pak nechá konstruovat možná vysvětlení. Má nějakou souvislost přítomnost zločince a policisty? Lékařky a architekta? Co znamenají čísla u každé místnosti? A proč jsou různě barevné? Ze všech vznesených hypotéz se naplní pouze jedna, a to tak absurdním způsobem, že odhalí všechna úmrtí jako zbytečná. Kostka je ztělesněním absurdní individualistické nadbytečnosti. // A je to i poměrně zábavně vyprávěné. Smrtící pasti v místnostech totiž plní roli vraha pouze v první polovině, protože dynamika se ve druhé obrací. Hlavní konflikty se přesouvají z Kostka vs. postavy k postavy vs postavy. I tak se ve světě, v němž chybí vysvětlení, navazuje na klasické vyprávění – z kontextu stavby se nedozvíme nic, ale obrací se vnitřní dynamika vztahu mezi postavami, která prochází tradičním vývojem.

    • 19.7.2019  15:28

    (Drobné spoilery) Necítím sice nekritické nadšení, ale ani po třech fázích nemám s MCU žádný velký problém. Dokonce považuji Far From Home – spolu s Homecoming a Webbovým prvním dílem – za vůbec nejlepší Spider-Many. Pár poznámek, které mě napadly při projekci. // Stále se pracuje s využíváním žánrové nadstavby, do níž se zabalí velký blockbuster. Tentokrát ji poskytuje typicky americký středoškolský eurotrip, který nabízí odlehčenou milostnou zápletku, absurdní vyobrazení Evropy, pestrost prostředí i lokálně specifické stereotypy. Blockbuster se pak rozděluje do dvou polovin, přičemž ta první je tradičním buddy-movie a druhá sympatickou vzpourou neviditelné pracovní síly. V téhle rovině se načrtává paralela k Homecoming, který také vyprávěl o malých a nenápadných záporácích. Jejich motivace se však obrací – Toomes chtěl zůstat neviditelný, Mysterio chce být na očích. // Zároveň se chytře navazuje na původní komiksové řady Amazing Spider-Mana, kde byl Quentin Beck neúspěšný herec a tvůrce speciálních efektů. To zde sice neplatí, ale pravidelně je situován do pozice režiséra s vlastním štábem. Má kameramana, kostymérku i scenáristu, na to Gyllenhaal navazuje excentrickými gesty a promluvami. Jedna scéna je dokonce přiznaně vystavěna jako zkouška. // Naprosto zásadní je pak práce s obsazením postav učitelů. Minule to byl vynikající Hannibal Buress v roli tělocvikáře, jehož deadpan komika se otiskla do školního zpravodajství. Tentokrát se objevuje JB Smoove a hlavně dostává více prostoru vynikající Martin Starr jako zmatený učitel – paradoxně v opačné herecké poloze, než která ho proslavila v Silicon Valley.

    • 23.6.2019  14:42

    I přes trošku kýčovité finále mě Hill House poměrně silně zasáhl. Mike Flanagan se totiž přesně trefil do věcí, které mám upřímně rád. // (a) Velice chytře vypráví! Systematicky pracuje se spoustou elips, které později zaplňuje využitím perspektivy jiné postavy. Každá z prvních čtyř epizod tak zvládá vyprávět chytrý příběh, ale zároveň vypouštět klíčové informace a neustále divákům odepírat všechny souvislosti. Pátý díl potom vyplní mezery týkající se současnosti a ten šestý definitivně – ve fenomenálně inscenovaných dlouhých záběrech – dovysvětlí minulost. Na těchto základech se pak vystaví zbylé čtyři epizody. Brilantní narativní mozaika! // (b) Soudržnost stylu! Flanigan nekompromisně lpí na spoustě promyšlených návazností – kompozice, pohledu, akce, zvukových můstků –, jejichž zapojením plynule přechází mezi několika časovými rovinami. Do toho patří i zmiňované dlouhé záběry, v nichž se také přechází časem (ačkoliv zde už rafinovaně skrytými střihy). I strašení pak probíhá především v delších záběrech s promyšlenou inscenací v několika plánech. Nejde tak o tradiční jump scare, ale o zdůraznění přítomnosti nepřátelských prvků uvnitř prostoru, do kterého nepatří. Podobně jako ty nejlepší duchařiny: Oculus, Annabelle nebo Insidious. // (c) Přístup k žánru! Obrací totiž tradiční dynamiku mezi dramatem a hororem, v tom se spojují oba předešlé body. Značná část současných duchařin si na rodinném dramatu sice zakládá, ale využívá jej pouze jako základní motivaci ke strašení. To není nutně špatně, první Insidious s tím pracuje výborně! Ale desetidílný seriál by takový přístup asi neunesl, případně by se brzo omrzel. Zde totiž hororové zápletky slouží pouze k rozvíjení rodinných traumat z dětství a neschopnosti se s nimi později konfrontovat. // Spolu s nemotivovanými absurdními násilnostmi je tohle přístup, který mám u hororu nejraději. Mike Flanagan pro mě představuje asi nejzajímavějšího žánrového režiséra současnosti – ať už s limitovanými prostředky natáčí home invasion (Hush) nebo variuje podobná duchařská schémata v různém rozsahu (Oculus x Hill House).

    • 23.6.2019  14:35

    Brilantní film a jedno z mých nejoblíbenějších kaiju eiga, které bere cyklus úplně jiným směrem. První třetina představuje primárně hororovou detektivku o komunitě horníků, jež rozhodně nejsou složitě prokreslenými postavami. Naopak, klíčová je obecnější dynamika této skupiny – rozdělení funkcí, hierarchie a prožívání zločinů z perspektivy komunity. To se odráží ve výstavbě, nejprve sledujeme komornější horor o malých příšerách, který prožívají právě horníci, až později se – zapojením více zájmových skupin – přesouváme do globálnějšího kaiju eiga. Postavy se také poprvé výrazněji rozdělují v přístupu k monstrům, zatímco vojáci pragmaticky uvažují nad Rodanovým zničením, hrdinové s ním soucítí. // I vyprávění a práce s žánry jsou promyšleněji strukturované, než bývalo v žánrových filmech studia Toho v padesátých letech zvykem: komunitní drama -> detektivní horor s monstry Meganulon -> náznaky globálnějšího problému s Rodanem -> katastrofický film -> ekologické a osobní drama. Ozvláštňující je také otevřeně depresivní konec, kdy není zničení monstra prezentováno jako pozitivní vítězství, ale morální prohra. // Úvodní sólovky Godzilla, Mothra a Rodan vlastně reprezentují tři různé alternativy, jak vyprávět film s jedním monstrem. A všechny jsou výborné.

    • 23.6.2019  14:28

    S tímhle filmem je to složité, protože na první pohled je podobně nadutý jako Dotek hříchu, jen ho rámuje melodrama. Snaha o podchycení širších společensko-ekonomických souvislostí vyvíjející se Číny zase připomíná příšernou třetí část jeho předchozího filmu I hory mohou odejít. ALE pak je tady žánrová rovina, která je asi tím nejzajímavějším, co Jia Zhang-Ke za poslední roky natočil. // V první třetině se tento žánrový rámec ustavuje několika uvědomělými způsoby. Na té nejobecnější rovině je ústřední pár součástí čínského podsvětí, které zastřešuje termín jianghu. Uskupení lidí existující mimo tradiční společenské struktury – zde Triáda – a řídící se pevným morálním kódem, který nachází kořeny v bojových uměních. Zjednodušeně jde o soubor přísných pravidel, jež následují především muži. Jejich (v žánru tradičně) dominantní pozici film utvrzuje ještě citováním dalších děl. Postavy ve volném čase sledují akční kult Tragic Hero, v němž se zbraněmi ohání Chow Yun-Fat, ale i hudební doprovod Ash Is Purest White tvoří třeba píseň z filmu The Killer od kantonské popstar Sally Yeh. Celá první třetina tedy směřuje k poměrně tradičnímu mafiánskému filmu s dotekem heroic bloodshed. To je završeno i fantastickou akční scénou, která vypadá jako by ji natočil žánrový profesionál. Ale pak přijde zlom, protože mužský hrdina Bin svou bitvu prohraje a je zachráněn ženou Qiao, která se chopí zbraně. Od této chvíle se dynamika proměňuje a ona jde do vězení, zatímco on z příběhu víceméně mizí. Nositelem morálního kódu jianghu se stává žena a Ash Is Purest White vypráví naruby obrácený film o Triádě bez akčních scén z perspektivy ženy. // Ano, přes dvě hodiny času to neutáhne a ústřední argument se vyčerpá do devadesáti minut, ale stejně je Popel v mnoha ohledech působivým posunem v kariéře filmaře, jehož tvorba byla v posledních letech absurdně doslovná.

    • 18.6.2019  11:06

    Tenkrát v (rumunském) Hollywoodu! Všude jsem četl, že je to pitomé guilty pleasure, ale po shlédnutí bych Sémě hodil do stejné metahororové kategorie, v níž jsou druzí Gremlins, Leslie Vernon nebo Tragedy Girls. Možná je ještě o něco komplexnější, protože tu dochází ke střetávání tolika transtextuálních rovin, že mi z toho šla hlava kolem. Seed je totiž nekompromisně brakový konglomerát odkazů. Chytrých, blbých, dobrých i špatných, ale především zábavných. // Úplně dole jsou referenční citace a parafráze hollywoodských filmů jako Rebel bez příčiny nebo Čínská čtvrť či chytře obsazený John Waters, na něhož se campově pomrkává. Do těchto nádherně bizarních momentů patří i vražda Britney Spears v rumunských lokacích, které zde suplují Hollywood. // Zajímavější to začne být na úrovni scén! Ta úplně první je nejprve (velmi dobrou!) variací Carpenterova Halloweenu, aby postupně přešla k Hitchcockovu Psychu. Na samotném konci přijde třeba Osvícení, ale převrací se i příběh Svatého Josefa a Panny Marie – kdo by nechtěl vidět biblický vztah v podání Jennifer Tilly a Redmana z Wu-Tang Clanu? –, aby se z toho stala přiznaná variace na snímek Glen or Glenda Eda Wooda. A to rozhodně není všechno, protože závěr adaptuje třeba tropy filmů o bojových uměních. // Na nejvyšší úrovni se variuje tradiční struktura Dětské hry. Nevinný chlapec – dříve lidský Andy, nyní loutka Glenn – je konfrontován s maniakální vraždící panenkou. Jenže zatímco Andy vždy kopal za dobro, Glenn pomalu přijímá identitu záporáka. // Kromě velice organického propojení všemožných citací a parafrází si Seed of Chucky docela chytře hraje s křehkostí hvězdných obrazů a dost otevřeně se vysmívá jejich konstruování či udržování. Vlastně nejprve vypráví mýtický příběh o cestě do Hollywoodu a realizování svého "údělu", ve druhém plánu pak rodinné melodrama o komplikované pozici potomka v pevném partnerském svazku. Dokonce poměrně neexploatačně pracuje s genderqueer motivy. To vše s velkým množstvím vnitřností a rozverného sekání hlav. S Chuckyho Kultem nejlepší díl série.

    • 17.6.2019  22:06
    Love (TV seriál) (2016)
    ***

    U filmů často platí, že nejsilnější dopad na hodnocení má závěr. A je to tak i tady. Těsně po konci třetí série bych se nebál označit Love za jeden ze svých nejoblíbenějších seriálů posledních let, jenže tím bych opomíjel, jak útrpné bylo sledování předchozích dvaceti dílů. Přesto první dvě sezóny považuji za fascinující a na úrovni konceptu velice promyšlené, jen bohužel trochu obtížně sledovatelné. // Love je totiž chytře postavená, ale na úkor diváckého požitku. Konceptuálně to dává dokonalý smysl, protože prvních dvacet dílů do popředí staví hlavně postavu Mickey, jejíž závislosti na drogách, alkoholu a sexu se odráží ve způsobu vyprávění. Podobně jako její osobní boj, sestává vyprávění ze spousty krátkodobých cílů. Na každém rohu vyskakují dráždivé podněty, problémy a důvody se k alkoholu vrátit – těmi jsou epizodní narativy postupně se vyvíjejícího vztahu s nejistým a emocionálně vratkým Gusem. Tento aspirující scenárista pravidelně propuká záchvatům žárlivosti i výbuchům agrese, které jsou však rámovány jako humorné vsuvky. Jeho střety se ženou jsou spouštěčem dalších problémů. Následkem toho se po několika epizodách Mickey obrátí k drogám, jindy k alkoholu nebo nezávaznému sexu a pokaždé se vyprávění vrátí do bodu nula. Do toho je příběh rozrušován kýčovitými a až kanonickými sitkomovými tropy – dvě dívky / jedno rande nebo epizoda drogového rauše. Přesto první dvě série strukturou vyprávění chytře reflektují boj se závislostí, jenže sledování neustálého odepírání, zdržování, selhávání a opakování není úplně divácky vstřícné. Na druhé straně tím promyšleně narušuje otravná romantická klišé. V této rovině jsem nejvíc na vážkách, jestli se mi to vlastně líbilo nebo ne. Jenže pak přijde třetí série! // Tam se dynamika obrací, hrdinové už tvoří pár a pozornost se obrací směrem k dlouhodobým cílům, protože Mickey našla dostatek coping mechanismů k vyrovnání se s krátkodobými problémy. A co se stane? Pokud byl Gus dosud komickou figurkou, jejíž – občas chytře zdůrazňované – záchvaty vzteku a patologických lží podporovaly humornou rovinu, nyní se stává dramatickým středobodem příběhu. Love odhalí některé doposud skryté souvislosti a plně tím obnaží Gusovu neschopnost čelit realitě. Zatímco dříve nespolehlivá Mickey je střízlivá a klidnější, na povrch se dostává partnerova pasivní agrese a původně komické vlastnosti jsou přeneseny do tragičtějšího kontextu. Tento obrat je pak divácky o něco příjemnější a dostává seriál do úplně jiné ligy. Musím říct, že Love sice neposkytuje dostatek diváckého potěšení napříč všemi sériemi, ale vlastně je tak fascinující sledovat jeho vývoj a způsob práce s charaktery, že jsem si ho v závěru upřímně zamiloval.

    • 7.6.2019  11:31

    Wakamacu umí vytvořit iluzi nemotivovaného a absurdního násilí, které očeše o veškeré kauzální souvislosti. Jenže i Violated Angels ho zasazují do širšího rámce. Nejde o tradičně narativní kontext – o motivacích vraha a povahách dívek se nic nedozvíme –, ale buduje poměrně jasný významový systém. Muž vpadne do noclehárny zdravotních sester, načež je začne vraždit. V této rovině Angels ještě odpovídají své inspiraci, činům Richarda Specka, avšak v průběhu se od syrového naturalismu odklání. Podobně jako v Second Time Virgin se objevuje struktura: apatie -> výbuch -> apatie, ale nyní ji rozrušují sugestivní vsuvky násilníkových představ, v nichž se mu dívky vysmívají. Následkem toho s nimi není schopný souložit a jediným způsobem, jak je penetrovat zůstává čepel nože. Sexuální tenze a frustrace se transformuje v násilí, postupně tak eliminuje všechny (vysmívající se) ženy, aby se dostal k té poslední. Konfrontace jsou občas doplňovány nediegetickými vsuvkami zvířat a pláže, čímž Wakamacu poměrně jasně dokresluje probíhající děj. // Po třech (kanonických) filmech si k pinku eiga stále nemohu najít cestu, jakkoliv fascinující mi jejich přístup k násilí přijde. I na ploše necelé hodiny na mě působí až moc jasně, doslovně a neinspirativně. Čas přesunout se k jiným autorům tohoto cyklu.

    • 7.6.2019  11:23

    Taková hezká modernistická řezničina. Wakamacu pracuje dost epizodicky – jde o sérii znásilnění mladé dívky skupinou chuligánů a postupnou proměnu pasivního chlapce ve vraha –, a vede diváka k výkladu jednotlivých výjevů. Což samozřejmě neudělám, protože interpretací pinku eiga ve vztahu ke společnosti je už zbytečně moc. Spíš krátce popíšu, co mě bavilo. // Zaprvé, prostor! Příběh se odehrává na střeše bytového domu, kterou postavy nemohou opustit. András Bálint Kovács takový typ filmu označuje jako Closed-Situation Drama, ne nepodobné Andělu zkázy. Sice se mluví o zámku a klíčích, ale nikdo – mimo chuligánů – nemá snahu ze střechy odejít. Drží je tam nepojmenovaná iracionální síla. Omezený prostor hrdiny provokuje k, v tradičních společenských strukturách, nepřípustnému chování. Klasickou řeč nahrazuje násilí, iracionální výbuchy emocí, pasivita nebo znásilnění. // Komunikační ruptury pak vytváří distanci, se kterou Wakamacu pracuje brilantním způsobem. Pasivní Tsukio a nebohá Poppo se neumí emocionálně otevřít a zformovat tradiční vztah. Citová propast je zpřítomněna ve stylu dvěma způsoby: (a) buď jsou oba izolováni ve vlastních záběrech nebo (b) se nachází uvnitř jednoho rámu, přičemž každý obývá jinou stranu. Postavy se k sobě přibližují pouze ve scénách násilí, odmítání či znásilnění. Právě překonávání vyprázdněného prostoru mezi protagonisty je ústředním motivem s jediným výraznějším vývojem. // Epizodické vyprávění následuje značně specifický rytmus. Postavy jsou odcizené svému prostředí a povětšinou reagují pasivně. Ale ruptury se navracejí, tentokrát však tonální, protože nezaujaté reakce pravidelně střídají iracionální výbuchy smutku, smíchu nebo násilí. Po náladové explozi vše utichne a navrací se k pasivnímu a emocionálně distancovanému pozorování následků. Následné dialogy – o vztahu mládeže ke společnosti, neschopnosti budování vztahů a traumatizujících podmínkách dospívání s politickým přesahem k Mansonovým vraždám – pak považuji za nejslabší a nejvíce doslovnou část filmu. Takový tonální rozpor je však záměrný, protože ho doprovází i vztah mezi obrazem a zvukem. Optimistický hudební doprovod přerušovaný ostrými nářky kontrastuje s drtivým vizuálním násilím. // Film konceptuálně chápu, stejně tak respektuji snahu zavést exploatační soft-porno k estetickým normám spojovaným s vlnou modernistického filmu šedesátých let. Přesto však nemůžu říct, že by mi pinku eiga byly tak sympatické jako roman porno společnosti Nikkatsu.

    • 5.6.2019  14:09

    Éra Laughing Mana stále zůstává mým nejoblíbenějším příspěvkem ze světa Ghost in the Shell. Extrémně chytře vystavěná sezóna neustále přeskakuje mezi vyšetřováním a prozkoumáváním fikčního světa. Z lásky k téhle netradiční, ale fascinující řadě jsem se vyznal v zde.

    • 5.6.2019  14:03

    Na tuhle trilogii se poměrně obtížně kouká, ale krásně se o ní přemýšlí. Uvědoměle totiž pracuje s pravidly kaiju eiga a vytváří iluzi jejich porušování. Víc jsem napsal v katalogu pro Animefest.

    • 25.5.2019  12:33
    3D holka (2018)
    ****

    Krátce po shlédnutí: Přesně ten typ filmu, který se za hranice Japonska mnohdy nedostane. 3D Girl je totiž bizarní adaptace mangy plné stereotypů - hrdina je samozřejmě asociální otaku, který tráví všechny své dny nad anime a krásná dívka si k němu pomalu nachází cestu. Nejde o nic kdovíjak sofistikovaného, ale to od snímku, jehož motto zní "3D holky nejsou jako 2D holky", asi nikdo nečeká. Na druhou stranu, přes všechna ta zjednodušení, je sympatické, že loserského hrdinu nikterak neglorifikuje, ale ani čas strávený ve fikčních světech neodsuzuje. // V první polovině to působí trochu líně, přeci jen vystavit část konverzačních scén ve tříminutových celcích není úplně ideální. Humor pak těží z extrémně stylizovaného herectví a využití hudby, jež rozporuje tónu situace (to se stane bez legrace asi patnáctkrát!). Bizarní je, že 3D Girl tahle statičnost vyhovuje, protože pointování mnohých gagů je naprosto vynikající. Jenže teď jsem popsal jen zlomek z toho, jak ta šílenost pracuje se stylem - zbytek je totiž strašně schizofrenní. Mimo dlouhých záběrů se objevují rapidní montáže, slow-mo, animované vsuvky, okazalé jízdy, krásné panorámy, ale i rozklepaná ruční kamera. Sledovat jaký další postup na diváka vyskočí je vlastně docela zábava. // A o jaký žánr se jedná? No, chvilku je to školní příběh o dospívajících, pak romantická komedie, parodie, chvilku až gotický horor a v samotném závěru jde o psychologické drama. Dokonce tu najdeme jednu velkolepou taneční scénu. Hrdina pak, jako správný otaku, vystupuje z role a dění uvědoměle komentuje ("Skončit takhle anime, tak lidi zašílí"). // Překvapivě svižně to taky utíká, což přikládám předloze. Manga operuje v kratších narativních celcích, proto film každých cca deset minut mění cíl a posouvá se dál. Když se vyčerpá úvodní vztah otaku X hezká dívka, do vyprávění vstoupí otaku-spolužačka a celá tahle vztahová dynamika projde otřesem, aby začala znovu, jen plná variací. Podobný narativní "reset" přijde s vývojem třídního agresora nebo doznáním hrdinova nejlepšího přítele. Všechny vztahy se strašně rychle proměňují! Bez zaváhání bych řekl, že to v necelých dvou hodinách odvypráví příběhy tak tří hollywoodských filmů. // Jako unikátní pohled na adaptaci milé-ale-nikterak-výjimečné mangy je to extrémně divná, nesoudrzná, ale i neskutečně inspirativní zkušenost. Jednorázové setkání za jedna, ale častěji se asi vídat nebudeme.

    • 9.5.2019  13:32
    Thor (2011)
    ****

    Thor je pořád skvělý a stylisticky hodně okázalý bůh. Představení vracejícího se kladiva sice nefunguje tak dobře jako první hod vibraniovým štítem a startování obloukových reaktorů, ale reprezentuje dost chytrý (a zábavný!) způsob, jak ustavit nejen novou postavu, ale kompletně odlišný svět, který je reinterpretací známé mytologie. Pár řádků k filmu, budování makrosvěta, ale především trochu zajímavější srovnání prvních třech MCU originů jsem napsal tady.

    • 4.5.2019  19:11

    Já si vlastně ani po letech nemyslím, že by ten film byl kdovíjak blbej. Naopak mě baví jak pracuje se dvěma paralelně se rozvíjejícími propagandistickými narativy (americký / nacistický), z nichž se jeden zlomí v uvědomělou satiru a posléze přehoupne do idealistického válečného filmu. Nacisté zase otevřeně těží z brakové estetiky a strašně hezky se ty vizuální i narativní paralely sledují. Asi čtyřikrát to v průběhu vyprávění vymění barevné schéma v návaznosti na situaci, v níž se hrdina nachází, má to několik božích montáží, které plní naprosto odlišné funkce a vůbec ten film stojí v opozici vůči (nádherně) egocentrickému Iron Manovi. Víc tady.

    • 2.5.2019  10:44
    Iron Man (2008)
    *****

    S radostí jsem se po spoustě let vrátil k testování prvních tří Marků. A pořád to funguje! Obzvlášť cením nádhernou práci s montážemi, trochu brakovým stylem a promyšleně vystavěný úvod! Pár řádků jsem napsal tady.

    • 21.4.2019  12:13
    Ultraman (TV seriál) (2019)
    *****

    Zkratkovitě o tom, jak nový Ultraman funguje, pod vlivem horečky a dost nepohodlné pozice na gauči.

    • 13.4.2019  20:19

    Pár poznámek, které jsem si po projekci načmáral do sešitu.

    • 11.4.2019  11:12
    Hellboy (2019)
    *****

    Marshalla mám upřímně rád už od brilantního béčka Psí vojáci. Za ty roky si vybudoval značku autora, který dovedně pracuje s libovolně nízkým rozpočtem. Přeci jen upířina Pád do tmy a vlkodlačí Psí vojáci stály pod tři miliony liber, stylové post-apo Soudný den zase pod sedmnáct. Finanční limity využil jako možnost vrátit se k praktickým efektům, hektolitrům falešné krve a poměrně sofistikované práci s očekáváním a kamerou. To samozřejmě vrcholí v seriálech, kam si ho zvou významné značky, aby natočil ne-zas-tak-velkolepé epizody velkolepým způsobem: fenomenální bitva v pilotu Black Sails, tragédie na začátku Lost in Space nebo nejlepší epizoda (jinak nekoukatelné) čtvrté série Hry o trůny, The Watchers on the Wall. V poslední jmenované Marshall například dlouze vystaví scénu směrem k bitvě s obrem a těsně před jejím začátkem ostřihne pryč, aby se vrátil až k drtivým následkům. // Proč ztrácím tolik času s tím, jak pracuje? Protože Hellboy je vlastně esence všeho, co natočil předtím. Neil Marshall vždycky režíroval upřímné "sračky" v tom nejlepším smyslu: zranění se v Psích vojácích léčila vteřinovým lepidlem, zatímco vlkodlaci vydávali zvuky ukradené ze soundbanky Warcraftu III; Pád do tmy je zase krvavá lázeň, kde se upíři zabíjí cepínem; Soudný den uvědomělá hra s pravidly braků a post-apo filmů a Centurion otevřeně parafrázuje Gladiátora i Běžícího muže. Hellboy je potom ničím neředěné béčko, které rekapituluje snad všechny prvky brakové fantasy, folklóru a populární mytologie – artušovské legendy, čarodějky, Ježibabu, prasodlaky i kočkodlaky, draky, mexické wrestlery, víly, obry a spoustu další verbeže. // A do toho se přidává Marshallova snaha zakrýt nízký rozpočet, která je obzvlášť výrazná ve dvou momentech. Zaprvé je to fenomenální souboj se třemi obry, který sestává z několika delších záběrů. Jejich ohyzdná CGI těla vytěsňuje z rámu a zůstává zaměřený pouze na protagonistu, díky tomu vzniká poměrně netradičně snímaná akční scéna plná dravých pohybů kamery a nečekaných přerámování. Zadruhé pak úplný konec natočený v jednom dlouhém záběru, v němž jsou hrdinové poprvé prezentováni jako funkční tým. Vůbec to okázalé vytlačování akce mimo rám je fascinující. // Marshall kondenzuje tři nebo čtyři různé komiksové svazky, aniž by bral ohled na jejich tematické a významové roviny – nejvýraznějším poučením zde je, že není dobré jíst děti. Hellboy je dokonale čistý a upřímný brak, který jakž takž drží pohromadě a vedle současných komiksových filmů působí jako přízrak z doby direct-to-video béček, jemuž někdo dal omylem o několik milionů víc. V ideálním světě by nikdy neměl vzniknout, ale je tady a sledovat jeho estetické kulhání je stejně bizarní jako fascinující.

    • 27.3.2019  17:26

    O tom, že Stephen Chow je pořád fascinující filmař v tomto za odpoledne sepsaném souhrnu poznámek.

    • 7.3.2019  11:09
    One Punch Man (TV seriál) (2015)
    ****

    Chytrá hra (nejen) s pravidly šónenů. One-Punch Man vytváří dvě hrdinské pozice, v té první je unavený protagonista Saitama, který marně hledá vhodného soupeře, protože každého porazí jednou ranou. Není tak tím, kdo by žánrová pravidla následoval, ale naopak z nich vystupuje a ironicky je glosuje. A kyborg Genos zase poskytuje prostor k tomu pravému šónenovskému vývoji, takže tradiční divák rozhodně neostrouhá. Ale kromě toho, že jde o poměrně vtipnou parodii (zesměšní se Rocky 4, Dragon Ball, ale i Kamen Rider) s takřka geniálním pointováním gagů, vede OPM dialog i s obecnějšími schématy japonské populární kultury. V průběhu se tak objeví maniakální vědci a jejich výtvory, genetičtí mutanti, národy podzemních monster, cukamotovsky deformovaná těla, války gangů nebo nindžové. A každý z těchto rámců je na jedné straně naplněn – diváci dostanou plnohodnotné souboje a dozví se víc o původu nepřátel –, ale také zesměšněn z pozice znuděného a nezničitelného hrdiny. K téhle obecnosti nás vede i samotný seriál tím, jak pojmenovává součásti fikčního světa. Města se prostě jmenují Město-A či Město-Z, útoky třeba "obyčejná pěst" a nepřátelé podle toho, jaké zvíře připomínají. Saitamu atakuje Komáří žena, Žabí muž nebo Král džungle. // Spíš než k banální šónen parodii má One-Punch Man blíž k tomu, jak nakládá Hitoši Macumoto s kaiju eiga v Big Man Japan.

    • 25.2.2019  16:28

    O tom, proč považuji Zelenou knihu za film přinejlepším problematický, píšu v recenzi pro Film a dobu.

    • 5.1.2019  10:23

    Film, který má k Rowlingové blíž než všechny Potterovské adaptace dohromady. Spisovatelka (a nyní scénáristka) měla konečně možnost vyprávět tak, jak je zvyklá – do pozadí ustupuje dramatická zápletka o záchraně světa a dvě hodiny sledujeme prozkoumávání všemožných zákoutí fikčního světa. A to mi vlastně vyhovuje. Vždycky jsem měl radši její exkurze ke studentské detektivce a středoškolskému dramatu v důkladně zmapované kouzelnické společnosti, než celý ten (trochu otravný) příběh „chlapce, který přežil“. V každé knize si Rowlingová dávala záležet na tom, aby do posledního detailu popsala fungování různých systémů (kouzelnický a mudlovský svět), institucí (Ministerstvo kouzel, Bradavice, koleje), zájmových skupin (Smrtijedi, Fénixův řád, Brumbálova armáda), specifických lokací (Prasinky, Zapovězený les) a především velkého množství vztahů mezi hrdiny. Druhá Fantastická zvířata pracují podobně. Ano, dají se shrnout jako film, v němž „má Grindewald sraz“ a „Mlok sto třicet minut pátrá a nic nenajde“, ale byla by to škoda! Naopak navrhuji obrátit pozornost k objevování nových součástí fikčního světa (kouzelnická Francie, Cirkus Arcanus, Francouzské Ministerstvo kouzel), prozkoumávání nových vztahů (Mlok – Theseus – Leta, Grindewald – Brumbál, Credence – Nagini – Grindewald), ale i prohlubování vztahů dříve ustavených (Jacob – Queenie, Mlok – Tina). Nehledě na to, že všechny postavy jsou vystaveny působení dvou odlišných systémů, které zastupují Grindewald s Brumbálem a postupně se drolí do osobních podzápletek. Důležitou roli pak hrají samotná fantastická zvířata – Niffler, Kelpie, Matagot a Zouwu přináší vždy fascinující a odlišné typy atrakcí. // Grindelwaldovy zločiny jsou spíše o testování alternativních způsobů vyprávění v hollywoodském filmu, které sice můžeme chápat jako selhání, ale mnohem větší odměna přichází ve chvíli, kdy přistoupíme na jejich pravidla. Svět se nepřizpůsobuje vyprávění, ale vyprávění světu. // Nehledě na nádherně nedoslovné a nestigmatizující vyobrazení Aspergerova syndromu u hlavní postavy.

    • 20.11.2018  10:46

    Povzdech nad neustálým přirovnáváním: Já bych ten film neredukoval na “čínskou tarantinovku”, jak se v některých recenzích tvrdí. Sice vypráví o gangsterech a všechny dohromady svede jeden mcguffin, ale viděl bych tam spíš tři odlišné lokální (!!) tradice. (a) Filmy o triádě, které sahají až někam za sedmdesáté roky a od renesance v deváté dekádě jsou v čínské popkultuře konstantně přítomné. Je totiž důležité držet na paměti, jak velké lokální stereotypy gangsteři a loseři v Have a Nice Day představují. (b) Tradice čínské animace, která pravidelně exploatuje populární žánry a témata - Monkey King: Hero Is Back, předloňský hit Big Fish & Begonia nebo kontroverzní Dahufa. (c) Tendenci k vyprávění (až coenovsky) absurdních příběhů, které zdůrazňují iracionalitu některých aspektů čínské společnosti. V posledních letech může jít například o fenomenální Godspeed, Free and Easy nebo Absurd Accident.

    • 19.11.2018  17:45

    Tomorrow is Another Day je absolutně čistý hongkongský film. Nejen v rovině produkčního zázemí, ale i v návaznosti na lokální poetiku. Jenže také ukazuje, že ne každá kontinuita může být zajímavá. Finanční podporu získal ze strany Film Development Fund of Hong Kong, který přispívá na dva debuty ročně a otevírá tak dveře do filmového průmyslu stále novým autorům. První režijní počin zkušeného scénáristy Chana Tai-lee sice osciluje mezi společenským dramatem a nadsazenou exploatací, ale ani jeden rámec neumí vytěžit. Zatímco rodinné drama stojí na absurdní karikatuře autismu, z níž vyvěrají epizodické konflikty, nabourává ho bizarní revenge příběh, který nemá daleko k parodii na CATIII snímky z devadesátých let. Výrazné barevné filtry, vychýlené rámování, dramatická hudba a litry krve! Jenže takových momentů je poskrovnu a zůstávají především v hlavě matky. Nekompatibilitu obou rovin potvrzuje i samotný tvůrce, který tvrdí, že exploatační rovinu do filmu přidal pro nalákání investorů. Je paradoxní, že toto uměle vytvořené lákadlo na peníze je esteticky daleko podnětnější a bližší lokálním filmovým tradicím. Citlivá dramata týkající se společenských nedostatků jsou v Hongkongu doménou především Ann Hui, ale pomalu se objevují i mladí tvůrci, kteří s lokálními problémy vedou chytrý dialog (Chun Wong, Sunny Chan nebo Jevons Au Man-Kit), ale Chan Tai-lee rozhodně není jedním z nich.

    • 18.11.2018  12:19
    Folklore (TV seriál) (2018)
    ***

    Koncept za jedna - šest epizod, šest režisérů z různých zemí, šest námětů vycházejících z lokálního folklóru. Mohla to být ukázková encyklopedie asijského hororu, ale ve výsledku jde spíše o výstavní skříň toho, jak nevyrovnaný jeho současný stav je. // Malajská epizoda Toyol je dost bizarně vystavěná povídačka, která spoléhá na jednoduché lekačky a "dramatické" odhalení v závěru. Působí jako laciné čínské horory, které se do mezinárodní distribuce často ani nedostanou. Ho Yuhang (poslední dva roky nadšeně objížděl světové festivaly s exploatací Mrs K) umí pracovat s montážemi, takže momenty, kdy kombinuje dvě až tři časové roviny uvnitř jedné scény jsou naprosto famózní. Ale nic moc dalšího jeho hodinka strachu nenabízí. // Thajský Pob je o dost zábavnějším rozkladem pravidel duchařských příběhů. Zatímco první polovina pracuje s tradičními tropy jako teď-se-zavřou-dveře-a-nikdo-tam-nebude, ta druhá podvrací všechno, co od takového příběhu čekáme. I duchové mohou mít strach! O tom se přesvědčí nedávno zesnulý Pob, když přijde strašit osamělého bělocha. Ti ukecaní Američané jsou totiž horší, než celá věčnost v záhrobí. Absurdně vtipné a geniálně vypointované. // Je to 50/50, ale předpokládám, že pro západního diváka může jít o zajímavou exkurzi do východního hororu, ale rozhodně ne svou schopností funkčně vyprávět nebo budovat napětí. Spíše diametrálně odlišným přístupem k žánru. // Dost zarážející potom je, že ani velcí žánroví tvůrci se prostě neumí adaptovat na krátký hodinový formát.

    • 12.11.2018  14:50

    Tahle bezkonfliktní mytizace je vlastně ideální způsob, jak natočit film o Mercurym, aby nenaštval ani vaši babičku. Všechny konflikty jsou pouze dílčí a vyřeší se jen tak mimoděk – spory s otcem i manažerem jsou otázkou tří minut, o něco déle Freddieho trápí zlý pán v kožené bundě – a sexu, drog i homosexuality je poskrovnu. Překvapivé je množství elips, díky kterým film sice pokrývá dlouhé časové období, ale žádnému segmentu neumožní dramatický vývoj. Vinou toho působí Bohemian Rhapsody jako didaktický výčet zlomových situací. Ukoukat se to dá především díky vynikajícímu koncertu pro Live Aid, který je na jedné straně skvělou “akční” scénou, ale také dojemným finále. Jenže tady se do popředí dostává má největší výtka – celý film spoléhá na znalost mimotextových souvislostí a díky tomu nemá potřebu budovat jakýkoliv soudržnější narativní oblouk. Pro široké publikum jde o ideální přístup, na základě několika jasně rozpoznatelných znaků (knírek, diagnóza a pár melodií) se postaví monumentální pomník, ale estetické potěšení řídne s každou další montáží, za níž zůstávají mrtvé dílčí zápletky. Samozřejmostí je pak populistická mytizace dvou důležitých písní, kdy Bohemian Rhapsody představuje mistrovské dílo, které zůstalo nepochopeno kritikou a docenili ho až posluchači. A právě jim je určen druhý singl, We Will Rock You, ke kterému má film mnohem blíž (akorát jsem se místo tleskání plácal přes čelo). // Queen jsou přepjatá, v mnoha ohledech erotická a uřvaná kapela, ale Bohemian Rhapsody je prostě jenom nesoudržná série epizod a montáží. Jestli ten film o něčem svědčí, tak o neschopnosti původních členů skupiny vzdát se parazitování na tom umělém mediálním obrazu dávno mrtvé kapely. Filmové Greatest Hits IV, podepsáni Brian May & Roger Taylor. (Ale Mike Myers má rozhodně nejlepší cameo roku)

    • 10.11.2018  12:23
    Da shi xiong (2018)
    ****

    Donnie Yen zůstává věrný absurdním, ale dojemným dramediím. Typicky přepjatý Hongkong v tom nejlepším smyslu. Několik krátkých odstavců v katalogu pro San Diego Asian Film Festival.

    • 10.11.2018  12:20

    Jeden z nejmilejších kantonských filmů posledních let. Několik krátkých odstavců v katalogu pro San Diego Asian Film Festival.

    • 12.9.2018  21:05

    Stručně ke třicátému prvnímu dílu a ještě stručněji k sérii samotné zde..

<< předchozí 1 2 3 4
 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace