dennykr

dennykr

Dan Krátký

okres Karlovy Vary
Student

homepage
Twitter: dan_kratky

55 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4
    • 23.5.2020  10:01
    Aka x Pinku (2014)
    *****

    Aka x Pinku mám dlouhodobě – vlastně od premiéry v Udine –, zařazený jako guilty pleasure a zábavný béčko, který se sleduje ironicky. Ono k tomu samozřejmě vyzývá, příběh undergroundového bojového klubu Girl’s Blood, v němž se pravidelně střetávají spoře oděné dívky ve značně fyzických, ale ne vždy násilných konfrontacích (= soft-core porno). Jenže ne všechna pinku eiga jsou tím, čím se zdají být. // Když jsem to konečně viděl, zarazila mě ta sevřená osnova vyprávění. Tvoří ji dvě poloviny řízené úplně odlišnými soubory otázek. První směřuje do hloubky ↓ a představuje celý fikční svět, jeho pravidla a protagonisty. Fakt nejde o tradiční expozici na dvacet minut, ale hodinový průzkum vztahů mezi hrdinkami a odkrývání jejich traumat z minulosti. Na základě znalosti kontextu se z nich stanou dobré kamarádky, ustaví se historie i souvislosti spojené s klubem Girl’s Blood a jeho pragmatickým majitelem i existence nepřátelského gangu. A pak ⇢ se otázky přesouvají do horizontální roviny. V popředí stojí otázky směřující do budoucnosti spojené s existencí klubu, únosem jedné z hrdinek a sérií pouličních zápasů. Jestli je první půlka ecchi drama, druhá spojuje ecchi a street fight béčko se sportovním filmem. // K tomu se pojí i proměna choreografie. Zápasy v kleci jsou předem domluvené, pro potěšení (převážně) mužských diváků, takže do popředí vystupují pohledy pod sukně, wrestling v blátě a obnažená těla. Aka x Pinku neskrývá, že nejde o pravé rvačky a každý úder působí falešně nadneseně. Jenže choreografie se kompletně obrací na ulici, kdy začne připomínat dynamické hongkongské akční filmy. Zapojují se dramatické nájezdy i kaskadérské kousky a všechno bolí! Obě roviny se spojí ve finální konfrontaci, kdy se nádherně fyzické konfrontace s nepřátelským gangem přesunou do prostředí klece undergroundového klubu. Tam také vyvrcholí osobní roviny všech hrdinek, které budovala první polovina. // Interpretační epilog: Musím se přiznat, že interpretace není mou silnou stránkou – možná spíš tou nejslabší –, ale považovat Aka x Pinku za feministický film je přinejmenším problematický. Svádí k tomu na povrchu, protože všechny důležité postavy jsou psychologizované ženské hrdinky, které se umí fakt dobře prát a muže nepotřebují. Ale teda … na vrcholu pomyslné genderové hierarchie moci jsou pořád muži, ne? Vedou gang (Ando), motivují zápasy dívek (diváci), učí je bojovat (Samejima) nebo jim patří celý undergroundový komplex (Yamaguchi). Ba co víc, Aka x Pinku je designovaný pro stereotypního mužského diváka ecchi – akční scény v krátkých sukních střídají zápasy v blátě a poměrně explicitní erotické scény. Ve všech dominují ženy. A ještě každá ze čtyř hrdinek zastupuje nějaký narativní archetyp – Satsuki je taková kuudere, Mayu dandere lolita, Miko domina a Chinatsu zas variace tsundere. I vedlejší postavy jsou uvědomělé zosobnění stereotypů, od Idol girl po tomboy. A nemůžu úplně říct, že by se jejich pozice nějak okázale podvracely, jako to dělal Šion Sono v Tag. Aka x Pinku je výbornej film, jen bych do něj nevkládal významy, co tam nejsou.

    • 22.4.2020  20:55

    Tohácký scifi ftw teda. Battle in Outer Space je takovej koncentrát Toho (sic!) nejlepšího, co studio žánru přineslo. Začíná mimozemská invaze a Japonsko stojí v centru pozemských snah situaci zvrátit, klasika. // Pokud se nepletu, jde o jeden z prvních filmů, ve kterém začíná kreativní duo Honda a Sekizawa zužitkovávat média jako prostředek všudypřítomné narace. Už Godzilla nebo The Mysterians tu možnost občas využijí v kontextu Japonska, ale až Battle in Outer Space vytváří opravdu globální krizi kompletně zprostředkovanou skrze spousty mediálních vsuvek – montáže tisku novin, titulků, jednání OSN, ale také televizních reportérů po celém světě informují o hrozícím nebezpečí. Tyhle scény mají čtyři funkce. (a) Ukazují, že hrozba je globální, takže stupňují napětí, nebezpečí totiž hrozí celé planetě! (b) Zpřehledňují! Krátké štěky reportérů nebo delší jednání Organizace spojených národů slouží i k rekapitulaci proběhnuvších událostí. Pokud divákům něco uniklo, po dvaceti minutách přichází mediální nebo politická montáž. (c) Budují očekávání směrem kupředu – nadhazují možná řešení situací a nechávají diváka hádat, jakou cestou se vyprávění bude ubírat. (d) Rytmizují! Oddělují od sebe narativní bloky řízené krátkodobými cíli. Schůze tak ohraničují menší celky vyprávění. Podíváme-li se na další Tohácká scifi, tak zjistíme, že fungují podobně. Mothra versus Godzilla s tím pracuje systematicky, protože se tématu japonských médií věnuje důkladněji, ale King Kong versus Godzilla nebo Invasion of Astro-Monster pak zapojují jak montáže novinových titulků, tak schůze politické reprezentace a vždy plní některé – nebo všechny – z těchto funkcí. // Když jsem u toho zobecňování, tak dlouho trvá, než se ukáže nějaká osobní rovina vyprávění. Ba co víc, není jasné, kdo je hlavní postavou! Jako první se ustaví nepřátelská tělesa a dalších dvacet minut se formuje extrémně obecný subsvět Země. Takže řídící je velmi hrubý konflikt Lidé x Mimozemšťané a právě ve 20. minutě se oddělí první individuální postava. Paradoxně nejde o hrdinu, ale doktora Ahmeda, jenž se stane loutkou nepřátel. Posloupnost obecné -> individuální: Mimozemšťané -> Ahmed následuje druhá strana o dvě minuty později, kdy se konečně objevují dva hrdinové v civilu a vyznávají si lásku. Trvá tedy nějakou půlhodinu, než se začnou vyčleňovat mikrosvěty a rozhodně ne nijak důkladně. Jsou definovány na dost povrchní úrovni, ale slouží hlavně jako způsob, jak zaháčkovat divákův zájem o vyprávění. Jeden pár a společný přítel, kterého unesou mimozemšťané – bum, drama! // Samozřejmostí jsou nádherné tokusatsu ataky na nevinné budovy, a hlavně brilantní práce se stylem. Troufnul bych si tvrdit, že Honda byl jeden z nejvíce podceňovaných a verzatilních tvůrců. Zatímco Godzilla nebo King Kong versus Godzilla experimentují s prostorem, All Monsters Attack je plný až parametrických vzorců, tak Battle in Outer Space exploatuje širokoúhlý formát s barvou. Většina kompozic je až obsedantně symetrická, barevně vyvážená a prakticky neuhne z nastaveného konceptu. Je to krásný.

    • 22.4.2020  12:20
    S Babicou v karanténě (TV pořad) (2020)
    *****

    Vrcholná forma Jyrkova blanšírovaného humoru, kulinářské tariaki magie a střihové skladby pointující life-changing moudra. Zatímco Dobroty sázely na intenzivní ruční kameru ve stylu trochu-tím-zakvedlám, Karanténa je chirurgicky precizní sous-vide. Estetické speciálo a nejlepší pořad roku. Jednoduchý, jasný, stručný.

    • 10.4.2020  09:50

    Na Sněžnýho muže se u Hondy trochu zapomíná, ačkoliv jde o jeden z jeho nejchytřejších filmů. Já ho záměrně vztáhnu k prvnímu Godzillovi, protože přináší dost promyšlenou sérii variací i návazností. Třeba celá expozice se strašně mu podobá, ale doplňuje ji iluzivní subjektivizující perspektivou. Hele, Godzilla přichází s tajemným monstrem v sérii lodních katastrof, kde se spojuje (a) vševědoucí “objektivní” narace ve vztahu k prostoru a času, tam víme všechno. Ale také (b) odepírá plnou manifestaci monstra - Carrollovským slovníkem jde o manifestaci postupně odkládanou. Yetti pak startuje podobně neznámou hrozbou, jenže divák se s ní potkává skrze domněle subjektivní flashback. Hlavní hrdina vzpomíná na své setkání se sněžným monstrem. Jenže pozor, tahle variace od “objektivního k subjektivnímu” je pouze iluzivní! Flashbacky mají jen jednu zásadní funkci – rámovat vyprávění. Jakmile do minulosti skočíme, omezený rozsah vědění spojený se subjektivizovanou perspektivou opouštíme a vidíme i události, u nichž hlavní hrdina nebyl. Najednou je to vyprávění neomezeně godzillovské - známe vše, krom plné podoby monstra. Všechno přisuzuji hlavně jejich společnému scenáristovi – Takeo Muratovi. Flashback tak přináší iluzivní variaci, jak vyprávět snímek ohlédnutím zpátky a zarámovat ho v jiném kontextu, nikoliv opravdu subjektivizovaně. // Další paralelu můžeme najít v obsazení, jako hlavní duo se objevuje Akira Takarada s Momoko Kôchi, tedy Ogata a Emiko z původního Godzilly. // Napojení na kaiju eiga vidíme i v původním japonském plakátu, který vytváří dojem obrovského monstra. Ale chudák Yetti je ve filmu sotva průměrně vysokým Japoncem! Tenhle trik se používal systematicky a nejen filmy studia Toho - před rokem vzal Godzilla japonská kina útokem, takže se studia snažila na ikonografii kaiju eiga odkazovat alespoň na úrovni propagace. Je to taková sofistikovaná - Altmanem krásně vysvětlená - práce s plakátem. // A zpátky k vyprávění! První polovina osnovy trochu připomíná pozdějšího Rodana, protože jde o docela chytrou kriminálku. Fikční současnost diváky upozorní na existenci nějakého monstra, hrdinové ve flashbacku kumulují důkazy (chlupy, přibývající oběti, stopy) a bojují s přírodou při výstupu na horu. Kombinuje se rovina vyšetřování a dobrodružného filmu. Až 35. minuta dokazuje, že nějaký Yetti opravdu existuje. O pět minut později jej dokonce poprvé vidíme, a to bez jakéhokoliv napětí! Prostě se ukáže a prohlíží si spící hrdinku. Tady se mění tón – už je jasné, že nepůjde o kriminálku potvrzující existenci monstra (to se potvrdí docela uvědoměle po čtyřiceti minutách), ale vystřídá ji dobrodružná variace kingkongovského narativu. Sněžný muž cítí jakousi náklonnost k Machiko Takeno, objeví se skupina zlých lovců, původních obyvatel a kladní hrdinové se snaží situaci zachránit. Yetti totiž není tradičně zlým monstrem, ale jakousi tragickou figurou, ne nepodobně jako jeho americký kolega.

    • 20.3.2020  09:10

    Pardon, trvalo to dlouho, ale Mandalorian potřebuje specifický prostředí, rozpoložení, horkou čokoládu a Warm Desert Wind Yankee Candle. // Fantastické The Reckoning přináší výrazný strukturní obrat v přístupu k vyprávění. Dominantně vertikálně orientované epizodní světy (Sanctuary, Gunslinger a Prisoner) nabývají retrospektivně funkcí kompozičních a první část osmého dílu je horizontálně sjednotí. Takže jednotlivá narativní vlákna, jež fungovala v omezeném rozsahu 20-30 minut, se zapojují do těch transkompozičních - Kuiil, Cara Dune a posléze i IG-11 vstoupí do širšího rámce s Klientem a Greefem Kargou. I když, jak teď za pochodu přemýšlím, ono to pracovalo trošku jinak. Epizodní světy týkající se zmíněných postav sice fungovaly dominantně samostatně, avšak byly determinovány transkompoziční zápletkou – Mando, operující v horizontální narativní rovině s dlouhodobým cílem, sestoupil na úroveň vertikální, splnit nějaký krátkodobý cíl, v němž hrál někdo z trojice významnou roli. To znamená, že vedlejší postavy se dostávaly do střetu s Kargou a Klientem nepřímo, pouze s důsledky jejích konání. Až sedmá epizoda je konfrontuje explicitně. Teď už jsou součástí dlouhodobě budované narativní linky. // V mnoha recenzích a komentářích jsem četl, že Reckoning je také epizoda, která podruhé naznačuje, že by Dítě mohlo být zlé. Za to může jeho využití Force Choke, základní schopnosti temné strany Síly. Dokonce se do hry vrací teorie paralely s Anakinem – oba se narodili 41BBY a z původně pozitivních charakterů se začaly klubat záporné. Jenže taková interpretace může být reduktivní. Nosnější je paralela postavená na jejich ryzí síle, chaotickém chápání hodnotového řádu Jedi a jeho kolize s vlastní emocionalitou. Anakin představoval extrémně silného a nadějného padawana, byla to právě jeho citová iracionalita, která zabránila plnému oddání se řádu. Tedy, Anakin reprezentoval relativně kladnou figuru, jíž okolnosti donutily stoupnout tam, kam by Jedi vstoupit neměl. Hrozba ztráty Padmé otevřela cestu k zakázaným schopnostem, jež kolidují se světlou stranou. Dítě funguje podobně. Je citově vázané k Mandovi, pročež jej chrání nejen před Mudhornem, ale i před nevinou hrou páky s Carou. Neopracované zosobnění síly, jímž zmítá vlastní emocionalita. Ne nutně zlo. // Konečně se objevují Scout Troopers! Moji oblíbení imperiálové z Návratu Jediho se speedery a puškami na velikou vzdálenost teď hlídají vstup do města. Což je nečekaně zajímavý a odhaluje to ruptury v post-imperiálním "impériu". Scouti totiž obvykle pracují v pohybu, prozkoumávají. Proto mají lehčí zbroj a odstřelovací pušku. Jejich umístění ke vstupu do města odhaluje, že Nový řád nemá natolik pevnou organizační strukturu či dostatek mužů k tomu, aby všichni využívali svých specializací. Obyčejně vstupy hlídají Stormtroopeři. Mj. je samozřejmě důležité mít speedery z hlediska kompoziční motivace – někdo u vstupu musí rychle dojet pro Dítě, což by tradiční pěšák nezvládl. Svou funkci pak dokonale plní navrátivší se Death Troopers, naposledy vidění v Rogue One. // Force Heal! Tradičně videoherní schopnost, především z Knights of the Old Republic, hlásí první účast v hraných Star Wars. Vynikající! // Klient také zmíní “kouzelný dotek Impéria” a historii jejich dobývání planety Mandalore. To jsou všechno události ze seriálů Rebels a Clone Wars, takže není třeba se tomu více věnovat. Jen je fantastické, že je Mandalorian reflektuje. // Kuill také zmíní genetickou farmu Cytocaves of Nora, pro SW úplně nové místo. Ale hypotéza, že Dítě by mohlo být klonem či geneticky vytvořenou bytostí, se vrací. // Nakonec Moff Gideon, brilantní nová postava, která by mohla být klíčem ke zrození Prvního řádu. O poznání důležitější je existence titulu Moff. Ten patřil dvaceti imperiálním guvernérům jednotlivých sektorů a tím nejznámějším byl Moff Tarkin, posléze jmenovaný Grand Moffem. Znamená to, že pozůstatky imperiálních struktur ve světě zůstávají o poznání organizovanější, než se doposud zdálo. Ne však nutně s pevnou inklinací k minulosti, protože Gideon v žádném záběru – pokud se nepletu – nemá tradiční odznak pěti modrých čtverců nad třemi červenými a dvěma žlutými.

    • 20.3.2020  08:46
    Léto 84 (2018)
    *****

    Tady se děje veliká magie! Vyjmenovávat Stranger Things, amblinovky, Disturbii, osmdesátky nebo It je sice super, ale Léto 84 je daleko víc než obyčejnej pastiš. Samozřejmě se veze na – už trošku otravný – 80s fetišizaci, jenže ta reflexe žánrových souvislostí je až nečekaně hluboká. Jde tak trochu o tři do sebe zapuštěné filmy sledující odlišné tradice, zatímco každý z nich se inspiruje v odlišných žánrových pravidlech. Ty pak doprovází ještě posuny tonální a dohromady dělají z Léta jeden z mých nejoblíbenějších teen-hororů všech dob. // Na prvním místě frčí všude skloňovaná Disturbia, ke které má Léto 84 podle všeho nejblíž. Jenže nesmíme zapomínat, že D. J. Caruso v té době dost ujížděl na Hitchcockovi. Takže bych šel klidně i dál, k Oknu do dvora. Patnáctiletý Davey přesvědčí své tři kamarády, že milý policista Mackey by mohl být hledaný sériový vrah. V chlapcově ložnici začíná hitchcockovsky voyeurská rovina šmírování okolí – dalekohledem pozoruje nejen dívku od naproti, ale především “sériového vraha”. První třetina funguje jako kriminálka o dopívajících a tonálně poměrně rozjuchaná zábava. Hromadí se důkazy, sepisují Mackeyho denní režimy a řídí ji otázka po jeho pravé identitě. // Druhá třetina je stále poměrně odlehčená, ale přituhuje, protože se proměňuje perspektiva kladení otázek. Všechen ten detektivní stalking se z neškodné hry mění v mrazivou obsesi. Odhalují se souvislosti spojené s hlavní postavou a z kriminálky se stává podvratný konspirační thriller. Mackey se zdá nevinný a Davey působí jako nekontrolovatelný maniak. Léto 84 velmi chytře skrývá některé souvislosti a skrze omezený rozsah vědění vytváří nepříjemnou informační nejednoznačnost. Příkladem budiž moment, kdy slyšíme vraha nastartovat auto, střihem s elipsou skočíme ke druhému dni, kdy do svého policejního Chrysleru nastupuje Mackey, ale zvuk startu díky chytře umístěné výpustce neslyšíme. Je Mackey vrah? Zbláznil se Davey? // A pak přijde to smrtící finále. Doslova! To přepne do podvratného slasheru. A už tradičně mimo posun žánrový – kriminálka -> konspirační thriller -> horror – dojde k posunu tonálnímu: odlehčené vyšetřování -> temnější vyšetřování -> nekompromisně hrůzný horor. Celé finále je neuvěřitelně odporné. Nemůže za to krev s brutalitou, ale finální vyznění s hrůzně neuspokojivým zakončením. Veliká, ale veliká nádhera.

    • 15.3.2020  15:01

    Na těch internetech se občas povídá, že přetáčení populárních anime v nové 3D animaci je samoúčelné peklo – mávám Berserkovi a Ghost in the Shell 2.0. Jenže ono to není tak jednoduchý a vlastně ani pravda! Lepší je ptát se, co nám takový přístup přináší. Já obyčejně vidím pozitiva ve dvou rovinách: (a) hra s osnovou vyprávění a (b) prostorem. Osnova se mění z několika důvodů. Ono poměrně málo filmařů chce vyprávět tentýž příběh identicky – čest výjimkám jako Mamoru Ošii –, něco přeskupí, přidá nebo vynechá. Jindy se přechází na úplně jiný formát, takže 25 epizod se změní ve tři filmy jako v případě Berserka (1997) -> Golden Age Arc I, II a III. Taková proměna zas přináší úplně jinou práci s rytmem, protože epizodu o dvaceti minutách nemůže hnát stejné tempo jako dvouhodinový film. Třetí možností je právě Evolution, které převypráví příběh původního filmu se spoustou drobných úprav. Takže můžeme sledovat, která scéna se malinko změnila nebo inspirovala něčím mimo první film – třeba vaření otevřeně vycházející z Pokémon Sword & Shield. Jenže to pořád není tak zábavné jako práce s prostorem. Ona proklínaná 3D animace totiž skýtá fantastický možnosti. A právě Pokémoni je zatím vytěžují na maximum! Pořád. Se. Něco. Hýbe. Kde ruční animace pracuje se statickým obrazem s několika pohyblivými figurami, přináší Evolution neskutečnou spoustu hýbajících se nesmyslů. Každý rám je zaplněný a všechno se v něm hýbe. Ba co víc, neustále se hýbe kamera! Nájezdy, odjezdy, rapidní montáže a dlouhatánské jízdy. Jako by film dával na odiv, co všechno si teď může dovolit. Fantastický! Vlastně to je tak přesycený, až se to vzdaluje klasickému zprostředkování prostoru. Člověk by totiž řekl, že 3D modely znamenají, že anime může pracovat s klasickým stylem. Jenže to se neděje. Naopak je těch pohybů tolik, že vlastně odvádí naši pozornost od vyprávění ke stylu, na který se prostě pro ten pohyb musíme soustředit. Trochu to připomíná [REC]³: Génesis, který se v jeden moment oprostil od ruční kamery a najednou nepůsobil jako klasický film, nýbrž jeho stylizovaná verze, v níž se pořád hýbe kamera. Moc moc dobrý!

    • 6.3.2020  21:13
    Čas na dobrodružství (TV seriál) (2010)
    ****

    Všechno, jen ne nonsense, tyjo. Jsem lehce za polovinou (156 dílů za mnou, 123 přede mnou), takže je asi načase něco málo napsat. Ale varuju, že nejde o důkladnou analýzu, spíš pozorování. Poznámky si u toho nepíšu, většinou koukám po večerech, když se mi už nechce nic dělat! // Úplně necítím potřebu Adventure Time chválit jen na základě vizuální kreativity, ačkoliv funguje skvěle, jenže tomu se věnuje kde kdo. Unikání a relativně nepopsaný mi přijde třeba způsob vyprávění, který je flexibilní pomalu jako pes Jake. Možná trochu víc. Systematicky na sebe vrství různý narativní rámce převzaté z populární fikce a uvědoměle si s nimi hraje. Představme si to jako takovou (trans)textuální strukturní pyramidu: (a) základnu tvoří hodně obecné heslo „pohádka“ a na něj navázaná pravidla i očekávání -> (b) do něj je zapuštěný milostný příběh -> (c) pomalu odkrývající nějaký stav fikčního světa -> (d) skrze jednotlivé zápletky mnohdy vycházející z konkrétních žánrových schémat. Každý z těch bodů na jedné straně zaručuje, že Adventure Time funguje na diváky obeznámené s jakýmkoliv z nich, ale zároveň obratně podvrací jejich vývoj. // Vezměme si tu první úroveň – pohádku. Když to maximálně redukuju (a Proppa tím rozhodně nepotěším) tak Rytíř (Finn) se svým věrným ořem (Jake) zachraňuje princeznu (Princess Bubblegum) od zlého čaroděje (Ice King). Primitivní! Jenže těch princezen je stále víc (jen druhý díl představí Lumpy Space Princess a Hot Dog Princess, třetí dokonce Emerald, Ghost, Raggedy, Slime a Wildberry Princess), ne všechny potřebují zachránit, ba co víc, hrdinové čas od času trpí nečekanou existenciální krizí a zlý Ice King se stává uvědomělou hrou se schématem padoucha. Dokonce se transformuje ve víc a víc tragickou figuru. A právě ke všem těmhle nádherným zákrutám dochází čas od času v dlouhodobém horizontu mnoha epizodních světů. Takže třeba až v epizodě 72 (3x20, Holly Jolly Secrets Part II) se odhalí, že Ice King dříve býval jakýsi Simon Petrikov, jeho minulost se prohlubuje v dílech 103 (4x25, I Remember You) a 118 (5x14, Simon & Marcy), což má za následek radikální rekontextualizaci chápání jeho figury ve fikční současnosti. Veškeré jeho konání má najednou melancholický a hořký rozměr. V těchto drobných posunech – k nimž dochází na úrovni každé z postav – se postupně mění celá divácká zkušenost se seriálem. Fantastický! // I ta milostná zápletka se začne poměrně brzo problematizovat a v prvních pěti sériích nedojde vztah Finna s Bubblegum naplnění. Do cesty se jim staví až nečekaně promyšlené překážky – věkový rozdíl, workoholismus, kletby, ale také vlastní ego. // Třetí úroveň je možná nejzajímavější, protože se doplňuje velmi sporadicky. Nejdřív se může zdát, že hrdinové žijí v pohádkové Land of Ooo, která nemá nic společného s fikční reprezentací našeho světa. Jenže i to se začne problematizovat. Skrze drobné náznaky se odhaluje, že Land of Ooo je post-apokalyptická budoucnost vzniknuvší po nukleární válce. // A na pomyslné narativní špičce jsou jednotlivé epizody, ty obratně zužitkovávají populární narativní schémata, aby je zasadila do nečekaného kontextu. Takže dostaneme heist (5x23, One Last Job), dungeon crawler (5x36, Dungeon Train), zombie díly (1x1 a 3x13, Slumber Party Panic a From Bad to Worse), whodunnit (3x12, The Creeps) nebo třeba policejní thriller (4x13, Princess Cookie). // Obecně myslím, že první série je dost pitomá, protože stála primárně na hrátkách s vizualitou a představivostí tvůrců, přičemž až od druhé se začala systematicky obracet notoricky známá schémata. A pak se to už nezastaví! // Seznam mých nejoblíbenějších dílů chronologicky: 2x1 (It Came from the Nightosphere); 2x19 (Mystery Train); 2x25 + 2x26 (Mortal Folly + Mortal Recoil); 3x3 (Memory of a Memory); 3x4 (Hitman); 3x5 (Too Young); 3x10 (What Was Missing); 3x12 (The Creeps); 3x15 (No One Can Hear You); 3x17 (Thank You); 3x22 (Paper Pete); 3x26 + 4x1 (Incendium + Hot to Touch); 4x9 (Princess Monster Wife); 4x13 (Princess Cookie); 4x19 (Lady & Peebles); 4x20 (You Made Me); 4x24 (Reign of Gunters); 4x25 (I Remember You); 4x26 + 5x1 + 5x2 (The Lich; Finn the Human; Jake the Dog); 5x4 (Up a Tree); 5x14 (Simon & Marcy); 5x16 (Puhoy); 5x21 (The Suitor); 5x25 (Candy Streets); 5x28 (Be More); 5x42 (James); 5x43 (Root Beer Guy), 5x46 (Rattleballs).

    • 24.2.2020  10:58
    1917 (2019)
    **

    Na začátek řeknu, že 1917 je nudnej, zbytečně jednostrannej a vlastně docela pitomej film. Ale zkusil jsem vysvětlit, proč může být taky trochu zajímavej v téhle recenzi nerecenzi .... Intenzivní, ale bezúčelná procházka: Nejnovější válečný opus režiséra Sama Mendese osciluje mezi dechberoucí zkušeností a neinspirativní nudou.

    • 22.2.2020  21:25

    Asi bych ještě před nějakou dobou nevěřil, že budu čas od času trávit večery s týmem Mystery Incorporated. Každopádně stalo se, a po pár filmech je můj vztah k týhle animovaný psině o něco vřelejší. // Původní seriály ustavily jasná pravidla – někde straší, Mystery Inc. následně vyšetřují, až konečně odhalí, že nepřátelské monstrum je pokaždé převlečený člověk. Pointa falešného ducha (zombie, čaroděje atp.) na první pohled krade nadpřirozeným kriminálkám jejich „nad“ i napětí, ale to by s tím jednotlivé filmy nesměly zacházet tak chytře! Hraná verze – jejíž scénář psal mj. vynikající James Gunn – je podvratnou hrou přesně s takovými očekáváními. Strašidlo se odhalí býti člověkem a člověk se odhalí jako minipes Scrappy Doo. Co chtít víc? To je samozřejmě jeden způsob, jak s konvencemi pracovat. No a pak jsou tu filmy jako Camp Scare, kde otázku „Je monstrum opravdové?“ nahrazuje „Kdo se za monstrum převléká a proč?“. Mohutný slasherový zabiják Lesomor je folklorní bubák, jehož identitu přebírají z mnoha důvodů různé zájmové skupiny, a právě ty jsou v centru našeho vyšetřování. Takže finální odhalení „Lesomor je jen člověk!!!!“ není samo o sobě tak šokující jako „Byl to XY!!!!“. Vyprávění diváky přesytí falešnými stopami, kdy se zdá, že by monstrem mohl být úplně každý a možné hypotézy posléze vyřazuje. Překvapivě je to fakt zábava! // Psí kusy tu vyvádí i práce s žánrem hororu. Camp Scare je v prvním plánu chytrou hříčkou využívající pravidla slasherů – úvod dá vzpomenout na hlediskové záběry Pátku třináctého, vražedná zbraň na Burning a částečně Hatched, ba co víc, Lesomor jako by se teleportoval, ačkoliv ho nikdy nevidíme běžet! Klasickej slasher! Jenže tam to nekončí, každý z táborů má vlastní typ hororových pravidel. Malý los funguje jako slasher, ale třeba Velký los přichází se zápletkou tajemného vodního monstra, ne nepodobného Černé laguně a vodáckým hororům jako Lake Placid. Do třetice se objevují skály, v jejichž kaňonech se rozehrává čarodějnický thriller. Camp Scare má všechno! Víc takových animáků. Scooby Dooby Doo, tyjo.

    • 16.1.2020  14:26

    Já bych byl teda o něco vstřícnější než zbytek zdejších komentářů. Warning from Space je poměrně chytrý způsob, jakým se studio Daiei mohlo odlišit od těch "klasičtějších" sci-fi konkurence. A to na úrovni přístupu k žánru i Toho [sic!], jak celý snímek vypadá. // Do popředí se dostávají barvy, systematicky se s nimi pracuje při vyprávění a samotné finále je vlastně jedna velká hra s odstíny červené. Výborný způsob, jak ve vědecko-fantastickém filmu poprvé vytěžit Eastmancolor (resp. jeho mutaci Daieicolor). A to o pár měsíců dřív, než do kin vtrhl barevný Rodan od Toha – to si ale spravilo chuť, když vyhrálo širokoúhlý závod s The Mysterians a Tohoscope o rok předehnal Daieiscope. // Mimozemské hvězdy Pairan jsou fantasticky bizarním výsledkem práce avantgardního umělce Tara Okamota a studio je chytře využívalo v propagaci. Všechny důležité plakáty je totiž ukazují jako obrovská monstra shlížející na nebohé lidi. Jenže oni Pairané byli ve výsledku stejně vysocí, jen marketingová snaha napojit se na fenomén kaiju eiga z nich dělala giganty. To je podvrácení očekávání! // Warning from Space také přináší alternativu k tradičně nepřátelským mimozemšťanům. Zaprvé jde poměrně dlouho o chytrou kriminálku, v níž skupina hrdinů pátrá po tajemných létajících talířích a jejich pilotech. Těm jsou – právě lidmi – přisouzeny nepřátelské úmysly, kdežto vyprávění po zhruba čtyřiceti minutách opustí protagonisty a na chvíli zaujme perspektivu mimozemšťanů, aby odhalilo jejich snahu Zemi zachránit. Výborná práce s diváckým očekáváním ve vztahu k žánru! Poměrně funkční a chytře vystavěná lahůdka s bizarnějšími mimozemšťany než třeba Xiliané.

    • 6.1.2020  15:28
    Pěst pomsty (2001)
    ****

    “Hong Kong doesn't do sci-fi!” pronese jedna z postav brilantní Půlnoci druhého dne (2014), čímž z vyprávění uvědoměle vyřadí hypotézu o možném útoku mimozemšťanů. Jenže Hongkong se do těch vědeckofantastických příběhů čas od času pustí, a právě Pěst pomsty je důkazem, že nikdy nevypadají tak, jak jsme zvyklí. Pár poznámek namačkaných do mobilu.

    • 3.1.2020  00:03

    Tenhle film nemůžu ani po letech dostat z hlavy, což je pro můj vztah ke slasherům dost příznačné – hrozně mě baví nad nimi přemýšlet a sledovat jejich všemožné meta-aktualizace, jenže samotné “kanonické” snímky mnohdy moc zábavné nejsou. A že se fakt snažím. Trojka je vlastně všechno, co si většina diváků představí, když se řekne Pátek třináctého. V jedničce má Jason jen trošku mokré cameo a dvojka ho ukazuje hlavně s pytlem na hlavě. Právě třetí díl mýtu Crystal Lake nasadí legendární hokejovou masku. Opravdovej status nascendi týhle trochu přeceněný série. // Když se řekne Pátek třináctého, drtivé většině diváků se vybaví buď jméno Jason Voorhees nebo brankářská maska s mačetou – první tři filmy jako by se slily v jedno encyklopedické heslo. Paradoxně asi nejzajímavější je tohle ve vztahu k Nispelovu remaku z roku 2009, který svou encyklopedičnost okázale přiznává, protože explicitně rekapituluje nikoliv jedničku, ale právě heslo celé trilogie. // Part III jsem viděl po letech, takže mě dost překvapila. Brilantních je hlavně posledních pár minut, které důmyslně variují konec jedničky a také učebnicová práce s konceptem “final girl”. Zároveň nejde jen o Pátek třináctého 3, ale Pátek třináctého 3D! Takže obsahuje spoustu nádherně podivných eye-candy momentů, jež exploatují formát. Někdy doslova lítají oči, jindy jde o výborné výstřely harpunou. // Jenže trojka je také slasher, v dobrém i špatném. Takže dlouhá pronásledování, líná práce s napětím a jistá monotónnost zápletky ne vždy vyváží ty nádherně ujeté vraždy. // Možná o něco víc fascinující může být to, co ve filmu není! V jedné z raných verzí scénáře měl Jason znásilnit hlavní hrdinku, ale scéna se nakonec nerealizovala. Do jisté míry lze tento záměr chápat jako definitivní završení jeho démonizace, přeci jen mělo jít o trilogii a vrah zde byl lehce deformovaný, leč poměrně standardní člověk. Zatímco hororové násilí je v žánru normativní, to sexuální by zrod odpudivého záporáka dokončilo. Jenže to by mohlo, zcela hypoteticky, komplikovat jeho návrat v případných pokračováních. Znásilnění definitivně naruší divácké sympatie k nezničitelnému řezníkovi, ba co víc – polidští ho. Vývoj série později směřoval k ustavení Jasona jako nadlidského přízraku, sexuální touhy by ho snesly zpátky na úroveň lidí. Teď to nemyslím nijak reduktivně teleologicky (“studio chtělo dlouhou sérii, a proto Jason nikoho neznásilnil”), spíš jako zamyšlení. Ustoupilo se od lidských tužeb k nadlidskému monstru, což dovolilo ironizované pokračování Jason žije, nadpřirozenou Novou krev a definitivní příklon k pekelné mytologii ve Final Friday.

    • 30.12.2019  10:22

    Vraťte mu roboty.

    • 23.12.2019  09:37

    Moje trochu autoterapeutická recenze. Proto je asi nejdelší, jakou jsem kdy napsal. Všechno je v pořádku, veselý Vánoce.

    • 17.12.2019  13:11

    V heistovém cameo festu se na pozici režiséra vrací brilantní Rick Famuyiwa, jehož epizody patří k dosavadním vrcholům seriálu. Má totiž schopnost „provzdušnit" prostor pravidelným zapojováním pohybu kamery v dialogových scénách tak, že se v kruhu hýbe kolem postav. Rozhovory pak nepůsobí staticky, třeba jako ty režírované Davem Filonim, jehož práce na SW animácích je bezmála geniální, ale co do strnulosti inscenace a kamery je dokonalým následníkem George Lucase. Famuyiwa zase přináší smršť dobrých nápadů, jak pojmout akci a třeba Mandovo plížení se problikávající chodbou patří k tomu nejlepšímu, co novinka od Disney+ zatím nabídla. // Jde o třetí díl v řadě, který funguje dominantně na úrovni samostatného epizodního světa a variuje nárazové zakázky. V Sanctuary zvítězila morálka nad finančním odškodněním při parafrázování Sedmi samurajů a Gunslinger nabídl konfrontaci se dvěma různými typy záporných postav. Prisoner ukazuje další alternativu – týmový heist. Ustaví skupinu záporáků, s nimiž je Mando nucen spolupracovat, a ti ho posléze zradí, takže následuje nekompromisní pomsta. Dokonce se v řídící místnosti otevírá první výrazný konflikt ve vizuální parafrázi Hodného, zlého a ošklivého. // Na tomhle díle jsou fascinující hlavně dvě věci. Zaprvé ta nádherná práce s tónem, který se diametrálně promění. Jestli předešlé epizody mířily k mladším divákům, Prisoner se stylizovanou špinavostí a nabručenými postavami drží na opačné straně. Ta brilantní práce s kamerou a barvami tomu jen pomáhá. Zadruhé znovu ukazuje, jak je Mando nekompatibilní s okolím. Proměna jeho charakteru je zpřítomněna v rozporu s hodnotovými řády, s nimiž dříve souzněl. Krátká věta „jako za starých dobrých časů“ tak není nostalgickým vzpomínáním, ale hořkým konstatováním vzájemného nesouladu. Ruptury mezi morálkou minulosti a morálkou současnosti. Dítě Manda proměnilo. // A teď ještě pár drobností. Jedovatý komentář "I wasn’t a stormtrooper, wise-ass!" vtipně naráží na populární stereotyp neschopných vojáků impéria. Nekonečný zdroj dobře špatných vtipů typu: Co by se stalo, kdyby spolu v jedné místnosti bojovali Stormtroopeři a červené uniformy ze Star Treku. / Mandova historie také podle všeho obsahuje nějakou misi na planetě Alzoc III. Ta je v současném kánonu zmíněna pouze v knize Last Shot, ale mohli jsme ji navštívit třeba ve videohře Republic Heroes. A nesnášel jsem ji v Empire at War. / Nejoblíbenějšího droida mého dětství – servisního MSE-6 – potká dost krutý osud a konečně ho někdo potrestá za to pískání. / Mando se taky v jeden moment pokusí sundat Burga dveřmi, ne nepodobně jako to udělal Luke s Rancorem v Návratu Jediho. / A na závěr důležité cameo – tedy mimo piloty X-wingů s tvářemi tří režisérů seriálu – Matta Lantera jako vojáka Nové republiky. Hayden Christensen je stále můj Anakin číslo jedna, ale ten Lanterův z Klonových válek je v těsném závěsu.

    • 15.12.2019  15:02

    Tři droidi a nemluvně! Zatím to vypadá, že první série plní především funkci expoziční. Disney se nikam nežene, čas a úspěch má zaručený, takže důkladně prozkoumává svět a (znovu)představuje jeho součásti, zatímco pomrkává na diváky. Skoro to vypadá, že si Mando buduje tým, který později využije pro vyřešení dlouhodobějších problémů. Tahle epizodičnost mi nepřijde ubíjející, ale naopak upřímně podmanivá. // Úvod epizody přináší novinku, krátkou vesmírnou bitvou s lovcem jménem Riot Mar! Ta má dvě důležité funkce. Zaprvé nějakým způsobem variuje dosavadní openingy přestřelkou dvou lodí, což je typ akce pro Star Wars extrémně důležitý a konečně se dostává i do seriálu. Ale především strukturuje vyprávění podobně jako díl předchozí. Jde o transkompoziční (horizontálně orientovaný) výchozí bod – Mando je pronásledován lovcem –, který motivuje sestup na vertikální úroveň epizodního světa. A podruhé tak sledujeme hrdinovu snahu vyřešit konkrétní problém v novém prostředí, jež byl odstartován dlouhodobějším konfliktem a ze stejného důvodu musí po jeho rozřešení planetu pustit. Tohle mě hrozně baví, protože ona horizontální linka se tlumí a zůstává ve stínu epizodního světa. Je to takový devadesátkový přístup k dobrodružným seriálům – respektive můžeme jít ke zmíněným samurajským dobrodružstvím nebo brakovým americkým kinoseriálům z počátku minulého století. Víc takových! // Mladý lovec Toro Calican je deformovanou variací Hana Sola, resp. odpovídá na otázku "Co kdyby byl Solo o něco větší svině?". Potkáme ho v kantýně na Tatooinu, přičemž má o něco neformálnější kostým než ostatní a značně specifický posed s nohama nahoře. Samozřejmostí je pak usazení na pravé straně stolu v rohu místnosti s prosluněným oknem. O něco později u dvou speederů ještě zmíní, že tohle rozhodně není Corellia, tedy Hanova rodná planeta. A při zúčtování se zajatým žoldákem můžeme dokonce říct: Toro shot first. // Konečně se také objevuje – pro Star Wars tradiční – tonální proměna, kdy některé momenty explicitně míří na mladší diváky. Gunslinger nabídne víc awww chvil s Dítětem, ale především se z prequelové trilogie vrací roztomilí údržbářští droidi řady DUM a chlupaté Banthy. // Ta trochu komická scéna s nečekaně se objevivšími Tuskeny je zase hra s Novou nadějí, kde se podobně zjevili před Lukem. A konečně jsou trošku polidštění. Na Skryté hrozbě zase parazituje ústřední zápletka – hrdinové musí přistát na Tatooinu, protože potřebují opravit vesmírnou loď. // Teď ještě drobnosti. Výborná je smrt lovce v úvodu, protože vtipně rekonstruuje výbuchy stíhaček v bitvě o Yavin v Nové naději. Návrat do Mos Eisley představuje nádhernou nostalgickou procházku ulicemi, jimiž před několika lety projížděl Luke s Obi-wanem. A když už jsem u legendárního rytíře, pátý díl nabízí rozverné ohlédnutí za oblíbeným memem – při lovu žoldáka totiž Mando zmíní "she's got the high ground". A protože není Anakin, rozhodně nejde do přímé konfrontace.

    • 12.12.2019  14:46

    Ve svém komentáři k Last Jedi jsem se radoval, protože Rian Johnson uhnul od abramsovského fetišizování Lucase a zamířil k jeho původní inspiraci – filmům Akiry Kurosavy. Jon Favreau jde stejnou cestou. Mimo neustále se navracející odkazy na samurajské filmy představuje Sanctuary přiznanou poklonou Sedmi samurajům. Ať už na rovině celé zápletky epizody nebo konkrétních momentů – nácvik použití dřevěných kopí s vesničany je explicitním pomrknutím. Tahle transtextuální hra mě dost baví. // Celkově teď Mandalorian začal pracovat jako epizodický a vertikálně orientovaný seriál. Klíčový je epizodický svět, zatímco transkompoziční vlákna jsou pouze rámující. Připomíná tak staré a brakové dobrodružné příběhy o osamocených hrdinech, kteří přijdou do nového prostředí a vyřeší v něm konkrétní problém, aby jej mohli zase opustit. Znovu, především samurajské příběhy typu Yojimba, Lone Wolf and Cub nebo Rurouni Kenshin. // Mandalorian pracuje i transkompozičně, uvnitř ságy Star Wars. Na té nejvyšší úrovni ostentativně provokuje otázkami o stavu světa. Třetí díl nabídl první pojmenování post-imperiální galaktické společnosti, když Carga řekl „… report them to the New Republic“, Mando reagoval: „That's a joke.“ Nově se objevivší Cara má – jako bývalý rebelský Shock Trooper – podobný problém, pročež novému řádu utíká na planetu Sorgan. Co to říká o Nové republice? Jak moc složité bylo ustavování nového stavu světa po bitvě o Endor? Něco víme z knihy Star Wars: Aftermath, ale Mandalorian to ještě komplikuje. Blíží se nástup Prvního řádu? Je už zapuštěný v republice? // Další zajímavá otázka se objevuje ve vztahu k hrdinovi. Je Mando konvertita? Jeho zmínka z první poloviny dílu naznačuje, že není Mandalorianem, ale přijal jejich náboženství, když se ho rasa ujala. // Tahle epizoda se zdá trochu pomalejší, a ne tak dobrá, ale je extrémně důležitá. V první řadě ustavuje vztah hlavního hrdiny k tradičnímu osobnímu životu. Sice představí novou planetu, postavy a vrátí se populární Klatooniani, jenže řídící je touha usadit se, která stojí v rozporu s jeho mandalorianským kódem. Částečně jí podlehne, když usoudí, že vesnici pomůže bez finanční kompenzace, ale ve chvíli, kdy ho s možností zůstat přímo konfrontují, pracovní rovina znovu zasáhne. V minulém díle přišel o polovinu své identity: Mandalorian / Námezdní lovec -> Mandalorian. Její absenci se snaží kompenzovat integrací v novém prostředí a částečnou adaptací jejich hodnot. Avšak v závěru je prací nucen pokračovat dál v cestě. // A nevím, jestli se mi to zdálo nebo ne, ale AT-ST nemělo pilota?

    • 10.12.2019  11:30

    Tahle adaptace legendární indonéské předlohy vypadá jako kombinace (a) blockbusterového Opičího krále, (b) kantonského mo lei tau s vtipy o prdech a (c) indonéského bojového umění silat. // (a) Přiznám se, že kořeny původní látky neznám, jen vím o jejím kultovním statusu napříč celou indonéskou společností, každopádně jde o poměrně jasnou variaci příběhů Cesty na západ. Wiro je ekvivalentem Sun Wu-kchunga – nejenže jeho arogance nezná mezí, ale především se ji musí při dlouhé cestě naučit kontrolovat, aby se mohl stát hrdinou. To je zpřítomněno zbraní – u opičáka tyčí Ruyi Bang, Wiro má sekeru –, jejíž plná síla je hrdinovy odepřena a musí se stát lepším, aby mohl její potenciál využít. Wirův obtloustlý parťák Bujang Gila Tapak Sakti je vlastně čuník Ču Pa-ťie, dívka Anggini funguje jako morální kompas, ne nepodobně jako Tripitaka. Jen ten Ša-seng tam teda chybí. // (b) Tady se Opičí král spojuje s další legendou, Stephenem Chowem. Nemůžu si pomoct, ale ta kombinace nonsensového verbálního humoru a slapstickové tělesné komiky mi připomíná A Chinese Odyssey (1995), ale především filmy typu Fight Back to School nebo Forbidden City Cop. Wiro každou dramatickou situaci zlehčuje, ale nikdy to není na úkor dramatu. Angga Dwimas Sasongko svůj film dokonale kontroluje a umí vytěžit, jak připitoměle geniální humor, tak citlivá vyvrcholení dramatických scén. // (c) Akce je skvělá. 212 zvládá přinášet nádherně kontaktní boj, který dá vzpomenout na Zátah – nejen tím, že hlavního záporáka hraje Yayan Ruhian –, ale precizní inscenací pohybu v delších záběrech, jež vytěží schopnosti všech důležitých postav. Na druhé straně tu je CGI akce, která nikdy nepůsobí lacině a onu tělesnost prostě neztrácí. Když už jsem u toho opičáka, tak podobně s ním pracoval Derek Kwok v Conquering The Demons a Wukongovi, zatímco Soi Cheangova opičí trilogie v něčem podobném dost výrazně selhávala. // Bláznivý Wiro tak představuje velkou naději pro indonéský blockbuster financovaný Spojenými státy. Tahle koprodukční síla pumpuje do domácí látky potřebné finance a v rukou schopných tvůrců tak mohou vzniknout dokonale precizní filmy, které nic neztratí ze svého lokálního kouzla. A potitulková scéna naznačuje, že jsme Wira neviděli naposled. Díky bohu.

    • 10.12.2019  11:26
    Parchanti (2018)
    *****

    Velkej tchajwanskej zázrak. Při druhým zhlédnutí v kině ještě o něco lepší. Parchanti se dělí do dvou radikálně odlišných polovin, přičemž ta první je originální akční komedie, druhá pak tragické drama. // S tou akcí je to trochu složitější, ale můžeme v ní vychytat tři hlavní inspirace. Zaprvé trochu pozapomenutá tradice tchajwanských béček z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Snímky typu Counter Attack dost nadneseně zapojovaly bojová umění do současnějších kontextů, ale zároveň šlo o filmy dost levné, rychle natočené, a hlavně poměrně vtipné. Pak je tu Jackie Chan a rovina kantonské akční komedie vycházející z grotesky. Parchanti brilantně využívají prostředí a postavy při všech těch nárazech dost bolestivě trpí. Systematicky se totiž pracuje s tím, že nikdo z hrdinů se neumí pořádně prát. Nečekejte žádné železné pěsti, ale naopak nádherně komickou snahu zužitkovat všechno, co je po ruce (plastová slámka jako zbraň ftw). V návaznosti na Zátah přichází tenhle tchajwanský debut s dokonale živelnou prací kamery, která se snaží scény za každou cenu ozvláštnit. Jízdy střídají hlediskové záběry, statický rám se rychle vymění za ruční kameru a pomalý pohyb je nečekaně zrychlený. Zapojují se výrazné nad/podhledy i dramatické nájezdy a pořád se tam něco děje! Tohle je možná tak polovina toho, co tahle řezničina přináší. // Pak je tu promyšlená tonální proměna. Veškerá nadsázka po hodině mizí a Parchanti se stanou brutální antitezí buddy filmů. Až skoro připomínají obrácenou verzi hongkongského Kdo s koho Johnnieho Toa. Nádhera! // Tenhle posun v náladě rozhodně není pro Tchaj-wan novinkou, ale i tentokrát funguje na jedničku. Nedávno asijskými kiny profrčela komedie The Village of No Return, jejíž pohlcující příběh spojoval absurdní gang zpívajících zabijáků s explicitním násilím. Za zmínku stojí i jeden z nejlepších asijských filmů poslední dekády – Godspeed. Ten oprášil legendárního kantonského komika Michaela Huie a jeho nešikovného hrdinu zasadil do světa špinavé kriminálky plné brutálního mučení. // Debutant Hung Tzu-Hsuan je rozhodně někdo, na koho je dobrý si dát pozor.

    • 26.11.2019  09:42

    (Spoilery): Expozice skončila! První dva díly představily fungování světa a třetí naše znalosti ještě chvilku prohlubuje, aby s děním ve druhé polovině pěkně zatočil. The Sin stojí v první řadě na práci se soubory pravidel a řády hodnot. Dvě epizody to vypadá, že pevná pravidla profese námezdního lovce (NL) odpovídají předpisům a hodnotám přeživších Mandalorianů (M). A proto, když Mando uvažuje nad tím, jestli Dítě zachrání, můžeme si myslet, že se vzpouzí oběma. Respektive, pokud se NL = M, porušení NL bude znamenat narušení nejen profesní integrity, ale i náležitosti k rase, jež stojí na rituálech a tradicích. I proto závěr funguje tak dobře. Jednota Mandalorianů překračuje pravidla námezdních lovců, pročež mohou ve finále zasáhnout a Manda zachránit. // Konečně se ukazuje, že Armorer není pouze vedlejší figurou klanu, ale ustavuje se jako současný Mand'alor – tedy vůdce přeživších. // Znovu se vrací flashbacky z období „Great Purge“, ale tentokrát přináší dvě důležité informace. Zaprvé kompoziční návazností i rozsahem vědění jsme srozuměni s tím, že Mando je přeživší chlapec. Zadruhé se očista – nepřímo – zařadí do konkrétního časového období. Objevují se v ní droidi B2, pokročilejší verze klasických bitevních a žlutých B1, kteří patřili Obchodní federaci. Takže se dostáváme do období Klonových válek. Tedy před imperiální okupaci Mandalore? // Super je i skoro naprostá absence psychologizace. Mohli jsme se ptát, proč je ve dvou dílech potlačovaná individualita hlavní postavy. Třetí to vysvětlí – jeho vlastní jednání se formuje až vzepřením se ustaveným strukturám. Ve chvíli, kdy zachrání Dítě, stává se něčím víc než pouhým námezdním lovcem bez tváře. Zároveň bylo důležité nastavit pravidla světa, protože nyní k nim stojí v opozici. // Pak je tu drobný symbol na rameni (post)imperiálního doktora Pershinga, který se snažil Dítě „zachránit“ – tak moc, jak můžete někoho zachraňovat za přítomnosti výslechového droida IT-O. Ten by mohl odhalit daleko víc, než se na první pohled zdá. Je totiž extrémně podobný znaku planety Kamino! Přesně té, kde Jedi Sifo-Dyas objednal armádu klonů a známe ji z druhé epizody. Snaží se Klient Dítě naklonovat – vytvořit a vycvičit armádu force-sensitive bojovníků na straně padlého impéria? Pracuje pro někoho, kdo stojí za vznikem First Order? Přeci jen finále seriálu bude až po premiéře Vzestupu Skywalkera, pracuje pro přeživšího Palpatina? Snoka? Ba co víc, je Dítě klonem zesnulého Yody? Pokud mu je padesát let a Mandalorian se odehrává 9 let po bitvě o Yavin, musel by se narodit 41 let před ní. A to je sice o devět let dřív, než Sifo-Dyas objednal armádu klonů, ale je tu jedna hodně zajímavá spojitost. 41BBY se totiž narodil taky Anakin Skywalker. Co když Anakin nebyl tím „vyvoleným“, ale bylo to Dítě? // Ještě jsem si všiml dvou malých drobností (mimo božího zmrzlinovače u Klienta) – je ironické, že právě Mandalorian chrání dost možná budoucího Jediho. A taky v závěrečné přestřelce vidíme muže rasy Zabrak, což je od Maula a Eetha Kotha z Klonů poprvé v hraných Star Wars.

    • 19.11.2019  11:09

    (Spoilery): Mandalorian je seriál, který jsem si zamiloval v rekordně krátkém čase, a druhý díl lásku ještě posiluje. První epizoda našla rovnováhu mezi vývojem vyprávění a ustavováním fikčního světa – mlčenlivý Mandalorian potkával spoustu vedlejších postav a skrze tato setkání se načrtávaly základní cíle, ale také stav světa. Kontext hrdinovy rasy (Mythrol, Kuiil, Kovář), časové zasazení a rozpad starého systému (Greef Carga upozorňuje na pád Impéria) a jeho stále přežívající zbytky (Klient). Všechna setkávání pak ještě protínaly zakázky a proces hrdinovy práce. Chytře se tak oscilovalo mezi, řekněme, horizontální (kompoziční zázemí ústředního příběhu) a vertikální (poznávání světa a jeho obyvatel) linií. Druhý díl pracuje stejně, jen na omezenějším prostoru. Ale o to je intenzivnější! Hierarchicky nejvyšší oblastí světa jsou technologičtí paraziti Jawové, jejich systém ne-úplně-fér směnného obchodu motivuje sestup na nižší úroveň, kde se představí Mudhorn. Pouštní jednorožec pak nevědomky přestrukturuje všechny naše znalosti o světě. Doposud byl důležitý jen jako nástroj k odletu z planety Arvala-7, jenže svou nedobrovolnou levitací (a) odhalí nové schopnosti Dítěte, (b) čímž se nastolí daleko více dlouhodobých otázek a (c) promění nastavení světa – Síla je v seriálu přítomna! (Jedi puntičkáři by mě opravili, protože Síla je přítomna všude, objevuje se ale midi-chlorianová spojnice s ní ve formě citlivého Dítěte) Zároveň tu máme příběhový rámec, který, jak poznamenává Polygon, dost výrazně připomíná Samuraje Jacka. Málomluvný hrdina přichází do nového prostředí, tam přijme zakázku či řeší dílčí komplikaci, zatímco se řídí určitým souborem pravidel, jež ho odlišuje od ostatních. Ale tahle paralela výborný animovaný seriál přesahuje a jde k jednomu ještě obecnějšímu rámci – k samurajským filmům (a dost výrazně i spaghetti westernům, ale tam má moje kulturní encyklopedie větší limity). Typ vyprávění z příběhů Musaši Mijamota nebo jeho podvratná verze v Cukamotovu Zan. Do jisté míry i Sedm samurajů a podobně. Do toho se přidává starost o dítě a je z toho Vlk samotář jak vyšitý. Jen bez těch litrů krve. // U těch Jawů se zastavím ze dvou důvodů. Zaprvé je super poznat tyhle kapucíny trochu důkladněji a mrknout se do kabiny Sandcrawleru. Ale mým nejoblíbenějším setkáním s nimi zůstává řezničina na Tatooinu v Jedi Academy (2003). Zadruhé rozeberou Mandův Razor Crest, což se později vyřeší, ale z počátku je to příjemné hra s očekáváními. Loď je ve světě Star Wars extrémně důležitá, co kdyby takhle brzo přišel Fett o Slave I, Han o Millennium Falcon nebo „hrdina“ KOTOR o Ebon Hawk! // Je úžasný, jak důkladně a odvážně se tu pracuje s tichem. Mandy není zrovna ukecaný hrdina a Dítě toho taky moc nenamluví, díky tomu je prvních jedenáct (!!) minut bez dialogů. Naprosto fascinující sbližování dvou diametrálně odlišných postav se obejde bez zbytečné vaty slov. Navíc mi to dává naději, že se „značkové“ seriály na Disney+ – obzvlášť ty SW a MCU – nebudou bát experimentovat, avšak v konceptuálně dost sevřené podobě (na rozdíl od mnoha rozviklaných netflixovských projektů). // Výborné je i Dítě, protože finální odhalení jeho citlivosti k Síle ukazuje, že zatím každý zástupce této rasy – jejíž název se ve Star Wars nikdy neobjevil – ji ovládá. Yoda byl jedním z nejsilnější Jediů a Yaddle zase členkou rady. Twist ale přináší i další zajímavou otázku – Madno ani Kuiil netuší, co Dítě použilo. U prvního z nich je to zarážející především pro úzkou historii mezi Mandaloriany a řádem Jediů. Je válka zapomenuta? To nabízí extrémně zajímavé a transtextuálně motivované otázky, protože rasa z planety Mandalore byla v mnoha ohledech definována jako opozice Řádu při jejich krvavé válce. Protagonista je tak v kontaktu s vlastní tradicí (kovárna), ale i v částečném rozporu s její profesí (vztah k Dítěti). Reflektuje jeho neznalost Síly odcizení vlastním kořenům? Ba co víc, podařilo se Impériu opravdu vyhladit všechny vzpomínky padlého řádu? // A milé je, že v úvodu na hrdinu zaútočí skupina trandoshanských lovců odměn, kteří se v hraném Star Wars objevují poprvé od Návratu Jediho.

    • 15.11.2019  08:50

    (Spoilery) Několik poznámek k prvnímu dílu: Inspirace westernem je zjevná na několika úrovních. Ať už jde o převládání písečných plání, krocení divokého “koně” nebo dramatické vstupy do salónů. Několik záběrů pak odkazuje k westernové ikonografii, ale chytrou volbu z toho dělá především spojení s hlavní postavou. Přeci jen námezdní lovci jsou hlavně lovci odměn, takže jejich životní styl se výrazně podobá pistolníkům, kteří chytají padouchy za finanční kompenzaci. Nemyslím si, že šel vybral lepší žánrový rámec, do kterého Mandaloriana zasadit. // Pak je tu práce s hodnotovým řádem Syndikátu. Úplný konec první kapitoly naznačuje, že protagonista není svou prací svázán definitivně a existuje tu jakýsi morální manévrovací prostor. Jedním z hlavních témat seriálu tak pravděpodobně bude deontická a axiologická kolize pracovní integrity a jejího pevného řádu s humanistickými hodnotami. Což není pro fikční makrosvět Star Wars úplně běžné. Vzpomeňme si na Bobu Fetta, jeho pracovní morálce se vyrovnala snad jen schopnost spadnout do Sarlaccovy tlamy. Lovení odměn ve filmech nikdy pořádně nerozporoval ani se tomu nevzpouzel. Mandalorian tak má blíž k seriálovému Fettovi v Klonových válkách, tam je ale hnán jiným typem osobní motivace. Chce zničit rytíře, který mu zabil otce, jenže Mace Windu mu pravidelně uniká. Mandalorianovo neuposlechnutí zadavatele vychází z opačného hodnotového spektra, ze soucitu. // Zmínit musím i obratnou mytizaci námezdního lovce. Bobba Fett byl ve filmech extrémně tajemný a unikavý. Až prequelová trilogie nahlédla na planetu Kamino, kde se Jangův klon zrodil. Seriál kráčí ve stopách prvních tří filmů – záhadný hrdina si nesundává helmu a je definován ve třech rovinách. (a) Nejméně psychologicky a percepční subjektivitou, kdy vidíme krátkou montáž vzpomínek a finální ušetření oběti. (b) Ve vztahu k profesi. Jako dominantní součást identity se jeví jeho způsob práce. Příznačná je v tomto ohledu hned první zakázka, muž z nové rasy Mythrol, ten slouží jako divákův průvodce, jehož ústy se dozvídáme množství klíčových informací o původu a práci málomluvného hrdiny. Vůbec celá úvodní sekvence je brilantně vystavěné seznámení se s novou postavou skrze její profesi a ne povahu. c) Zjevem. Protože si Pedro Pascal ani jednou za epizodu nesundá helmu, musí se pracovat s jeho kostýmem. A tady do hry vstupuje mandalorianské brnění. Nejde ani tak o jeho zbraně (plamenomet!), ale především rituální funkce. Dávní protivníci rytířů Jedi z planety Mandalore totiž své beskarové zbroje nadstandardně opečovávají a upravují, jsou esenciální součástí jejich identity. Je tedy dost možné, že odlití a formování náramenního chrániče bude pouze jednou z mnoha úprav protagonistova brnění. A nejde jen o vzhled, neopomínejme barvu! Ta totiž reprezentuje příslušnost. Boba Fett měl brnění zelené, šlo o symbol povinnosti, zatímco tento chránič je stříbrný / šedý. Znamená tedy truchlení a ztrátu, což podporuje i série flashbacků a vytváří další otázky ohledně protagonisty v transtextuální rovině. // Výborná je také jasnost první epizody. Bez sebemenšího zaváhání představí několik postav a jeden hlavní cíl s nečekaným cliffhangerem. Nic víc, nic míň. Dokonce si v některých momentech dává nádherně načas, takže sledujeme Mandaloriana jak prochází nádherně špinavými ulicemi. A z poslední minuty to vypadá, že by se z toho mohla stát sci-fi verze Lone Wolf and Cub!

    • 31.10.2019  15:57

    Dvacátý Pokémoní film je trošku bizarní úkaz oslavující sérii vytvořením alternativní reality. Na první pohled to zní fakt divně – proč po víc než dvaceti sezónách a tisícovce dílů vytvářet paralelní variaci fikčního světa a hlavních příběhů? Protože to tvůrcům dává možnost nostalgicky rekapitulovat, aniž by to trvalo moc dlouho. Do necelé stovky minut tak mohou vložit spoustu klíčových momentů prvních sérií, čímž (a) vytvoří poměrně dojemné vzpomínání, ale také (b) odrazový můstek pro nové diváky. Ti mohou celkem bez problémů naskočit do Sun & Moon – Ultra Legends nebo Adventures. // Výsledkem je podivný hybrid, který spousty jednotlivostí rekontextualizuje a dlouhodobé vztahy tříští. V úvodu prezentuje převyprávění první epizody – jejíž název I Choose You! film nese – a ustavení vztahu mezi Ashem a Pikachu po útoku hejna Spearow. Jenže o pár minut později už hrdina získává Duhový odznak, klíčový moment epizody až dvacáté šesté. Podobně kondenzovaný je třeba vývoj Caterpie. Tu v úvodu filmu Ash chytne, za několik minut se z ní stane Metapod a posléze jako Butterfree odletí pryč. Jenže v seriálu jde o vývoj probíhající v dílech 2-3, kdy se Pokémon vyvine, ale Ashe opustí o osmnáct epizod později. Stejně funguje Charmander, ze kterého se ve filmu stane Charmeleon i Charizard, což se v seriálu děje v dlouhodobějším horizontu – díly 11, 43 a 46. // Přesto dochází k výraznějším variacím – například Misty s Brockem nahrazuje Sorrel a Verity, Rakeťáci mizí ze scény dříve, než se ustaví, kdo vlastně jsou a Gary chybí úplně. // Celé tohle útržkovité vyprávění je sjednocené cestou za legendárním Pokémonem Ho-oh. Ten tvoří opravdu jen volný rámec, který v několika momentech spojuje fragmentarizované nostalgické vzpomínání. Já vlastně nevím, jestli mě víc baví sledovat, jak bizarní ta osnova je, nebo upřímně rekapitulovat s ní. Každopádně za mě jen velké dobré. Samozřejmě se to ani neblíží geniálním Pokémon Origins nebo brilantním epizodám jako Attack Of The Prehistoric Pokémon (díl 46), Kalos, Where Dreams And Adventures Begin! (díl 800), Charmander: The Stray Pokémon (díl 11), Electric Shock Showdown (díl 14) nebo Securing The Future! (díl 1029), ale to vůbec nevadí.

    • 11.10.2019  22:37
    Rošťák He (1979)
    *****

    Lau Kar Leung byl génius a Dirty Ho zas film bez slabých míst. Vůbec nejpozoruhodnější na téhle šílené kung fu komedii je vyprávění. Ten Davidem Bordwellem milovaný, ale složitě vymezitelný epizodický narativ, tu nabývá krásně konkrétní podoby. Dirty Ho se skládá z osmi segmentů, které trvají od deseti do patnácti minut. Každý z těchto úseků má vlastní úvod, prostředek i vyvrcholení. Dohromady je svazují dvě velmi obecné roviny: (a) korunní princ se snaží eliminovat hlavní postavu; (b) vztah mistra a učedníka. Těch osm “epizod” ale nepředstavují pouze akční scény, nýbrž jejich kombinace s brilantní tělesnou komikou i rekontextualizací tradičních kung fu tropů. Jsou tu tréninkové sekvence, pomrkávání na japonské exploatace, ale i zlodějské narativy. Akce je potom extrémně promyšlená a různorodá – jedna postavená kolem intrik v domě nepřítele, další kolem zranění hrdiny, jiná třeba otevřenou parodií jižní školy kung fu a další se obrací ke škole severní. // Dokonce se tu převrací tradiční schéma odplaty, jímž byla tvorba Shaw Brothers tak proslulá. Sto minut důvodů, proč milovat kung fu filmy.

    • 28.9.2019  22:41

    Uf. Jeden z nejdivnějších filmů roku. Doom je nepochybně komplikovaná látka na zfilmování, protože zatímco jednička (1993) i dvojka (1994) si vystačí prakticky bez příběhu, remake (2016) pracuje s mytizací ústředního Doomguye a jeho ďábelské legendy. Není proto divu, že se Annihilation vydává cestou trojky (2005), jediného dílu se snahou o relativně klasické vyprávění. Jenže i tak příběh stojí na nepovedeném experimentu s teleportem, armádě zombíků, démonů a skupině vojáků z Union Aerospace Corporation. Na ničem jiném. // Je to ukázkové direct-to-DVD béčko se spoustou papundeklových rekvizit, naprosto bizarním hereckým obsazením a mořem diskontinuity nejen mezi záběry, ale i celými scénami. A mám trochu pocit, že celý film zabíjeli stejného komparzistu pořád dokola. Mimochodem ta příšera z plakátu? Není tam. Ale proč je to tak fascinujícím způsobem divný? Zaprvé snahou o parazitování na videoherní předloze. Annihilation nemůže adaptovat soudržný příběh, takže rozseká hry na fragmenty, kterými své vyprávění zahltí. A protože je neumí správně motivovat, vznikne z toho narativní verze Frankensteinova monstra. Jsou tu barevné vstupní karty, ale nikdo vlastně neví proč. Dostaneme peklo, jen je diametrálně odlišně strukturováno a není úplně jasné, jakým způsobem se váže k lidskému světu. Dokonce se bez zřejmého důvodu objevuje oblíbená zbraň BFG – která mj. vypadá jako podivné zkřížení jejích verzí ze SNES portu a Quake II. Spousta jednotlivostí, ale nikdo neví, co s nimi! // Tyhle útržky sice nejsou dostatečně motivovány na úrovni samotného filmu, ale otevřeně referují k širšímu encyklopedickému heslu Doom. Nejde o snahu adaptovat hru, ale spíš nějaký obecnější konstrukt se značkou spojený. Což je vlastně tak podivné, až je to super. // A to finále! 85 minut je složených z poměrně nezajímavé a klasické akce, v níž styl zůstává neviditelný. Ale pak dojde k něčemu podobně bizarně uvědomělému, jako v případě filmu z roku 2005. Všichni si pamatujeme ten dlouhý hlediskový záběr navazující na videoherní tradici FPS, ale kompletně bourající všechno, co mu předcházelo. Annihilation má v rukávu podobně rozrušující eso! A naprosto nečekaně se z něj stane dobrý film! Posledních deset minut pracuje se zpomalováním času, vytváří krásné kompozice a chytře rytmizovaný pohyb. Akce má hlavu i patu, dobře se na ni dívá a začnou se dost aktivně zapojovat ozvláštňující podhledy na hrdinku i démony. Tohle neviditelné béčko najednou získá vlastní stylistickou identitu. // Je bizarním způsobem vzrušující vidět 80 minut poměrně utahaného a nudného filmu, aby v závěru chytil druhý dech a zarazil mě zpátky do křesla. Ale spíš, než Pekelné nebe je to Peklo na zemi, který stojí Po kolena v mrtvých kontinuitách.

    • 26.9.2019  23:25

    Sypu si popel na hlavu, že jsem ten film podceňoval. Nečekaně brilantní. // Každopádně tři věci mi utkvěly v paměti. S tou hlavní motivickou linií asociálního chování se pracuje chytře a její podoba se pravidelně proměňuje. V úvodu jde o poměrně klasické Women-in-prison schéma, jako v sedmdesátých letech využívaly americké a japonské exploatace. Josephine působí jako tradiční vzpurná hrdinka, jejíž nepřátelské jednání nemá hlubší motivace. Jenže postupně je divák postaven před sérii výjevů, které její agresivitu zasazují nejprve do kontextu dysfunkční rodiny, ale později i roztříštěné společnosti a neschopnosti mezigeneračně sdílet stejné hodnotové řády. Jenže i pozici „obětí systému“ Teddy Girls do jisté míry problematizují v poslední násilné scéně. Jasný, v závěru to působí extrémně didakticky a doslovně, ale to postupné nabalování důvodů k asociálnímu chování všech dívek je vlastně fascinující. A samozřejmě ta vtipná ironická distance, když film plný násilí podvratně motivuje agresi … násilnými filmy. // Zajímavé je explicitní odsouvání všeho britského, které tu konotuje něco agresivního a nechtěného. Tohle už je trošku interpretační cvičeníčko, každopádně všechny západní prvky se docela systematicky vytěsňují. Hlavní hrdinka musí odhodit své anglické jméno, protože se k němu váže pachuť roztříštěné rodiny a její kolegyně využije jediný klasický příbor v příběhu – tedy ne hůlky s polévkovou lžící – jako vražedný nástroj. // Zároveň tu máme takové žánrové orgie. Women-in-prison film se nenapojuje na erotiku – jako bude zvykem v sedmdesátých letech v Japonsku –, ale přejímá dynamiku sociálního dramatu. Uvnitř vězení se pak chvíli operuje s pravidly mafiánských snímků, sportovní vsuvkou, až se to promění v uvědomělý příběh o pomstě. // A čas od času se chytře zahýbe kamerou. Postavy se nějak rozestaví v prostoru a krátkou jízdou se v zadním plánu odhalí nově příchozí figura. Trochu to připomíná postup, jaký později systematicky využívá Tsui Hark nebo Johnnie To Kei-fung.

    • 12.9.2019  21:29
    Městečko Záhad (TV seriál) (2012)
    *****

    Nejdřív takhle, jsou dvě věci, které mě při čtení o Gravity Falls trošku trápí: hledání “velkých” témat a fragmentarizace vyzobáváním jednotlivostí. // Pročtením stovek tematických subredditů, komentářů na databázích a zbytečně dlouhých Tumblr postů jsem došel k (samozřejmě zkreslenému) závěru, že pro hodnocení dětských seriálů je naprosto klíčové, jestli obsahují nějaká “dospělá” témata. Adventure Time, Regular Show, ale vlastně i takový Phineas & Ferb by mohli vyprávět. Na druhém místě pak bývá posedlost rozklíčováním všech drobných tajemství, easter eggů a šifer, jež seriál obsahuje. Jenže ve všech těch jednotlivostech a přirovnáních ke Twin Peaks či Lost se ztrácí samotné Gravity Falls. A proto se jim vyhnu. Nemůže být seriál pro děti prostě jenom výborným seriálem pro děti? Může! // Prostá zápletka sourozenců Dippera a Mable na prázdninách u divného strýčka se začne komplikovat a Gravity Falls se stává především sofistikovaně vyprávěnou pohádkou, která ani jednou za čtyřicet dílů nezvolní tempo, dokonale pracuje s pozorností diváků a – na rozdíl od jiných pohádek – nikdy nepůsobí staticky. Shrnu to ve třech bodech. // (a) Svetry! Na té úplně nejpovrchnější rovině jsou drobnosti, jako právě Mabeliny svetry. Ty se totiž v každé epizodě mění podle hlavní zápletky. Pokud jsme zvyklí na Spongebobovy kalhoty nebo Finnův zelený batoh, proměna animovaných kostýmů je příjemně svěží. Vizuálně tak seriál nepůsobí jako nekonečné opakování téhož, ale jako kontinuálně se vyvíjející příběh. Podobně fungují vedlejší postavy, jejichž charaktery se postupně prohlubují a role ve světě mění. V deváté epizodě se objevivší vepřík Waddles v seriálu vydrží až do konce, nebo když se jiná postava stane starostou, v této pozici už zůstane. Nepřichází žádný návrat k původnímu stavu. Gravity Falls tak ukazuje dlouhodobější dopady jednotlivých akcí a pohádkový svět jimi formuje. Vše najednou působí daleko živějším dojmem. // Konstrukce na úrovni řady i epizod! (b1) Každý díl totiž sestává ze dvou vzájemně propojených zápletek, které do jisté míry odráží vztah mezi dvojčaty. Hlavní linka se týká uspořádání fikčního světa a ústředního vyprávění. Pak je tu podzápletka, jež slouží především k rozvíjení psychologie jedné z postav. Jenže ta mnohdy obsahuje informaci zásadní pro řešení linky hlavní! Pouze jejich spoluprací je možné odstranit hlavní problém. Příkladem budiž epizoda The Last Mablecorn. Objevuje se hrozba trojúhlého zlouna Billa, který může rozpoutat konec světa. Tu řeší Dipper. Jediným způsobem, jak hrdiny ochránit, je získat vlas jednorožce. Jenže ten se jím rozhodne obdarovat pouze ryze dobrého člověka. Zde se přidává osobní podzápletka, jež stojí na snaze Mable dokázat jednorožci Celestabellebethabelle, že si vlas zaslouží. Rozřešení osobního konfliktu má za následek vyřešení i hlavního problému s Billem. Gravity Falls tak chytře nachází podvojný způsob, jak rozdělit dvacetiminutovou epizodu do dvou paralelních, ale ve výsledku provázaných narativních rovin a díky tomu nikdy nenudí. (b2) Když půjdeme výš, tak osciluje mezi klasicky polonávaznou a návaznou serialitou s občasným úskokem v podobě rozrušující. Právě díky tomu má Gravity Falls tak výborný rytmus i v dlouhodobém horizontu celé řady. V praxi to vypadá následovně. První sezónu tvoří dominantně samostatné epizody, které fungují jako Monster of the Week díly Akt X. Objeví se monstrum / úkaz a Dipper využívá tajemný deník, aby jej porazil. Dlouhodobé problémy se odkládají – klíčová otázka týkající se tajemného podzemního úkrytu strýčka Stana je položena v prvním díle, ale vrátí se až ve dvacátém – nebo se objevují nárazově. Na prvním místě stojí prozkoumávání fikčního světa, načrtávání jeho pravidel a prohlubování vztahu mezi dvojčaty. K návazné serialitě se dostáváme v závěru první série, kdy několik posledních dílů představuje vyvrcholení snahy malého Gideona získat domov našich hrdinů. Ve druhé řadě stále sledujeme epizodické případy, ale objevování se dlouhodobějších linií je frekventovanější. Postupně se připravuje půda pro dramatický zvrat ve dvanáctém díle, který dynamiku vyprávění kompletně promění, přepíše množství z toho, co jsme se dosud dozvěděli a přepne primárně do návazného modu, jež vydrží až do konce. Gravity Falls se daří neustále proměňovat způsob, jakým vypráví. Nikdy nezamrzne na místě. (c) Jedno léto! A možná nejsilnější stránkou Gravity Falls je způsob, jakým nakládá s ústředním tématem a záměrně omezeným rozsahem dvou sérií. Jde pouze o jedno léto v životě dvanáctiletých sourozenců, na jehož konci čeká nová škola a dospívání odstartované třináctými narozeninami. Seriál poměrně logicky konstruuje srozumitelné významové vyvrcholení, ale to na působivosti neubírá. Jasně stanovený deadline konce léta a čtyřiceti epizod mu dodává rozměr, jaký nekonečným seriálům pro děti chybí – pomíjivost. Diváky tak dostává do stejné pozice jako hlavní postavy, které jsou pravidelně konfrontovány s časovým rozměrem svého dobrodružství. A ten – u pohádky absurdně dojemný – pocit blízkého konce je sice frustrující, ale hlavně prohlubuje působivost epizodických příběhů. Což je asi to nejzásadnější, co se Gravity Falls snaží dětským divákům předat – sílu přítomnosti. Zatímco dlouhatánské dětské pořady většinou utvrzují mýtus nekonečných prázdnin, Gravity Falls tematizuje jejich prchavost. To podporuje i odepření veškerých informací z mimoletního života Dippera a Mable. Neznáme jejich rodiče ani běžný život. Zatímco monstra obývající lesy v okolí ústřední Mystery Shack jsou vytažena na světlo a pojmenována, každodennost zůstává v husté mlze nejasnosti. A díky tomu jde o pohádku nejen brilantní ale extrémně dojemnou.

    • 19.7.2019  15:30
    Kostka (1997)
    *****

    “Big Brother is NOT watching you”. Co se stane, když slasher oberete o vraha i jeho motivace? Vznikne Kostka, mechanicky chladná vyvražďovačka, která zlomyslně odepírá vysvětlení a pohrává si s žánrovými pravidly. Skupina postav se probouzí v železné pasti a pokládá si tři zásadní otázky klasických slasherů: Kdo nás ohrožuje? Z jakého důvodu? A proč zrovna nás? Vyprávění je – a diváka – pak nechá konstruovat možná vysvětlení. Má nějakou souvislost přítomnost zločince a policisty? Lékařky a architekta? Co znamenají čísla u každé místnosti? A proč jsou různě barevné? Ze všech vznesených hypotéz se naplní pouze jedna, a to tak absurdním způsobem, že odhalí všechna úmrtí jako zbytečná. Kostka je ztělesněním absurdní individualistické nadbytečnosti. // A je to i poměrně zábavně vyprávěné. Smrtící pasti v místnostech totiž plní roli vraha pouze v první polovině, protože dynamika se ve druhé obrací. Hlavní konflikty se přesouvají z Kostka vs. postavy k postavy vs postavy. I tak se ve světě, v němž chybí vysvětlení, navazuje na klasické vyprávění – z kontextu stavby se nedozvíme nic, ale obrací se vnitřní dynamika vztahu mezi postavami, která prochází tradičním vývojem.

    • 19.7.2019  15:28

    (Drobné spoilery) Necítím sice nekritické nadšení, ale ani po třech fázích nemám s MCU žádný velký problém. Dokonce považuji Far From Home – spolu s Homecoming a Webbovým prvním dílem – za vůbec nejlepší Spider-Many. Pár poznámek, které mě napadly při projekci. // Stále se pracuje s využíváním žánrové nadstavby, do níž se zabalí velký blockbuster. Tentokrát ji poskytuje typicky americký středoškolský eurotrip, který nabízí odlehčenou milostnou zápletku, absurdní vyobrazení Evropy, pestrost prostředí i lokálně specifické stereotypy. Blockbuster se pak rozděluje do dvou polovin, přičemž ta první je tradičním buddy-movie a druhá sympatickou vzpourou neviditelné pracovní síly. V téhle rovině se načrtává paralela k Homecoming, který také vyprávěl o malých a nenápadných záporácích. Jejich motivace se však obrací – Toomes chtěl zůstat neviditelný, Mysterio chce být na očích. // Zároveň se chytře navazuje na původní komiksové řady Amazing Spider-Mana, kde byl Quentin Beck neúspěšný herec a tvůrce speciálních efektů. To zde sice neplatí, ale pravidelně je situován do pozice režiséra s vlastním štábem. Má kameramana, kostymérku i scenáristu, na to Gyllenhaal navazuje excentrickými gesty a promluvami. Jedna scéna je dokonce přiznaně vystavěna jako zkouška. // Naprosto zásadní je pak práce s obsazením postav učitelů. Minule to byl vynikající Hannibal Buress v roli tělocvikáře, jehož deadpan komika se otiskla do školního zpravodajství. Tentokrát se objevuje JB Smoove a hlavně dostává více prostoru vynikající Martin Starr jako zmatený učitel – paradoxně v opačné herecké poloze, než která ho proslavila v Silicon Valley.

<< předchozí 1 2 3 4