dennykr

dennykr

Dan Krátký

okres Brno
Student

homepage
Twitter: dan_kratky
Instagram: dan.kratkyy

50 bodů

Moje komentáře

<< předchozí 1 2 3 4
    • 11.10.2019  22:37
    Rošťák He (1979)
    *****

    Lau Kar Leung byl génius a Dirty Ho zas film bez slabých míst. Vůbec nejpozoruhodnější na téhle šílené kung fu komedii je vyprávění. Ten Davidem Bordwellem milovaný, ale složitě vymezitelný epizodický narativ, tu nabývá krásně konkrétní podoby. Dirty Ho se skládá z osmi segmentů, které trvají od deseti do patnácti minut. Každý z těchto úseků má vlastní úvod, prostředek i vyvrcholení. Dohromady je svazují dvě velmi obecné roviny: (a) korunní princ se snaží eliminovat hlavní postavu; (b) vztah mistra a učedníka. Těch osm “epizod” ale nepředstavují pouze akční scény, nýbrž jejich kombinace s brilantní tělesnou komikou i rekontextualizací tradičních kung fu tropů. Jsou tu tréninkové sekvence, pomrkávání na japonské exploatace, ale i zlodějské narativy. Akce je potom extrémně promyšlená a různorodá – jedna postavená kolem intrik v domě nepřítele, další kolem zranění hrdiny, jiná třeba otevřenou parodií jižní školy kung fu a další se obrací ke škole severní. // Dokonce se tu převrací tradiční schéma odplaty, jímž byla tvorba Shaw Brothers tak proslulá. Sto minut důvodů, proč milovat kung fu filmy.

    • 26.9.2019  23:25

    Sypu si popel na hlavu, že jsem ten film podceňoval. Nečekaně brilantní. // Každopádně tři věci mi utkvěly v paměti. S tou hlavní motivickou linií asociálního chování se pracuje chytře a její podoba se pravidelně proměňuje. V úvodu jde o poměrně klasické Women-in-prison schéma, jako v sedmdesátých letech využívaly americké a japonské exploatace. Josephine působí jako tradiční vzpurná hrdinka, jejíž nepřátelské jednání nemá hlubší motivace. Jenže postupně je divák postaven před sérii výjevů, které její agresivitu zasazují nejprve do kontextu dysfunkční rodiny, ale později i roztříštěné společnosti a neschopnosti mezigeneračně sdílet stejné hodnotové řády. Jenže i pozici „obětí systému“ Teddy Girls do jisté míry problematizují v poslední násilné scéně. Jasný, v závěru to působí extrémně didakticky a doslovně, ale to postupné nabalování důvodů k asociálnímu chování všech dívek je vlastně fascinující. A samozřejmě ta vtipná ironická distance, když film plný násilí podvratně motivuje agresi … násilnými filmy. // Zajímavé je explicitní odsouvání všeho britského, které tu konotuje něco agresivního a nechtěného. Tohle už je trošku interpretační cvičeníčko, každopádně všechny západní prvky se docela systematicky vytěsňují. Hlavní hrdinka musí odhodit své anglické jméno, protože se k němu váže pachuť roztříštěné rodiny a její kolegyně využije jediný klasický příbor v příběhu – tedy ne hůlky s polévkovou lžící – jako vražedný nástroj. // Zároveň tu máme takové žánrové orgie. Women-in-prison film se nenapojuje na erotiku – jako bude zvykem v sedmdesátých letech v Japonsku –, ale přejímá dynamiku sociálního dramatu. Uvnitř vězení se pak chvíli operuje s pravidly mafiánských snímků, sportovní vsuvkou, až se to promění v uvědomělý příběh o pomstě. // A čas od času se chytře zahýbe kamerou. Postavy se nějak rozestaví v prostoru a krátkou jízdou se v zadním plánu odhalí nově příchozí figura. Trochu to připomíná postup, jaký později systematicky využívá Tsui Hark nebo Johnnie To Kei-fung.

    • 12.9.2019  21:29
    Městečko Záhad (TV seriál) (2012)
    *****

    Nejdřív takhle, jsou dvě věci, které mě při čtení o Gravity Falls trošku trápí: hledání “velkých” témat a fragmentarizace vyzobáváním jednotlivostí. // Pročtením stovek tematických subredditů, komentářů na databázích a zbytečně dlouhých Tumblr postů jsem došel k (samozřejmě zkreslenému) závěru, že pro hodnocení dětských seriálů je naprosto klíčové, jestli obsahují nějaká “dospělá” témata. Adventure Time, Regular Show, ale vlastně i takový Phineas & Ferb by mohli vyprávět. Na druhém místě pak bývá posedlost rozklíčováním všech drobných tajemství, easter eggů a šifer, jež seriál obsahuje. Jenže ve všech těch jednotlivostech a přirovnáních ke Twin Peaks či Lost se ztrácí samotné Gravity Falls. A proto se jim vyhnu. Nemůže být seriál pro děti prostě jenom výborným seriálem pro děti? Může! // Prostá zápletka sourozenců Dippera a Mable na prázdninách u divného strýčka se začne komplikovat a Gravity Falls se stává především sofistikovaně vyprávěnou pohádkou, která ani jednou za čtyřicet dílů nezvolní tempo, dokonale pracuje s pozorností diváků a – na rozdíl od jiných pohádek – nikdy nepůsobí staticky. Shrnu to ve třech bodech. // (a) Svetry! Na té úplně nejpovrchnější rovině jsou drobnosti, jako právě Mabeliny svetry. Ty se totiž v každé epizodě mění podle hlavní zápletky. Pokud jsme zvyklí na Spongebobovy kalhoty nebo Finnův zelený batoh, proměna animovaných kostýmů je příjemně svěží. Vizuálně tak seriál nepůsobí jako nekonečné opakování téhož, ale jako kontinuálně se vyvíjející příběh. Podobně fungují vedlejší postavy, jejichž charaktery se postupně prohlubují a role ve světě mění. V deváté epizodě se objevivší vepřík Waddles v seriálu vydrží až do konce, nebo když se jiná postava stane starostou, v této pozici už zůstane. Nepřichází žádný návrat k původnímu stavu. Gravity Falls tak ukazuje dlouhodobější dopady jednotlivých akcí a pohádkový svět jimi formuje. Vše najednou působí daleko živějším dojmem. // Konstrukce na úrovni řady i epizod! (b1) Každý díl totiž sestává ze dvou vzájemně propojených zápletek, které do jisté míry odráží vztah mezi dvojčaty. Hlavní linka se týká uspořádání fikčního světa a ústředního vyprávění. Pak je tu podzápletka, jež slouží především k rozvíjení psychologie jedné z postav. Jenže ta mnohdy obsahuje informaci zásadní pro řešení linky hlavní! Pouze jejich spoluprací je možné odstranit hlavní problém. Příkladem budiž epizoda The Last Mablecorn. Objevuje se hrozba trojúhlého zlouna Billa, který může rozpoutat konec světa. Tu řeší Dipper. Jediným způsobem, jak hrdiny ochránit, je získat vlas jednorožce. Jenže ten se jím rozhodne obdarovat pouze ryze dobrého člověka. Zde se přidává osobní podzápletka, jež stojí na snaze Mable dokázat jednorožci Celestabellebethabelle, že si vlas zaslouží. Rozřešení osobního konfliktu má za následek vyřešení i hlavního problému s Billem. Gravity Falls tak chytře nachází podvojný způsob, jak rozdělit dvacetiminutovou epizodu do dvou paralelních, ale ve výsledku provázaných narativních rovin a díky tomu nikdy nenudí. (b2) Když půjdeme výš, tak osciluje mezi klasicky polonávaznou a návaznou serialitou s občasným úskokem v podobě rozrušující. Právě díky tomu má Gravity Falls tak výborný rytmus i v dlouhodobém horizontu celé řady. V praxi to vypadá následovně. První sezónu tvoří dominantně samostatné epizody, které fungují jako Monster of the Week díly Akt X. Objeví se monstrum / úkaz a Dipper využívá tajemný deník, aby jej porazil. Dlouhodobé problémy se odkládají – klíčová otázka týkající se tajemného podzemního úkrytu strýčka Stana je položena v prvním díle, ale vrátí se až ve dvacátém – nebo se objevují nárazově. Na prvním místě stojí prozkoumávání fikčního světa, načrtávání jeho pravidel a prohlubování vztahu mezi dvojčaty. K návazné serialitě se dostáváme v závěru první série, kdy několik posledních dílů představuje vyvrcholení snahy malého Gideona získat domov našich hrdinů. Ve druhé řadě stále sledujeme epizodické případy, ale objevování se dlouhodobějších linií je frekventovanější. Postupně se připravuje půda pro dramatický zvrat ve dvanáctém díle, který dynamiku vyprávění kompletně promění, přepíše množství z toho, co jsme se dosud dozvěděli a přepne primárně do návazného modu, jež vydrží až do konce. Gravity Falls se daří neustále proměňovat způsob, jakým vypráví. Nikdy nezamrzne na místě. (c) Jedno léto! A možná nejsilnější stránkou Gravity Falls je způsob, jakým nakládá s ústředním tématem a záměrně omezeným rozsahem dvou sérií. Jde pouze o jedno léto v životě dvanáctiletých sourozenců, na jehož konci čeká nová škola a dospívání odstartované třináctými narozeninami. Seriál poměrně logicky konstruuje srozumitelné významové vyvrcholení, ale to na působivosti neubírá. Jasně stanovený deadline konce léta a čtyřiceti epizod mu dodává rozměr, jaký nekonečným seriálům pro děti chybí – pomíjivost. Diváky tak dostává do stejné pozice jako hlavní postavy, které jsou pravidelně konfrontovány s časovým rozměrem svého dobrodružství. A ten – u pohádky absurdně dojemný – pocit blízkého konce je sice frustrující, ale hlavně prohlubuje působivost epizodických příběhů. Což je asi to nejzásadnější, co se Gravity Falls snaží dětským divákům předat – sílu přítomnosti. Zatímco dlouhatánské dětské pořady většinou utvrzují mýtus nekonečných prázdnin, Gravity Falls tematizuje jejich prchavost. To podporuje i odepření veškerých informací z mimoletního života Dippera a Mable. Neznáme jejich řidiče ani běžný život. Zatímco monstra obývající lesy v okolí ústřední Mystery Shack jsou vytažena na světlo a pojmenována, každodennost zůstává v husté mlze nejasnosti. A díky tomu jde o pohádku nejen brilantní ale extrémně dojemnou.

    • 19.7.2019  15:30
    Kostka (1997)
    *****

    “Big Brother is NOT watching you”. Co se stane, když slasher oberete o vraha i jeho motivace? Vznikne Kostka, mechanicky chladná vyvražďovačka, která zlomyslně odepírá vysvětlení a pohrává si s žánrovými pravidly. Skupina postav se probouzí v železné pasti a pokládá si tři zásadní otázky klasických slasherů: Kdo nás ohrožuje? Z jakého důvodu? A proč zrovna nás? Vyprávění je – a diváka – pak nechá konstruovat možná vysvětlení. Má nějakou souvislost přítomnost zločince a policisty? Lékařky a architekta? Co znamenají čísla u každé místnosti? A proč jsou různě barevné? Ze všech vznesených hypotéz se naplní pouze jedna, a to tak absurdním způsobem, že odhalí všechna úmrtí jako zbytečná. Kostka je ztělesněním absurdní individualistické nadbytečnosti. // A je to i poměrně zábavně vyprávěné. Smrtící pasti v místnostech totiž plní roli vraha pouze v první polovině, protože dynamika se ve druhé obrací. Hlavní konflikty se přesouvají z Kostka vs. postavy k postavy vs postavy. I tak se ve světě, v němž chybí vysvětlení, navazuje na klasické vyprávění – z kontextu stavby se nedozvíme nic, ale obrací se vnitřní dynamika vztahu mezi postavami, která prochází tradičním vývojem.

    • 19.7.2019  15:28

    (Drobné spoilery) Necítím sice nekritické nadšení, ale ani po třech fázích nemám s MCU žádný velký problém. Dokonce považuji Far From Home – spolu s Homecoming a Webbovým prvním dílem – za vůbec nejlepší Spider-Many. Pár poznámek, které mě napadly při projekci. // Stále se pracuje s využíváním žánrové nadstavby, do níž se zabalí velký blockbuster. Tentokrát ji poskytuje typicky americký středoškolský eurotrip, který nabízí odlehčenou milostnou zápletku, absurdní vyobrazení Evropy, pestrost prostředí i lokálně specifické stereotypy. Blockbuster se pak rozděluje do dvou polovin, přičemž ta první je tradičním buddy-movie a druhá sympatickou vzpourou neviditelné pracovní síly. V téhle rovině se načrtává paralela k Homecoming, který také vyprávěl o malých a nenápadných záporácích. Jejich motivace se však obrací – Toomes chtěl zůstat neviditelný, Mysterio chce být na očích. // Zároveň se chytře navazuje na původní komiksové řady Amazing Spider-Mana, kde byl Quentin Beck neúspěšný herec a tvůrce speciálních efektů. To zde sice neplatí, ale pravidelně je situován do pozice režiséra s vlastním štábem. Má kameramana, kostymérku i scenáristu, na to Gyllenhaal navazuje excentrickými gesty a promluvami. Jedna scéna je dokonce přiznaně vystavěna jako zkouška. // Naprosto zásadní je pak práce s obsazením postav učitelů. Minule to byl vynikající Hannibal Buress v roli tělocvikáře, jehož deadpan komika se otiskla do školního zpravodajství. Tentokrát se objevuje JB Smoove a hlavně dostává více prostoru vynikající Martin Starr jako zmatený učitel – paradoxně v opačné herecké poloze, než která ho proslavila v Silicon Valley.

    • 23.6.2019  14:42

    I přes trošku kýčovité finále mě Hill House poměrně silně zasáhl. Mike Flanagan se totiž přesně trefil do věcí, které mám upřímně rád. // (a) Velice chytře vypráví! Systematicky pracuje se spoustou elips, které později zaplňuje využitím perspektivy jiné postavy. Každá z prvních čtyř epizod tak zvládá vyprávět chytrý příběh, ale zároveň vypouštět klíčové informace a neustále divákům odepírat všechny souvislosti. Pátý díl potom vyplní mezery týkající se současnosti a ten šestý definitivně – ve fenomenálně inscenovaných dlouhých záběrech – dovysvětlí minulost. Na těchto základech se pak vystaví zbylé čtyři epizody. Brilantní narativní mozaika! // (b) Soudržnost stylu! Flanigan nekompromisně lpí na spoustě promyšlených návazností – kompozice, pohledu, akce, zvukových můstků –, jejichž zapojením plynule přechází mezi několika časovými rovinami. Do toho patří i zmiňované dlouhé záběry, v nichž se také přechází časem (ačkoliv zde už rafinovaně skrytými střihy). I strašení pak probíhá především v delších záběrech s promyšlenou inscenací v několika plánech. Nejde tak o tradiční jump scare, ale o zdůraznění přítomnosti nepřátelských prvků uvnitř prostoru, do kterého nepatří. Podobně jako ty nejlepší duchařiny: Oculus, Annabelle nebo Insidious. // (c) Přístup k žánru! Obrací totiž tradiční dynamiku mezi dramatem a hororem, v tom se spojují oba předešlé body. Značná část současných duchařin si na rodinném dramatu sice zakládá, ale využívá jej pouze jako základní motivaci ke strašení. To není nutně špatně, první Insidious s tím pracuje výborně! Ale desetidílný seriál by takový přístup asi neunesl, případně by se brzo omrzel. Zde totiž hororové zápletky slouží pouze k rozvíjení rodinných traumat z dětství a neschopnosti se s nimi později konfrontovat. // Spolu s nemotivovanými absurdními násilnostmi je tohle přístup, který mám u hororu nejraději. Mike Flanagan pro mě představuje asi nejzajímavějšího žánrového režiséra současnosti – ať už s limitovanými prostředky natáčí home invasion (Hush) nebo variuje podobná duchařská schémata v různém rozsahu (Oculus x Hill House).

    • 18.6.2019  11:06

    Tenkrát v (rumunském) Hollywoodu! Všude jsem četl, že je to pitomé guilty pleasure, ale po shlédnutí bych Sémě hodil do stejné metahororové kategorie, v níž jsou druzí Gremlins, Leslie Vernon nebo Tragedy Girls. Možná je ještě o něco komplexnější, protože tu dochází ke střetávání tolika transtextuálních rovin, že mi z toho šla hlava kolem. Seed je totiž nekompromisně brakový konglomerát odkazů. Chytrých, blbých, dobrých i špatných, ale především zábavných. // Úplně dole jsou referenční citace a parafráze hollywoodských filmů jako Rebel bez příčiny nebo Čínská čtvrť či chytře obsazený John Waters, na něhož se campově pomrkává. Do těchto nádherně bizarních momentů patří i vražda Britney Spears v rumunských lokacích, které zde suplují Hollywood. // Zajímavější to začne být na úrovni scén! Ta úplně první je nejprve (velmi dobrou!) variací Carpenterova Halloweenu, aby postupně přešla k Hitchcockovu Psychu. Na samotném konci přijde třeba Osvícení, ale převrací se i příběh Svatého Josefa a Panny Marie – kdo by nechtěl vidět biblický vztah v podání Jennifer Tilly a Redmana z Wu-Tang Clanu? –, aby se z toho stala přiznaná variace na snímek Glen or Glenda Eda Wooda. A to rozhodně není všechno, protože závěr adaptuje třeba tropy filmů o bojových uměních. // Na nejvyšší úrovni se variuje tradiční struktura Dětské hry. Nevinný chlapec – dříve lidský Andy, nyní loutka Glenn – je konfrontován s maniakální vraždící panenkou. Jenže zatímco Andy vždy kopal za dobro, Glenn pomalu přijímá identitu záporáka. // Kromě velice organického propojení všemožných citací a parafrází si Seed of Chucky docela chytře hraje s křehkostí hvězdných obrazů a dost otevřeně se vysmívá jejich konstruování či udržování. Vlastně nejprve vypráví mýtický příběh o cestě do Hollywoodu a realizování svého "údělu", ve druhém plánu pak rodinné melodrama o komplikované pozici potomka v pevném partnerském svazku. Dokonce poměrně neexploatačně pracuje s genderqueer motivy. To vše s velkým množstvím vnitřností a rozverného sekání hlav. S Chuckyho Kultem nejlepší díl série.

    • 5.6.2019  14:09

    Éra Laughing Mana stále zůstává mým nejoblíbenějším příspěvkem ze světa Ghost in the Shell. Extrémně chytře vystavěná sezóna neustále přeskakuje mezi vyšetřováním a prozkoumáváním fikčního světa. Z lásky k téhle netradiční, ale fascinující řadě jsem se vyznal v zde.

    • 4.5.2019  19:11

    Já si vlastně ani po letech nemyslím, že by ten film byl kdovíjak blbej. Naopak mě baví jak pracuje se dvěma paralelně se rozvíjejícími propagandistickými narativy (americký / nacistický), z nichž se jeden zlomí v uvědomělou satiru a posléze přehoupne do idealistického válečného filmu. Nacisté zase otevřeně těží z brakové estetiky a strašně hezky se ty vizuální i narativní paralely sledují. Asi čtyřikrát to v průběhu vyprávění vymění barevné schéma v návaznosti na situaci, v níž se hrdina nachází, má to několik božích montáží, které plní naprosto odlišné funkce a vůbec ten film stojí v opozici vůči (nádherně) egocentrickému Iron Manovi. Víc tady.

    • 2.5.2019  10:44
    Iron Man (2008)
    *****

    S radostí jsem se po spoustě let vrátil k testování prvních tří Marků. A pořád to funguje! Obzvlášť cením nádhernou práci s montážemi, trochu brakovým stylem a promyšleně vystavěný úvod! Pár řádků jsem napsal tady.

    • 21.4.2019  12:13
    Ultraman (TV seriál) (2019)
    *****

    Zkratkovitě o tom, jak nový Ultraman funguje, pod vlivem horečky a dost nepohodlné pozice na gauči.

    • 11.4.2019  11:12
    Hellboy (2019)
    *****

    Marshalla mám upřímně rád už od brilantního béčka Psí vojáci. Za ty roky si vybudoval značku autora, který dovedně pracuje s libovolně nízkým rozpočtem. Přeci jen upířina Pád do tmy a vlkodlačí Psí vojáci stály pod tři miliony liber, stylové post-apo Soudný den zase pod sedmnáct. Finanční limity využil jako možnost vrátit se k praktickým efektům, hektolitrům falešné krve a poměrně sofistikované práci s očekáváním a kamerou. To samozřejmě vrcholí v seriálech, kam si ho zvou významné značky, aby natočil ne-zas-tak-velkolepé epizody velkolepým způsobem: fenomenální bitva v pilotu Black Sails, tragédie na začátku Lost in Space nebo nejlepší epizoda (jinak nekoukatelné) čtvrté série Hry o trůny, The Watchers on the Wall. V poslední jmenované Marshall například dlouze vystaví scénu směrem k bitvě s obrem a těsně před jejím začátkem ostřihne pryč, aby se vrátil až k drtivým následkům. // Proč ztrácím tolik času s tím, jak pracuje? Protože Hellboy je vlastně esence všeho, co natočil předtím. Neil Marshall vždycky režíroval upřímné "sračky" v tom nejlepším smyslu: zranění se v Psích vojácích léčila vteřinovým lepidlem, zatímco vlkodlaci vydávali zvuky ukradené ze soundbanky Warcraftu III; Pád do tmy je zase krvavá lázeň, kde se upíři zabíjí cepínem; Soudný den uvědomělá hra s pravidly braků a post-apo filmů a Centurion otevřeně parafrázuje Gladiátora i Běžícího muže. Hellboy je potom ničím neředěné béčko, které rekapituluje snad všechny prvky brakové fantasy, folklóru a populární mytologie – artušovské legendy, čarodějky, Ježibabu, prasodlaky i kočkodlaky, draky, mexické wrestlery, víly, obry a spoustu další verbeže. // A do toho se přidává Marshallova snaha zakrýt nízký rozpočet, která je obzvlášť výrazná ve dvou momentech. Zaprvé je to fenomenální souboj se třemi obry, který sestává z několika delších záběrů. Jejich ohyzdná CGI těla vytěsňuje z rámu a zůstává zaměřený pouze na protagonistu, díky tomu vzniká poměrně netradičně snímaná akční scéna plná dravých pohybů kamery a nečekaných přerámování. Zadruhé pak úplný konec natočený v jednom dlouhém záběru, v němž jsou hrdinové poprvé prezentováni jako funkční tým. Vůbec to okázalé vytlačování akce mimo rám je fascinující. // Marshall kondenzuje tři nebo čtyři různé komiksové svazky, aniž by bral ohled na jejich tematické a významové roviny – nejvýraznějším poučením zde je, že není dobré jíst děti. Hellboy je dokonale čistý a upřímný brak, který jakž takž drží pohromadě a vedle současných komiksových filmů působí jako přízrak z doby direct-to-video béček, jemuž někdo dal omylem o několik milionů víc. V ideálním světě by nikdy neměl vzniknout, ale je tady a sledovat jeho estetické kulhání je stejně bizarní jako fascinující.

    • 27.3.2019  17:26

    O tom, že Stephen Chow je pořád fascinující filmař v tomto za odpoledne sepsaném souhrnu poznámek.

    • 5.1.2019  10:23

    Film, který má k Rowlingové blíž než všechny Potterovské adaptace dohromady. Spisovatelka (a nyní scénáristka) měla konečně možnost vyprávět tak, jak je zvyklá – do pozadí ustupuje dramatická zápletka o záchraně světa a dvě hodiny sledujeme prozkoumávání všemožných zákoutí fikčního světa. A to mi vlastně vyhovuje. Vždycky jsem měl radši její exkurze ke studentské detektivce a středoškolskému dramatu v důkladně zmapované kouzelnické společnosti, než celý ten (trochu otravný) příběh „chlapce, který přežil“. V každé knize si Rowlingová dávala záležet na tom, aby do posledního detailu popsala fungování různých systémů (kouzelnický a mudlovský svět), institucí (Ministerstvo kouzel, Bradavice, koleje), zájmových skupin (Smrtijedi, Fénixův řád, Brumbálova armáda), specifických lokací (Prasinky, Zapovězený les) a především velkého množství vztahů mezi hrdiny. Druhá Fantastická zvířata pracují podobně. Ano, dají se shrnout jako film, v němž „má Grindewald sraz“ a „Mlok sto třicet minut pátrá a nic nenajde“, ale byla by to škoda! Naopak navrhuji obrátit pozornost k objevování nových součástí fikčního světa (kouzelnická Francie, Cirkus Arcanus, Francouzské Ministerstvo kouzel), prozkoumávání nových vztahů (Mlok – Theseus – Leta, Grindewald – Brumbál, Credence – Nagini – Grindewald), ale i prohlubování vztahů dříve ustavených (Jacob – Queenie, Mlok – Tina). Nehledě na to, že všechny postavy jsou vystaveny působení dvou odlišných systémů, které zastupují Grindewald s Brumbálem a postupně se drolí do osobních podzápletek. Důležitou roli pak hrají samotná fantastická zvířata – Niffler, Kelpie, Matagot a Zouwu přináší vždy fascinující a odlišné typy atrakcí. // Grindelwaldovy zločiny jsou spíše o testování alternativních způsobů vyprávění v hollywoodském filmu, které sice můžeme chápat jako selhání, ale mnohem větší odměna přichází ve chvíli, kdy přistoupíme na jejich pravidla. Svět se nepřizpůsobuje vyprávění, ale vyprávění světu. // Nehledě na nádherně nedoslovné a nestigmatizující vyobrazení Aspergerova syndromu u hlavní postavy.

    • 10.11.2018  12:20

    Jeden z nejmilejších kantonských filmů posledních let. Několik krátkých odstavců v katalogu pro San Diego Asian Film Festival.

    • 12.9.2018  21:05

    Stručně ke třicátému prvnímu dílu a ještě stručněji k sérii samotné zde..

    • 30.7.2018  17:48

    K jednomu z nejzajímavějších čínských debutů roku 2018 víc tady.

    • 13.7.2018  23:59
    Annabelle (2014)
    *****

    Neprávem opomíjený horor. // Annabelle se dalece vzdálila úzkoprsému výčtu žánrových konvencí a vydala se směrem k maloměstskému hororu o nástrahách mateřství. Do vyprávění se opakovaně navrací motiv hrůzy, kterou zažívá žena v domácnosti. Mateřství je vyčerpávající sérii konfrontací s všudypřítomným nebezpečím, v níž se stereotypní trávení volného času se stává hrozbou (šicí stroj, telenovely v televizi). Ne nadarmo film pomrkává po Rosemary má děťátko Romana Polanského – hlavní hrdinka Annabelle se jmenuje Mia, hrozivou rekvizitou se stává stejný kočárek a podobnosti nalezneme i v kostýmech či prostředí městského bytu. // Ve světě Annabelle, na rozdíl od Conjuring, neexistuje bůh, s jehož pomocí démony překonáme. Pokud ve filmu hledáme všudypřítomnou entitu, která do vyprávění otevřeně proniká, je to Satan. Jeho krutý svět nezná odpuštění ani milost, smrt musí být vykoupena smrtí. Nikdo jiný neexistuje. I tímto tematickým rámcem odkazuje k Rosemary, kde jedna z postav spirituální nerovnováhu fikčního světa přímo popíše: „God is dead! Satan lives!“ // John R. Leonetti konečně vytěžil delší záběry a práci s hloubkou prostoru. Rád inscenuje ve dvou plánech, přičemž v pozadí se odehrává něco zneklidňujícího, co hlavní hrdinka nevidí. Tenzí mezi pozadím a popředím vytváří nádherně napínavé momenty. Nejvýraznějším příkladem je scéna prvního napadení členy kultu, kdy v jednom delším záběru stupňuje napětí za pomoci několika rychlých přerámování a naprosto precizní inscenací. Díky delším záběrům může diváky trápit nekonečným čekáním na lekačku, která nemusí vůbec přijít (fenomenální scéna ve výtahu ze sklepa).

    • 2.7.2018  14:48

    Stěhovaví ptáci nabízí vtahující a stylisticky fascinující příběh drogového kartelu, který se zrodil z netradičního prostředí. Nejprve načrtnou konzervativní a spirituálně založenou kulturu, do níž pomalu vnáší obchod s drogami. Tímto průnikem film vede dialog mezi tradičním a progresivním. Spirituálním a pragmatickým. Morálním a amorálním. O tom, zda může taková kultura přežít vpád (západního) profitově založeného systému a zároveň si zachovat svou identitu. Víc tady.

    • 2.7.2018  13:47

    Scott Barley je burácivým hlasem současného experimentálního filmu a Spící lůno hlasitým výkřikem o krutosti noci. Pár řádků zde.

    • 23.6.2018  10:30
    Manhunt (2017)
    *****

    Filmografie Johna Woo je sice plná jasně rozpoznatelných heroic bloodshed filmů, ale nesmíme zapomínat, že každý z nich bývá protkán množstvím inspiračních zdrojů, z nichž Woo explicitně těží. Může to být Cheh Chang a jeho hrdinské příběhy (nejvýrazněji v Last Hurrah for Chivalry), ale i Jean-Pierre Melville, Alain Delon, François Truffaut nebo Sam Peckinpah. Tentokrát si vybírá zdroje tři: thriller Kimi yo Fundo no Kawa o Watare, herectví Kena Takakury a vlastní autorskou poetiku. Japonský film, který se stal v Číně obrovským hitem a šlo o první zahraniční snímek uvedený po kulturní revoluci, poskytl narativní rámec. Takakura, jako nejoblíbenější herec Johna Woo, inspiroval stylizaci hrdinů (podobně jako v Lepším zítřku). A autorská poetika? S tou si hyperaktivní Woo vesele hraje. // Kultovní autor totiž vede s divákem uvědomělý, ironický a revidující dialog o své předchozí tvorbě. Vrací se snad všechny myslitelné stylistické, motivické i příběhové prvky. Oprašuje estetiku, která se zdála přežitá už v roce 2000, čímž pravděpodobně ztrácí méně tolerantní diváky. Akční sekvence jsou samozřejmě fenomenální, starší Woo neztratil absolutně nic ze své hravosti. Ke slovu se dostane i katana! Hudba přechází od klidných motivů k burácivé opeře (Turandot od Giacoma Pucciniho!). Hrdinové utíkají před vlaky, uhýbají kulkám a uskakují výbuchům. Vrací se zmražená okénka s voice-overy a zatmívačky s prolínačkami jsou všude! Citují se filmy o jakuze, Ken Takakura, ale i Lepší zítřek. Homoerotické napětí ustupuje od “zamilovaných” pohledů mezi parťáky k symbolickému spojení policejními pouty. A z holubic se stává uvědomělá hra s divákem - Woo je totiž zapojuje přímo (!) do akce. Manhunt je také neuvěřitelně rychlý - David Bordwell napočítal přes tři tisíce záběrů v necelých dvou hodinách - a neustále se něco hýbe. Ať už jde o nájezdy kamery nebo pohyb postav v prostoru. Divák je prakticky bombardován stimuly! A (koreedovský) Masaharu Fukujama je vynikající akční hrdina. Ze sledování pak trošku vytrhávají neustálé přechody do angličtiny, ale to je cena za spojení japonských a čínských herců. // Přes výše vypsané si dovedu představit, že Manhunt může být pro mnoho diváků nevstřebatelný, protože jeho přepjatost bez větších problémů poráží i Mission Impossible 2. Zvláštní je také odměřená domácí odezva, která stojí v kontrastu s reakcemi z loňských Benátek a Toronta, kdy o Manhuntu pozitivně referovali kritici z Variety, Screenu, Film Stage nebo (veliký fanoušek Johna Woo) David Bordwell. // Ještě jedna věc se s Manhuntem táhne už od oznámení. Sedí do oblíbeného (a v mnoha ohledech nepochybně pravdivého) narativu o mrtvém hongkongském filmu a autorech, kteří se upisují Číně. Nesmíme však film redukovat do té míry, aby tvrzení bez výjimky odpovídal. Hongkongská kinematografie je v troskách, diváci naprosto bez výjimky preferují zahraniční filmy a lukrativní nabídky přichází prakticky jen z pevninské Číny, ale taková situace neznamená, že tam nejsou dobré filmy. Tvůrci si umí poradit - za čínské peníze točí vynikající filmy (Tsui Hark, Stephen Chow, Johnnie To, Derek Yee), nenápadně kritizují (Wukong, Mad World), nápadně kritizují (Ten Years, Trivisa), nenápadně inovují (krátké filmy ze soutěže Fresh Wave) nebo inovují nápadně (Robbery a Office). V případě Johna Woo jde, po historických epikách Crossing a Red Cliff, o snahu revidovat pravidla žánru, který stvořil. Byla by škoda Manhunt zjednodušit na zoufalý pokus oživit zašlou slávu. Není to nový Hard Boiled nebo Killer. To Manhunt nechce (ani nemůže) být. Woo se nesnaží přiblížit svým předchozím hitům, ty totiž vycházely z filmů Peckinpaha, Delona a Melvilla. Manhunt zůstává primárně na hřišti režijní poetiky Johna Woo. Vzpomíná, aktualizuje, hraje si. // Několikrát jsem dokonce slyšel, že takhle se už akční filmy netočí. Jenže ony se nikdy netočily tak, jak je točil John Woo. Takže spíše než časovou schránku film připomíná otevřený dialog se žánrem, který je dávno pryč. Woo je hravější než býval, je ironický a daleko více přepjatý. Jako kdyby se znovu setkal s přítelem, kterého dvacet let neviděl a rychle si vybavoval všechny ty krásné vzpomínky. Zkoušel, zda dávné historky a zážitky fungují i po dvaceti letech. A ano, zestárl John Woo, zestárl hongkongský i hollywoodský film, zestárl jsem já a žánr heroic bloodshed prakticky zemřel, ale o to víc se chci do takového vzpomínání pustit.

    • 17.6.2018  10:50

    Pár postřehů po první projekci. // Solo do velké míry stojí na rozšiřování a variování známých motivů či promluv. Některé jsou nápadné (I love you / I know -> I hate you / I know) a jiné trochu obratnější - v klíčový okamžik je třeba potvrzeno, že Han opravdu střílí první, čímž vzniká dojemná parafráze přestřelky s Greedem v Mos Eisley. Film zpětně dodává význam zlatým kostkám, které se v Nové naději objevily pouze letmo a výraznější roli hrály v Posledním z Jediů. A velkou radost mi dělají praktické efekty v úvodu s Lady Proximou připomínající souboj s Diagonou v Nové naději. // Han Solo je také známý pro svou rošťáckou aroganci a tendenci přibarvovat si skutečnost. Na těchto povahových rysech spin-off stojí a výborně je shrnuje mýtus pašerácké cesty zvané Kessel Run. V Nové naději Han tvrdí, že ji zvládl za dvanáct parseků, ale skeptického Obi-wana nepřesvědčí. Rey zase slyšela, že Millennium Falcon stihl stezku za parseků čtrnáct. "Dvanáct!" opraví ji okamžitě Han. Spin-off nabízí fantastickou vesmírnou sekvenci, která za onou historkou stojí. Nikdy se ale nedozvíme, zda šlo o dvanáct, čtrnáct nebo více parseků. Přesné číslo sice řekne Chewie, ale pouze ve svém jazyce Shyriiwook, načež Han reaguje, že dvanáct, pokud zaokrouhlujeme dolů. Jakkoli banální se taková drobnost zdá, potvrzuje Hanův klíčový povahový rys – je to nafoukaný "scoundrel", který trochu lže, ale někde hluboko existují pro jeho nekonečnou aroganci důvody. // Dokonce se mi líbilo strukturování vyprávění do krátkých (cca patnáctiminutových) segmentů, které pravidelně mění prostředí, postavy, motivace a často i různá žánrová pravidla. Film také nemá tradičního záporáka. Mohlo by se zdát, že jím bude mafián Dryden Vos, ale ten se objeví zhruba ve třetině a pak až na konci. Solo totiž nabízí fikční svět, který je definovaný motivy zrady a hierarchie. Na jedné straně tak máme Beckettovu radu “Nikomu nevěř” a na druhé pevně hierarchizovaný svět, v němž “Všichni někomu slouží”. Solo neustále zdůrazňuje, že každá postava je součástí nějaké vertikální řady a tato pozice uvnitř systému ji nutí konat. Dílčí konflikty tak nevychází z působení jediného záporáka, ale objevují se operativní komplikace způsobené zradou nebo nečekaně příchozí postavou. Tyto postavy pak chtějí zaujmout nové (nebo udržet své) místo v hierarchii fikčního světa. A jedinou postavou, která ostatním otevřeně důvěřuje a odmítá stoupat v tomto uspořádání, je Han.

    • 26.4.2018  12:59

    Infinity War je o neschopnosti obětovat pro kolektivní dobro to, co milujeme. A o trestu, který následuje. V širším kontextu film reflektuje neochotu MCU zabít oblíbené postavy, taktiku, která nyní dává perfektní smysl. Po prvním shlédnutí mi v paměti zůstává obraz hrdinství jako série relativních selhání při konfrontaci s někým opravdu mocným. A soucitu jako naší největší slabosti. Ústřední figurou celého filmu je Thanos, kterého Marvel představil jako nekompromisně racionální a uvědomělé zlo. Zlatou rukavicí pragmatismu drtí přepjaté emoce. // Často zmiňovaná neschopnost filmu "stát na vlastních nohách" se projevuje pouze, když čteme nové Avengers jako film o Avengers. Ale je to film o restrukturalizaci makrosvěta, nové rovnováze, zradě očekávání a beznaději. Děsíte se chvíle, kdy zemře vaše oblíbená postava? Bude hůř. Je to film o Thanosovi, který nechá fanoušky Marvelu poprvé pocítit absolutní bezmoc. // Důkladněji, kriticky a více analyticky až po dalších projekcích.

    • 3.4.2018  18:42
    Wu xia (2011)
    *****

    Několik postřehů k Wu xia na blogu.

    • 23.3.2018  10:06
    Lil Pump - Gucci Gang (hudební videoklip) (2017)
    *****

    "Should I listen to Lil Pump?" -> "nonononononononono, you will get autism im serious bro everytime i listen to him i lose irl IQ"

    • 26.2.2018  21:02

    Jackass: Volume 0.

    • 15.2.2018  10:42

    Zatím nejupřímnější film, jaký jsem letos viděl. Jimmy Henderson má vše důležité - schopné choreografy a kaskadéry (hollywoodský Jean-Paul Ly, MMA zápasnice Tharoth Sam a "raidovský" Esa W. Sie), bojové umění L'bokator, sedmdesát komparzistů, čtyři chodby v provizorním vězení a radost z cizí bolesti. Pro zasazení Jailbreaku do širšího kontextu pokračujte sem.

    • 30.12.2017  17:24

    (Spoilery) Vyrostl jsem ve společnosti videokazet s epizodami IV, V a VI, jejichž dialogy jsem se učil zpaměti, později jsem navázal na epizody I, II a III v kinech, zatímco jsem hrál množství videoher. Od Jedi Outcast přes Empire at War po The Old Republic. K Poslednímu z Jediů přicházím, ať chci nebo ne, z pozice dlouholetého fanouška. Přesto necítím nejmenší potřebu původní trilogii iracionálně zakonzervovat. Vytvořit z ní nedotknutelný mýtus, ignorovat prequely, případně odhodit nejnovější film jako parazita, který svatou auru narušuje. Epizody I-III sice trpí tím, že je psal převážně Lucas sám, ale chytře pracují s množstvím odlišných žánrových tradic. J. J. Abrams zase trošku upjatě, ale obratně zasadil Star Wars do nové éry. Problémem bylo zúžení palety inspiračních zdrojů, z nichž čerpaly předchozí filmy. Jeho snímek nevychází tak důmyslně z množství rozličných filmových a literárních textů, ale referenčním bodem se stává právě původní trilogie. Zůstává v komfortní zóně nostalgické aktualizace. V roce 2016 už Gareth Edwards nekompromisně dekonstruoval mýtus rebelů ve skvělé parafrázi Tuctu špinavců, vlažně přijatém, ale fantastickém Rogue One. / Poslední z Jediů je pak nejpodvratnější epizodou. Na nejvyšší úrovni se vrací Luke Skywalker, protagonista tří kanonicky nejdůležitějších Star Wars filmů, který je esencí vývojového vzorce zrození hrdiny (viz. kniha Tisíc tváří hrdiny). Očekáváme-li ho v pozici mistra, zklame nás hned dvakrát. Luke byl hrdinou ve třech filmech, tentokrát musí přijmout novou roli. A cesta k ní není jednoduchá. Podvratný je i vztah mezi Renem a Rey. Dívka je vedena k temné straně Síly, chybí ji sebekontrola a cítí nenávist. Fantastický Driver naopak projevuje lítost a slabost, otevírá se možnost jeho návratu ke světlé straně. Vymění si role? Spojí se? Johnson vede divácká očekávání klikatou cestou, aby se hrdinové vrátili do svých výchozích pozic. Avšak daleko silnější, aniž by byli tíženi stínem minulosti. A Supreme Leader Snoke? Co s tajemnou postavou, která stála v centru fanouškovských teorií? Může to být Darth Plagueis? Johnson trhá na kusy nejmilejší činnost fanoušků, snahu o odhalení a pojmenování neznámého. Odpovědi na tyto otázky totiž nepřichází a Snoke je z vyprávění nekompromisně odstraněn. Reprezentuje totiž přežitý vztah mezi mistrem a učedníkem, který patří minulosti. / V závěru nepřichází ani souboj se světelnými meči. Není totiž důležité, aby Luke zemřel v souboji s Renem, klíčová je osvobozující a uvědomělá oběť, která vyšlape cestu nadějnější budoucnosti. Nikoliv boj, ale gesto. Postava Rose v závěru verbalizuje klíčový motiv přežití naděje, odklánějíce se od destrukce. / I stylisticky je film nádherně promyšlený, baví mě práce s červenou barvou, hlavně v akčních sekvencích. Jde o drobnosti jako shození jednoho ze Snokeových Redrobes do turbíny, kdy cáry kostýmu asociují kusy těla. Na solné planetě Crait je pak střihem vytvořena iluze krvavého řezu. Johnson také reflektuje základní zdroj inspirace pro původní trilogii, tvorbu Akiry Kurosawy. Dá vzpomenout na Ran, Snokeova komnata připomene Kagemušu a práce s flashbacky zase Rašomona. Film je plný nádherných celků a skvělá je i práce s tichem. Rozhovory Rey s Kylem jsou doprovázeny tlumením ruchů okolí a iluzí prostorové kontinuity. Laura Dern pak stojí v centru jednoho z nejdojemnějších a stylisticky nejodvážnějších momentů celé série. / Odpor vůči roztomilým Porgům a humoru neberu v potaz, jde o logicky udržovanou kontinuitu. Humor byl součástí série vždy, stejně tak naivně roztomilé mimozemské rasy - Max Rebo z Návratu Jediho, kapela Figrin D'an and the Modal Nodes z Nové naděje, ptáci Kiros ze seriálu Klonové války či rasa Ewoků z měsíce Endor. / Jde sice pouze o rychlý souhrn dojmů po několika nadšených projekcích, ale právě promyšlenou prací se stylistickými, narativními i motivickými tradicemi působí Poslední z Jediů jako osvobozující pokračování. Respektuje vše, co mu předchází, ale nenechává se tímto dědictvím svázat. Johnson obratně navazuje na Lucase, ale jeho film je subverzivnější, stylisticky odvážnější a zasazuje galaktickou ságu do nových, současnějších, kontextů. Poslední z Jediů je něčím, co Hvězdné války nutně potřebovaly. Filmem o generační výměně, naději a hlavně, promyšleným krokem kupředu.

    • 19.7.2017  19:49

    Big Man Japan je vše, jen ne tradiční kaiju eiga nebo banální komedie. Spíše jde o sebeuvědomělou demytizaci hrdinství v žánru monster filmů. Jeho depresivní rozklad, nostalgický i skeptický. Důkladněji zde.

    • 8.7.2017  16:16

    V souvislosti s filmem bývají vyzdvihovány především herecké výkony, ty jsou sice pohlcující, ale Chlapi nepláčou dovedou udržet diváckou pozornost i jinak. Film je totiž velice obratně odvyprávěn. Drljevic citlivě odkrývá historii svých charakterů ve vzájemných konfrontacích, které jsou vedeny nějakým prostředníkem - terapeutem, recepčním, alkoholem. Každá scéna má svůj význam a odhalí divákům novou informaci. Každý krok, každý panák i  každá vteřina filmu. Vše je pečlivě vedeno jako terapeutické sezení, které neustále distribuuje ty správné stimuly, aby vzbudilo očekávané reakce. Film ani na vteřinu nezaváhá, dokonce ani v samotném závěru, který není radostným vyléčením nebo definitivním vyhořením, ale opatrným krokem k lepší budoucnosti.

<< předchozí 1 2 3 4