dennykr

Pardon, trvalo to dlouho, ale Mandalorian potřebuje specifický prostředí, rozpoložení, horkou čokoládu a Warm Desert Wind Yankee Candle. // Fantastické The Reckoning přináší výrazný strukturní obrat v přístupu k vyprávění. Dominantně vertikálně orientované epizodní světy (Sanctuary, Gunslinger a Prisoner) nabývají retrospektivně funkcí kompozičních a první část osmého dílu je horizontálně sjednotí. Takže jednotlivá narativní vlákna, jež fungovala v omezeném rozsahu 20-30 minut, se zapojují do těch transkompozičních - Kuiil, Cara Dune a posléze i IG-11 vstoupí do širšího rámce s Klientem a Greefem Kargou. I když, jak teď za pochodu přemýšlím, ono to pracovalo trošku jinak. Epizodní světy týkající se zmíněných postav sice fungovaly dominantně samostatně, avšak byly determinovány transkompoziční zápletkou – Mando, operující v horizontální narativní rovině s dlouhodobým cílem, sestoupil na úroveň vertikální, splnit nějaký krátkodobý cíl, v němž hrál někdo z trojice významnou roli. To znamená, že vedlejší postavy se dostávaly do střetu s Kargou a Klientem nepřímo, pouze s důsledky jejích konání. Až sedmá epizoda je konfrontuje explicitně. Teď už jsou součástí dlouhodobě budované narativní linky. // V mnoha recenzích a komentářích jsem četl, že Reckoning je také epizoda, která podruhé naznačuje, že by Dítě mohlo být zlé. Za to může jeho využití Force Choke, základní schopnosti temné strany Síly. Dokonce se do hry vrací teorie paralely s Anakinem – oba se narodili 41BBY a z původně pozitivních charakterů se začaly klubat záporné. Jenže taková interpretace může být reduktivní. Nosnější je paralela postavená na jejich ryzí síle, chaotickém chápání hodnotového řádu Jedi a jeho kolize s vlastní emocionalitou. Anakin představoval extrémně silného a nadějného padawana, byla to právě jeho citová iracionalita, která zabránila plnému oddání se řádu. Tedy, Anakin reprezentoval relativně kladnou figuru, jíž okolnosti donutily stoupnout tam, kam by Jedi vstoupit neměl. Hrozba ztráty Padmé otevřela cestu k zakázaným schopnostem, jež kolidují se světlou stranou. Dítě funguje podobně. Je citově vázané k Mandovi, pročež jej chrání nejen před Mudhornem, ale i před nevinou hrou páky s Carou. Neopracované zosobnění síly, jímž zmítá vlastní emocionalita. Ne nutně zlo. // Konečně se objevují Scout Troopers! Moji oblíbení imperiálové z Návratu Jediho se speedery a puškami na velikou vzdálenost teď hlídají vstup do města. Což je nečekaně zajímavý a odhaluje to ruptury v post-imperiálním "impériu". Scouti totiž obvykle pracují v pohybu, prozkoumávají. Proto mají lehčí zbroj a odstřelovací pušku. Jejich umístění ke vstupu do města odhaluje, že Nový řád nemá natolik pevnou organizační strukturu či dostatek mužů k tomu, aby všichni využívali svých specializací. Obyčejně vstupy hlídají Stormtroopeři. Mj. je samozřejmě důležité mít speedery z hlediska kompoziční motivace – někdo u vstupu musí rychle dojet pro Dítě, což by tradiční pěšák nezvládl. Svou funkci pak dokonale plní navrátivší se Death Troopers, naposledy vidění v Rogue One. // Force Heal! Tradičně videoherní schopnost, především z Knights of the Old Republic, hlásí první účast v hraných Star Wars. Vynikající! // Klient také zmíní “kouzelný dotek Impéria” a historii jejich dobývání planety Mandalore. To jsou všechno události ze seriálů Rebels a Clone Wars, takže není třeba se tomu více věnovat. Jen je fantastické, že je Mandalorian reflektuje. // Kuill také zmíní genetickou farmu Cytocaves of Nora, pro SW úplně nové místo. Ale hypotéza, že Dítě by mohlo být klonem či geneticky vytvořenou bytostí, se vrací. // Nakonec Moff Gideon, brilantní nová postava, která by mohla být klíčem ke zrození Prvního řádu. O poznání důležitější je existence titulu Moff. Ten patřil dvaceti imperiálním guvernérům jednotlivých sektorů a tím nejznámějším byl Moff Tarkin, posléze jmenovaný Grand Moffem. Znamená to, že pozůstatky imperiálních struktur ve světě zůstávají o poznání organizovanější, než se doposud zdálo. Ne však nutně s pevnou inklinací k minulosti, protože Gideon v žádném záběru – pokud se nepletu – nemá tradiční odznak pěti modrých čtverců nad třemi červenými a dvěma žlutými.

Tady se děje veliká magie! Vyjmenovávat Stranger Things, amblinovky, Disturbii, osmdesátky nebo It je sice super, ale Léto 84 je daleko víc než obyčejnej pastiš. Samozřejmě se veze na – už trošku otravný – 80s fetišizaci, jenže ta reflexe žánrových souvislostí je až nečekaně hluboká. Jde tak trochu o tři do sebe zapuštěné filmy sledující odlišné tradice, zatímco každý z nich se inspiruje v odlišných žánrových pravidlech. Ty pak doprovází ještě posuny tonální a dohromady dělají z Léta jeden z mých nejoblíbenějších teen-hororů všech dob. // Na prvním místě frčí všude skloňovaná Disturbia, ke které má Léto 84 podle všeho nejblíž. Jenže nesmíme zapomínat, že D. J. Caruso v té době dost ujížděl na Hitchcockovi. Takže bych šel klidně i dál, k Oknu do dvora. Patnáctiletý Davey přesvědčí své tři kamarády, že milý policista Mackey by mohl být hledaný sériový vrah. V chlapcově ložnici začíná hitchcockovsky voyeurská rovina šmírování okolí – dalekohledem pozoruje nejen dívku od naproti, ale především “sériového vraha”. První třetina funguje jako kriminálka o dopívajících a tonálně poměrně rozjuchaná zábava. Hromadí se důkazy, sepisují Mackeyho denní režimy a řídí ji otázka po jeho pravé identitě. // Druhá třetina je stále poměrně odlehčená, ale přituhuje, protože se proměňuje perspektiva kladení otázek. Všechen ten detektivní stalking se z neškodné hry mění v mrazivou obsesi. Odhalují se souvislosti spojené s hlavní postavou a z kriminálky se stává podvratný konspirační thriller. Mackey se zdá nevinný a Davey působí jako nekontrolovatelný maniak. Léto 84 velmi chytře skrývá některé souvislosti a skrze omezený rozsah vědění vytváří nepříjemnou informační nejednoznačnost. Příkladem budiž moment, kdy slyšíme vraha nastartovat auto, střihem s elipsou skočíme ke druhému dni, kdy do svého policejního Chrysleru nastupuje Mackey, ale zvuk startu díky chytře umístěné výpustce neslyšíme. Je Mackey vrah? Zbláznil se Davey? // A pak přijde to smrtící finále. Doslova! To přepne do podvratného slasheru. A už tradičně mimo posun žánrový – kriminálka -> konspirační thriller -> horror – dojde k posunu tonálnímu: odlehčené vyšetřování -> temnější vyšetřování -> nekompromisně hrůzný horor. Celé finále je neuvěřitelně odporné. Nemůže za to krev s brutalitou, ale finální vyznění s hrůzně neuspokojivým zakončením. Veliká, ale veliká nádhera.

Asi bych ještě před nějakou dobou nevěřil, že budu čas od času trávit večery s týmem Mystery Incorporated. Každopádně stalo se, a po pár filmech je můj vztah k týhle animovaný psině o něco vřelejší. // Původní seriály ustavily jasná pravidla – někde straší, Mystery Inc. následně vyšetřují, až konečně odhalí, že nepřátelské monstrum je pokaždé převlečený člověk. Pointa falešného ducha (zombie, čaroděje atp.) na první pohled krade nadpřirozeným kriminálkám jejich „nad“ i napětí, ale to by s tím jednotlivé filmy nesměly zacházet tak chytře! Hraná verze – jejíž scénář psal mj. vynikající James Gunn – je podvratnou hrou přesně s takovými očekáváními. Strašidlo se odhalí býti člověkem a člověk se odhalí jako minipes Scrappy Doo. Co chtít víc? To je samozřejmě jeden způsob, jak s konvencemi pracovat. No a pak jsou tu filmy jako Camp Scare, kde otázku „Je monstrum opravdové?“ nahrazuje „Kdo se za monstrum převléká a proč?“. Mohutný slasherový zabiják Lesomor je folklorní bubák, jehož identitu přebírají z mnoha důvodů různé zájmové skupiny, a právě ty jsou v centru našeho vyšetřování. Takže finální odhalení „Lesomor je jen člověk!!!!“ není samo o sobě tak šokující jako „Byl to XY!!!!“. Vyprávění diváky přesytí falešnými stopami, kdy se zdá, že by monstrem mohl být úplně každý a možné hypotézy posléze vyřazuje. Překvapivě je to fakt zábava! // Psí kusy tu vyvádí i práce s žánrem hororu. Camp Scare je v prvním plánu chytrou hříčkou využívající pravidla slasherů – úvod dá vzpomenout na hlediskové záběry Pátku třináctého, vražedná zbraň na Burning a částečně Hatched, ba co víc, Lesomor jako by se teleportoval, ačkoliv ho nikdy nevidíme běžet! Klasickej slasher! Jenže tam to nekončí, každý z táborů má vlastní typ hororových pravidel. Malý los funguje jako slasher, ale třeba Velký los přichází se zápletkou tajemného vodního monstra, ne nepodobného Černé laguně a vodáckým hororům jako Lake Placid. Do třetice se objevují skály, v jejichž kaňonech se rozehrává čarodějnický thriller. Camp Scare má všechno! Víc takových animáků. Scooby Dooby Doo, tyjo.

V heistovém cameo festu se na pozici režiséra vrací brilantní Rick Famuyiwa, jehož epizody patří k dosavadním vrcholům seriálu. Má totiž schopnost „provzdušnit" prostor pravidelným zapojováním pohybu kamery v dialogových scénách tak, že se v kruhu hýbe kolem postav. Rozhovory pak nepůsobí staticky, třeba jako ty režírované Davem Filonim, jehož práce na SW animácích je bezmála geniální, ale co do strnulosti inscenace a kamery je dokonalým následníkem George Lucase. Famuyiwa zase přináší smršť dobrých nápadů, jak pojmout akci a třeba Mandovo plížení se problikávající chodbou patří k tomu nejlepšímu, co novinka od Disney+ zatím nabídla. // Jde o třetí díl v řadě, který funguje dominantně na úrovni samostatného epizodního světa a variuje nárazové zakázky. V Sanctuary zvítězila morálka nad finančním odškodněním při parafrázování Sedmi samurajů a Gunslinger nabídl konfrontaci se dvěma různými typy záporných postav. Prisoner ukazuje další alternativu – týmový heist. Ustaví skupinu záporáků, s nimiž je Mando nucen spolupracovat, a ti ho posléze zradí, takže následuje nekompromisní pomsta. Dokonce se v řídící místnosti otevírá první výrazný konflikt ve vizuální parafrázi Hodného, zlého a ošklivého. // Na tomhle díle jsou fascinující hlavně dvě věci. Zaprvé ta nádherná práce s tónem, který se diametrálně promění. Jestli předešlé epizody mířily k mladším divákům, Prisoner se stylizovanou špinavostí a nabručenými postavami drží na opačné straně. Ta brilantní práce s kamerou a barvami tomu jen pomáhá. Zadruhé znovu ukazuje, jak je Mando nekompatibilní s okolím. Proměna jeho charakteru je zpřítomněna v rozporu s hodnotovými řády, s nimiž dříve souzněl. Krátká věta „jako za starých dobrých časů“ tak není nostalgickým vzpomínáním, ale hořkým konstatováním vzájemného nesouladu. Ruptury mezi morálkou minulosti a morálkou současnosti. Dítě Manda proměnilo. // A teď ještě pár drobností. Jedovatý komentář "I wasn’t a stormtrooper, wise-ass!" vtipně naráží na populární stereotyp neschopných vojáků impéria. Nekonečný zdroj dobře špatných vtipů typu: Co by se stalo, kdyby spolu v jedné místnosti bojovali Stormtroopeři a červené uniformy ze Star Treku. / Mandova historie také podle všeho obsahuje nějakou misi na planetě Alzoc III. Ta je v současném kánonu zmíněna pouze v knize Last Shot, ale mohli jsme ji navštívit třeba ve videohře Republic Heroes. A nesnášel jsem ji v Empire at War. / Nejoblíbenějšího droida mého dětství – servisního MSE-6 – potká dost krutý osud a konečně ho někdo potrestá za to pískání. / Mando se taky v jeden moment pokusí sundat Burga dveřmi, ne nepodobně jako to udělal Luke s Rancorem v Návratu Jediho. / A na závěr důležité cameo – tedy mimo piloty X-wingů s tvářemi tří režisérů seriálu – Matta Lantera jako vojáka Nové republiky. Hayden Christensen je stále můj Anakin číslo jedna, ale ten Lanterův z Klonových válek je v těsném závěsu.

Tři droidi a nemluvně! Zatím to vypadá, že první série plní především funkci expoziční. Disney se nikam nežene, čas a úspěch má zaručený, takže důkladně prozkoumává svět a (znovu)představuje jeho součásti, zatímco pomrkává na diváky. Skoro to vypadá, že si Mando buduje tým, který později využije pro vyřešení dlouhodobějších problémů. Tahle epizodičnost mi nepřijde ubíjející, ale naopak upřímně podmanivá. // Úvod epizody přináší novinku, krátkou vesmírnou bitvou s lovcem jménem Riot Mar! Ta má dvě důležité funkce. Zaprvé nějakým způsobem variuje dosavadní openingy přestřelkou dvou lodí, což je typ akce pro Star Wars extrémně důležitý a konečně se dostává i do seriálu. Ale především strukturuje vyprávění podobně jako díl předchozí. Jde o transkompoziční (horizontálně orientovaný) výchozí bod – Mando je pronásledován lovcem –, který motivuje sestup na vertikální úroveň epizodního světa. A podruhé tak sledujeme hrdinovu snahu vyřešit konkrétní problém v novém prostředí, jež byl odstartován dlouhodobějším konfliktem a ze stejného důvodu musí po jeho rozřešení planetu pustit. Tohle mě hrozně baví, protože ona horizontální linka se tlumí a zůstává ve stínu epizodního světa. Je to takový devadesátkový přístup k dobrodružným seriálům – respektive můžeme jít ke zmíněným samurajským dobrodružstvím nebo brakovým americkým kinoseriálům z počátku minulého století. Víc takových! // Mladý lovec Toro Calican je deformovanou variací Hana Sola, resp. odpovídá na otázku "Co kdyby byl Solo o něco větší svině?". Potkáme ho v kantýně na Tatooinu, přičemž má o něco neformálnější kostým než ostatní a značně specifický posed s nohama nahoře. Samozřejmostí je pak usazení na pravé straně stolu v rohu místnosti s prosluněným oknem. O něco později u dvou speederů ještě zmíní, že tohle rozhodně není Corellia, tedy Hanova rodná planeta. A při zúčtování se zajatým žoldákem můžeme dokonce říct: Toro shot first. // Konečně se také objevuje – pro Star Wars tradiční – tonální proměna, kdy některé momenty explicitně míří na mladší diváky. Gunslinger nabídne víc awww chvil s Dítětem, ale především se z prequelové trilogie vrací roztomilí údržbářští droidi řady DUM a chlupaté Banthy. // Ta trochu komická scéna s nečekaně se objevivšími Tuskeny je zase hra s Novou nadějí, kde se podobně zjevili před Lukem. A konečně jsou trošku polidštění. Na Skryté hrozbě zase parazituje ústřední zápletka – hrdinové musí přistát na Tatooinu, protože potřebují opravit vesmírnou loď. // Teď ještě drobnosti. Výborná je smrt lovce v úvodu, protože vtipně rekonstruuje výbuchy stíhaček v bitvě o Yavin v Nové naději. Návrat do Mos Eisley představuje nádhernou nostalgickou procházku ulicemi, jimiž před několika lety projížděl Luke s Obi-wanem. A když už jsem u legendárního rytíře, pátý díl nabízí rozverné ohlédnutí za oblíbeným memem – při lovu žoldáka totiž Mando zmíní "she's got the high ground". A protože není Anakin, rozhodně nejde do přímé konfrontace.

Ve svém komentáři k Last Jedi jsem se radoval, protože Rian Johnson uhnul od abramsovského fetišizování Lucase a zamířil k jeho původní inspiraci – filmům Akiry Kurosavy. Jon Favreau jde stejnou cestou. Mimo neustále se navracející odkazy na samurajské filmy představuje Sanctuary přiznanou poklonou Sedmi samurajům. Ať už na rovině celé zápletky epizody nebo konkrétních momentů – nácvik použití dřevěných kopí s vesničany je explicitním pomrknutím. Tahle transtextuální hra mě dost baví. // Celkově teď Mandalorian začal pracovat jako epizodický a vertikálně orientovaný seriál. Klíčový je epizodický svět, zatímco transkompoziční vlákna jsou pouze rámující. Připomíná tak staré a brakové dobrodružné příběhy o osamocených hrdinech, kteří přijdou do nového prostředí a vyřeší v něm konkrétní problém, aby jej mohli zase opustit. Znovu, především samurajské příběhy typu Yojimba, Lone Wolf and Cub nebo Rurouni Kenshin. // Mandalorian pracuje i transkompozičně, uvnitř ságy Star Wars. Na té nejvyšší úrovni ostentativně provokuje otázkami o stavu světa. Třetí díl nabídl první pojmenování post-imperiální galaktické společnosti, když Carga řekl „… report them to the New Republic“, Mando reagoval: „That's a joke.“ Nově se objevivší Cara má – jako bývalý rebelský Shock Trooper – podobný problém, pročež novému řádu utíká na planetu Sorgan. Co to říká o Nové republice? Jak moc složité bylo ustavování nového stavu světa po bitvě o Endor? Něco víme z knihy Star Wars: Aftermath, ale Mandalorian to ještě komplikuje. Blíží se nástup Prvního řádu? Je už zapuštěný v republice? // Další zajímavá otázka se objevuje ve vztahu k hrdinovi. Je Mando konvertita? Jeho zmínka z první poloviny dílu naznačuje, že není Mandalorianem, ale přijal jejich náboženství, když se ho rasa ujala. // Tahle epizoda se zdá trochu pomalejší, a ne tak dobrá, ale je extrémně důležitá. V první řadě ustavuje vztah hlavního hrdiny k tradičnímu osobnímu životu. Sice představí novou planetu, postavy a vrátí se populární Klatooniani, jenže řídící je touha usadit se, která stojí v rozporu s jeho mandalorianským kódem. Částečně jí podlehne, když usoudí, že vesnici pomůže bez finanční kompenzace, ale ve chvíli, kdy ho s možností zůstat přímo konfrontují, pracovní rovina znovu zasáhne. V minulém díle přišel o polovinu své identity: Mandalorian / Námezdní lovec -> Mandalorian. Její absenci se snaží kompenzovat integrací v novém prostředí a částečnou adaptací jejich hodnot. Avšak v závěru je prací nucen pokračovat dál v cestě. // A nevím, jestli se mi to zdálo nebo ne, ale AT-ST nemělo pilota?

Tahle adaptace legendární indonéské předlohy vypadá jako kombinace (a) blockbusterového Opičího krále, (b) kantonského mo lei tau s vtipy o prdech a (c) indonéského bojového umění silat. // (a) Přiznám se, že kořeny původní látky neznám, jen vím o jejím kultovním statusu napříč celou indonéskou společností, každopádně jde o poměrně jasnou variaci příběhů Cesty na západ. Wiro je ekvivalentem Sun Wu-kchunga – nejenže jeho arogance nezná mezí, ale především se ji musí při dlouhé cestě naučit kontrolovat, aby se mohl stát hrdinou. To je zpřítomněno zbraní – u opičáka tyčí Ruyi Bang, Wiro má sekeru –, jejíž plná síla je hrdinovy odepřena a musí se stát lepším, aby mohl její potenciál využít. Wirův obtloustlý parťák Bujang Gila Tapak Sakti je vlastně čuník Ču Pa-ťie, dívka Anggini funguje jako morální kompas, ne nepodobně jako Tripitaka. Jen ten Ša-seng tam teda chybí. // (b) Tady se Opičí král spojuje s další legendou, Stephenem Chowem. Nemůžu si pomoct, ale ta kombinace nonsensového verbálního humoru a slapstickové tělesné komiky mi připomíná A Chinese Odyssey (1995), ale především filmy typu Fight Back to School nebo Forbidden City Cop. Wiro každou dramatickou situaci zlehčuje, ale nikdy to není na úkor dramatu. Angga Dwimas Sasongko svůj film dokonale kontroluje a umí vytěžit, jak připitoměle geniální humor, tak citlivá vyvrcholení dramatických scén. // (c) Akce je skvělá. 212 zvládá přinášet nádherně kontaktní boj, který dá vzpomenout na Zátah – nejen tím, že hlavního záporáka hraje Yayan Ruhian –, ale precizní inscenací pohybu v delších záběrech, jež vytěží schopnosti všech důležitých postav. Na druhé straně tu je CGI akce, která nikdy nepůsobí lacině a onu tělesnost prostě neztrácí. Když už jsem u toho opičáka, tak podobně s ním pracoval Derek Kwok v Conquering The Demons a Wukongovi, zatímco Soi Cheangova opičí trilogie v něčem podobném dost výrazně selhávala. // Bláznivý Wiro tak představuje velkou naději pro indonéský blockbuster financovaný Spojenými státy. Tahle koprodukční síla pumpuje do domácí látky potřebné finance a v rukou schopných tvůrců tak mohou vzniknout dokonale precizní filmy, které nic neztratí ze svého lokálního kouzla. A potitulková scéna naznačuje, že jsme Wira neviděli naposled. Díky bohu.

Velkej tchajwanskej zázrak. Při druhým zhlédnutí v kině ještě o něco lepší. Parchanti se dělí do dvou radikálně odlišných polovin, přičemž ta první je originální akční komedie, druhá pak tragické drama. // S tou akcí je to trochu složitější, ale můžeme v ní vychytat tři hlavní inspirace. Zaprvé trochu pozapomenutá tradice tchajwanských béček z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Snímky typu Counter Attack dost nadneseně zapojovaly bojová umění do současnějších kontextů, ale zároveň šlo o filmy dost levné, rychle natočené, a hlavně poměrně vtipné. Pak je tu Jackie Chan a rovina kantonské akční komedie vycházející z grotesky. Parchanti brilantně využívají prostředí a postavy při všech těch nárazech dost bolestivě trpí. Systematicky se totiž pracuje s tím, že nikdo z hrdinů se neumí pořádně prát. Nečekejte žádné železné pěsti, ale naopak nádherně komickou snahu zužitkovat všechno, co je po ruce (plastová slámka jako zbraň ftw). V návaznosti na Zátah přichází tenhle tchajwanský debut s dokonale živelnou prací kamery, která se snaží scény za každou cenu ozvláštnit. Jízdy střídají hlediskové záběry, statický rám se rychle vymění za ruční kameru a pomalý pohyb je nečekaně zrychlený. Zapojují se výrazné nad/podhledy i dramatické nájezdy a pořád se tam něco děje! Tohle je možná tak polovina toho, co tahle řezničina přináší. // Pak je tu promyšlená tonální proměna. Veškerá nadsázka po hodině mizí a Parchanti se stanou brutální antitezí buddy filmů. Až skoro připomínají obrácenou verzi hongkongského Kdo s koho Johnnieho Toa. Nádhera! // Tenhle posun v náladě rozhodně není pro Tchaj-wan novinkou, ale i tentokrát funguje na jedničku. Nedávno asijskými kiny profrčela komedie The Village of No Return, jejíž pohlcující příběh spojoval absurdní gang zpívajících zabijáků s explicitním násilím. Za zmínku stojí i jeden z nejlepších asijských filmů poslední dekády – Godspeed. Ten oprášil legendárního kantonského komika Michaela Huie a jeho nešikovného hrdinu zasadil do světa špinavé kriminálky plné brutálního mučení. // Debutant Hung Tzu-Hsuan je rozhodně někdo, na koho je dobrý si dát pozor.

(Spoilery): Expozice skončila! První dva díly představily fungování světa a třetí naše znalosti ještě chvilku prohlubuje, aby s děním ve druhé polovině pěkně zatočil. The Sin stojí v první řadě na práci se soubory pravidel a řády hodnot. Dvě epizody to vypadá, že pevná pravidla profese námezdního lovce (NL) odpovídají předpisům a hodnotám přeživších Mandalorianů (M). A proto, když Mando uvažuje nad tím, jestli Dítě zachrání, můžeme si myslet, že se vzpouzí oběma. Respektive, pokud se NL = M, porušení NL bude znamenat narušení nejen profesní integrity, ale i náležitosti k rase, jež stojí na rituálech a tradicích. I proto závěr funguje tak dobře. Jednota Mandalorianů překračuje pravidla námezdních lovců, pročež mohou ve finále zasáhnout a Manda zachránit. // Konečně se ukazuje, že Armorer není pouze vedlejší figurou klanu, ale ustavuje se jako současný Mand'alor – tedy vůdce přeživších. // Znovu se vrací flashbacky z období „Great Purge“, ale tentokrát přináší dvě důležité informace. Zaprvé kompoziční návazností i rozsahem vědění jsme srozuměni s tím, že Mando je přeživší chlapec. Zadruhé se očista – nepřímo – zařadí do konkrétního časového období. Objevují se v ní droidi B2, pokročilejší verze klasických bitevních a žlutých B1, kteří patřili Obchodní federaci. Takže se dostáváme do období Klonových válek. Tedy před imperiální okupaci Mandalore? // Super je i skoro naprostá absence psychologizace. Mohli jsme se ptát, proč je ve dvou dílech potlačovaná individualita hlavní postavy. Třetí to vysvětlí – jeho vlastní jednání se formuje až vzepřením se ustaveným strukturám. Ve chvíli, kdy zachrání Dítě, stává se něčím víc než pouhým námezdním lovcem bez tváře. Zároveň bylo důležité nastavit pravidla světa, protože nyní k nim stojí v opozici. // Pak je tu drobný symbol na rameni (post)imperiálního doktora Pershinga, který se snažil Dítě „zachránit“ – tak moc, jak můžete někoho zachraňovat za přítomnosti výslechového droida IT-O. Ten by mohl odhalit daleko víc, než se na první pohled zdá. Je totiž extrémně podobný znaku planety Kamino! Přesně té, kde Jedi Sifo-Dyas objednal armádu klonů a známe ji z druhé epizody. Snaží se Klient Dítě naklonovat – vytvořit a vycvičit armádu force-sensitive bojovníků na straně padlého impéria? Pracuje pro někoho, kdo stojí za vznikem First Order? Přeci jen finále seriálu bude až po premiéře Vzestupu Skywalkera, pracuje pro přeživšího Palpatina? Snoka? Ba co víc, je Dítě klonem zesnulého Yody? Pokud mu je padesát let a Mandalorian se odehrává 9 let po bitvě o Yavin, musel by se narodit 41 let před ní. A to je sice o devět let dřív, než Sifo-Dyas objednal armádu klonů, ale je tu jedna hodně zajímavá spojitost. 41BBY se totiž narodil taky Anakin Skywalker. Co když Anakin nebyl tím „vyvoleným“, ale bylo to Dítě? // Ještě jsem si všiml dvou malých drobností (mimo božího zmrzlinovače u Klienta) – je ironické, že právě Mandalorian chrání dost možná budoucího Jediho. A taky v závěrečné přestřelce vidíme muže rasy Zabrak, což je od Maula a Eetha Kotha z Klonů poprvé v hraných Star Wars.

(Spoilery): Mandalorian je seriál, který jsem si zamiloval v rekordně krátkém čase, a druhý díl lásku ještě posiluje. První epizoda našla rovnováhu mezi vývojem vyprávění a ustavováním fikčního světa – mlčenlivý Mandalorian potkával spoustu vedlejších postav a skrze tato setkání se načrtávaly základní cíle, ale také stav světa. Kontext hrdinovy rasy (Mythrol, Kuiil, Kovář), časové zasazení a rozpad starého systému (Greef Carga upozorňuje na pád Impéria) a jeho stále přežívající zbytky (Klient). Všechna setkávání pak ještě protínaly zakázky a proces hrdinovy práce. Chytře se tak oscilovalo mezi, řekněme, horizontální (kompoziční zázemí ústředního příběhu) a vertikální (poznávání světa a jeho obyvatel) linií. Druhý díl pracuje stejně, jen na omezenějším prostoru. Ale o to je intenzivnější! Hierarchicky nejvyšší oblastí světa jsou technologičtí paraziti Jawové, jejich systém ne-úplně-fér směnného obchodu motivuje sestup na nižší úroveň, kde se představí Mudhorn. Pouštní jednorožec pak nevědomky přestrukturuje všechny naše znalosti o světě. Doposud byl důležitý jen jako nástroj k odletu z planety Arvala-7, jenže svou nedobrovolnou levitací (a) odhalí nové schopnosti Dítěte, (b) čímž se nastolí daleko více dlouhodobých otázek a (c) promění nastavení světa – Síla je v seriálu přítomna! (Jedi puntičkáři by mě opravili, protože Síla je přítomna všude, objevuje se ale midi-chlorianová spojnice s ní ve formě citlivého Dítěte) Zároveň tu máme příběhový rámec, který, jak poznamenává Polygon, dost výrazně připomíná Samuraje Jacka. Málomluvný hrdina přichází do nového prostředí, tam přijme zakázku či řeší dílčí komplikaci, zatímco se řídí určitým souborem pravidel, jež ho odlišuje od ostatních. Ale tahle paralela výborný animovaný seriál přesahuje a jde k jednomu ještě obecnějšímu rámci – k samurajským filmům (a dost výrazně i spaghetti westernům, ale tam má moje kulturní encyklopedie větší limity). Typ vyprávění z příběhů Musaši Mijamota nebo jeho podvratná verze v Cukamotovu Zan. Do jisté míry i Sedm samurajů a podobně. Do toho se přidává starost o dítě a je z toho Vlk samotář jak vyšitý. Jen bez těch litrů krve. // U těch Jawů se zastavím ze dvou důvodů. Zaprvé je super poznat tyhle kapucíny trochu důkladněji a mrknout se do kabiny Sandcrawleru. Ale mým nejoblíbenějším setkáním s nimi zůstává řezničina na Tatooinu v Jedi Academy (2003). Zadruhé rozeberou Mandův Razor Crest, což se později vyřeší, ale z počátku je to příjemné hra s očekáváními. Loď je ve světě Star Wars extrémně důležitá, co kdyby takhle brzo přišel Fett o Slave I, Han o Millennium Falcon nebo „hrdina“ KOTOR o Ebon Hawk! // Je úžasný, jak důkladně a odvážně se tu pracuje s tichem. Mandy není zrovna ukecaný hrdina a Dítě toho taky moc nenamluví, díky tomu je prvních jedenáct (!!) minut bez dialogů. Naprosto fascinující sbližování dvou diametrálně odlišných postav se obejde bez zbytečné vaty slov. Navíc mi to dává naději, že se „značkové“ seriály na Disney+ – obzvlášť ty SW a MCU – nebudou bát experimentovat, avšak v konceptuálně dost sevřené podobě (na rozdíl od mnoha rozviklaných netflixovských projektů). // Výborné je i Dítě, protože finální odhalení jeho citlivosti k Síle ukazuje, že zatím každý zástupce této rasy – jejíž název se ve Star Wars nikdy neobjevil – ji ovládá. Yoda byl jedním z nejsilnější Jediů a Yaddle zase členkou rady. Twist ale přináší i další zajímavou otázku – Madno ani Kuiil netuší, co Dítě použilo. U prvního z nich je to zarážející především pro úzkou historii mezi Mandaloriany a řádem Jediů. Je válka zapomenuta? To nabízí extrémně zajímavé a transtextuálně motivované otázky, protože rasa z planety Mandalore byla v mnoha ohledech definována jako opozice Řádu při jejich krvavé válce. Protagonista je tak v kontaktu s vlastní tradicí (kovárna), ale i v částečném rozporu s její profesí (vztah k Dítěti). Reflektuje jeho neznalost Síly odcizení vlastním kořenům? Ba co víc, podařilo se Impériu opravdu vyhladit všechny vzpomínky padlého řádu? // A milé je, že v úvodu na hrdinu zaútočí skupina trandoshanských lovců odměn, kteří se v hraném Star Wars objevují poprvé od Návratu Jediho.