dennykr

Já si vlastně ani po letech nemyslím, že by ten film byl kdovíjak blbej. Naopak mě baví jak pracuje se dvěma paralelně se rozvíjejícími propagandistickými narativy (americký / nacistický), z nichž se jeden zlomí v uvědomělou satiru a posléze přehoupne do idealistického válečného filmu. Nacisté zase otevřeně těží z brakové estetiky a strašně hezky se ty vizuální i narativní paralely sledují. Asi čtyřikrát to v průběhu vyprávění vymění barevné schéma v návaznosti na situaci, v níž se hrdina nachází, má to několik božích montáží, které plní naprosto odlišné funkce a vůbec ten film stojí v opozici vůči (nádherně) egocentrickému Iron Manovi. Víc tady.

S radostí jsem se po spoustě let vrátil k testování prvních tří Marků. A pořád to funguje! Obzvlášť cením nádhernou práci s montážemi, trochu brakovým stylem a promyšleně vystavěný úvod! Pár řádků jsem napsal tady.

Zkratkovitě o tom, jak nový Ultraman funguje, pod vlivem horečky a dost nepohodlné pozice na gauči.

Marshalla mám upřímně rád už od brilantního béčka Psí vojáci. Za ty roky si vybudoval značku autora, který dovedně pracuje s libovolně nízkým rozpočtem. Přeci jen upířina Pád do tmy a vlkodlačí Psí vojáci stály pod tři miliony liber, stylové post-apo Soudný den zase pod sedmnáct. Finanční limity využil jako možnost vrátit se k praktickým efektům, hektolitrům falešné krve a poměrně sofistikované práci s očekáváním a kamerou. To samozřejmě vrcholí v seriálech, kam si ho zvou významné značky, aby natočil ne-zas-tak-velkolepé epizody velkolepým způsobem: fenomenální bitva v pilotu Black Sails, tragédie na začátku Lost in Space nebo nejlepší epizoda (jinak nekoukatelné) čtvrté série Hry o trůny, The Watchers on the Wall. V poslední jmenované Marshall například dlouze vystaví scénu směrem k bitvě s obrem a těsně před jejím začátkem ostřihne pryč, aby se vrátil až k drtivým následkům. // Proč ztrácím tolik času s tím, jak pracuje? Protože Hellboy je vlastně esence všeho, co natočil předtím. Neil Marshall vždycky režíroval upřímné "sračky" v tom nejlepším smyslu: zranění se v Psích vojácích léčila vteřinovým lepidlem, zatímco vlkodlaci vydávali zvuky ukradené ze soundbanky Warcraftu III; Pád do tmy je zase krvavá lázeň, kde se upíři zabíjí cepínem; Soudný den uvědomělá hra s pravidly braků a post-apo filmů a Centurion otevřeně parafrázuje Gladiátora i Běžícího muže. Hellboy je potom ničím neředěné béčko, které rekapituluje snad všechny prvky brakové fantasy, folklóru a populární mytologie – artušovské legendy, čarodějky, Ježibabu, prasodlaky i kočkodlaky, draky, mexické wrestlery, víly, obry a spoustu další verbeže. // A do toho se přidává Marshallova snaha zakrýt nízký rozpočet, která je obzvlášť výrazná ve dvou momentech. Zaprvé je to fenomenální souboj se třemi obry, který sestává z několika delších záběrů. Jejich ohyzdná CGI těla vytěsňuje z rámu a zůstává zaměřený pouze na protagonistu, díky tomu vzniká poměrně netradičně snímaná akční scéna plná dravých pohybů kamery a nečekaných přerámování. Zadruhé pak úplný konec natočený v jednom dlouhém záběru, v němž jsou hrdinové poprvé prezentováni jako funkční tým. Vůbec to okázalé vytlačování akce mimo rám je fascinující. // Marshall kondenzuje tři nebo čtyři různé komiksové svazky, aniž by bral ohled na jejich tematické a významové roviny – nejvýraznějším poučením zde je, že není dobré jíst děti. Hellboy je dokonale čistý a upřímný brak, který jakž takž drží pohromadě a vedle současných komiksových filmů působí jako přízrak z doby direct-to-video béček, jemuž někdo dal omylem o několik milionů víc. V ideálním světě by nikdy neměl vzniknout, ale je tady a sledovat jeho estetické kulhání je stejně bizarní jako fascinující.

O tom, že Stephen Chow je pořád fascinující filmař v tomto za odpoledne sepsaném souhrnu poznámek.

Film, který má k Rowlingové blíž než všechny Potterovské adaptace dohromady. Spisovatelka (a nyní scénáristka) měla konečně možnost vyprávět tak, jak je zvyklá – do pozadí ustupuje dramatická zápletka o záchraně světa a dvě hodiny sledujeme prozkoumávání všemožných zákoutí fikčního světa. A to mi vlastně vyhovuje. Vždycky jsem měl radši její exkurze ke studentské detektivce a středoškolskému dramatu v důkladně zmapované kouzelnické společnosti, než celý ten (trochu otravný) příběh „chlapce, který přežil“. V každé knize si Rowlingová dávala záležet na tom, aby do posledního detailu popsala fungování různých systémů (kouzelnický a mudlovský svět), institucí (Ministerstvo kouzel, Bradavice, koleje), zájmových skupin (Smrtijedi, Fénixův řád, Brumbálova armáda), specifických lokací (Prasinky, Zapovězený les) a především velkého množství vztahů mezi hrdiny. Druhá Fantastická zvířata pracují podobně. Ano, dají se shrnout jako film, v němž „má Grindewald sraz“ a „Mlok sto třicet minut pátrá a nic nenajde“, ale byla by to škoda! Naopak navrhuji obrátit pozornost k objevování nových součástí fikčního světa (kouzelnická Francie, Cirkus Arcanus, Francouzské Ministerstvo kouzel), prozkoumávání nových vztahů (Mlok – Theseus – Leta, Grindewald – Brumbál, Credence – Nagini – Grindewald), ale i prohlubování vztahů dříve ustavených (Jacob – Queenie, Mlok – Tina). Nehledě na to, že všechny postavy jsou vystaveny působení dvou odlišných systémů, které zastupují Grindewald s Brumbálem a postupně se drolí do osobních podzápletek. Důležitou roli pak hrají samotná fantastická zvířata – Niffler, Kelpie, Matagot a Zouwu přináší vždy fascinující a odlišné typy atrakcí. // Grindelwaldovy zločiny jsou spíše o testování alternativních způsobů vyprávění v hollywoodském filmu, které sice můžeme chápat jako selhání, ale mnohem větší odměna přichází ve chvíli, kdy přistoupíme na jejich pravidla. Svět se nepřizpůsobuje vyprávění, ale vyprávění světu. // Nehledě na nádherně nedoslovné a nestigmatizující vyobrazení Aspergerova syndromu u hlavní postavy.

Jeden z nejmilejších kantonských filmů posledních let. Několik krátkých odstavců v katalogu pro San Diego Asian Film Festival.

Stručně ke třicátému prvnímu dílu a ještě stručněji k sérii samotné zde..

K jednomu z nejzajímavějších čínských debutů roku 2018 víc tady.

Neprávem opomíjený horor. // Annabelle se dalece vzdálila úzkoprsému výčtu žánrových konvencí a vydala se směrem k maloměstskému hororu o nástrahách mateřství. Do vyprávění se opakovaně navrací motiv hrůzy, kterou zažívá žena v domácnosti. Mateřství je vyčerpávající sérii konfrontací s všudypřítomným nebezpečím, v níž se stereotypní trávení volného času se stává hrozbou (šicí stroj, telenovely v televizi). Ne nadarmo film pomrkává po Rosemary má děťátko Romana Polanského – hlavní hrdinka Annabelle se jmenuje Mia, hrozivou rekvizitou se stává stejný kočárek a podobnosti nalezneme i v kostýmech či prostředí městského bytu. // Ve světě Annabelle, na rozdíl od Conjuring, neexistuje bůh, s jehož pomocí démony překonáme. Pokud ve filmu hledáme všudypřítomnou entitu, která do vyprávění otevřeně proniká, je to Satan. Jeho krutý svět nezná odpuštění ani milost, smrt musí být vykoupena smrtí. Nikdo jiný neexistuje. I tímto tematickým rámcem odkazuje k Rosemary, kde jedna z postav spirituální nerovnováhu fikčního světa přímo popíše: „God is dead! Satan lives!“ // John R. Leonetti konečně vytěžil delší záběry a práci s hloubkou prostoru. Rád inscenuje ve dvou plánech, přičemž v pozadí se odehrává něco zneklidňujícího, co hlavní hrdinka nevidí. Tenzí mezi pozadím a popředím vytváří nádherně napínavé momenty. Nejvýraznějším příkladem je scéna prvního napadení členy kultu, kdy v jednom delším záběru stupňuje napětí za pomoci několika rychlých přerámování a naprosto precizní inscenací. Díky delším záběrům může diváky trápit nekonečným čekáním na lekačku, která nemusí vůbec přijít (fenomenální scéna ve výtahu ze sklepa).