dennykr

Tldr - jsem rád, že MCU seriály fungují dost podobně jako filmy. WandaVision je super. Od boku můžeme střelit, že WandaVision prostě vypadá jako sitcom, ale tím by zanikla nuancovaná práce s žánrovou inspirací. Může jím být do stejné míry jako byl Winter Soldier politickým thrillerem, tedy jen tam, kde to vyprávění potřebuje. Povětšinou jsou scény doplněny smíchem a snímány ze dvou, maximálně tří kamer, přičemž dominují tradičně studiové americké plány. A v centru prvních dvou zápletek stojí klasicky sitcomové tropy - seznámení se sousedkou a jejím neexistujícím manželem, důležitá pracovní večeře a veřejné představení. Stylizace se asi nejvíc obrací k The Dick Van Dyke Show (a Leave it to Beaver), i tím, jak oba protagonisté hrají. Resp. Paul Bettany je velmi okázalou hrou s Van Dykovým projevem. Jenže veškerá sitcomová iluze se čas od času rozbíjí. Tenhle zakonzervovaný feel-good mikrokosmos je dočasně eskapickým řešením blockbusterových problémů ve skutečném-fikčním světě. A právě dvě úrovně fikčního světa – iluzivní sitcomová / skutečná - se řídí odlišnými pravidly a vzájemně se provazují. Když Wandu nějaká indicie nasměruje k možnosti života v iluzi, sitcom se začne rozpadat. Přichází ambientní hudba, detaily, pomalé nájezdy, tlumenější typ herectví a další věci, které bychom v padesátkovém sitcomu nenašli. Na jedné straně tak můžeme WandaVision chápat jako – relativně chytrý, ale nikterak důmyslný – komentář problematizující existenciální zakonzervovanost sitcomů. Na té druhé pak jako velmi dobré rozšíření MCU na pole seriálů.

Vrcholná forma Jyrkova blanšírovaného humoru, kulinářské tariaki magie a střihové skladby pointující life-changing moudra. Zatímco Dobroty sázely na intenzivní ruční kameru ve stylu trochu-tím-zakvedlám, Karanténa je chirurgicky precizní sous-vide. Estetické speciálo a nejlepší pořad roku. Jednoduchý, jasný, stručný.

Nečekal jsem, že se tohle vynikající melodramatický strašení na konci obrátí k bolestivýmu vykreslení chronický deprese. James by měl radost. Au.

Z lovce lidí se stává lovec monster. Jestli jsem svojí paralelu s Monster Hunterem měl za náhodnou asociaci, teď se zdá být ještě trochu zřetelnější. Vlastně se nedivím, že spousta kritiků Mandaloriana vysvětluje skrze otevřené videoherní narativy - The Passenger působí jako side quest komplikující cestu za hlavní linkou. Jenže ono to je trochu složitější, protože side questy bývají vertikálně orientované, samostatné a kratší narativní celky na pozadí něčeho většího. Jsou víceméně paralelní s polonávaznou až nenávaznou epizodou na pozadí návazného narativu. Co chci říct. Není třeba si půjčovat videoherní slovník - jakkoliv je Mandalorian jeden velký fetch quest - pro vysvětlení celého seriálu a jeho struktury. Dobrý, takže když jsem se pohádal sám se sebou, můžu k epizodě. // Za mě pořád dobrý teda. Vlastně se trochu kopírují vzorce první série, jen se trochu tíhne k westernové estetice, narozdíl od té samurajské. Takže westernová hudba, víc zatmívaček a žánrových kompozic. Pořád se pohybujeme na bázi tvořené opravdu základními vývojovými vzorci, jenže zatímco minule to byl úkol, teď jde o cestu. I proto může být epizoda tak rozporuplně přijímána - ona nám nad rámec boje se smečkou pavouků nic nepřináší, ne? Omyl. Zaprvé samotný boj a cesta k němu je vrcholně zábavná, ale především se znovu pracuje se světem. Konečně se podíváme na zástupce Nové republiky, konkrétně dva piloty X-wingu. Jasný, není to úplně reprezentativní vzorek, ale Mando je poprvé explicitně konfrontován zástupci autority. Co to znamená? Že se poměrně obratně buduje represivní složka (konkrétně nová armáda zastupující republiku) jako benevolentní opozice Impéria. Nejen pointa epizody, ale i dlouhé a relativně přátelské vyjednávání odhalují, že po pádu sithské autority nastává nová a volnější - nikoliv však nekontrolovaná - doba. Nová republika je přesně tím, co Han, Luke a Leia reprezentují. A ještě jedna zajímavost, zatímco v předchozích epizodách stál konflikt především na axiologických rozporech Mandových činů ve vztahu k hodnotovému řádu Mandalorianů, teď je to vedlejší postava, kdo mu ten řád připomíná. Skoro jako by jej role otce lehce morálně deformovala. Apel na dodržování hodnot tak poprvé přichází zvenčí. // Samozřejmě se vrací kantýna v Mos Eisley a Payton Reed rekonstruuje nejen přesné kulisy, ale i několik identických kompozic. A samozřejmě, že režisér Ant-mana do kantýny přivede obrovského mravence. Mj. tam dvě důležité postavy hrají Sabacc, v něm jsem (v KOTOR) ztratil hodně kreditů. Ale pozor, někde jsem četl, že mravenec Dr. Mandible není jen tak ledajaká postava, ale Kitik Keed’kak z Epizody 4. V Nové naději totiž podobný insektoid sedí v pozadí kantýny. Jenže zástupci rasy Yam'rii jsou spíše kudlanky než mravenci, ale já o hmyzu nic moc nevím. Každopádně jde o zajímavou drobnost.

Road trip pokračuje, země → vzduch → voda. Mandalorian je takovej řetězec záminek k dobrodružství. Hledáme rytíře Jedi, k nim ale potřebujeme Mandaloriany a k těm zas dopravit cizinku na vodní planetu. Takhle, není to nikterak sofistikovaný přístup k vyprávění, jako spíš obsedantní (ale chytrá) práce s oddalováním. Dost promyšlená je pak jakási transmediální rekontextualizace - Mandalorian velmi okázale těží z ustaveného fikčního makroverza a skoro encyklopedicky vybírá hesla z ostatních seriálu / knih / komiksu Star Wars, aby je (znovu)představil tady. Makroverza, ne makrosvěta, protože nejde jen o současný “kánon” pod Disneym, tedy poměrně stabilní a soudržný korpus epizodních světů (Epizody I-IX, Clone Wars, Tarkin ad.). Častou inspirací jsou i legends, tedy vnitřně nesoudržná série paralelně existujících makrosvětů, které se vzájemně rozšiřují i popírají. Takže sledovat Mandaloriana v kontextu tohohle šílenýho transmediálního (seriály, komiksy, knihy, hry), trankompozičního (původní i nejnovější trilogie), ale taky transtextuálního (westerny, japonská kinematografie) přístupu je boží. // The Heiress je vynikající z vícero důvodů. Především se objevuje člen klanu Kryze a uskupení Nite Owls, díky čemuž vzniká axiologické pnutí mezi dvěma typy Mandalorianů. Resp. objevuje se Bo-Katan jako pozůstatek mandalorské politické frakce House Kryze vyznávající o poznání liberálnéjší přístup k hodnotovému řádu lovců odměn. To ukazuje, že seriál konečně odkrývá heterogenní povahu celého uskupení, které doposud ve svém lpění na tradice působilo dost homogenně. I proto je Mando označen jako Child of the Watch, pravděpodobně Death Watch, separatistické frakce z planety Mandalore. Vzniká tak zárodek možné krize identity a víry ve staré zvyky. // Jinak Bo-Katan je fantastická, jako byla v Clone Wars, a přednese dvě důležitá jména - Ashoka a Darksaber. Darksaber měl na konci první řady Gideon a tenhle manda/jedijský meč se trochu kontextualizuje - Kryze jej chtějí získat. I proto, že jej dříve převzala od klanu Wren někdy ve SW: Rebels. A Ashoka (<3) je Ashoka. Nejvíc cool jedi všech dob. Konečně vodítko k původnímu řádu, Ashoka totiž znala Yodu. //Ačkoliv se to nezdá, Mandalorian se ve třetí epizodě posunul velký kus kupředu.

Nečekaně vtipná úvodní scéna otevírá chytrou referenční hru s Novou nadějí i legends. Čím víc času spolu Mando a Dítě tráví, tím blíž mají k deadpan rodince. // The Siege zužitkuje, jak dosavadní epizody prozkoumávaly svět, když dohromady svede hrdiny z první série a pošle je na parafrázi čtvrté epizody původní trilogie. A opravdu, přepadení tajné imperiální základny není jen plné kompozičních pomrknutí na předlohu (skrývání se před Stormtroopery, terminál v nebezpečné výšce bez zábradlí, honička s Tie Fightery i přílet Razor Crest / Milénium Falcon), ale především si bere její dechberoucí tempo. Sabotáž je to vážně nádherná a ještě k tomu dokazuje, nakolik může být inspirace původní trilogií promyšlená a rozhodně ne samoúčelná. V samotném závěru totiž dostaneme velmi nečekanou variaci dosavadního vyprávění - nadvakrát opouštíme Manda. Epilogický odlet za Gideonem je relativně standardním cliffhangerem, ale finále sabotáže už pro seriál tak typické není. Prakticky celý závěr epizody totiž opouštíme hlavní postavu a rozsahem vědění se navážeme na Caru a honičku se speedery a Tie Fightery. Mando totiž odletí pro Dítě. Vzniká tak elipsa vytvářející zvědavost (kam letěl?), očekávání (kdy se vrátí?) a napětí (stihne se vrátit?). Vlastně jde o převrácení několika scén v závěru Nové naděje, kdy zmizel Han Solo a divák čekal, zda a kdy se zapojí do závěrečného boje. // Jednotlivé zastávky za globálním cílem nejsou jednotvárné i proto, že se variuje jejich přístup - střídá se plán (Marshal), improvizace (Passenger), plán (Heiress) a improvizace (Siege). A taky nemáme úplně kladné hrdiny, aby čtvrtý díl Mandaloriana nepřipomínal čtvrtou epizodu až moc. Všimněte si, ze ačkoliv je Han scoundrel, je veskrze kladný a stejně tak Luke, Leia a Obi Wan. Přičemž Greef a Cara jsou o poznání ambivalentnější. Nejvýrazněji se jejich povaha projevuje v chování k Mythrolovi, který je Cargovi dlužen, a proto se stává postradatelnou loutkou. A úplně na závěr, celá epizoda důkladně problematizuje konec Nové naděje a především Návratu Jediho. Jedno - jakkoliv náročné - vítězství prostě nepřítele nezničí. Výbuch Hvězdy smrti se stává ideologickým gestem, které restrukturalizuje politickou sféru galaxie v centru, v místech, kde společnost podléhá pevným normám. Formálně tak Nová republika nahradí Galaktické impérium, jenže v místech jako je Outer Rim se nic nemění. Dichotomie republika x totalita je nezničitelná, variuje se jen rozložení sil. // Na chvilku se zastavíme ve škole, kde - na pozadí hlavní linky - přednáší droid o historii. Jasně, jde o drobnosti, ale ilustrující, v jakém vztahu je vlastně Mandalorian k původnímu fikčnímu makrosvětu. Zmíní se totiž dvě hyperspace stezky Hydian Way a Corellian Run. Pokud se nepletu, ta první už padla v Clone Wars, ale druhá byla dosud mimo ústřední kánon, takže se drobnou zmínkou znovu-ustavuje jako existující trasa. Proč by měla tahle blbost někoho zajímat? No, i pašerácká trasa Kessel Run začínala jako encyklopedické heslo zmíněné v Nové naději a postupně se mytizovalo, až přišel Solo a na základě dvou slov (zatěžkaných silnou, ale nekonkrétní historií) vytvořil vynikajícíd akční scénu. Třeba se něčeho podobného dočká i Hydian Way.

Ooooooooh, Transtextuální války: Kurosawa vrací úder. První sezóna z japonské kinematografie čerpala neustále, ale většinou v jednotlivostech, vzorcích nebo schématech. Vyčuhoval jen ten vynikající intergalaktický remake Sedmi samurajů. A přesně na ten The Jedi navazuje. Pátý díl ukazuje představení jedné z nejzásadnějších - a nejlepších - postav Klonových válek, Anakinovy bývalé padawanky Ashoky. Jenže to by nebyl Mandalorian, aby k představení nedošlo nějak konceptuálně. Do hry se vrací inspirace Kurosawou a samotářská rytířka Jedi se stává Sanjurem z Yojimba. Znovu nejde jen o pomrkávání na Osobního strážce - z něhož silně těžila třeba Leoneho dolarová trilogie -, ale o hlubší rekontextualizaci jeho ústředních motivů. Pamatujete si pistoli? Tu, která tak radikálně alterovala pravidla samurajských filmů a Kurosawa ji využíval jako motivický nástroj ke konfrontaci tradic a exploatace pokroku? The Jedi proti sobě v podobném ražení nestaví jen dobro a zlo (Ashoka vs guvernérka), ale dva naprosto rozličné soubory hodnot. Jedi a Mandalorian, kouzelník a bojovník, ochránce a lovec. Jejich střet nesestává pouze z té krátké rvačky, než si pomohou, ale implikuje sáhodlouhou historii obou stran. Zatímco Clone Wars se tématu Jedi/Mandalorian věnují pravidelně, hrané verze od konfliktu dávají ruce pryč. Tedy, doteď dávaly. Ano, absolutní spojnicí je Bo-Katan, právoplatná majitelka Darksaberu, ale až rozhovor mezi Mandem a Ashokou rozplétá - a vyjasňuje - pozice obou stran. A co z toho vyplývá? Že si nikdy nebyly blíž. Vždycky mezi nimi byla paralela, dvě frakce bez rasy, zato spojené s místy a hodnotovým řádem, který může nabídnout útočiště a naději těm, kdo je postrádají. Teď jsou ale obě strany rozmeteny Impériem a jednotlivci (Bo Katan nebo ve filmech Luke Skywalker) se snaží o jejich rekonstrukci v původní podobě. Jenže do té Mando s Ashokou nezapadají. Ona je od původních Jediů nedobrovolně odtržená a operuje samostatně, on se dostává do konfliktu se svou vírou ve dvou rovinách. Kvůli Dítěti (otcovství) a Nite Owls (radikální konzervatismus). Grogu je spojuje a oběma by mohl pomoci vyřešit vztah k vlastním řádům, ba co víc, mohl by být zárodkem řádu nového. // Jinak je The Jedi samozřejmě fantastický díl přinášející množství nových informací, cílů i akce. Michael Biehn je jako žoldák výborný a rozdělení závěrečné konfrontace hraničí s dokonalostí. Zatímco Yojimbo stavil meč proti střelné zbrani, Mandalorian konfrontuje ruční zbraně (světelné meče a beskarové kopí) a paralelně ty střelné (Mando vs žoldák). Zatímco uvnitř probíhá zpřítomnění dávného konfliktu (jedijský meč vs mandalorianský beskar) kdy dvě postavy reprezentují větší celky (republika vs impérium), venku probíhal pragmatický konflikt dvou lidí sledujících vlastní zájmy.

Trochu jsem se bál padesátiminutové stopáže, ale planý poplach. Mandalorian pořád neutíká k návazným dílům a soustředí svou pozornost k jednomu - stále vrstevnatějšímu - epizodnímu světu. Tentokrát má kolty proklatě nízko a zhruba do poloviny explicitně navazuje na westernové konvence - skrze prostředí pouště a opuštěného městečka, kameru snímající pistole (lasery) a oči (helmy) ve velkých detailech, ale i duelovou inscenací nebo prací se žánrovým archetypy jako je šerif, bandité a samozvaný obhájce spravedlnosti. Revizionistické westerny přijdou na mysl v polovině, kdy se jasně rozestavěné figurky trochu zamíchají. Bandité (Tuskeni) už nejsou úplně bandité, šerif není šerif a klasické duelování musí ustoupit obecnějším cílům kolektivního bezpečí a pospolitosti. Ačkoliv se Tuskeni tváří být hlavním zlounem epizody, fungují tu úplně jinak. Dostáváme spíš příjemnou dekonstrukci stereotypu Píseční lidé = anonymní monstra. // Tý žánrový rovině pomáhá i obsazení, protože Timothy Olyphant je král (neo)westernů jako Deadwood nebo Justified. Občas se pomrkne na Dunu, ale já bych klidně zabrousil až ke kultovním Tremors. Sympaticky nadsazená buddy movie o společném lovu velkých červů žijících pod zemí. Chvěju se radostí. // Za zmínku stojí i pár drobností - třeba, že celá úvodní scéna je prodlouženou a rekapitulujicí variací první scény úplně prvního dílu. Samozřejmě je super gladiátorský zápas Gamorreanů s vibročepelemi (od Knights of the Old Republic pro ně mám slabost!) a Gor Karesh potěší nadvakrát - zaprvé to je součástí oblíbené a málo viděné rasy Abyssinů a taky ho dabuje vynikající John Leguizamo. Cobb Vanth také jezdí na speederu jehož tryska silně připomíná Anakinův kluzák ze Skryté hrozby. Samozřejmostí je sarlaccem políbené brnění Bobby Fetta s nostalgickým cameem na konci. Otázkou je, jestli je to opravdu Bobba nebo libovolný (a naštvaný) klonový voják. // Posledních cca dvacet minut mi dalo vzpomenou na něco úplně (ale úplně!) jinýho. Mandalorian si udělal výlet do série Monster Hunter a závěr epizody mi připomínal to nejlepší z World. Samotářský hrdina, vybavený speciální výstrojí, přijímá zakázku na lov monstra vyznačujícího se specifickými vzorci chování a s jasně vymezeným polem lovu. Se skupinou jej najde, odhalí slabiny a ve třech fázích útoku porazí. Samozřejmě je důležité, aby příšera na konci každé z fází odhalila nějakou novou schopnost a přinutila taktiku hrdinů k modifikaci. Té paralele pomáhá i legendární status, který Krayt Dragon - v kánonu poskrovnu ukazovaný - nepochybně má. The Marshal tak stojí rozkročený mezi Star Wars, Monster Hunterem, (revizionistickými) westerny, Dunou a Chvěním. A to se mi líbí, protože - narozdíl od Anakina - mám rád písek. // PS: Zdálo se mi to nebo si Favreau v poslední třetině hrál s formáty? // PPS: Vertikální epizodická orientace vyprávění není negativum, ale v kontextu dominantně návazný tvorby ozvláštnění.

Uf. Jeden z nejdivnějších filmů roku. Doom je nepochybně komplikovaná látka na zfilmování, protože zatímco jednička (1993) i dvojka (1994) si vystačí prakticky bez příběhu, remake (2016) pracuje s mytizací ústředního Doomguye a jeho ďábelské legendy. Není proto divu, že se Annihilation vydává cestou trojky (2005), jediného dílu se snahou o relativně klasické vyprávění. Jenže i tak příběh stojí na nepovedeném experimentu s teleportem, armádě zombíků, démonů a skupině vojáků z Union Aerospace Corporation. Na ničem jiném. // Je to ukázkové direct-to-DVD béčko se spoustou papundeklových rekvizit, naprosto bizarním hereckým obsazením a mořem diskontinuity nejen mezi záběry, ale i celými scénami. A mám trochu pocit, že celý film zabíjeli stejného komparzistu pořád dokola. Mimochodem ta příšera z plakátu? Není tam. Ale proč je to tak fascinujícím způsobem divný? Zaprvé snahou o parazitování na videoherní předloze. Annihilation nemůže adaptovat soudržný příběh, takže rozseká hry na fragmenty, kterými své vyprávění zahltí. A protože je neumí správně motivovat, vznikne z toho narativní verze Frankensteinova monstra. Jsou tu barevné vstupní karty, ale nikdo vlastně neví proč. Dostaneme peklo, jen je diametrálně odlišně strukturováno a není úplně jasné, jakým způsobem se váže k lidskému světu. Dokonce se bez zřejmého důvodu objevuje oblíbená zbraň BFG – která mj. vypadá jako podivné zkřížení jejích verzí ze SNES portu a Quake II. Spousta jednotlivostí, ale nikdo neví, co s nimi! // Tyhle útržky sice nejsou dostatečně motivovány na úrovni samotného filmu, ale otevřeně referují k širšímu encyklopedickému heslu Doom. Nejde o snahu adaptovat hru, ale spíš nějaký obecnější konstrukt se značkou spojený. Což je vlastně tak podivné, až je to super. // A to finále! 85 minut je složených z poměrně nezajímavé a klasické akce, v níž styl zůstává neviditelný. Ale pak dojde k něčemu podobně bizarně uvědomělému, jako v případě filmu z roku 2005. Všichni si pamatujeme ten dlouhý hlediskový záběr navazující na videoherní tradici FPS, ale kompletně bourající všechno, co mu předcházelo. Annihilation má v rukávu podobně rozrušující eso! A naprosto nečekaně se z něj stane dobrý film! Posledních deset minut pracuje se zpomalováním času, vytváří krásné kompozice a chytře rytmizovaný pohyb. Akce má hlavu i patu, dobře se na ni dívá a začnou se dost aktivně zapojovat ozvláštňující podhledy na hrdinku i démony. Tohle neviditelné béčko najednou získá vlastní stylistickou identitu. // Je bizarním způsobem vzrušující vidět 80 minut poměrně utahaného a nudného filmu, aby v závěru chytil druhý dech a zarazil mě zpátky do křesla. Ale spíš, než Pekelné nebe je to Peklo na zemi, který stojí Po kolena v mrtvých kontinuitách.

Marshalla mám upřímně rád už od brilantního béčka Psí vojáci. Za ty roky si vybudoval značku autora, který dovedně pracuje s libovolně nízkým rozpočtem. Přeci jen upířina Pád do tmy a vlkodlačí Psí vojáci stály pod tři miliony liber, stylové post-apo Soudný den zase pod sedmnáct. Finanční limity využil jako možnost vrátit se k praktickým efektům, hektolitrům falešné krve a poměrně sofistikované práci s očekáváním a kamerou. To samozřejmě vrcholí v seriálech, kam si ho zvou významné značky, aby natočil ne-zas-tak-velkolepé epizody velkolepým způsobem: fenomenální bitva v pilotu Black Sails, tragédie na začátku Lost in Space nebo nejlepší epizoda (jinak nekoukatelné) čtvrté série Hry o trůny, The Watchers on the Wall. V poslední jmenované Marshall například dlouze vystaví scénu směrem k bitvě s obrem a těsně před jejím začátkem ostřihne pryč, aby se vrátil až k drtivým následkům. // Proč ztrácím tolik času s tím, jak pracuje? Protože Hellboy je vlastně esence všeho, co natočil předtím. Neil Marshall vždycky režíroval upřímné "sračky" v tom nejlepším smyslu: zranění se v Psích vojácích léčila vteřinovým lepidlem, zatímco vlkodlaci vydávali zvuky ukradené ze soundbanky Warcraftu III; Pád do tmy je zase krvavá lázeň, kde se upíři zabíjí cepínem; Soudný den uvědomělá hra s pravidly braků a post-apo filmů a Centurion otevřeně parafrázuje Gladiátora i Běžícího muže. Hellboy je potom ničím neředěné béčko, které rekapituluje snad všechny prvky brakové fantasy, folklóru a populární mytologie – artušovské legendy, čarodějky, Ježibabu, prasodlaky i kočkodlaky, draky, mexické wrestlery, víly, obry a spoustu další verbeže. // A do toho se přidává Marshallova snaha zakrýt nízký rozpočet, která je obzvlášť výrazná ve dvou momentech. Zaprvé je to fenomenální souboj se třemi obry, který sestává z několika delších záběrů. Jejich ohyzdná CGI těla vytěsňuje z rámu a zůstává zaměřený pouze na protagonistu, díky tomu vzniká poměrně netradičně snímaná akční scéna plná dravých pohybů kamery a nečekaných přerámování. Zadruhé pak úplný konec natočený v jednom dlouhém záběru, v němž jsou hrdinové poprvé prezentováni jako funkční tým. Vůbec to okázalé vytlačování akce mimo rám je fascinující. // Marshall kondenzuje tři nebo čtyři různé komiksové svazky, aniž by bral ohled na jejich tematické a významové roviny – nejvýraznějším poučením zde je, že není dobré jíst děti. Hellboy je dokonale čistý a upřímný brak, který jakž takž drží pohromadě a vedle současných komiksových filmů působí jako přízrak z doby direct-to-video béček, jemuž někdo dal omylem o několik milionů víc. V ideálním světě by nikdy neměl vzniknout, ale je tady a sledovat jeho estetické kulhání je stejně bizarní jako fascinující.