dennykr

dennykr

Dan Krátký

okres Brno
Student

homepage
Twitter: dan_kratky
Instagram: dan.kratkyy

50 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4
    • 28.9.2019  22:41

    Uf. Jeden z nejdivnějších filmů roku. Doom je nepochybně komplikovaná látka na zfilmování, protože zatímco jednička (1993) i dvojka (1994) si vystačí prakticky bez příběhu, remake (2016) pracuje s mytizací ústředního Doomguye a jeho ďábelské legendy. Není proto divu, že se Annihilation vydává cestou trojky (2005), jediného dílu se snahou o relativně klasické vyprávění. Jenže i tak příběh stojí na nepovedeném experimentu s teleportem, armádě zombíků, démonů a skupině vojáků z Union Aerospace Corporation. Na ničem jiném. // Je to ukázkové direct-to-DVD béčko se spoustou papundeklových rekvizit, naprosto bizarním hereckým obsazením a mořem diskontinuity nejen mezi záběry, ale i celými scénami. A mám trochu pocit, že celý film zabíjeli stejného komparzistu pořád dokola. Mimochodem ta příšera z plakátu? Není tam. Ale proč je to tak fascinujícím způsobem divný? Zaprvé snahou o parazitování na videoherní předloze. Annihilation nemůže adaptovat soudržný příběh, takže rozseká hry na fragmenty, kterými své vyprávění zahltí. A protože je neumí správně motivovat, vznikne z toho narativní verze Frankensteinova monstra. Jsou tu barevné vstupní karty, ale nikdo vlastně neví proč. Dostaneme peklo, jen je diametrálně odlišně strukturováno a není úplně jasné, jakým způsobem se váže k lidskému světu. Dokonce se bez zřejmého důvodu objevuje oblíbená zbraň BFG – která mj. vypadá jako podivné zkřížení jejích verzí ze SNES portu a Quake II. Spousta jednotlivostí, ale nikdo neví, co s nimi! // Tyhle útržky sice nejsou dostatečně motivovány na úrovni samotného filmu, ale otevřeně referují k širšímu encyklopedickému heslu Doom. Nejde o snahu adaptovat hru, ale spíš nějaký obecnější konstrukt se značkou spojený. Což je vlastně tak podivné, až je to super. // A to finále! 85 minut je složených z poměrně nezajímavé a klasické akce, v níž styl zůstává neviditelný. Ale pak dojde k něčemu podobně bizarně uvědomělému, jako v případě filmu z roku 2005. Všichni si pamatujeme ten dlouhý hlediskový záběr navazující na videoherní tradici FPS, ale kompletně bourající všechno, co mu předcházelo. Annihilation má v rukávu podobně rozrušující eso! A naprosto nečekaně se z něj stane dobrý film! Posledních deset minut pracuje se zpomalováním času, vytváří krásné kompozice a chytře rytmizovaný pohyb. Akce má hlavu i patu, dobře se na ni dívá a začnou se dost aktivně zapojovat ozvláštňující podhledy na hrdinku i démony. Tohle neviditelné béčko najednou získá vlastní stylistickou identitu. // Je bizarním způsobem vzrušující vidět 80 minut poměrně utahaného a nudného filmu, aby v závěru chytil druhý dech a zarazil mě zpátky do křesla. Ale spíš, než Pekelné nebe je to Peklo na zemi, který stojí Po kolena v mrtvých kontinuitách.

    • 11.4.2019  11:12
    Hellboy (2019)
    *****

    Marshalla mám upřímně rád už od brilantního béčka Psí vojáci. Za ty roky si vybudoval značku autora, který dovedně pracuje s libovolně nízkým rozpočtem. Přeci jen upířina Pád do tmy a vlkodlačí Psí vojáci stály pod tři miliony liber, stylové post-apo Soudný den zase pod sedmnáct. Finanční limity využil jako možnost vrátit se k praktickým efektům, hektolitrům falešné krve a poměrně sofistikované práci s očekáváním a kamerou. To samozřejmě vrcholí v seriálech, kam si ho zvou významné značky, aby natočil ne-zas-tak-velkolepé epizody velkolepým způsobem: fenomenální bitva v pilotu Black Sails, tragédie na začátku Lost in Space nebo nejlepší epizoda (jinak nekoukatelné) čtvrté série Hry o trůny, The Watchers on the Wall. V poslední jmenované Marshall například dlouze vystaví scénu směrem k bitvě s obrem a těsně před jejím začátkem ostřihne pryč, aby se vrátil až k drtivým následkům. // Proč ztrácím tolik času s tím, jak pracuje? Protože Hellboy je vlastně esence všeho, co natočil předtím. Neil Marshall vždycky režíroval upřímné "sračky" v tom nejlepším smyslu: zranění se v Psích vojácích léčila vteřinovým lepidlem, zatímco vlkodlaci vydávali zvuky ukradené ze soundbanky Warcraftu III; Pád do tmy je zase krvavá lázeň, kde se upíři zabíjí cepínem; Soudný den uvědomělá hra s pravidly braků a post-apo filmů a Centurion otevřeně parafrázuje Gladiátora i Běžícího muže. Hellboy je potom ničím neředěné béčko, které rekapituluje snad všechny prvky brakové fantasy, folklóru a populární mytologie – artušovské legendy, čarodějky, Ježibabu, prasodlaky i kočkodlaky, draky, mexické wrestlery, víly, obry a spoustu další verbeže. // A do toho se přidává Marshallova snaha zakrýt nízký rozpočet, která je obzvlášť výrazná ve dvou momentech. Zaprvé je to fenomenální souboj se třemi obry, který sestává z několika delších záběrů. Jejich ohyzdná CGI těla vytěsňuje z rámu a zůstává zaměřený pouze na protagonistu, díky tomu vzniká poměrně netradičně snímaná akční scéna plná dravých pohybů kamery a nečekaných přerámování. Zadruhé pak úplný konec natočený v jednom dlouhém záběru, v němž jsou hrdinové poprvé prezentováni jako funkční tým. Vůbec to okázalé vytlačování akce mimo rám je fascinující. // Marshall kondenzuje tři nebo čtyři různé komiksové svazky, aniž by bral ohled na jejich tematické a významové roviny – nejvýraznějším poučením zde je, že není dobré jíst děti. Hellboy je dokonale čistý a upřímný brak, který jakž takž drží pohromadě a vedle současných komiksových filmů působí jako přízrak z doby direct-to-video béček, jemuž někdo dal omylem o několik milionů víc. V ideálním světě by nikdy neměl vzniknout, ale je tady a sledovat jeho estetické kulhání je stejně bizarní jako fascinující.

    • 19.7.2019  15:28

    (Drobné spoilery) Necítím sice nekritické nadšení, ale ani po třech fázích nemám s MCU žádný velký problém. Dokonce považuji Far From Home – spolu s Homecoming a Webbovým prvním dílem – za vůbec nejlepší Spider-Many. Pár poznámek, které mě napadly při projekci. // Stále se pracuje s využíváním žánrové nadstavby, do níž se zabalí velký blockbuster. Tentokrát ji poskytuje typicky americký středoškolský eurotrip, který nabízí odlehčenou milostnou zápletku, absurdní vyobrazení Evropy, pestrost prostředí i lokálně specifické stereotypy. Blockbuster se pak rozděluje do dvou polovin, přičemž ta první je tradičním buddy-movie a druhá sympatickou vzpourou neviditelné pracovní síly. V téhle rovině se načrtává paralela k Homecoming, který také vyprávěl o malých a nenápadných záporácích. Jejich motivace se však obrací – Toomes chtěl zůstat neviditelný, Mysterio chce být na očích. // Zároveň se chytře navazuje na původní komiksové řady Amazing Spider-Mana, kde byl Quentin Beck neúspěšný herec a tvůrce speciálních efektů. To zde sice neplatí, ale pravidelně je situován do pozice režiséra s vlastním štábem. Má kameramana, kostymérku i scenáristu, na to Gyllenhaal navazuje excentrickými gesty a promluvami. Jedna scéna je dokonce přiznaně vystavěna jako zkouška. // Naprosto zásadní je pak práce s obsazením postav učitelů. Minule to byl vynikající Hannibal Buress v roli tělocvikáře, jehož deadpan komika se otiskla do školního zpravodajství. Tentokrát se objevuje JB Smoove a hlavně dostává více prostoru vynikající Martin Starr jako zmatený učitel – paradoxně v opačné herecké poloze, než která ho proslavila v Silicon Valley.

    • 27.3.2019  17:26

    O tom, že Stephen Chow je pořád fascinující filmař v tomto za odpoledne sepsaném souhrnu poznámek.

    • 21.4.2019  12:13
    Ultraman (TV seriál) (2019)
    *****

    Zkratkovitě o tom, jak nový Ultraman funguje, pod vlivem horečky a dost nepohodlné pozice na gauči.

    • 13.4.2019  20:19

    Pár poznámek, které jsem si po projekci načmáral do sešitu.

    • 25.5.2019  12:33
    3D holka (2018)
    ****

    Krátce po shlédnutí: Přesně ten typ filmu, který se za hranice Japonska mnohdy nedostane. 3D Girl je totiž bizarní adaptace mangy plné stereotypů - hrdina je samozřejmě asociální otaku, který tráví všechny své dny nad anime a krásná dívka si k němu pomalu nachází cestu. Nejde o nic kdovíjak sofistikovaného, ale to od snímku, jehož motto zní "3D holky nejsou jako 2D holky", asi nikdo nečeká. Na druhou stranu, přes všechna ta zjednodušení, je sympatické, že loserského hrdinu nikterak neglorifikuje, ale ani čas strávený ve fikčních světech neodsuzuje. // V první polovině to působí trochu líně, přeci jen vystavit část konverzačních scén ve tříminutových celcích není úplně ideální. Humor pak těží z extrémně stylizovaného herectví a využití hudby, jež rozporuje tónu situace (to se stane bez legrace asi patnáctkrát!). Bizarní je, že 3D Girl tahle statičnost vyhovuje, protože pointování mnohých gagů je naprosto vynikající. Jenže teď jsem popsal jen zlomek z toho, jak ta šílenost pracuje se stylem - zbytek je totiž strašně schizofrenní. Mimo dlouhých záběrů se objevují rapidní montáže, slow-mo, animované vsuvky, okazalé jízdy, krásné panorámy, ale i rozklepaná ruční kamera. Sledovat jaký další postup na diváka vyskočí je vlastně docela zábava. // A o jaký žánr se jedná? No, chvilku je to školní příběh o dospívajících, pak romantická komedie, parodie, chvilku až gotický horor a v samotném závěru jde o psychologické drama. Dokonce tu najdeme jednu velkolepou taneční scénu. Hrdina pak, jako správný otaku, vystupuje z role a dění uvědoměle komentuje ("Skončit takhle anime, tak lidi zašílí"). // Překvapivě svižně to taky utíká, což přikládám předloze. Manga operuje v kratších narativních celcích, proto film každých cca deset minut mění cíl a posouvá se dál. Když se vyčerpá úvodní vztah otaku X hezká dívka, do vyprávění vstoupí otaku-spolužačka a celá tahle vztahová dynamika projde otřesem, aby začala znovu, jen plná variací. Podobný narativní "reset" přijde s vývojem třídního agresora nebo doznáním hrdinova nejlepšího přítele. Všechny vztahy se strašně rychle proměňují! Bez zaváhání bych řekl, že to v necelých dvou hodinách odvypráví příběhy tak tří hollywoodských filmů. // Jako unikátní pohled na adaptaci milé-ale-nikterak-výjimečné mangy je to extrémně divná, nesoudrzná, ale i neskutečně inspirativní zkušenost. Jednorázové setkání za jedna, ale častěji se asi vídat nebudeme.

    • 7.9.2018  11:01

    Velká škoda! Agent Mr. Chan by měl fungovat naprosto perfektně, protože spojuje jedny z nejzajímavějších hongkongských osobností, ale ve výsledku je to dost úmorná hodina a půl. V této novoroční komedii se potkává debutující Jeff Cheung, který strávil mnoho let jako asistent režie u Johnnieho Toa a Andrew Laua, a asi nejvýraznější kantonský stand-up komik Dayo Wong. Je až zarážející, jak nezajímavou komedii spolu natočili. // Novoroční filmy se vyznačují specifickým přístupem – často jde o absurdní a divácké komedie, které vzpomínají na minulost, zapojují camea celebrit a oživují staré legendy a žánry. Minulý rok to byl otřesný návrat Jackieho Chana ve filmu Kung Fu Yoga, vynikající Village of No Return, Cook Up a Storm a Duckweed, ale i dva příběhy opičího krále – pokračování Journey to the West a Buddies in India. Agent Mr. Chan, který byl letošním novoročním trhákem, se pokusil oživit populární žánr kantonské parodie (tentokrát bondovek), spojit ho s Wongovým humorem a společensky kritickou satirou. Jenže tyto přístupy se spolu neumí domluvit a neustále si hází klacky pod nohy. Humor nikdy nedostane tolik prostoru, aby mohl být zábavně absurdní, protože mu do cesty skočí poměrně vážná špionážní zápletka. Tu o několik momentů později zase rozbije nesouvisející komický skeč. // Podobně rozhádaná je satirická rovina. I když jde o poměrně zábavný rozklad hvězdného obrazu dívčích hudebních skupin, který se sarkasticky vysmívá jejich mužským fanouškům, neustále se do popředí cpe povrchní parodie Jamese Bonda. A rozhodně nejde o promyšlené uchopení špionážních vzorců, prostě se čas od času spustí variace na bondovský hudební motiv, zkomplikuje zápletka nebo hlavní hrdina nastartuje Aston Martin. Je to škoda, protože Stephen Chow v devadesátých letech ukázal, že Hongkong parodie umí, ale jeho From Beijing with Love zůstává pro Agenta Chana nedosažitelnou metou. // Je také trochu zarážející, že i přes patnáct let u nejlepších hongkongských režisérů nenabízí Cheungův Agent moc zajímavých momentů z hlediska stylu. Dokonce několikrát v klidných dialogových scénách velice rušivě střihá přes osu. Charismatickému Wongovi zase chybí nadsazené herectví, kterým Stephen Chow ironizoval roli svého superagenta, a tak Agent Chan působí jako nečekaně vážný hrdina. // Camea jsou však vynikající – objeví se Kamen Rider, Suet Lam, Michael Hui a bezmála geniální Sammi Cheng. // Agenta Chana asi nejde s čistým svědomím doporučit, fascinující je pouze ta rovina, která se otevřeně vysmívá mužským fanouškům dívčích popových skupin (scény v japonském maid café jsou fenomenální). Na druhou stranu dobře ukazuje, co rezonuje s domácím publikem v novoročním šílenství – spojování populárních osobností, epizodické řetězení nesouvislých gagů a nostalgické oživování zašlých žánrových tradic.

    • 26.4.2018  12:59

    Infinity War je o neschopnosti obětovat pro kolektivní dobro to, co milujeme. A o trestu, který následuje. V širším kontextu film reflektuje neochotu MCU zabít oblíbené postavy, taktiku, která nyní dává perfektní smysl. Po prvním shlédnutí mi v paměti zůstává obraz hrdinství jako série relativních selhání při konfrontaci s někým opravdu mocným. A soucitu jako naší největší slabosti. Ústřední figurou celého filmu je Thanos, kterého Marvel představil jako nekompromisně racionální a uvědomělé zlo. Zlatou rukavicí pragmatismu drtí přepjaté emoce. // Často zmiňovaná neschopnost filmu "stát na vlastních nohách" se projevuje pouze, když čteme nové Avengers jako film o Avengers. Ale je to film o restrukturalizaci makrosvěta, nové rovnováze, zradě očekávání a beznaději. Děsíte se chvíle, kdy zemře vaše oblíbená postava? Bude hůř. Je to film o Thanosovi, který nechá fanoušky Marvelu poprvé pocítit absolutní bezmoc. // Důkladněji, kriticky a více analyticky až po dalších projekcích.

    • 12.11.2018  14:50

    Tahle bezkonfliktní mytizace je vlastně ideální způsob, jak natočit film o Mercurym, aby nenaštval ani vaši babičku. Všechny konflikty jsou pouze dílčí a vyřeší se jen tak mimoděk – spory s otcem i manažerem jsou otázkou tří minut, o něco déle Freddieho trápí zlý pán v kožené bundě – a sexu, drog i homosexuality je poskrovnu. Překvapivé je množství elips, díky kterým film sice pokrývá dlouhé časové období, ale žádnému segmentu neumožní dramatický vývoj. Vinou toho působí Bohemian Rhapsody jako didaktický výčet zlomových situací. Ukoukat se to dá především díky vynikajícímu koncertu pro Live Aid, který je na jedné straně skvělou “akční” scénou, ale také dojemným finále. Jenže tady se do popředí dostává má největší výtka – celý film spoléhá na znalost mimotextových souvislostí a díky tomu nemá potřebu budovat jakýkoliv soudržnější narativní oblouk. Pro široké publikum jde o ideální přístup, na základě několika jasně rozpoznatelných znaků (knírek, diagnóza a pár melodií) se postaví monumentální pomník, ale estetické potěšení řídne s každou další montáží, za níž zůstávají mrtvé dílčí zápletky. Samozřejmostí je pak populistická mytizace dvou důležitých písní, kdy Bohemian Rhapsody představuje mistrovské dílo, které zůstalo nepochopeno kritikou a docenili ho až posluchači. A právě jim je určen druhý singl, We Will Rock You, ke kterému má film mnohem blíž (akorát jsem se místo tleskání plácal přes čelo). // Queen jsou přepjatá, v mnoha ohledech erotická a uřvaná kapela, ale Bohemian Rhapsody je prostě jenom nesoudržná série epizod a montáží. Jestli ten film o něčem svědčí, tak o neschopnosti původních členů skupiny vzdát se parazitování na tom umělém mediálním obrazu dávno mrtvé kapely. Filmové Greatest Hits IV, podepsáni Brian May & Roger Taylor. (Ale Mike Myers má rozhodně nejlepší cameo roku)

    • 10.11.2018  12:23
    Da shi xiong (2018)
    ****

    Donnie Yen zůstává věrný absurdním, ale dojemným dramediím. Typicky přepjatý Hongkong v tom nejlepším smyslu. Několik krátkých odstavců v katalogu pro San Diego Asian Film Festival.

    • 5.1.2019  10:23

    Film, který má k Rowlingové blíž než všechny Potterovské adaptace dohromady. Spisovatelka (a nyní scénáristka) měla konečně možnost vyprávět tak, jak je zvyklá – do pozadí ustupuje dramatická zápletka o záchraně světa a dvě hodiny sledujeme prozkoumávání všemožných zákoutí fikčního světa. A to mi vlastně vyhovuje. Vždycky jsem měl radši její exkurze ke studentské detektivce a středoškolskému dramatu v důkladně zmapované kouzelnické společnosti, než celý ten (trochu otravný) příběh „chlapce, který přežil“. V každé knize si Rowlingová dávala záležet na tom, aby do posledního detailu popsala fungování různých systémů (kouzelnický a mudlovský svět), institucí (Ministerstvo kouzel, Bradavice, koleje), zájmových skupin (Smrtijedi, Fénixův řád, Brumbálova armáda), specifických lokací (Prasinky, Zapovězený les) a především velkého množství vztahů mezi hrdiny. Druhá Fantastická zvířata pracují podobně. Ano, dají se shrnout jako film, v němž „má Grindewald sraz“ a „Mlok sto třicet minut pátrá a nic nenajde“, ale byla by to škoda! Naopak navrhuji obrátit pozornost k objevování nových součástí fikčního světa (kouzelnická Francie, Cirkus Arcanus, Francouzské Ministerstvo kouzel), prozkoumávání nových vztahů (Mlok – Theseus – Leta, Grindewald – Brumbál, Credence – Nagini – Grindewald), ale i prohlubování vztahů dříve ustavených (Jacob – Queenie, Mlok – Tina). Nehledě na to, že všechny postavy jsou vystaveny působení dvou odlišných systémů, které zastupují Grindewald s Brumbálem a postupně se drolí do osobních podzápletek. Důležitou roli pak hrají samotná fantastická zvířata – Niffler, Kelpie, Matagot a Zouwu přináší vždy fascinující a odlišné typy atrakcí. // Grindelwaldovy zločiny jsou spíše o testování alternativních způsobů vyprávění v hollywoodském filmu, které sice můžeme chápat jako selhání, ale mnohem větší odměna přichází ve chvíli, kdy přistoupíme na jejich pravidla. Svět se nepřizpůsobuje vyprávění, ale vyprávění světu. // Nehledě na nádherně nedoslovné a nestigmatizující vyobrazení Aspergerova syndromu u hlavní postavy.

    • 18.11.2018  12:19
    Folklore (TV seriál) (2018)
    ***

    Koncept za jedna - šest epizod, šest režisérů z různých zemí, šest námětů vycházejících z lokálního folklóru. Mohla to být ukázková encyklopedie asijského hororu, ale ve výsledku jde spíše o výstavní skříň toho, jak nevyrovnaný jeho současný stav je. // Malajská epizoda Toyol je dost bizarně vystavěná povídačka, která spoléhá na jednoduché lekačky a "dramatické" odhalení v závěru. Působí jako laciné čínské horory, které se do mezinárodní distribuce často ani nedostanou. Ho Yuhang (poslední dva roky nadšeně objížděl světové festivaly s exploatací Mrs K) umí pracovat s montážemi, takže momenty, kdy kombinuje dvě až tři časové roviny uvnitř jedné scény jsou naprosto famózní. Ale nic moc dalšího jeho hodinka strachu nenabízí. // Thajský Pob je o dost zábavnějším rozkladem pravidel duchařských příběhů. Zatímco první polovina pracuje s tradičními tropy jako teď-se-zavřou-dveře-a-nikdo-tam-nebude, ta druhá podvrací všechno, co od takového příběhu čekáme. I duchové mohou mít strach! O tom se přesvědčí nedávno zesnulý Pob, když přijde strašit osamělého bělocha. Ti ukecaní Američané jsou totiž horší, než celá věčnost v záhrobí. Absurdně vtipné a geniálně vypointované. // Je to 50/50, ale předpokládám, že pro západního diváka může jít o zajímavou exkurzi do východního hororu, ale rozhodně ne svou schopností funkčně vyprávět nebo budovat napětí. Spíše diametrálně odlišným přístupem k žánru. // Dost zarážející potom je, že ani velcí žánroví tvůrci se prostě neumí adaptovat na krátký hodinový formát.

    • 5.6.2019  14:03

    Na tuhle trilogii se poměrně obtížně kouká, ale krásně se o ní přemýšlí. Uvědoměle totiž pracuje s pravidly kaiju eiga a vytváří iluzi jejich porušování. Víc jsem napsal v katalogu pro Animefest.

    • 26.2.2018  19:17
    Miss Puff (2018)
    ***

    Režijní debut herečky Zhang Xinyi je adaptací stejnojmenné internetové série, kterou v letech 2011-2012 sledovalo až 280 milionů diváků (oficiální čísla videoslužby Youku). Film si udržuje stylistickou okázalost původního seriálu a zapojuje animované sekvence, absurdní vizuální gagy i nádhernou práci s kompozicí. V některých momentech dokonce připomene korejskou klasiku My Sassy Girl, v ní ale byly žánrové vsuvky motivovány hlavní hrdinkou. V Miss Puff jsou trochu nahodile rozmístěny napříč vyprávěním. V rovině tematické je ale bolestivě typický - je příběhem iracionální lásky, která se skládá z bizarních dobrodružství, chození za školu a tajné svatby. Tato fáze je však pomíjivá. Přerod chlapce v zodpovědného manžela je totiž podmíněn tím, že odhodí barevné oblečení, nasadí oblek a přijme stabilní práci ve velké korporaci. Film několikrát naznačuje, že nespoutaný přístup k životu je správný (hrdinové v zábavné sekvenci vysvobozují studenty ze zkostnatělého školského systému), ale v závěru je zadupán do země konzervatismem. Iracionální láska a barevné ponožky patří k mládí, dospělost si žádá black tie.

    • 10.11.2018  12:20

    Jeden z nejmilejších kantonských filmů posledních let. Několik krátkých odstavců v katalogu pro San Diego Asian Film Festival.

    • 23.6.2019  14:28

    S tímhle filmem je to složité, protože na první pohled je podobně nadutý jako Dotek hříchu, jen ho rámuje melodrama. Snaha o podchycení širších společensko-ekonomických souvislostí vyvíjející se Číny zase připomíná příšernou třetí část jeho předchozího filmu I hory mohou odejít. ALE pak je tady žánrová rovina, která je asi tím nejzajímavějším, co Jia Zhang-Ke za poslední roky natočil. // V první třetině se tento žánrový rámec ustavuje několika uvědomělými způsoby. Na té nejobecnější rovině je ústřední pár součástí čínského podsvětí, které zastřešuje termín jianghu. Uskupení lidí existující mimo tradiční společenské struktury – zde Triáda – a řídící se pevným morálním kódem, který nachází kořeny v bojových uměních. Zjednodušeně jde o soubor přísných pravidel, jež následují především muži. Jejich (v žánru tradičně) dominantní pozici film utvrzuje ještě citováním dalších děl. Postavy ve volném čase sledují akční kult Tragic Hero, v němž se zbraněmi ohání Chow Yun-Fat, ale i hudební doprovod Ash Is Purest White tvoří třeba píseň z filmu The Killer od kantonské popstar Sally Yeh. Celá první třetina tedy směřuje k poměrně tradičnímu mafiánskému filmu s dotekem heroic bloodshed. To je završeno i fantastickou akční scénou, která vypadá jako by ji natočil žánrový profesionál. Ale pak přijde zlom, protože mužský hrdina Bin svou bitvu prohraje a je zachráněn ženou Qiao, která se chopí zbraně. Od této chvíle se dynamika proměňuje a ona jde do vězení, zatímco on z příběhu víceméně mizí. Nositelem morálního kódu jianghu se stává žena a Ash Is Purest White vypráví naruby obrácený film o Triádě bez akčních scén z perspektivy ženy. // Ano, přes dvě hodiny času to neutáhne a ústřední argument se vyčerpá do devadesáti minut, ale stejně je Popel v mnoha ohledech působivým posunem v kariéře filmaře, jehož tvorba byla v posledních letech absurdně doslovná.

    • 10.7.2018  17:41
    Profil (2018)
    ***

    Timur Bekmambetov je vlivný producent a v současné chvíli i solitér "desktopových" filmů. Před čtyřmi lety pomohl na svět hororu Unfriended a letos produkuje další dva - Unfriended: Dark Web a drama Searching, v němž se objeví John Cho. Profil na tento trend navazuje, ale zároveň je prvním "desktopovým" filmem, který Bekmambetov sám režíruje. // Zajímavé je, že příběh novinářky, která se snaží odhalit internetové verbování bojovnic Islámského státu, nepřináší nic nad rámec zjednodušující rekonstrukce částečně pravdivých událostí. V tomto ohledu jde o zážitek značně neuspokojivý, ale u toho film naštěstí nekončí. Bekmambetov zvládá chytře rytmizovat plochu počítače a dostávat hrdinku do nečekaně napínavých situací. Zahltí diváka množstvím informací, které se skrývají v jednotlivých chatovacích oknech, záložkách prohlížeče, playlistech na Spotify nebo iTunes, ale i v souborech uložených na ploše. Pozornost mezi nimi přesouvá kurzorem nebo reakcemi hlavní hrdinky. Tempo se zrychluje především za pomoci postupného přesycení plochy (vyskakující okna, notifikace nebo překliky), rychlého psaní (slyšíme stisknutí každého tlačítka) a reakcí ve webkameře. Je zajímavé, že Profil zvládne budovat napětí i na takto omezeném prostoru. // Osvěžující a hravý je také způsob, jakým film přistupuje k sociálním sítím, které stojí na vytvoření veřejně prezentované, ale artificiální identity (s menšími či většími přesahy k realitě). Profil otevřeně tematizuje nestabilitu tohoto obrazu a strach, který pramení z jejího narušení. Představme si ty "nejhorší" věci, jaké se nám mohou na sociálních sítích stát - na Facebooku se objeví nelichotivá osobní fotka, pošleme zprávu špatnému člověku nebo si popleteme své dva (různé) profily. Desktopový thriller tyto banální omyly zasadí do odlišného kontextu, díky čemuž nevhodná zpráva nezpůsobí pouze krátký infarkt a trapnou omluvu, ale stane se životní hrozbou. Nahrání špatné fotky nezpůsobí ztrátu společenského kreditu, ale dovolí teroristům vypsat na naši hlavu odměnu. Bekmambetov dělá ze sociálních sítí minové pole a z každého překliku hrozbu. Unfriended tematizovalo youtubový fenomén "exposed" videí a Profil je vynikající v tom, jak artikuluje a zveličuje mileniální trable na sociálních sítích. Překliknutí = smrt.

    • 30.7.2018  17:48

    K jednomu z nejzajímavějších čínských debutů roku 2018 víc tady.

    • 17.6.2018  10:50

    Pár postřehů po první projekci. // Solo do velké míry stojí na rozšiřování a variování známých motivů či promluv. Některé jsou nápadné (I love you / I know -> I hate you / I know) a jiné trochu obratnější - v klíčový okamžik je třeba potvrzeno, že Han opravdu střílí první, čímž vzniká dojemná parafráze přestřelky s Greedem v Mos Eisley. Film zpětně dodává význam zlatým kostkám, které se v Nové naději objevily pouze letmo a výraznější roli hrály v Posledním z Jediů. A velkou radost mi dělají praktické efekty v úvodu s Lady Proximou připomínající souboj s Diagonou v Nové naději. // Han Solo je také známý pro svou rošťáckou aroganci a tendenci přibarvovat si skutečnost. Na těchto povahových rysech spin-off stojí a výborně je shrnuje mýtus pašerácké cesty zvané Kessel Run. V Nové naději Han tvrdí, že ji zvládl za dvanáct parseků, ale skeptického Obi-wana nepřesvědčí. Rey zase slyšela, že Millennium Falcon stihl stezku za parseků čtrnáct. "Dvanáct!" opraví ji okamžitě Han. Spin-off nabízí fantastickou vesmírnou sekvenci, která za onou historkou stojí. Nikdy se ale nedozvíme, zda šlo o dvanáct, čtrnáct nebo více parseků. Přesné číslo sice řekne Chewie, ale pouze ve svém jazyce Shyriiwook, načež Han reaguje, že dvanáct, pokud zaokrouhlujeme dolů. Jakkoli banální se taková drobnost zdá, potvrzuje Hanův klíčový povahový rys – je to nafoukaný "scoundrel", který trochu lže, ale někde hluboko existují pro jeho nekonečnou aroganci důvody. // Dokonce se mi líbilo strukturování vyprávění do krátkých (cca patnáctiminutových) segmentů, které pravidelně mění prostředí, postavy, motivace a často i různá žánrová pravidla. Film také nemá tradičního záporáka. Mohlo by se zdát, že jím bude mafián Dryden Vos, ale ten se objeví zhruba ve třetině a pak až na konci. Solo totiž nabízí fikční svět, který je definovaný motivy zrady a hierarchie. Na jedné straně tak máme Beckettovu radu “Nikomu nevěř” a na druhé pevně hierarchizovaný svět, v němž “Všichni někomu slouží”. Solo neustále zdůrazňuje, že každá postava je součástí nějaké vertikální řady a tato pozice uvnitř systému ji nutí konat. Dílčí konflikty tak nevychází z působení jediného záporáka, ale objevují se operativní komplikace způsobené zradou nebo nečekaně příchozí postavou. Tyto postavy pak chtějí zaujmout nové (nebo udržet své) místo v hierarchii fikčního světa. A jedinou postavou, která ostatním otevřeně důvěřuje a odmítá stoupat v tomto uspořádání, je Han.

    • 2.7.2018  14:48

    Stěhovaví ptáci nabízí vtahující a stylisticky fascinující příběh drogového kartelu, který se zrodil z netradičního prostředí. Nejprve načrtnou konzervativní a spirituálně založenou kulturu, do níž pomalu vnáší obchod s drogami. Tímto průnikem film vede dialog mezi tradičním a progresivním. Spirituálním a pragmatickým. Morálním a amorálním. O tom, zda může taková kultura přežít vpád (západního) profitově založeného systému a zároveň si zachovat svou identitu. Víc tady.

    • 23.6.2019  14:42

    I přes trošku kýčovité finále mě Hill House poměrně silně zasáhl. Mike Flanagan se totiž přesně trefil do věcí, které mám upřímně rád. // (a) Velice chytře vypráví! Systematicky pracuje se spoustou elips, které později zaplňuje využitím perspektivy jiné postavy. Každá z prvních čtyř epizod tak zvládá vyprávět chytrý příběh, ale zároveň vypouštět klíčové informace a neustále divákům odepírat všechny souvislosti. Pátý díl potom vyplní mezery týkající se současnosti a ten šestý definitivně – ve fenomenálně inscenovaných dlouhých záběrech – dovysvětlí minulost. Na těchto základech se pak vystaví zbylé čtyři epizody. Brilantní narativní mozaika! // (b) Soudržnost stylu! Flanigan nekompromisně lpí na spoustě promyšlených návazností – kompozice, pohledu, akce, zvukových můstků –, jejichž zapojením plynule přechází mezi několika časovými rovinami. Do toho patří i zmiňované dlouhé záběry, v nichž se také přechází časem (ačkoliv zde už rafinovaně skrytými střihy). I strašení pak probíhá především v delších záběrech s promyšlenou inscenací v několika plánech. Nejde tak o tradiční jump scare, ale o zdůraznění přítomnosti nepřátelských prvků uvnitř prostoru, do kterého nepatří. Podobně jako ty nejlepší duchařiny: Oculus, Annabelle nebo Insidious. // (c) Přístup k žánru! Obrací totiž tradiční dynamiku mezi dramatem a hororem, v tom se spojují oba předešlé body. Značná část současných duchařin si na rodinném dramatu sice zakládá, ale využívá jej pouze jako základní motivaci ke strašení. To není nutně špatně, první Insidious s tím pracuje výborně! Ale desetidílný seriál by takový přístup asi neunesl, případně by se brzo omrzel. Zde totiž hororové zápletky slouží pouze k rozvíjení rodinných traumat z dětství a neschopnosti se s nimi později konfrontovat. // Spolu s nemotivovanými absurdními násilnostmi je tohle přístup, který mám u hororu nejraději. Mike Flanagan pro mě představuje asi nejzajímavějšího žánrového režiséra současnosti – ať už s limitovanými prostředky natáčí home invasion (Hush) nebo variuje podobná duchařská schémata v různém rozsahu (Oculus x Hill House).

    • 3.8.2018  11:48
    The New Legends of Monkey (TV seriál) (2018)
    ***

    Hodně bizarní seriál. Je prostě divné sledovat (převážně) bílé herce, jak se prohání v čínské legendě zatímco mizanscénu tvoří dominantně čínská architektura a dokonce (!!!) čínské nápisy na tabulích a vývěsních štítech. Ještě podivnější je unifikace některých asijských rysů, která pohlcuje lokální specifika a vytváří dojem jednotné Asie viděné západní perspektivou. Stejně tak křečovitý je herecký projev thajského rodáka Chai Hansena, který se snaží napodobit rošťácky sympatického Aarona Kwoka, Eddieho Penga a rozverného Stephena Chowa, ale dopadá spíš jako Geng Han ve třetí Chinese Odyssey. Na druhé straně jdou Legends v sympatických šlépějích seriálů jako Herkules či Xena. Tedy záměrně nadsazených a uvědomělých her s mýty, které se neberou vážně a vypadají jako něco z Disney Channelu. Právě ty ironizující postupy dělají seriál docela zábavnou rodinnou podívanou, jejíž ambice nemíří výš, než k uspokojení nostalgie australského a novozélandského diváka. Tam se totiž dlouhé roky vysílala japonská verze opičího krále pod názvem Monkey. Vlastně je to tak blbé, až je to zábava.

    • 19.11.2018  17:45

    Tomorrow is Another Day je absolutně čistý hongkongský film. Nejen v rovině produkčního zázemí, ale i v návaznosti na lokální poetiku. Jenže také ukazuje, že ne každá kontinuita může být zajímavá. Finanční podporu získal ze strany Film Development Fund of Hong Kong, který přispívá na dva debuty ročně a otevírá tak dveře do filmového průmyslu stále novým autorům. První režijní počin zkušeného scénáristy Chana Tai-lee sice osciluje mezi společenským dramatem a nadsazenou exploatací, ale ani jeden rámec neumí vytěžit. Zatímco rodinné drama stojí na absurdní karikatuře autismu, z níž vyvěrají epizodické konflikty, nabourává ho bizarní revenge příběh, který nemá daleko k parodii na CATIII snímky z devadesátých let. Výrazné barevné filtry, vychýlené rámování, dramatická hudba a litry krve! Jenže takových momentů je poskrovnu a zůstávají především v hlavě matky. Nekompatibilitu obou rovin potvrzuje i samotný tvůrce, který tvrdí, že exploatační rovinu do filmu přidal pro nalákání investorů. Je paradoxní, že toto uměle vytvořené lákadlo na peníze je esteticky daleko podnětnější a bližší lokálním filmovým tradicím. Citlivá dramata týkající se společenských nedostatků jsou v Hongkongu doménou především Ann Hui, ale pomalu se objevují i mladí tvůrci, kteří s lokálními problémy vedou chytrý dialog (Chun Wong, Sunny Chan nebo Jevons Au Man-Kit), ale Chan Tai-lee rozhodně není jedním z nich.

    • 25.2.2019  16:28

    O tom, proč považuji Zelenou knihu za film přinejlepším problematický, píšu v recenzi pro Film a dobu.

    • 17.3.2018  17:10

    Šion Sono na sedativech. Love and the Other Cults je film tak narativně a tematicky roztříštěný, že působí jako debut. Takže ani druhá spolupráce britských Third Window Films a zkušeného režiséra Eidži Učida neklape. Je paradoxní, že Cesta zvířete se věnuje tématům, která ve stejném roce vytěžili zručnější japonští tvůrci: uvědomělý rozklad konzervativní sexuality a filmů pro dospělé (Antiporno); ničivý dopad sexuálního průmyslu na ženy (Dawn of the Felines); muži, kteří nerozumí ženám (Wet Woman in the Wind); stylizovaná akce a válka gangů (Tokyo Vampire Hotel). Do toho nesměle navazuje na tradičně západní chápání Japonska, které vystavuje své fetiše na odiv. Dostaneme prsa, skoro-incest, válku gangů, zvednutou sukni, jakuzu, školní romanci i chladnou a komplikovanou dívku. Na druhou stranu vedlejší linka - sbližování robustního šéfa gangu a citlivé potápěčky - by zasloužila vlastní film.

    • 8.7.2017  16:16

    V souvislosti s filmem bývají vyzdvihovány především herecké výkony, ty jsou sice pohlcující, ale Chlapi nepláčou dovedou udržet diváckou pozornost i jinak. Film je totiž velice obratně odvyprávěn. Drljevic citlivě odkrývá historii svých charakterů ve vzájemných konfrontacích, které jsou vedeny nějakým prostředníkem - terapeutem, recepčním, alkoholem. Každá scéna má svůj význam a odhalí divákům novou informaci. Každý krok, každý panák i  každá vteřina filmu. Vše je pečlivě vedeno jako terapeutické sezení, které neustále distribuuje ty správné stimuly, aby vzbudilo očekávané reakce. Film ani na vteřinu nezaváhá, dokonce ani v samotném závěru, který není radostným vyléčením nebo definitivním vyhořením, ale opatrným krokem k lepší budoucnosti.

    • 20.11.2018  10:46

    Povzdech nad neustálým přirovnáváním: Já bych ten film neredukoval na “čínskou tarantinovku”, jak se v některých recenzích tvrdí. Sice vypráví o gangsterech a všechny dohromady svede jeden mcguffin, ale viděl bych tam spíš tři odlišné lokální (!!) tradice. (a) Filmy o triádě, které sahají až někam za sedmdesáté roky a od renesance v deváté dekádě jsou v čínské popkultuře konstantně přítomné. Je totiž důležité držet na paměti, jak velké lokální stereotypy gangsteři a loseři v Have a Nice Day představují. (b) Tradice čínské animace, která pravidelně exploatuje populární žánry a témata - Monkey King: Hero Is Back, předloňský hit Big Fish & Begonia nebo kontroverzní Dahufa. (c) Tendenci k vyprávění (až coenovsky) absurdních příběhů, které zdůrazňují iracionalitu některých aspektů čínské společnosti. V posledních letech může jít například o fenomenální Godspeed, Free and Easy nebo Absurd Accident.

    • 8.7.2017  16:15
    Juze (2017)
    ***

    Juze v průběhu vyprávění poměrně neobratně nabaluje různé narativní linky a motivy, aniž by s nimi jakkoliv zajímavě pracoval. Nenabízí nikterak zajímavý pohled do života mladého chlapce uvězněného v nepřátelském okolí, protože vypráví poměrně genericky a neobratně. Dokáže však zaujmout jinak. Naik zvládá pracovat s kamerou a inscenací v prostoru neuvěřitelně precizně. Velká část filmu je snímána v pohyblivém rámu, kamera se pohybuje (nejčastěji) horizontálně a neustále odkrývá nové objekty, kterým může divák věnovat pozornost. Naik ji staví do cesty překážky, takže není možné vidět vše hned, ale musíme si trpělivě počkat dokud nezmizí z rámu, aby odhalily zase něco nového. Někdy také inscenuje akci ve dvou plánech, které v jednom delším záběru postupně odkryje. Bohužel ani obratná práce s kamerou nevynahradí poměrně předvídatelný festivalový film o dospívání v nehostiném prostředí. Víc na blogu.

    • 15.2.2018  10:42

    Zatím nejupřímnější film, jaký jsem letos viděl. Jimmy Henderson má vše důležité - schopné choreografy a kaskadéry (hollywoodský Jean-Paul Ly, MMA zápasnice Tharoth Sam a "raidovský" Esa W. Sie), bojové umění L'bokator, sedmdesát komparzistů, čtyři chodby v provizorním vězení a radost z cizí bolesti. Pro zasazení Jailbreaku do širšího kontextu pokračujte sem.

<< předchozí 1 2 3 4