dennykr

V heistovém cameo festu se na pozici režiséra vrací brilantní Rick Famuyiwa, jehož epizody patří k dosavadním vrcholům seriálu. Má totiž schopnost „provzdušnit" prostor pravidelným zapojováním pohybu kamery v dialogových scénách tak, že se v kruhu hýbe kolem postav. Rozhovory pak nepůsobí staticky, třeba jako ty režírované Davem Filonim, jehož práce na SW animácích je bezmála geniální, ale co do strnulosti inscenace a kamery je dokonalým následníkem George Lucase. Famuyiwa zase přináší smršť dobrých nápadů, jak pojmout akci a třeba Mandovo plížení se problikávající chodbou patří k tomu nejlepšímu, co novinka od Disney+ zatím nabídla. // Jde o třetí díl v řadě, který funguje dominantně na úrovni samostatného epizodního světa a variuje nárazové zakázky. V Sanctuary zvítězila morálka nad finančním odškodněním při parafrázování Sedmi samurajů a Gunslinger nabídl konfrontaci se dvěma různými typy záporných postav. Prisoner ukazuje další alternativu – týmový heist. Ustaví skupinu záporáků, s nimiž je Mando nucen spolupracovat, a ti ho posléze zradí, takže následuje nekompromisní pomsta. Dokonce se v řídící místnosti otevírá první výrazný konflikt ve vizuální parafrázi Hodného, zlého a ošklivého. // Na tomhle díle jsou fascinující hlavně dvě věci. Zaprvé ta nádherná práce s tónem, který se diametrálně promění. Jestli předešlé epizody mířily k mladším divákům, Prisoner se stylizovanou špinavostí a nabručenými postavami drží na opačné straně. Ta brilantní práce s kamerou a barvami tomu jen pomáhá. Zadruhé znovu ukazuje, jak je Mando nekompatibilní s okolím. Proměna jeho charakteru je zpřítomněna v rozporu s hodnotovými řády, s nimiž dříve souzněl. Krátká věta „jako za starých dobrých časů“ tak není nostalgickým vzpomínáním, ale hořkým konstatováním vzájemného nesouladu. Ruptury mezi morálkou minulosti a morálkou současnosti. Dítě Manda proměnilo. // A teď ještě pár drobností. Jedovatý komentář "I wasn’t a stormtrooper, wise-ass!" vtipně naráží na populární stereotyp neschopných vojáků impéria. Nekonečný zdroj dobře špatných vtipů typu: Co by se stalo, kdyby spolu v jedné místnosti bojovali Stormtroopeři a červené uniformy ze Star Treku. / Mandova historie také podle všeho obsahuje nějakou misi na planetě Alzoc III. Ta je v současném kánonu zmíněna pouze v knize Last Shot, ale mohli jsme ji navštívit třeba ve videohře Republic Heroes. A nesnášel jsem ji v Empire at War. / Nejoblíbenějšího droida mého dětství – servisního MSE-6 – potká dost krutý osud a konečně ho někdo potrestá za to pískání. / Mando se taky v jeden moment pokusí sundat Burga dveřmi, ne nepodobně jako to udělal Luke s Rancorem v Návratu Jediho. / A na závěr důležité cameo – tedy mimo piloty X-wingů s tvářemi tří režisérů seriálu – Matta Lantera jako vojáka Nové republiky. Hayden Christensen je stále můj Anakin číslo jedna, ale ten Lanterův z Klonových válek je v těsném závěsu.

Pardon, trvalo to dlouho, ale Mandalorian potřebuje specifický prostředí, rozpoložení, horkou čokoládu a Warm Desert Wind Yankee Candle. // Fantastické The Reckoning přináší výrazný strukturní obrat v přístupu k vyprávění. Dominantně vertikálně orientované epizodní světy (Sanctuary, Gunslinger a Prisoner) nabývají retrospektivně funkcí kompozičních a první část osmého dílu je horizontálně sjednotí. Takže jednotlivá narativní vlákna, jež fungovala v omezeném rozsahu 20-30 minut, se zapojují do těch transkompozičních - Kuiil, Cara Dune a posléze i IG-11 vstoupí do širšího rámce s Klientem a Greefem Kargou. I když, jak teď za pochodu přemýšlím, ono to pracovalo trošku jinak. Epizodní světy týkající se zmíněných postav sice fungovaly dominantně samostatně, avšak byly determinovány transkompoziční zápletkou – Mando, operující v horizontální narativní rovině s dlouhodobým cílem, sestoupil na úroveň vertikální, splnit nějaký krátkodobý cíl, v němž hrál někdo z trojice významnou roli. To znamená, že vedlejší postavy se dostávaly do střetu s Kargou a Klientem nepřímo, pouze s důsledky jejích konání. Až sedmá epizoda je konfrontuje explicitně. Teď už jsou součástí dlouhodobě budované narativní linky. // V mnoha recenzích a komentářích jsem četl, že Reckoning je také epizoda, která podruhé naznačuje, že by Dítě mohlo být zlé. Za to může jeho využití Force Choke, základní schopnosti temné strany Síly. Dokonce se do hry vrací teorie paralely s Anakinem – oba se narodili 41BBY a z původně pozitivních charakterů se začaly klubat záporné. Jenže taková interpretace může být reduktivní. Nosnější je paralela postavená na jejich ryzí síle, chaotickém chápání hodnotového řádu Jedi a jeho kolize s vlastní emocionalitou. Anakin představoval extrémně silného a nadějného padawana, byla to právě jeho citová iracionalita, která zabránila plnému oddání se řádu. Tedy, Anakin reprezentoval relativně kladnou figuru, jíž okolnosti donutily stoupnout tam, kam by Jedi vstoupit neměl. Hrozba ztráty Padmé otevřela cestu k zakázaným schopnostem, jež kolidují se světlou stranou. Dítě funguje podobně. Je citově vázané k Mandovi, pročež jej chrání nejen před Mudhornem, ale i před nevinou hrou páky s Carou. Neopracované zosobnění síly, jímž zmítá vlastní emocionalita. Ne nutně zlo. // Konečně se objevují Scout Troopers! Moji oblíbení imperiálové z Návratu Jediho se speedery a puškami na velikou vzdálenost teď hlídají vstup do města. Což je nečekaně zajímavý a odhaluje to ruptury v post-imperiálním "impériu". Scouti totiž obvykle pracují v pohybu, prozkoumávají. Proto mají lehčí zbroj a odstřelovací pušku. Jejich umístění ke vstupu do města odhaluje, že Nový řád nemá natolik pevnou organizační strukturu či dostatek mužů k tomu, aby všichni využívali svých specializací. Obyčejně vstupy hlídají Stormtroopeři. Mj. je samozřejmě důležité mít speedery z hlediska kompoziční motivace – někdo u vstupu musí rychle dojet pro Dítě, což by tradiční pěšák nezvládl. Svou funkci pak dokonale plní navrátivší se Death Troopers, naposledy vidění v Rogue One. // Force Heal! Tradičně videoherní schopnost, především z Knights of the Old Republic, hlásí první účast v hraných Star Wars. Vynikající! // Klient také zmíní “kouzelný dotek Impéria” a historii jejich dobývání planety Mandalore. To jsou všechno události ze seriálů Rebels a Clone Wars, takže není třeba se tomu více věnovat. Jen je fantastické, že je Mandalorian reflektuje. // Kuill také zmíní genetickou farmu Cytocaves of Nora, pro SW úplně nové místo. Ale hypotéza, že Dítě by mohlo být klonem či geneticky vytvořenou bytostí, se vrací. // Nakonec Moff Gideon, brilantní nová postava, která by mohla být klíčem ke zrození Prvního řádu. O poznání důležitější je existence titulu Moff. Ten patřil dvaceti imperiálním guvernérům jednotlivých sektorů a tím nejznámějším byl Moff Tarkin, posléze jmenovaný Grand Moffem. Znamená to, že pozůstatky imperiálních struktur ve světě zůstávají o poznání organizovanější, než se doposud zdálo. Ne však nutně s pevnou inklinací k minulosti, protože Gideon v žádném záběru – pokud se nepletu – nemá tradiční odznak pěti modrých čtverců nad třemi červenými a dvěma žlutými.

O tom, že Stephen Chow je pořád fascinující filmař v tomto za odpoledne sepsaném souhrnu poznámek.

Zkratkovitě o tom, jak nový Ultraman funguje, pod vlivem horečky a dost nepohodlné pozice na gauči.

Na začátek řeknu, že 1917 je nudnej, zbytečně jednostrannej a vlastně docela pitomej film. Ale zkusil jsem vysvětlit, proč může být taky trochu zajímavej v téhle recenzi nerecenzi .... Intenzivní, ale bezúčelná procházka: Nejnovější válečný opus režiséra Sama Mendese osciluje mezi dechberoucí zkušeností a neinspirativní nudou.

Vraťte mu roboty.

Velká škoda! Agent Mr. Chan by měl fungovat naprosto perfektně, protože spojuje jedny z nejzajímavějších hongkongských osobností, ale ve výsledku je to dost úmorná hodina a půl. V této novoroční komedii se potkává debutující Jeff Cheung, který strávil mnoho let jako asistent režie u Johnnieho Toa a Andrew Laua, a asi nejvýraznější kantonský stand-up komik Dayo Wong. Je až zarážející, jak nezajímavou komedii spolu natočili. // Novoroční filmy se vyznačují specifickým přístupem – často jde o absurdní a divácké komedie, které vzpomínají na minulost, zapojují camea celebrit a oživují staré legendy a žánry. Minulý rok to byl otřesný návrat Jackieho Chana ve filmu Kung Fu Yoga, vynikající Village of No Return, Cook Up a Storm a Duckweed, ale i dva příběhy opičího krále – pokračování Journey to the West a Buddies in India. Agent Mr. Chan, který byl letošním novoročním trhákem, se pokusil oživit populární žánr kantonské parodie (tentokrát bondovek), spojit ho s Wongovým humorem a společensky kritickou satirou. Jenže tyto přístupy se spolu neumí domluvit a neustále si hází klacky pod nohy. Humor nikdy nedostane tolik prostoru, aby mohl být zábavně absurdní, protože mu do cesty skočí poměrně vážná špionážní zápletka. Tu o několik momentů později zase rozbije nesouvisející komický skeč. // Podobně rozhádaná je satirická rovina. I když jde o poměrně zábavný rozklad hvězdného obrazu dívčích hudebních skupin, který se sarkasticky vysmívá jejich mužským fanouškům, neustále se do popředí cpe povrchní parodie Jamese Bonda. A rozhodně nejde o promyšlené uchopení špionážních vzorců, prostě se čas od času spustí variace na bondovský hudební motiv, zkomplikuje zápletka nebo hlavní hrdina nastartuje Aston Martin. Je to škoda, protože Stephen Chow v devadesátých letech ukázal, že Hongkong parodie umí, ale jeho From Beijing with Love zůstává pro Agenta Chana nedosažitelnou metou. // Je také trochu zarážející, že i přes patnáct let u nejlepších hongkongských režisérů nenabízí Cheungův Agent moc zajímavých momentů z hlediska stylu. Dokonce několikrát v klidných dialogových scénách velice rušivě střihá přes osu. Charismatickému Wongovi zase chybí nadsazené herectví, kterým Stephen Chow ironizoval roli svého superagenta, a tak Agent Chan působí jako nečekaně vážný hrdina. // Camea jsou však vynikající – objeví se Kamen Rider, Suet Lam, Michael Hui a bezmála geniální Sammi Cheng. // Agenta Chana asi nejde s čistým svědomím doporučit, fascinující je pouze ta rovina, která se otevřeně vysmívá mužským fanouškům dívčích popových skupin (scény v japonském maid café jsou fenomenální). Na druhou stranu dobře ukazuje, co rezonuje s domácím publikem v novoročním šílenství – spojování populárních osobností, epizodické řetězení nesouvislých gagů a nostalgické oživování zašlých žánrových tradic.

Infinity War je o neschopnosti obětovat pro kolektivní dobro to, co milujeme. A o trestu, který následuje. V širším kontextu film reflektuje neochotu MCU zabít oblíbené postavy, taktiku, která nyní dává perfektní smysl. Po prvním shlédnutí mi v paměti zůstává obraz hrdinství jako série relativních selhání při konfrontaci s někým opravdu mocným. A soucitu jako naší největší slabosti. Ústřední figurou celého filmu je Thanos, kterého Marvel představil jako nekompromisně racionální a uvědomělé zlo. Zlatou rukavicí pragmatismu drtí přepjaté emoce. // Často zmiňovaná neschopnost filmu "stát na vlastních nohách" se projevuje pouze, když čteme nové Avengers jako film o Avengers. Ale je to film o restrukturalizaci makrosvěta, nové rovnováze, zradě očekávání a beznaději. Děsíte se chvíle, kdy zemře vaše oblíbená postava? Bude hůř. Je to film o Thanosovi, který nechá fanoušky Marvelu poprvé pocítit absolutní bezmoc. // Důkladněji, kriticky a více analyticky až po dalších projekcích.

Tahle bezkonfliktní mytizace je vlastně ideální způsob, jak natočit film o Mercurym, aby nenaštval ani vaši babičku. Všechny konflikty jsou pouze dílčí a vyřeší se jen tak mimoděk – spory s otcem i manažerem jsou otázkou tří minut, o něco déle Freddieho trápí zlý pán v kožené bundě – a sexu, drog i homosexuality je poskrovnu. Překvapivé je množství elips, díky kterým film sice pokrývá dlouhé časové období, ale žádnému segmentu neumožní dramatický vývoj. Vinou toho působí Bohemian Rhapsody jako didaktický výčet zlomových situací. Ukoukat se to dá především díky vynikajícímu koncertu pro Live Aid, který je na jedné straně skvělou “akční” scénou, ale také dojemným finále. Jenže tady se do popředí dostává má největší výtka – celý film spoléhá na znalost mimotextových souvislostí a díky tomu nemá potřebu budovat jakýkoliv soudržnější narativní oblouk. Pro široké publikum jde o ideální přístup, na základě několika jasně rozpoznatelných znaků (knírek, diagnóza a pár melodií) se postaví monumentální pomník, ale estetické potěšení řídne s každou další montáží, za níž zůstávají mrtvé dílčí zápletky. Samozřejmostí je pak populistická mytizace dvou důležitých písní, kdy Bohemian Rhapsody představuje mistrovské dílo, které zůstalo nepochopeno kritikou a docenili ho až posluchači. A právě jim je určen druhý singl, We Will Rock You, ke kterému má film mnohem blíž (akorát jsem se místo tleskání plácal přes čelo). // Queen jsou přepjatá, v mnoha ohledech erotická a uřvaná kapela, ale Bohemian Rhapsody je prostě jenom nesoudržná série epizod a montáží. Jestli ten film o něčem svědčí, tak o neschopnosti původních členů skupiny vzdát se parazitování na tom umělém mediálním obrazu dávno mrtvé kapely. Filmové Greatest Hits IV, podepsáni Brian May & Roger Taylor. (Ale Mike Myers má rozhodně nejlepší cameo roku)

Donnie Yen zůstává věrný absurdním, ale dojemným dramediím. Typicky přepjatý Hongkong v tom nejlepším smyslu. Několik krátkých odstavců v katalogu pro San Diego Asian Film Festival.