dennykr

dennykr

Dan Krátký

okres Brno
Student

homepage
Twitter: dan_kratky
Instagram: dan.kratkyy

50 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
    • 10.11.2018  12:23
    Da shi xiong (2018)
    ****

    Donnie Yen zůstává věrný absurdním, ale dojemným dramediím. Typicky přepjatý Hongkong v tom nejlepším smyslu. Několik krátkých odstavců v katalogu pro San Diego Asian Film Festival.

    • 10.11.2018  12:20

    Jeden z nejmilejších kantonských filmů posledních let. Několik krátkých odstavců v katalogu pro San Diego Asian Film Festival.

    • 12.9.2018  21:05

    Stručně ke třicátému prvnímu dílu a ještě stručněji k sérii samotné zde..

    • 7.9.2018  11:01

    Velká škoda! Agent Mr. Chan by měl fungovat naprosto perfektně, protože spojuje jedny z nejzajímavějších hongkongských osobností, ale ve výsledku je to dost úmorná hodina a půl. V této novoroční komedii se potkává debutující Jeff Cheung, který strávil mnoho let jako asistent režie u Johnnieho Toa a Andrew Laua, a asi nejvýraznější kantonský stand-up komik Dayo Wong. Je až zarážející, jak nezajímavou komedii spolu natočili. // Novoroční filmy se vyznačují specifickým přístupem – často jde o absurdní a divácké komedie, které vzpomínají na minulost, zapojují camea celebrit a oživují staré legendy a žánry. Minulý rok to byl otřesný návrat Jackieho Chana ve filmu Kung Fu Yoga, vynikající Village of No Return, Cook Up a Storm a Duckweed, ale i dva příběhy opičího krále – pokračování Journey to the West a Buddies in India. Agent Mr. Chan, který byl letošním novoročním trhákem, se pokusil oživit populární žánr kantonské parodie (tentokrát bondovek), spojit ho s Wongovým humorem a společensky kritickou satirou. Jenže tyto přístupy se spolu neumí domluvit a neustále si hází klacky pod nohy. Humor nikdy nedostane tolik prostoru, aby mohl být zábavně absurdní, protože mu do cesty skočí poměrně vážná špionážní zápletka. Tu o několik momentů později zase rozbije nesouvisející komický skeč. // Podobně rozhádaná je satirická rovina. I když jde o poměrně zábavný rozklad hvězdného obrazu dívčích hudebních skupin, který se sarkasticky vysmívá jejich mužským fanouškům, neustále se do popředí cpe povrchní parodie Jamese Bonda. A rozhodně nejde o promyšlené uchopení špionážních vzorců, prostě se čas od času spustí variace na bondovský hudební motiv, zkomplikuje zápletka nebo hlavní hrdina nastartuje Aston Martin. Je to škoda, protože Stephen Chow v devadesátých letech ukázal, že Hongkong parodie umí, ale jeho From Beijing with Love zůstává pro Agenta Chana nedosažitelnou metou. // Je také trochu zarážející, že i přes patnáct let u nejlepších hongkongských režisérů nenabízí Cheungův Agent moc zajímavých momentů z hlediska stylu. Dokonce několikrát v klidných dialogových scénách velice rušivě střihá přes osu. Charismatickému Wongovi zase chybí nadsazené herectví, kterým Stephen Chow ironizoval roli svého superagenta, a tak Agent Chan působí jako nečekaně vážný hrdina. // Camea jsou však vynikající – objeví se Kamen Rider, Suet Lam, Michael Hui a bezmála geniální Sammi Cheng. // Agenta Chana asi nejde s čistým svědomím doporučit, fascinující je pouze ta rovina, která se otevřeně vysmívá mužským fanouškům dívčích popových skupin (scény v japonském maid café jsou fenomenální). Na druhou stranu dobře ukazuje, co rezonuje s domácím publikem v novoročním šílenství – spojování populárních osobností, epizodické řetězení nesouvislých gagů a nostalgické oživování zašlých žánrových tradic.

    • 7.8.2018  21:17
    Pomsta (2017)
    ****

    Pomsta je sice stylizovaný exploatační film, ale především chytrá aktualizace rape and revenge pro jednadvacáté století. Největší přínos se skrývá v promyšlené scéně znásilnění, která je vystavěna úplně jinak, než jsme zvyklí. Přesouvá totiž pozornost od samotného aktu k muži, který situaci nečinně přihlíží a poté odchází. To je zásadní rozdíl oproti žánrovým kolegům. Takové Plivu na tvůj hrob diváka vysloveně „zve k účasti“. Sedmdesátková klasika toho docílí promyšleným stylem – časté detaily na tvář oběti, absence nediegetické hudby – a brutální třicetiminutovou (!!) scénou skupinového zneužití a mučení. Předlouhé sledování budí nepříjemný pocit, že na sexuálním násilí nějak participujeme. Legitimizujeme ho pohledem. V Pomstě však není tak děsivý exploatační přístup ke znásilnění, jako spíš společenský rozměr kořenící ve způsobu, jakým muži odmítají respektovat hranice. Ke znásilnění vede iluze mužské nadřazenosti, neschopnost akceptovat odmítnutí, ale také pasivita jiného muže, která zločin umožňuje. Proto není nutné ho sledovat přímo, zprostředkovaný pohled pasivního muže je podobně děsivý (ne-li děsivější). Divák tak ve zbytku filmu vidí (brutální) vyrovnávání účtů s toxickou maskulinitou a proměnu genderové dynamiky. Stylizované násilí přichází jako trest. A právě v tom nacházím největší přínos Pomsty ve vztahu k rape and revenge filmům obecně. Francouzská exploatace velice obratně komunikuje s tématy objektivizace žen a sexuálního obtěžování. // Zajímavá je také změna perspektivy po první třetině, která je nejviditelnější v práci s velkými detaily. Prvních třicet minut (před znásilněním) přebírá film perspektivu mužů – na ženu nahlížíme jako na objekt a skrze množství detailů prozkoumáváme její tělo. Při znásilnění se situace obrací, v detailech sledujeme pouze odpudivé věci – otevřené rány, slintající ústa nebo špinavá těla. Od zlomového momentu vystřízlivíme z fetišizujícího pohledu mužů a přebíráme perspektivu dívky. // Hravá je i nekompromisní tělesnost. Tahání střepů z otevřených ran a vyvalené vnitřnosti po výstřelu dokazují, že se debutující Coralie Fargeat dobře orientuje v tradici New French Extremity. V některých momentech dá vzpomenout na High Tension nebo Mučedníky. // Existuje poměrně dost filmů, které koncept rape and revenge definují (Plivu na tvůj hrob, Poslední dům nalevo, Thriller, Ms. 45), exploatují (Plivu na váš hrob 2) a upravují podle lokálních pravidel (Female Prisoner #701, Red to Kill), ale konečně tu máme jeden, který ho zajímavě aktualizuje.

    • 3.8.2018  11:48
    The New Legends of Monkey (TV seriál) (2018)
    ***

    Hodně bizarní seriál. Je prostě divné sledovat (převážně) bílé herce, jak se prohání v čínské legendě zatímco mizanscénu tvoří dominantně čínská architektura a dokonce (!!!) čínské nápisy na tabulích a vývěsních štítech. Ještě podivnější je unifikace některých asijských rysů, která pohlcuje lokální specifika a vytváří dojem jednotné Asie viděné západní perspektivou. Stejně tak křečovitý je herecký projev thajského rodáka Chai Hansena, který se snaží napodobit rošťácky sympatického Aarona Kwoka, Eddieho Penga a rozverného Stephena Chowa, ale dopadá spíš jako Geng Han ve třetí Chinese Odyssey. Na druhé straně jdou Legends v sympatických šlépějích seriálů jako Herkules či Xena. Tedy záměrně nadsazených a uvědomělých her s mýty, které se neberou vážně a vypadají jako něco z Disney Channelu. Právě ty ironizující postupy dělají seriál docela zábavnou rodinnou podívanou, jejíž ambice nemíří výš, než k uspokojení nostalgie australského a novozélandského diváka. Tam se totiž dlouhé roky vysílala japonská verze opičího krále pod názvem Monkey. Vlastně je to tak blbé, až je to zábava.

    • 30.7.2018  17:48

    K jednomu z nejzajímavějších čínských debutů roku 2018 víc tady.

    • 13.7.2018  23:59
    Annabelle (2014)
    *****

    Neprávem opomíjený horor. // Annabelle se dalece vzdálila úzkoprsému výčtu žánrových konvencí a vydala se směrem k maloměstskému hororu o nástrahách mateřství. Do vyprávění se opakovaně navrací motiv hrůzy, kterou zažívá žena v domácnosti. Mateřství je vyčerpávající sérii konfrontací s všudypřítomným nebezpečím, v níž se stereotypní trávení volného času se stává hrozbou (šicí stroj, telenovely v televizi). Ne nadarmo film pomrkává po Rosemary má děťátko Romana Polanského – hlavní hrdinka Annabelle se jmenuje Mia, hrozivou rekvizitou se stává stejný kočárek a podobnosti nalezneme i v kostýmech či prostředí městského bytu. // Ve světě Annabelle, na rozdíl od Conjuring, neexistuje bůh, s jehož pomocí démony překonáme. Pokud ve filmu hledáme všudypřítomnou entitu, která do vyprávění otevřeně proniká, je to Satan. Jeho krutý svět nezná odpuštění ani milost, smrt musí být vykoupena smrtí. Nikdo jiný neexistuje. I tímto tematickým rámcem odkazuje k Rosemary, kde jedna z postav spirituální nerovnováhu fikčního světa přímo popíše: „God is dead! Satan lives!“ // John R. Leonetti konečně vytěžil delší záběry a práci s hloubkou prostoru. Rád inscenuje ve dvou plánech, přičemž v pozadí se odehrává něco zneklidňujícího, co hlavní hrdinka nevidí. Tenzí mezi pozadím a popředím vytváří nádherně napínavé momenty. Nejvýraznějším příkladem je scéna prvního napadení členy kultu, kdy v jednom delším záběru stupňuje napětí za pomoci několika rychlých přerámování a naprosto precizní inscenací. Díky delším záběrům může diváky trápit nekonečným čekáním na lekačku, která nemusí vůbec přijít (fenomenální scéna ve výtahu ze sklepa).

    • 13.7.2018  23:50

    Stručná přehledovka ověřených duchařských tropů. James Wan (a kameraman John R. Leonetti) umí pracovat s pohybem, takže kamera se obratně proplétá stísněným prostorem strašidelného domu a nepříjemné napětí budují i spousty transfokací. Jenže co naplat, Conjuring je hlavně přístupnou encyklopedií všeho, co v duchařských hororech fungovalo v posledních čtyřiceti letech – bouchání dveří, tmavé sklepy, houpací křesla, panenky, mrtvá zvířata, exorcismus, bledé dívky s dlouhými vlasy, bledí chlapci ve tmavých uniformách, hrající skříňky, čarodějnice a paranormální vyšetřování. Wan sice zručně rekapituluje dějiny žánru (každá třetina filmu referuje k jiným duchařinám), ale nic moc nepřidává. Nejsmutnější je, že všechny ty nádherné kamerové hrátky mizí ve chvíli, kdy nastupují lekačky a Conjuring se stane tradiční přehlídkou jump scarů.

    • 10.7.2018  17:41
    Profil (2018)
    ***

    Timur Bekmambetov je vlivný producent a v současné chvíli i solitér "desktopových" filmů. Před čtyřmi lety pomohl na svět hororu Unfriended a letos produkuje další dva - Unfriended: Dark Web a drama Searching, v němž se objeví John Cho. Profil na tento trend navazuje, ale zároveň je prvním "desktopovým" filmem, který Bekmambetov sám režíruje. // Zajímavé je, že příběh novinářky, která se snaží odhalit internetové verbování bojovnic Islámského státu, nepřináší nic nad rámec zjednodušující rekonstrukce částečně pravdivých událostí. V tomto ohledu jde o zážitek značně neuspokojivý, ale u toho film naštěstí nekončí. Bekmambetov zvládá chytře rytmizovat plochu počítače a dostávat hrdinku do nečekaně napínavých situací. Zahltí diváka množstvím informací, které se skrývají v jednotlivých chatovacích oknech, záložkách prohlížeče, playlistech na Spotify nebo iTunes, ale i v souborech uložených na ploše. Pozornost mezi nimi přesouvá kurzorem nebo reakcemi hlavní hrdinky. Tempo se zrychluje především za pomoci postupného přesycení plochy (vyskakující okna, notifikace nebo překliky), rychlého psaní (slyšíme stisknutí každého tlačítka) a reakcí ve webkameře. Je zajímavé, že Profil zvládne budovat napětí i na takto omezeném prostoru. // Osvěžující a hravý je také způsob, jakým film přistupuje k sociálním sítím, které stojí na vytvoření veřejně prezentované, ale artificiální identity (s menšími či většími přesahy k realitě). Profil otevřeně tematizuje nestabilitu tohoto obrazu a strach, který pramení z jejího narušení. Představme si ty "nejhorší" věci, jaké se nám mohou na sociálních sítích stát - na Facebooku se objeví nelichotivá osobní fotka, pošleme zprávu špatnému člověku nebo si popleteme své dva (různé) profily. Desktopový thriller tyto banální omyly zasadí do odlišného kontextu, díky čemuž nevhodná zpráva nezpůsobí pouze krátký infarkt a trapnou omluvu, ale stane se životní hrozbou. Nahrání špatné fotky nezpůsobí ztrátu společenského kreditu, ale dovolí teroristům vypsat na naši hlavu odměnu. Bekmambetov dělá ze sociálních sítí minové pole a z každého překliku hrozbu. Unfriended tematizovalo youtubový fenomén "exposed" videí a Profil je vynikající v tom, jak artikuluje a zveličuje mileniální trable na sociálních sítích. Překliknutí = smrt.

    • 7.7.2018  23:56
    (2017)
    ****

    ★★★★

    • 2.7.2018  14:48

    Stěhovaví ptáci nabízí vtahující a stylisticky fascinující příběh drogového kartelu, který se zrodil z netradičního prostředí. Nejprve načrtnou konzervativní a spirituálně založenou kulturu, do níž pomalu vnáší obchod s drogami. Tímto průnikem film vede dialog mezi tradičním a progresivním. Spirituálním a pragmatickým. Morálním a amorálním. O tom, zda může taková kultura přežít vpád (západního) profitově založeného systému a zároveň si zachovat svou identitu. Víc tady.

    • 2.7.2018  13:47

    Scott Barley je burácivým hlasem současného experimentálního filmu a Spící lůno hlasitým výkřikem o krutosti noci. Pár řádků zde.

    • 23.6.2018  10:30
    Manhunt (2017)
    *****

    Filmografie Johna Woo je sice plná jasně rozpoznatelných heroic bloodshed filmů, ale nesmíme zapomínat, že každý z nich bývá protkán množstvím inspiračních zdrojů, z nichž Woo explicitně těží. Může to být Cheh Chang a jeho hrdinské příběhy (nejvýrazněji v Last Hurrah for Chivalry), ale i Jean-Pierre Melville, Alain Delon, François Truffaut nebo Sam Peckinpah. Tentokrát si vybírá zdroje tři: thriller Kimi yo Fundo no Kawa o Watare, herectví Kena Takakury a vlastní autorskou poetiku. Japonský film, který se stal v Číně obrovským hitem a šlo o první zahraniční snímek uvedený po kulturní revoluci, poskytl narativní rámec. Takakura, jako nejoblíbenější herec Johna Woo, inspiroval stylizaci hrdinů (podobně jako v Lepším zítřku). A autorská poetika? S tou si hyperaktivní Woo vesele hraje. // Kultovní autor totiž vede s divákem uvědomělý, ironický a revidující dialog o své předchozí tvorbě. Vrací se snad všechny myslitelné stylistické, motivické i příběhové prvky. Oprašuje estetiku, která se zdála přežitá už v roce 2000, čímž pravděpodobně ztrácí méně tolerantní diváky. Akční sekvence jsou samozřejmě fenomenální, starší Woo neztratil absolutně nic ze své hravosti. Ke slovu se dostane i katana! Hudba přechází od klidných motivů k burácivé opeře (Turandot od Giacoma Pucciniho!). Hrdinové utíkají před vlaky, uhýbají kulkám a uskakují výbuchům. Vrací se zmražená okénka s voice-overy a zatmívačky s prolínačkami jsou všude! Citují se filmy o jakuze, Ken Takakura, ale i Lepší zítřek. Homoerotické napětí ustupuje od “zamilovaných” pohledů mezi parťáky k symbolickému spojení policejními pouty. A z holubic se stává uvědomělá hra s divákem - Woo je totiž zapojuje přímo (!) do akce. Manhunt je také neuvěřitelně rychlý - David Bordwell napočítal přes tři tisíce záběrů v necelých dvou hodinách - a neustále se něco hýbe. Ať už jde o nájezdy kamery nebo pohyb postav v prostoru. Divák je prakticky bombardován stimuly! A (koreedovský) Masaharu Fukujama je vynikající akční hrdina. Ze sledování pak trošku vytrhávají neustálé přechody do angličtiny, ale to je cena za spojení japonských a čínských herců. // Přes výše vypsané si dovedu představit, že Manhunt může být pro mnoho diváků nevstřebatelný, protože jeho přepjatost bez větších problémů poráží i Mission Impossible 2. Zvláštní je také odměřená domácí odezva, která stojí v kontrastu s reakcemi z loňských Benátek a Toronta, kdy o Manhuntu pozitivně referovali kritici z Variety, Screenu, Film Stage nebo (veliký fanoušek Johna Woo) David Bordwell. // Ještě jedna věc se s Manhuntem táhne už od oznámení. Sedí do oblíbeného (a v mnoha ohledech nepochybně pravdivého) narativu o mrtvém hongkongském filmu a autorech, kteří se upisují Číně. Nesmíme však film redukovat do té míry, aby tvrzení bez výjimky odpovídal. Hongkongská kinematografie je v troskách, diváci naprosto bez výjimky preferují zahraniční filmy a lukrativní nabídky přichází prakticky jen z pevninské Číny, ale taková situace neznamená, že tam nejsou dobré filmy. Tvůrci si umí poradit - za čínské peníze točí vynikající filmy (Tsui Hark, Stephen Chow, Johnnie To, Derek Yee), nenápadně kritizují (Wukong, Mad World), nápadně kritizují (Ten Years, Trivisa), nenápadně inovují (krátké filmy ze soutěže Fresh Wave) nebo inovují nápadně (Robbery a Office). V případě Johna Woo jde, po historických epikách Crossing a Red Cliff, o snahu revidovat pravidla žánru, který stvořil. Byla by škoda Manhunt zjednodušit na zoufalý pokus oživit zašlou slávu. Není to nový Hard Boiled nebo Killer. To Manhunt nechce (ani nemůže) být. Woo se nesnaží přiblížit svým předchozím hitům, ty totiž vycházely z filmů Peckinpaha, Delona a Melvilla. Manhunt zůstává primárně na hřišti režijní poetiky Johna Woo. Vzpomíná, aktualizuje, hraje si. // Několikrát jsem dokonce slyšel, že takhle se už akční filmy netočí. Jenže ony se nikdy netočily tak, jak je točil John Woo. Takže spíše než časovou schránku film připomíná otevřený dialog se žánrem, který je dávno pryč. Woo je hravější než býval, je ironický a daleko více přepjatý. Jako kdyby se znovu setkal s přítelem, kterého dvacet let neviděl a rychle si vybavoval všechny ty krásné vzpomínky. Zkoušel, zda dávné historky a zážitky fungují i po dvaceti letech. A ano, zestárl John Woo, zestárl hongkongský i hollywoodský film, zestárl jsem já a žánr heroic bloodshed prakticky zemřel, ale o to víc se chci do takového vzpomínání pustit.

    • 17.6.2018  10:50

    Pár postřehů po první projekci. // Solo do velké míry stojí na rozšiřování a variování známých motivů či promluv. Některé jsou nápadné (I love you / I know -> I hate you / I know) a jiné trochu obratnější - v klíčový okamžik je třeba potvrzeno, že Han opravdu střílí první, čímž vzniká dojemná parafráze přestřelky s Greedem v Mos Eisley. Film zpětně dodává význam zlatým kostkám, které se v Nové naději objevily pouze letmo a výraznější roli hrály v Posledním z Jediů. A velkou radost mi dělají praktické efekty v úvodu s Lady Proximou připomínající souboj s Diagonou v Nové naději. // Han Solo je také známý pro svou rošťáckou aroganci a tendenci přibarvovat si skutečnost. Na těchto povahových rysech spin-off stojí a výborně je shrnuje mýtus pašerácké cesty zvané Kessel Run. V Nové naději Han tvrdí, že ji zvládl za dvanáct parseků, ale skeptického Obi-wana nepřesvědčí. Rey zase slyšela, že Millennium Falcon stihl stezku za parseků čtrnáct. "Dvanáct!" opraví ji okamžitě Han. Spin-off nabízí fantastickou vesmírnou sekvenci, která za onou historkou stojí. Nikdy se ale nedozvíme, zda šlo o dvanáct, čtrnáct nebo více parseků. Přesné číslo sice řekne Chewie, ale pouze ve svém jazyce Shyriiwook, načež Han reaguje, že dvanáct, pokud zaokrouhlujeme dolů. Jakkoli banální se taková drobnost zdá, potvrzuje Hanův klíčový povahový rys – je to nafoukaný "scoundrel", který trochu lže, ale někde hluboko existují pro jeho nekonečnou aroganci důvody. // Dokonce se mi líbilo strukturování vyprávění do krátkých (cca patnáctiminutových) segmentů, které pravidelně mění prostředí, postavy, motivace a často i různá žánrová pravidla. Film také nemá tradičního záporáka. Mohlo by se zdát, že jím bude mafián Dryden Vos, ale ten se objeví zhruba ve třetině a pak až na konci. Solo totiž nabízí fikční svět, který je definovaný motivy zrady a hierarchie. Na jedné straně tak máme Beckettovu radu “Nikomu nevěř” a na druhé pevně hierarchizovaný svět, v němž “Všichni někomu slouží”. Solo neustále zdůrazňuje, že každá postava je součástí nějaké vertikální řady a tato pozice uvnitř systému ji nutí konat. Dílčí konflikty tak nevychází z působení jediného záporáka, ale objevují se operativní komplikace způsobené zradou nebo nečekaně příchozí postavou. Tyto postavy pak chtějí zaujmout nové (nebo udržet své) místo v hierarchii fikčního světa. A jedinou postavou, která ostatním otevřeně důvěřuje a odmítá stoupat v tomto uspořádání, je Han.

    • 19.5.2018  10:40
    Zvířecí kamarádky (TV seriál) (2017)
    *

    Loli zvířátka ničí energetický koule za zvuků hodně mastnýho dubstepu. Ukázka toho, jak anime vypadala v roce 2005 a zněla v roce 2012. Oceňuju vzdělávací rovinu, ale ukoukat se to nedá.

    • 26.4.2018  12:59

    Infinity War je o neschopnosti obětovat pro kolektivní dobro to, co milujeme. A o trestu, který následuje. V širším kontextu film reflektuje neochotu MCU zabít oblíbené postavy, taktiku, která nyní dává perfektní smysl. Po prvním shlédnutí mi v paměti zůstává obraz hrdinství jako série relativních selhání při konfrontaci s někým opravdu mocným. A soucitu jako naší největší slabosti. Ústřední figurou celého filmu je Thanos, kterého Marvel představil jako nekompromisně racionální a uvědomělé zlo. Zlatou rukavicí pragmatismu drtí přepjaté emoce. // Často zmiňovaná neschopnost filmu "stát na vlastních nohách" se projevuje pouze, když čteme nové Avengers jako film o Avengers. Ale je to film o restrukturalizaci makrosvěta, nové rovnováze, zradě očekávání a beznaději. Děsíte se chvíle, kdy zemře vaše oblíbená postava? Bude hůř. Je to film o Thanosovi, který nechá fanoušky Marvelu poprvé pocítit absolutní bezmoc. // Důkladněji, kriticky a více analyticky až po dalších projekcích.

    • 3.4.2018  18:42
    Wu xia (2011)
    *****

    Několik postřehů k Wu xia na blogu.

    • 23.3.2018  10:06
    Lil Pump - Gucci Gang (hudební videoklip) (2017)
    *****

    "Should I listen to Lil Pump?" -> "nonononononononono, you will get autism im serious bro everytime i listen to him i lose irl IQ"

    • 17.3.2018  17:45

    Tragedy Girls se vezou na trendu hororů reflektujících žánrová pravidla s ironickou distancí. Slasher je poměrně banální žánr, proto ho lze snadno zesměšnit. Klíčové pak je, zdali se film konvencím pouze vysmívá nebo je nějak promyšleně podvrací. Tragedy Girls ukazují, že bezhlavé následování žánrových klišé zavede klasické slasherové hromotluky (výborně uslintaný Kevin Durand) do slepých uliček digitálního světa. Středoškolačky jsou vynalézavější. Nejde jim o vraždy, ale o lajky. Smrt spolužáků je pouze záminka pro budování slávy na sociálních sítích. Společenská satira je trochu na první dobrou, ale síla Tragedy Girls tkví v tom, jak vtipné a brutální jsou. Přenášejí stereotypní fráze mileniálů do kontextu násilí (od "yas queen" po "I can't even"), jejich vraždy jsou extrémně neohrabané (jedna dokonce probíhá za doprovodu Warriors od M.I.A.) a fantasticky podvrací romantickou linku. Film spojuje černý humor, groteskní brutalitu a snahu reflektovat širší společenské téma s obratným uchopením žánrových pravidel. Rozhodně to není Vřískot 4 nebo fenomenální Detention, spíš skvělá teen komedie o tom, jak přežít střední. A střední je tady lepší než v realitě, protože všechny spolužáky můžete s klidným srdcem zavraždit.

    • 17.3.2018  17:10

    Šion Sono na sedativech. Love and the Other Cults je film tak narativně a tematicky roztříštěný, že působí jako debut. Takže ani druhá spolupráce britských Third Window Films a zkušeného režiséra Eidži Učida neklape. Je paradoxní, že Cesta zvířete se věnuje tématům, která ve stejném roce vytěžili zručnější japonští tvůrci: uvědomělý rozklad konzervativní sexuality a filmů pro dospělé (Antiporno); ničivý dopad sexuálního průmyslu na ženy (Dawn of the Felines); muži, kteří nerozumí ženám (Wet Woman in the Wind); stylizovaná akce a válka gangů (Tokyo Vampire Hotel). Do toho nesměle navazuje na tradičně západní chápání Japonska, které vystavuje své fetiše na odiv. Dostaneme prsa, skoro-incest, válku gangů, zvednutou sukni, jakuzu, školní romanci i chladnou a komplikovanou dívku. Na druhou stranu vedlejší linka - sbližování robustního šéfa gangu a citlivé potápěčky - by zasloužila vlastní film.

    • 26.2.2018  21:02

    Jackass: Volume 0.

    • 26.2.2018  19:17
    Miss Puff (2018)
    ***

    Režijní debut herečky Zhang Xinyi je adaptací stejnojmenné internetové série, kterou v letech 2011-2012 sledovalo až 280 milionů diváků (oficiální čísla videoslužby Youku). Film si udržuje stylistickou okázalost původního seriálu a zapojuje animované sekvence, absurdní vizuální gagy i nádhernou práci s kompozicí. V některých momentech dokonce připomene korejskou klasiku My Sassy Girl, v ní ale byly žánrové vsuvky motivovány hlavní hrdinkou. V Miss Puff jsou trochu nahodile rozmístěny napříč vyprávěním. V rovině tematické je ale bolestivě typický - je příběhem iracionální lásky, která se skládá z bizarních dobrodružství, chození za školu a tajné svatby. Tato fáze je však pomíjivá. Přerod chlapce v zodpovědného manžela je totiž podmíněn tím, že odhodí barevné oblečení, nasadí oblek a přijme stabilní práci ve velké korporaci. Film několikrát naznačuje, že nespoutaný přístup k životu je správný (hrdinové v zábavné sekvenci vysvobozují studenty ze zkostnatělého školského systému), ale v závěru je zadupán do země konzervatismem. Iracionální láska a barevné ponožky patří k mládí, dospělost si žádá black tie.

    • 15.2.2018  10:42

    Zatím nejupřímnější film, jaký jsem letos viděl. Jimmy Henderson má vše důležité - schopné choreografy a kaskadéry (hollywoodský Jean-Paul Ly, MMA zápasnice Tharoth Sam a "raidovský" Esa W. Sie), bojové umění L'bokator, sedmdesát komparzistů, čtyři chodby v provizorním vězení a radost z cizí bolesti. Pro zasazení Jailbreaku do širšího kontextu pokračujte sem.

    • 30.12.2017  17:24

    (Spoilery) Vyrostl jsem ve společnosti videokazet s epizodami IV, V a VI, jejichž dialogy jsem se učil zpaměti, později jsem navázal na epizody I, II a III v kinech, zatímco jsem hrál množství videoher. Od Jedi Outcast přes Empire at War po The Old Republic. K Poslednímu z Jediů přicházím, ať chci nebo ne, z pozice dlouholetého fanouška. Přesto necítím nejmenší potřebu původní trilogii iracionálně zakonzervovat. Vytvořit z ní nedotknutelný mýtus, ignorovat prequely, případně odhodit nejnovější film jako parazita, který svatou auru narušuje. Epizody I-III sice trpí tím, že je psal převážně Lucas sám, ale chytře pracují s množstvím odlišných žánrových tradic. J. J. Abrams zase trošku upjatě, ale obratně zasadil Star Wars do nové éry. Problémem bylo zúžení palety inspiračních zdrojů, z nichž čerpaly předchozí filmy. Jeho snímek nevychází tak důmyslně z množství rozličných filmových a literárních textů, ale referenčním bodem se stává právě původní trilogie. Zůstává v komfortní zóně nostalgické aktualizace. V roce 2016 už Gareth Edwards nekompromisně dekonstruoval mýtus rebelů ve skvělé parafrázi Tuctu špinavců, vlažně přijatém, ale fantastickém Rogue One. / Poslední z Jediů je pak nejpodvratnější epizodou. Na nejvyšší úrovni se vrací Luke Skywalker, protagonista tří kanonicky nejdůležitějších Star Wars filmů, který je esencí vývojového vzorce zrození hrdiny (viz. kniha Tisíc tváří hrdiny). Očekáváme-li ho v pozici mistra, zklame nás hned dvakrát. Luke byl hrdinou ve třech filmech, tentokrát musí přijmout novou roli. A cesta k ní není jednoduchá. Podvratný je i vztah mezi Renem a Rey. Dívka je vedena k temné straně Síly, chybí ji sebekontrola a cítí nenávist. Fantastický Driver naopak projevuje lítost a slabost, otevírá se možnost jeho návratu ke světlé straně. Vymění si role? Spojí se? Johnson vede divácká očekávání klikatou cestou, aby se hrdinové vrátili do svých výchozích pozic. Avšak daleko silnější, aniž by byli tíženi stínem minulosti. A Supreme Leader Snoke? Co s tajemnou postavou, která stála v centru fanouškovských teorií? Může to být Darth Plagueis? Johnson trhá na kusy nejmilejší činnost fanoušků, snahu o odhalení a pojmenování neznámého. Odpovědi na tyto otázky totiž nepřichází a Snoke je z vyprávění nekompromisně odstraněn. Reprezentuje totiž přežitý vztah mezi mistrem a učedníkem, který patří minulosti. / V závěru nepřichází ani souboj se světelnými meči. Není totiž důležité, aby Luke zemřel v souboji s Renem, klíčová je osvobozující a uvědomělá oběť, která vyšlape cestu nadějnější budoucnosti. Nikoliv boj, ale gesto. Postava Rose v závěru verbalizuje klíčový motiv přežití naděje, odklánějíce se od destrukce. / I stylisticky je film nádherně promyšlený, baví mě práce s červenou barvou, hlavně v akčních sekvencích. Jde o drobnosti jako shození jednoho ze Snokeových Redrobes do turbíny, kdy cáry kostýmu asociují kusy těla. Na solné planetě Crait je pak střihem vytvořena iluze krvavého řezu. Johnson také reflektuje základní zdroj inspirace pro původní trilogii, tvorbu Akiry Kurosawy. Dá vzpomenout na Ran, Snokeova komnata připomene Kagemušu a práce s flashbacky zase Rašomona. Film je plný nádherných celků a skvělá je i práce s tichem. Rozhovory Rey s Kylem jsou doprovázeny tlumením ruchů okolí a iluzí prostorové kontinuity. Laura Dern pak stojí v centru jednoho z nejdojemnějších a stylisticky nejodvážnějších momentů celé série. / Odpor vůči roztomilým Porgům a humoru neberu v potaz, jde o logicky udržovanou kontinuitu. Humor byl součástí série vždy, stejně tak naivně roztomilé mimozemské rasy - Max Rebo z Návratu Jediho, kapela Figrin D'an and the Modal Nodes z Nové naděje, ptáci Kiros ze seriálu Klonové války či rasa Ewoků z měsíce Endor. / Jde sice pouze o rychlý souhrn dojmů po několika nadšených projekcích, ale právě promyšlenou prací se stylistickými, narativními i motivickými tradicemi působí Poslední z Jediů jako osvobozující pokračování. Respektuje vše, co mu předchází, ale nenechává se tímto dědictvím svázat. Johnson obratně navazuje na Lucase, ale jeho film je subverzivnější, stylisticky odvážnější a zasazuje galaktickou ságu do nových, současnějších, kontextů. Poslední z Jediů je něčím, co Hvězdné války nutně potřebovaly. Filmem o generační výměně, naději a hlavně, promyšleným krokem kupředu.

    • 19.8.2017  11:20
    Kutil Adam (TV pořad) (2016)
    odpad!

    Skvělý pořad. Dokonale ho vystihuje moment, kdy kuchař smaží palačinky se šunkou. V trojobalu. Ve woku. (Edit. O týden později jsme zjistili, že existuje oboustranná lepicí páska. A teď se ty koberce už nepohnou!)

    • 10.8.2017  21:18
    Fishy Stones (1985)
    ****

    Béčkový nonsens heist na jihoafrický způsob. K Fishy Stones a Rich Girl více zde.

    • 19.7.2017  19:49

    Big Man Japan je vše, jen ne tradiční kaiju eiga nebo banální komedie. Spíše jde o sebeuvědomělou demytizaci hrdinství v žánru monster filmů. Jeho depresivní rozklad, nostalgický i skeptický. Důkladněji zde.

    • 8.7.2017  16:16

    V souvislosti s filmem bývají vyzdvihovány především herecké výkony, ty jsou sice pohlcující, ale Chlapi nepláčou dovedou udržet diváckou pozornost i jinak. Film je totiž velice obratně odvyprávěn. Drljevic citlivě odkrývá historii svých charakterů ve vzájemných konfrontacích, které jsou vedeny nějakým prostředníkem - terapeutem, recepčním, alkoholem. Každá scéna má svůj význam a odhalí divákům novou informaci. Každý krok, každý panák i  každá vteřina filmu. Vše je pečlivě vedeno jako terapeutické sezení, které neustále distribuuje ty správné stimuly, aby vzbudilo očekávané reakce. Film ani na vteřinu nezaváhá, dokonce ani v samotném závěru, který není radostným vyléčením nebo definitivním vyhořením, ale opatrným krokem k lepší budoucnosti.

    • 8.7.2017  16:15
    Juze (2017)
    ***

    Juze v průběhu vyprávění poměrně neobratně nabaluje různé narativní linky a motivy, aniž by s nimi jakkoliv zajímavě pracoval. Nenabízí nikterak zajímavý pohled do života mladého chlapce uvězněného v nepřátelském okolí, protože vypráví poměrně genericky a neobratně. Dokáže však zaujmout jinak. Naik zvládá pracovat s kamerou a inscenací v prostoru neuvěřitelně precizně. Velká část filmu je snímána v pohyblivém rámu, kamera se pohybuje (nejčastěji) horizontálně a neustále odkrývá nové objekty, kterým může divák věnovat pozornost. Naik ji staví do cesty překážky, takže není možné vidět vše hned, ale musíme si trpělivě počkat dokud nezmizí z rámu, aby odhalily zase něco nového. Někdy také inscenuje akci ve dvou plánech, které v jednom delším záběru postupně odkryje. Bohužel ani obratná práce s kamerou nevynahradí poměrně předvídatelný festivalový film o dospívání v nehostiném prostředí. Víc na blogu.