dennykr

dennykr

Dan Krátký

okres Brno
Student

homepage
Twitter: dan_kratky
Instagram: dan.kratkyy

50 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
    • 8.7.2017  15:51

    Viděli jste můj film? využívá poměrně jednoduchého triku - skrze domnělou návaznost pohledu vytváří iluzivní prostor kinosálu, který spojuje stovky fikčních postav. S diváky tak může hrát zábavnou hru, neustále překvapovat tím, která oblíbená postava se objeví jako další. Jenže zhruba v padesáté minutě přijde na řadu několik vteřin z úžasného  Sbohem Dragon Inn. Najednou je jasně viditelný ten obrovský rozdíl mezi hravou koláží Viděli jste můj film? a zamilovaným dopisem starému kinu Ming-liang Tsaie. Ten novější připomíná neklidnou montáž z Youtube, ten starší zase trpělivé a promyšlené vyznání lásky. Další poznámky k filmu ve festivalovém reportu

    • 8.7.2017  15:36
    Hora (2016)
    *

    Naderi sice umí vytvořit nádherné celky, ale to je tak všechno. Dokonale chápe, jak natočit schematický film o lidech, kteří trpí. Hodně špíny, slin, delší záběry, časté opakování ubíjející práce a spousta neštěstí. I ve svých devadesáti minutách se film zdál nekonečně dlouhý. Snímání obrovské hory sice dalo vzpomenout na čínský dokument Behemoth, ale tam veškerá podobnost s touto filmovou bestií končí. Naderi totiž necítí sebemenší ambici vystoupit z toho, co se čeká od festivalového filmu o utrpení. Čtyřicet minut mlácení kladivem nepřipomene klasiky slow-cinema, ale spíše hodně úmornou reklamu na bauMax. Velká bolest.

    • 8.7.2017  15:31
    Plavčík (2016)
    ***

    Jak píše festivalový katalog, Plavčík je geometricky přesný film, promyšlený do nejmenšího detailu. Jenže v průběhu projekce selhává právě v tom, jak vykonstruovaně působí. Směřuje k plánovanému vyvrcholení bez sebemenšího zaváhání. V první hodině je sice radost sledovat, jak parametricky Watanabe pracuje, to se ale změní ve chvíli, kdy začne některé motivy stupňovat. Film kompletně převrátí výrazové prostředky a začne být doslovný. Precizně komponované záběry začnou být narušovány, rutina je rozbita. Dosud šeptající film začne na diváka křičet, tiché náznaky se mění ve velká gesta. Víc na blogu.

    • 29.6.2017  22:41

    Tony Liu se objevil ve filmech všech možných žánrů. Po boku hvězd jako byli Bruce Lee, Derek Yee či Lo Lieh. Ale zatímco hrál ve zhruba devíti desítkách filmů, režíroval pouze dva. Jeho krátká režisérská kariéra je tak ve stínu té herecké. Což je pochopitelné, ale zároveň trochu nešťastné, jeho debut totiž ukazuje, že jde o poměrně zručného tvůrce. Dragon Killer však není unikátním problesknutím vrozeného (a nevysvětlitelného) talentu, ale souhrou mnoha odlišných vlivů – od dvaceti pěti let zkušeností v oboru, po tým zkušených tvůrců, kterými se obklopil.. Delší text zde.

    • 15.6.2017  17:33

    Sledovat nového Ritchieho už není vzrušující, ale ubíjející. Neustálým opakováním nudných montáží se snaží ozvláštnit zkušenost s fantasy vyprávěním, prosté a monumentální akční sekvence se pak snaží žánr maximálně vytěžit. Ritchie selhává, protože tyto dvě roviny neumí syntetizovat. Do toho přidává dramatické prostřihy na vrány, mrtvou krajinu a zpomalené štěkající psy, aby divák pochopil, že Excalibur je opravdu něco výjimečného. Škoda, že Legenda o meči není. Je to série naprosto bizarních tvůrčích rozhodnutí. Velké kýčovité fantasy se prostě nelze vysmívat a zároveň poklonkovat. O pár řádků víc tady.

    • 3.6.2017  23:02

    Hrdinové létají po střechách, bojují hlavou – doslova, nebo prostě útočí svým copem. Avšak jedna z kladných postav, tajemný cizinec, na rozdíl od svých soupeřů, za celý film nepoužije zbraň. Proto bývá Highway označován za jeden z prvních (barevných) kung fu filmů, což je trochu problematické, protože má rozhodně blíž k wuxia pian. Stačí ho postavit vedle o pár měsíců mladší legendy The Chinese Boxer, který na tradici kung fu filmů navazuje daleko důkladněji. / Ani Boxer však není prvním kung fu filmem, jak se občas tvrdí, ale spíše prvním „moderním“, který navazuje na cyklus The Story of Wong Fei Hung. / From the Highway pak odpovídá wuxia žánru i střihem. Akční sekvence totiž málokdy nechají herce dokončit nějaký pohyb v jednom záběru. Většinou se na odiv nevystavují akrobatické kousky ani promyšlená choreografie. Rytmus udává rapidní střih, neustálá kombinace detailů na tváře bojovníků, reakcí přihlížejících a celků, které zpřesňují prostorové vztahy. Zajímavý je i způsob, jakým kamera neúnavně oživuje konverzace. Objíždí hrdiny, často v opačném směru, než se pohybují a najíždí na detaily jejich tváří. Vytváří tak dojem neustálého pohybu ve dvou rovinách, neustálé akce. // Za pozornost stojí i práce s vyprávěním. Film je trochu neobratně rozdělen na dvě části, příběh rámuje snaha skupiny banditů dobýt vesnici, jejich útok je v úvodu odražen a v závěru se situace opakuje. Většinu filmu pak vyplňuje snaha několika banditů vesnici infiltrovat, ta je zmařena tajemným cizincem, který jejich přestrojení odhalí. From the Highway tak rámují velkolepé akční sekvence útoku na vesnici, uprostřed se pak rozehrávají jednotlivé konfrontace cizince a banditů. Důraz na velkolepé sekvence dává smysl, protože byl film daleko dražší než většina ostatních hongkongských filmů. Menší souboje pak dovolují exploatovat tradičnější žánrové atrakce. // Studio Cathay se snažilo odlišit své filmy od produkce Shaw Brothers a minimálně s From the Highway se to povedlo dokonale.

    • 30.5.2017  23:22

    Z recenzí i komentářů je patrná silná glorifikace prvního dílu a dojem, že Meč osudu na jeho pověsti pouze parazituje. Takové srovnání stojí na poněkud chybném předpokladu, není totiž nutné, aby všechny díly (jakékoliv) série fungovaly stejným způsobem. Pro dvojku je srovnání se „skvostným originálem“ nejen zbytečně konzervativní, ale i likvidační. Takto nevyrovnaný souboj totiž nemůže vyhrát. Stačí vedle sebe postavit jména Ang Lee (režisér prvního filmu) a Woo-ping Yuen (choreograf prvního, režisér druhého). Oba jsou zástupci naprosto odlišných tradic. Na straně jedné (první díl) jsou bojové scény v pozadí a (primárně) pomáhají formovat tematickou rovinu filmu. Lee se také snaží rozkládat způsob, jakým je wuxia akce tradičně vytvářena (jejich extrémním zpomalením, zaměřením se na ženské hrdinky). Na straně druhé pak máme tvůrce, pro kterého jsou bojové sekvence centrálním bodem filmového systému. Od svého debutu se je snaží posouvat dál, jak choreograficky, tak režijně. Nepřistupuje k žánru zvenku, rozkladem tradic (jako Lee), ale posouvá ho kupředu zevnitř, skrze jejich aktualizaci a naplňování (k nejvýraznější reflexi žánrových schémat se dostal ve Zrození legendy). Takže ono negativní přijetí je spíše spojeno s přechodem od „vysokého“ k „nízkému“, konkrétněji tedy od uměleckého filmu -> k filmu žánrovému. // Samotný Sword of Destiny je pak skvělý film, ve kterém nejsou charaktery definovány psychologií, ale bojovou specializací. Yuen dovedně variuje akční scény (jiná prostředí, počty nepřítel, specializace), precizně jimi rytmizuje vyprávění a vede diváckou pozornost tam, kam potřebuje. Vynikající žánrovka.

    • 24.5.2017  23:54
    Roztomilé hříšnice (TV film) (1983)
    ****

    Roztomilé hříšnice na první pohled působí jako kriminálka, avšak v průběhu vyprávění z této žánrové škatulky vypadávají. V úvodu se sice stane zločin, ale (nedůsledné a poměrně nezajímavé) vyšetřování tvoří jen jakési pozadí pro příběh, který se odehrává uvnitř. Je to příběh dvou dívek, které dojdou určitého prozření, jež jim dovolí stát se pevnou součástí kolektivu a přijmout přidělené společenské role. Samy se snaží vydělat peníze vydíráním, ale ve chvíli, kdy jsou konfrontovány s podobným zločinem (krádež) a vystaveny násilí, jejich hodnoty se “dají do pořádku”. Začnou zodpovědně pracovat, scházet se s pracujícími muži a “plnit plán”. Jejich snaha vzepřít se zavedenému řádu (vystoupit z rolí dobových žen) je potrestána (jsou napadeny zlodějem) a následně eliminována (znovu se zařadí do společnosti ve „správných“ rolích).

    • 1.5.2017  21:58

    Pár vět o tom, proč třetí díl prostě nemohl fungovat.

    • 25.3.2017  11:56
    Džúnen (2015)
    *****

    Filmy explicitně reflektující napjatý vztah mezi Hongkongem a Čínou nejsou moc časté. A nelze se tomu divit. To však dělá Ten Years ještě trochu důležitějším filmem. Největší sílu tohoto kontroverzního snímku vidím především ve způsobu, jakým vykresluje budoucnost. Dvacátá léta jednadvacátého století nejsou absurdní dystopickou vizí, která slouží jako analogie k současnému stavu. Naopak, jednotlivé příběhy jsou se současností svázány (celý film je silně spojen s „Deštníkovým hnutím“) a jemně načrtávají, jak by se vše mohlo vyvíjet. O to jsou některé povídky silnější. Nikde nemusí vlát fašistické vlajky a pochodovat pluky vojáků, stačí příběh lokálního taxikáře mluvícího kantonsky. Ten je utlačován represivním aparátem pouze v pozadí (až v závěru přijde nařízení, které limituje jeho práci), ale dominantní je jeho zaměstnání (nerozumí zákazníkům, všichni mluví čínsky) a rodina (syn musí být vychováván v čínštině, aby zapadl). Nebo příběh prodavače, který nemůže prodávat hongkongská vajíčka pod označením „lokální“. Tlumená je i práce stylu, taxikář je jemně izolován prostředím, povídka Self-immolator zase vytváří falešný dokument, kterým do vyprávění zvládá zapojit spousty „mluvících hlav“ reprezentujících odlišné skupiny a zájmy. Zároveň vystaví podvratný příběh, v němž závěrečné odhalení (které opouští dokumentaristické postupy úplně) silně rezonuje. Ten Years není filmem, z něhož je nutné významy složitě interpretovat, ale otevřeným politickým prohlášením. Obavou z hořké budoucnosti.

    • 24.3.2017  19:27

    Zvrhle zábavná snaha vytvořit novou blockbusterovou značku, která parazituje snad na všem populárním. Delší text zde.

    • 16.3.2017  18:14
    Red Force 3 (1988)
    ****

    Zábavná žánrovka, která se (mimo skvělé akční sekvence) snaží zábavně načrtávat náznaky osobních linií a podvracet očekávání spojená s jejich vývojem.

    • 11.2.2017  11:43

    The Dragon Lives Again vytváří jeden z nejvíce exploatačních fikčních světů, jaké jsem měl možnost vidět. Parazituje na tak široké popkulturní základně, že se jen těžko hledá přirovnání. Zdejší svět je zabydlen hrdiny z filmů a knih a absolutně nedbá na jakýkoliv systematický vývoj kauzálních vztahů. Pepek Námořník jásá, když pozná Bruce Lee a Zatoichi na něj bezdůvodně zaútočí. Na pomoc mu přichází Dracula s armádou kostlivců. Požitek pak přichází s prozkoumáváním tohoto značně bizarního fikčního světa, ve kterém se neustále objevují nové popkulturní odkazy a postavy (z nějakého důvodu například hrdinka francouzského soft-porna Emmanuelle). Zajímavá je i definitivní mytizace postavy Bruce Lee, ten je jako „reálná“ osobnost zasazen do kontextu fiktivních hrdinů, stává se tak součástí popkultury v takové šíři jako značky Jamese Bonda nebo Zatoichiho, jež často přesahují jednu hereckou osobnost. Ještě bizarnější je, že Siu-Lung Leung ani trochu jako Bruce Lee nevypadá (to je vysvětleno tím, že když někdo zemře, tak se prostě změní) a ani nedosahuje jeho fyzických schopností. Je to Bruce Lee protože ho tak ostatní postavy oslovují a občas při boji vydá zvuk, který je pro hongkongskou legendu typický. K exploataci osobnosti Bruce Lee tak není vůbec potřeba konstruovat přesnou reprodukci jeho hvězdného obrazu. Podobně jsou upraveny popkulturní ikony, třeba Kmotr a Blondie jsou Asiaty, kteří ovládají kung fu. Dragon Lives Again představuje dokonale umělý (a uvědomělý) konstrukt, který nedbá žánrových konvencí nebo snahy vytvářet funkční narativ. Prostě tvoří brakový a přesycený fikční svět a ten nechá diváka devadesát minut prozkoumávat. // Na mou výchozí otázku (tedy jakým způsobem bruceploitation filmy exploatují obraz Bruce Lee) Dragon Lives Again odpovědět nemohl, protože jde o film dalece odtržený od normy.

    • 9.2.2017  16:09
    San Andreas (2015)
    ***

    San Andreas selhává ve své narativní nerozhodnosti, první třetina totiž diváka připravuje na úplně jiný film, následujících osmdesát minut je pak nutně zklamáním. Prvních čtyřicet minut slouží k vytvoření několika narativních linií a představení sítě vztahů, čímž budí dojem, že bude pracovat podobně, jako například Skleněné peklo nebo Den nezávislosti. Tedy katastrofické filmy s širokou (a důsledně motivovanou) sítí provázaných vztahů a narativních linií, které se vzájemné rytmizují, stupňují napětí či komplikovaně předávají důležité informace. Oba zmíněné filmy jsou fenomenální narativní systémy, San Andreas však (znatelně menší) síť vztahů nevyužije a začne ji hned po úvodních čtyřiceti minutách redukovat. Zůstávají jen monofunkční (krátkodobé) náznaky a dvě (vzájemně se prakticky ignorující) narativní linky, z nichž jedna vlastně nikam nesměřuje a její funkce jsou značně banální. Konkrétněji zde.

    • 18.1.2017  19:29

    Assassin's Creed je tak trochu krásnou zradou. Hravě „prázdný“ film. Skvělým příkladem jsou tři scény v Animu. Tyto očekávané sekvence začínají tak, jak by si mnoho fanoušků přálo, tedy krásnými velkými celky, výraznou hudbou a množstvím akce. Jenže jakmile se ke slovu dostane Aguilar, jsou akční scény z minulosti narušovány, nejdříve (a) přílišným důrazem na polodetail, čímž se komplikují prostorové vztahy, (b) zvyšující se frekvencí prostřihů do současnosti, do třetice pak (c) až (ne)příjemnou nekomunikativností vyprávění. Ani jeden ze zmíněných aspektů nepovažuji za „tvůrčí selhání“ jako spíše záměrnou snahu dezorientovat diváka. Což podporuje výrazná stylizace, důraz na kombinaci velkých celků a pohyblivého rámování (paradoxně pro ustavení majestátních prostorů mimo akční scény), volba španělského jazyka pro historické dialogy i jistá odtažitost a neproniknutelnost postav a prostředí. Jako by Kurzel lehce deformoval klasické vyprávění tím uměleckým. Skvělé jsou také momenty, kdy film divákům nedovoluje prozkoumat (potenciálně) bohatý a široký fikční svět, nikterak důsledně nerozvádí historii konfliktu obou stran, a dokonce hlavní postavy nijak výrazně nepsychologizuje. Assassin's Creed je vlastně zábavná ukázka toho, jak moc příjemné může být sledování až lehce nepříjemného filmu. Trailery i marketingová kampaň slibovaly akční nálož, která se hrdě postaví vedle vynikajících videoherních blockbusterů, ne podvratnou jednohubku, která diváka trochu potrápí. // Další důkaz toho, že videoherní adaptace jsou extrémně podhodnocené.

    • 26.8.2016  23:17

    Mo lei tau par excellence. Forbidden City Cop je dokonalou ukázkou hongkongského nonsens humoru, který stojí na absurdních situacích, jazykových hrátkách a výrazných kontrastech. Zároveň je filmem "typickým" na několika úrovních. (a) Přebírá konvence hollywoodského filmu (milostná/pracovní linka, uzavřenost, mimo závěr filmu neomezená narace), (b) hongkongského filmu (epizodická struktura, rychle sestříhané akční scény, výrazné úhly kamery, nájezdy, násilí i kung fu příběh) a (c) filmů se Stephenem Chowem. Velmi zábavně pak pracuje na transtextuální úrovni, Chow znovu (po From Beijing with Love) paroduje filmy s Jamesem Bondem (úvodní titulky, jméno hlavního hrdiny Ling Ling Fat v kantonštině znamená "008"), wuxia filmy a obrací se i ke kultu Chinese Odyssey. Sebeuvědomělost a tendence odkazovat k dalším filmům jsou vlastnosti pro hongkongské filmy typické (a pro ty se Stephenem Chowem extrémně), Forbidden City Cop je ale jedním z těch nejzábavnějších.

    • 9.8.2016  23:42

    Důsledná antiteze západních sportovních filmů. Filmu sice nechybí tréninkové montáže a dlouhé zápasy, avšak samotný hrdina je už od začátku konfrontován s důsledky boxování (nemocný bývalý šampion v baru). Zatímco první půlka je cestou mladíka stoupajícího na vrchol (Rocky a Rocky II), druhá je o zlomeném a nemocném muži, který potřebuje novou šanci (Rocky Balboa, Creed). Jenže na rozdíl od západních kolegů, zde obě poloviny končí tragicky. Jak říká hrdinův trenér, americký šampion se má dobře, ale cesta hongkongských boxerů nikam nevede. Proto má Rocky Balboa slávu a mnoho pokračování, ale boxery ze Somebody Up There Likes Me čeká pouze alkohol, nemoc či smrt. Zůstávají prakticky zapomenutí, stejně jako jejich film.

    • 3.8.2016  18:24

    Human Lanterns nejspíše zklamou fanoušky hororů a částečně i fanoušky kung fu filmů. Dělají to však záměrně, konfrontací tradiční (kung fu) žánrové kostry s exploatací. Po úvodních titulcích ustupuje hororový žánr do pozadí a větší důraz je kladen na exploatační prvky. Zároveň může film fungovat jako modelový příklad (spolu s například Butterfly Murders) plynulého spojení dvou různých žánrů, ke kterému v hongkongském filmu docházelo velmi často. Na Human Lanterns lze také demonstrovat další tradice hongkongského filmu, především expresivní způsob osvětlení, které na sebe výrazně upozorňuje a podtrhává důležité momenty filmu. Víc tady.

    • 27.7.2016  18:06
    Ruo sha (1994)
    *****

    Kultovní film, který z řady běžných (a průměrných) CATIII snímků v mnoha ohledech vybočuje. Především způsobem, jakým pracuje s barvami a osvětlením, s napětím (chytře v každé třetině mění způsob práce s informacemi i stylistickými prostředky a buduje tak napětí různými způsoby) i snahou vyhnout se rychle sestříhaným násilným scénám, čímž vytváří pocit, že divák vidí víc, než by vlastně chtěl. Detailněji (a se screeny) pak tady.

    • 26.7.2016  15:26

    Odvážný pokus o načrtnutí filipínské národní identity. Diaz chytře pracuje s rytmem, kdy delší statické záběry a chronologické vyprávění vytváří normu, od níž se v důležitých momentech film odklání. Každou hodinu projekce završuje dialogem o kultuře, politice a dalších „velkých“ tématech. Občas sice spadne k banálnějším výpovědím, ale i přesto je Ukolébavka skvělým filmem i zážitkem. Víc tady.

    • 26.7.2016  15:04
    Homo sapiens (2016)
    *****

    Zajímavý pohled na plynutí času, částečně může fungovat i jako opozice k některým filmům Jamese Benninga. O tom pár slov tady.

    • 13.7.2016  01:04
    Urutoraman Ēsu (TV seriál) (1972)
    ***

    Return of Ultraman byl návratem Ultramana i s veškerými jeho negativy. Ultraman Ace pak na jednu stranu osvěžuje už trochu zašlý koncept, ale zároveň sérii posouvá v mnoha ohledech zpátky. Trochu víc si dává záležet na týmu lidských hrdinů, z nichž má každý nějakou specializaci. Vedlejší postavy se dokonce (hned ve druhé epizodě) ptají po identitě superhrdiny. Zároveň je Ace prvním Ultramanem, který propůjčí svou sílu dvěma lidem zároveň (jedním z nich je dokonce žena). Ačkoliv by se mohlo zdát, že spojení muže a ženy mohlo konzervativnímu japonskému publiku vyhovovat, opak byl pravdou. Seriál tento model v polovině opustil i kvůli klesající sledovanosti (epizoda Farewell Yuko, Sister of the Moon) a zůstal pouze muž. // Zlepšila se práce s perspektivou a souboje jsou občas snímány i z pohledu lidí. Dosud se také v seriálech objevovalo málo informací, které by spojovaly více dílů dohromady (kromě přítomnosti hlavních postav), epizody se odehrávaly ve stejném fikčním světě, ale minimálně na sebe navazovaly či odkazovaly. V Ultraman Ace se ale objevuje záporák Yapool, který všechna monstra na Zemi posílá a snaží se planetu zničit. Poprvé v historii tak Ultra série nabízí záporáka, který se objevuje pravidelně a jehož motivy jsou postupně odhalovány. Klacky pod nohy však seriálu hází japonský humor (který podobně zatočil s King Kong vs. Godzilla) a ořezávání mytologie, vysvětlování i snahy o budování komplexnějšího narativu. Ace se více soustředí na samotný boj, budování zápletky se mu prakticky vždy podřizuje. Má tedy blíž k původnímu Ultramanovi, než k odvázanějšímu Ultraseven. Upřednostnění boje a „hostování“ dalších Ultra strážců (objeví se Zoffy, Sedmička i původní Ultraman) lze chápat jako snahu vyrovnat se konkurenci, kterou ve své době přestavoval začínající Kamen Rider, seriál, který si vybudoval podobně legendární status jako Ultra série. Ten svou rychle rostoucí popularitou „nutil“ omezit vyprávění, zjednodušit motivace záporáků a přepnout do akčnějšího módu. // Ace má také daleko blíže k „bohu“, protože je silnější než předchozí strážci a nepotřebuje tak výrazně pomoc lidských hrdinů. Znovu se objevuje ukřižování (tentokrát čtyř Ultras) a i první kaiju ihned ničí kostel. Monstra také přicházejí z jiné dimenze, která připomíná peklo a Yapool Ďábla. Poprvé jsou tak náboženské odkazy explicitní.

    • 6.9.2015  00:47
    Urutora sebun (TV seriál) (1967)
    *****

    Ultraseven zdatně kříží "Ultramana" s "Ultra Q". Ultraman se jen svezl na kaiju boomu, který Japonsko zasáhl a sám využíval ta nejprovařenější žánrová schémata. Od staršího Ultra Q se odklonil monotónností zápletek, ale i jistou stylistickou umírněností a jednotvárností či absencí snahy o budování brakové mytologie. Ultraseven je v tomto ohledu daleko zábavnější. Seriál se naučil dávkovat informace (čas od času něco zatají nebo diváka klame), každý díl nutně nesměřuje k souboji strážce s monstrem, vrací se moralizující voice-over a hlavně se začala rozšiřovat mytologie. Nepřátelé se od sebe liší nejen vzhledem, ale i původem a motivacemi. Znovu se objevují díly, ve kterých nejsou monstra to nejdůležitější (několikrát není ani souboj vyvrcholením epizody) a konflikty nevznikají banálně (kaiju chtějí ničit/kolonizovat), ale i na základě nedorozumění či řešení krajních situací. Hlavní hrdina Dan Moroboshi je dokonce vystaven několika morálním dilematům (což bylo v Ultramanovi nemyslitelné). Nelze si nevšimnout jasných podobností se Supermanem. Moroboshi je lidské alter-ego (mimozemského) Ultraseven, které má nadlidskou sílu, rentgenové vidění, nabíjí ho slunce a musí své schopnosti skrývat před ostatními. Ti se ovšem prakticky nikdy nepozastaví nad tím, proč hrdina mizí na závěr každé epizody. Jen na rozdíl od Clarka, seriál neklade důraz na konflikt mezi běžnou a „božskou“ stránkou postavy. A ačkoliv je v jedné epizodě „ukřižován“ (The Seven Assassination Plan), jde pouze o symbolické gesto, Sedmička totiž není spasitelem ani bohem, je parťákem a sedmým členem lidského týmu Ultra Garrison. // Ultraseven je japonskou inkarnací „klasického“ superhrdinského mýtu, která zároveň obrací tradiční pravidla kaiju eiga.

    • 23.8.2015  23:45
    Urutora Q (TV seriál) (1965)
    *****

    Ultra Q je prvním zářezem Ultramanského vesmíru a po prakticky ztraceném "Marine Kong" také jedním z prvních a nejdůležitějších kaiju seriálů. Ačkoliv Godzilla ve stejném roce ("Godzilla Vs. Monster Zero") dramaturgickou strukturu povoloval a dával prostor samotným soubojům, Ultra Q se inspirovalo hlavně u amerických mysteriózních seriálů. Podle podobného vzorce je v každém díle představeno monstrum (či tajemný úkaz), následně je doplněna mytologie, postupně se přichází na způsob, jak se s problémem vypořádat a na konci doplní voice-over nějaké morální ponaučení. Ke kaiju duelování dochází minimálně. Prim hrají lidké postavy, které (narozdíl od Godzilly) nejsou pasivní a aktivně monstrum vyhledávají, snaží se jeho existenci potvrdit a následně odhalit slabinu. Tedy zatímco Godzilla je nepodchytitelný pro svou ničivou sílu, monstra v Ultra Q jsou konfrotována s racionalitou lidských hrdinů, kteří často utíkají a schovávají se, ale ve výsledku dokáží svou intelektuální převahu a díky ní zvítězí. Neporáží tak nezkrotnou sílu nezkrotnou silou ("Godzilla"), ale uvažováním. Seriál je ovšem plný nápadů, objevují se epizody bez „záporného“ monstra, které se zaměřují hlavně na dětské hrdiny (až surrealistický Grow up! Little Turtle), úplně bez monster (Open Up!) čí díly kde jsou monstry normální lidé (The 1/8 Project). Vůči uniformním showáckým kaiju eiga se Ultra Q vymezuje daleko větší tvůrčí odvahou a nápaditým stylem (různé deformace obrazu, kamerové nájezdy, extrémní podhledy, ..). Vůbec celková různorodost prostředí a konfliktů je v žánru osvěžující. Samozřejmě studio Toho rádo recyklovalo a tak jsou v seriálu využívány i kostýmy z jiných filmů. Hned prvním záporákem je Gomess (upravený Godzilla), ve druhém dílu Goro (King Kong) dále pak "Mystic Dragon" (Manda) nebo Pagos (Baragon). Ačkoliv se zde samotný Ultraman neobjevil, je Ultra Q považován za otce většiny následujích kaiju seriálů. I když vlastně není o monstrech.

    • 22.6.2015  23:54

    Je zajímavé sledovat, jak špinavý pocit zanechává August Underground na divácích a následkem toho dostává nízká (či neutrální a distancovaná tříhvězdičková) hodnocení. Jako by vyšší počet hvězdiček znamenal souhlasné pokynutí a morálka bránila takový film "schválit". Je to "nechutné" a "zbytečné". Na těchto "bezduchých násilnostech" je ale něco poměrně zajímavého. Celé subžánry slasher či torture filmů (samozřejmě i jiných) jako například Saw, Laid to Rest, Tortured (atd.), jsou populární, diváci chtějí násilí víc a chtějí ho originálnější. To jsou filmy, jejichž hodnocení často stojí a padá s tím, jak jsou mordy zábavné a krvavé. Násilí je tedy neškodná hra, pobaví. Toto morální dilema ale AU nahlodá tím, že násilí zobrazí způsobem, jaký je divákům protivný a odpudivý. Oblíbené filmy totiž často dodržují některé z následujících podmínek. Násilí je stylisticky vyleštěné (přehledné), distancované (divák se tak necítí být součástí mučení) a kontextualizované, tedy s hrdinou, kterému je ubližováno z nějakého důvodu. Ten se snaží přežít a film tak nabízí minimáně jednu postavu se kterou je možné se identifikovat. Zde je navíc výhodou, že často není brán ohled na politickou, rasovou nebo třídní příslušnost postavy (a když ano, je za ní postava trestána) a vše je redukováno jen na snahu přežít. Pravidelně jsou také mrzačena „hezká těla“. Fred Vogel se všem pomyslným podmínkám vyhýbá a bere tak divákům cokoliv, čeho by se mohli držet. Násilí je špinavé, nehezké a často nechutně spojené se sexem (nekrofilie, použití výkalů, mrzačení, ..). Divák je ve středu dění, protože vše vidí z pohledu kamery, kterou mučitelé drží (zároveň tak stojí na jejich straně) a film není přehledný. Hrdinové neexistují, ostatní postavy jsou zjednodušeny na maso, které je zneužito a znetvořeno. A nakonec, násilí je bez kontextu. Protagonisté pro své konání nemají žádný racionální důvod, nevraždí pro pomstu, ale pro zábavu a film tak není propojený koherentní narativní linkou, jen řadí násilné scény za sebe bez jakéhokoliv spojení. Maximálně jsou scény mučení prokládány normálními výlety a dalšími činnostmi, které jsou pro trávení volného času typické. Vraždy a znásilnění pro ně tedy představují běžné činnosti. Když je násilí "bezdůvodné" (a tím působí bezúčelně, prvoplánově), film pro mnoho diváků ztratí smysl. Je ošklivý, nechutný, špatně natočený a vraždí se v něm "jen tak". Z tohoto důvodu je pro mě August Underground zajímavý, protože podkopává divákům nohy. Zákeřně je vpustí do fikčního světa, ve kterém nejsou vítáni. Nepatří tam, nemají tam co dělat a nerozumí mu, protože snuff je natáčený jen pro uspokojení jeho autorů. Divák neví, jak ho uchopit, co si o něm myslet a nemá nejmenší šanci si ho užít. A právě z těchto důvodů se vyhýbám neutrálním třem hvězdám a dávám hvězdy čtyři. Velký vztyčený prostředník divákům a většině hororové produkce.

    • 29.5.2015  23:30

    Fury Road je fenomenálním vyústěním série, sedí na na vrcholu s jasně rozpoznatelnými kořeny v původní trilogii. Jen z původních kořenů vyrostl naprosto samostatný film a bylo by chybou ho označovat za čistou exploataci, která přerostla v „absolutně nekonvenční“ blockbuster. Ono totiž není ani správné označovat Millera za tvůrce ozploitation filmů. Nebyl totiž autorem, který by zcela naplňoval pravidla této australské filmové vlny. Ani dobové komedie (Barry McKenzie, Alvin Purple), akční braky (BMX Bandits, Turkey Shoot) nebo horory (Long Weekend, Patrick) si nekladly za hlavní úkol vybudovat stabilní svět, ale spíš „vykořisťovaly“ svůj (často poměrně bizarní) námět. Do toho může spadat jen první Mad Max, klasická revenge carsploitation. Druhý díl už ona pravidla nedodržuje. Miller buduje stylizovaný fikční svět se svou historií a vytváří tak postapokalyptickou šablonu na desetiletí dopředu. A daleko blíže než typickému australskému braku má Road Warrior k westernu. Hrdinou je mlčenlivý solitér, který putuje krajinou ve svém dopravním prostředku (na koni) za odměnou, následně pomáhá ostatním od nájezdníků (banditů) a poté zase sám odchází. Třetí díl se následně přiblížil komerčním blockbusterům, aby od nich mohla Zběsilá cesta zase lehce odstoupit. A zde, ačkoliv se tvrdí, že čtyřka narušuje pravidla letních trháků, neděje se tak způsobem výprávění, který zůstává poměrně konvenční. Podobně jako loňský Godzilla, Max nejvíce využívá diváckých očekávání, která v několika momentech oklame. Zde, podle mě, leží ono odklonění se od šablony blockbusteru. A proč je kontext série důležitý? Protože všechno zmíněné tvoří kořeny jasně rozpoznatelné v Millerově letošním opus magnum. Vychází ze základů exploatace (na první pohled laciný brakový námět, hodně akce), navazuje na tradici ustanovenou Road Warriorem a je tedy částečně i jakýmsi post-westernem a do třetice vstřebal i přístupnost Dómu hromu a vše transformoval v naprosto fenomenální a mnohavrstvé autorské dílo. Tedy ve film stylisticky hravý (svým dokonale organizovaným chaosem a výtečnými ustanovujícími celky před akčními scénami), významově bohatý (vývoj společnosti, kritika patriarchátu, postavení žen a důležitost „kapalin“ jako nafta, mateřské mléko, voda a krev), zábavný v rozplétání jeho kořenů a ve sdělování informací (zdařile se větinu času vyhýbá klasickému vysvětlování) i ve hře s diváckým očekáváním (na úrovni marketingu i ve filmu samotném). // Jo a určitě nejde o film, který by kdovíjak bořil konvence či byl feministický.

    • 9.3.2015  23:42

    Fascinující na Untold Story je, že humor neslouží k pobavení diváků, ale k vyjádření neschopnosti policie. Lee a Yau záměrně nemíchají žánry a nesnaží se vytvořit „hororovou komedii“. Ve druhé polovině totiž humor absentuje. Násilné činy vyslýchaného podněcují násilné činy ostatních postav (spoluvězni, policie, zdravotní sestra), avšak film rezignuje na démonizování záporáka a otáčí klasická schémata. (a) Policie je nejdříve k smíchu a (b) ve druhé polovině se Wongova postava ocitá v roli oběti. Finálních patnáct minut už morální konvence překračuje úplně, vraždí se bez ohledu na pohlaví i věk. Zlo zde záměrně není racionalizováno, Wong jedná impulzivně, zabíjí bez předem připraveného plánu, nic nepromýšlí (narozdíl od ostatních, kteří na něho útočí z určitého důvodu). Humor ani násilí nejsou v Untold Story bezúčelně, jsou prvky stojícími v opozici. Zatímco všechny důležité („kladné“) postavy se sníží k nějaké formě násilí a ve druhé polovině filmu opustí své škatulky karikatur, Wong (ačkoliv zažertuje) svou pozici neopustí. Stále zůstává iracionálním zlem.

    • 18.1.2015  17:18

    Jestliže v klasických filmech o bojových uměních plní souboje funkci atrakcí, stojí ve středu a následně se obalují příběhem, Throw Down funguje přesně obráceně. Johnnie To je žánrový tvůrce, který si žánry ohýbá a přizpůsobuje, tentokrát sledujeme rekonstrukci martial art filmů. Fanoušci těchto filmů budou ale zklamáni, protože judo se zde neobjevuje jako dominanta (které je vše ostatní podřízeno a vše k ní nutně směřuje), ale jako přirozená součást celku, jejíž význam je symboličtější. (a) Občas je souboj „zmenšen“ rámováním, kamera ho například snímá z dálky a/nebo rozšiřuje o další děje. (b) Judo není nijak estetické, proto film nelze (uspokojivě) sledovat jako klasickou „mlátičku“, kde je akce kinetická a vtahující sama o sobě. (c) To sice využívá rámec filmů o bojových uměních (dojo, techniky, trénink, mistr, cizinec ve městě, výzvy), ale zasazuje do něj širší vyprávění (tři protagonisté), vynechává záporáka a pracuje se stylem, jaký je pro něj typický. Znovu s hrdinou, který je v nevýhodě, vytváří To jeden ze svých nejcitlivějších a nejlepších filmů.

    • 16.12.2014  23:35

    Bay je zajímavý primárně pro způsob, jakým fetišizuje techniku. Není fascinován ženskými těly (což bývá často vyčítáno "sexistickým" blockbusterům), ale objekty zájmu jsou zbraně, dopravní prostředky, digitální efekty či technologie. Age of Extinction je v tomto směru nejvíce technosexuálním filmem jeho kariéry. Postavy nejsou postavy, ale jen obrysy, zjednodušené na několik základních vlastností s jasně definovanými (jednoduchými) vztahy a motivacemi. Pozornost je přesunuta od lidí k Transformerům. Stejně jako jsou lidské dějiny přepisovány (dinosauři zemřeli kvůli robotům), jsou přepisována i pravidla blockbusterů, kdy "charaktery" ustupují do pozadí a ani mezi narativními informacemi nejsou nikterak důsledně vytvářeny souvislosti (postavy a předměty se prostě zjevují). To vše kvůli atrakcím, které často přicházejí bez zjevného důvodu. Vracíme se na počátek kinematografie a Bay naraci nepotřebuje. A proto je škoda, že současný "modelový" divák ano. Kdyby se Bay oprostil od vyprávění příběhů (což by ho stálo peníze/diváky, chápu tedy, proč si to nemůže dovolit) a přiblížil se tvorbě dua Neveldine/Taylor (Crank), vše by dostal na úplně novou úroveň. Bay je autorem, kterého narace zdržuje, brzdí. Příběhová linka a vztahy mezi lidskými protagonisty jsou na film násilně naroubovány a překáží. // Nesimplifikuju ale ten film tím, že si nevšímám paradoxů a stereotypů, které naplňuje a používá? Nechci se ponořit nijak hluboko (to nechám jiným), ale Zánik se dá číst i jinými způsoby. Paradoxné pompézní moderní blockbuster natáčený pro IMAX za pomoci nejnovějších technologií vypráví o postavě, která je staromilská, sbírá a miluje "starou" techniku. Film sám (s jakousi tichou sarkastickou omluvou) poukáže na ironii product placementu (který pak okatě využívá) a všudypřítomných remaků a sequelů (i když jde o už čtvrtý díl série). Dále mají asiaté rádi technologie a umí bojová umění, dívky to umí s "pákou" a Spojené státy poplácají Čínu po zádech .. Bylo by zajímavé zkusit všechny podobné stereotypy rozklíčovat a interpretovat. // Nemám však potřebu Age of Extinction zarputile bránit, naprosto totiž chápu, proč by ji někdo mohl nenávidět.

    • 20.10.2014  01:31
    Killer (1989)
    *****

    Násilí je krásné.