dennykr

Koncept za jedna - šest epizod, šest režisérů z různých zemí, šest námětů vycházejících z lokálního folklóru. Mohla to být ukázková encyklopedie asijského hororu, ale ve výsledku jde spíše o výstavní skříň toho, jak nevyrovnaný jeho současný stav je. // Malajská epizoda Toyol je dost bizarně vystavěná povídačka, která spoléhá na jednoduché lekačky a "dramatické" odhalení v závěru. Působí jako laciné čínské horory, které se do mezinárodní distribuce často ani nedostanou. Ho Yuhang (poslední dva roky nadšeně objížděl světové festivaly s exploatací Mrs K) umí pracovat s montážemi, takže momenty, kdy kombinuje dvě až tři časové roviny uvnitř jedné scény jsou naprosto famózní. Ale nic moc dalšího jeho hodinka strachu nenabízí. // Thajský Pob je o dost zábavnějším rozkladem pravidel duchařských příběhů. Zatímco první polovina pracuje s tradičními tropy jako teď-se-zavřou-dveře-a-nikdo-tam-nebude, ta druhá podvrací všechno, co od takového příběhu čekáme. I duchové mohou mít strach! O tom se přesvědčí nedávno zesnulý Pob, když přijde strašit osamělého bělocha. Ti ukecaní Američané jsou totiž horší, než celá věčnost v záhrobí. Absurdně vtipné a geniálně vypointované. // Je to 50/50, ale předpokládám, že pro západního diváka může jít o zajímavou exkurzi do východního hororu, ale rozhodně ne svou schopností funkčně vyprávět nebo budovat napětí. Spíše diametrálně odlišným přístupem k žánru. // Dost zarážející potom je, že ani velcí žánroví tvůrci se prostě neumí adaptovat na krátký hodinový formát.

Tahle bezkonfliktní mytizace je vlastně ideální způsob, jak natočit film o Mercurym, aby nenaštval ani vaši babičku. Všechny konflikty jsou pouze dílčí a vyřeší se jen tak mimoděk – spory s otcem i manažerem jsou otázkou tří minut, o něco déle Freddieho trápí zlý pán v kožené bundě – a sexu, drog i homosexuality je poskrovnu. Překvapivé je množství elips, díky kterým film sice pokrývá dlouhé časové období, ale žádnému segmentu neumožní dramatický vývoj. Vinou toho působí Bohemian Rhapsody jako didaktický výčet zlomových situací. Ukoukat se to dá především díky vynikajícímu koncertu pro Live Aid, který je na jedné straně skvělou “akční” scénou, ale také dojemným finále. Jenže tady se do popředí dostává má největší výtka – celý film spoléhá na znalost mimotextových souvislostí a díky tomu nemá potřebu budovat jakýkoliv soudržnější narativní oblouk. Pro široké publikum jde o ideální přístup, na základě několika jasně rozpoznatelných znaků (knírek, diagnóza a pár melodií) se postaví monumentální pomník, ale estetické potěšení řídne s každou další montáží, za níž zůstávají mrtvé dílčí zápletky. Samozřejmostí je pak populistická mytizace dvou důležitých písní, kdy Bohemian Rhapsody představuje mistrovské dílo, které zůstalo nepochopeno kritikou a docenili ho až posluchači. A právě jim je určen druhý singl, We Will Rock You, ke kterému má film mnohem blíž (akorát jsem se místo tleskání plácal přes čelo). // Queen jsou přepjatá, v mnoha ohledech erotická a uřvaná kapela, ale Bohemian Rhapsody je prostě jenom nesoudržná série epizod a montáží. Jestli ten film o něčem svědčí, tak o neschopnosti původních členů skupiny vzdát se parazitování na tom umělém mediálním obrazu dávno mrtvé kapely. Filmové Greatest Hits IV, podepsáni Brian May & Roger Taylor. (Ale Mike Myers má rozhodně nejlepší cameo roku)

Donnie Yen zůstává věrný absurdním, ale dojemným dramediím. Typicky přepjatý Hongkong v tom nejlepším smyslu. Několik krátkých odstavců v katalogu pro San Diego Asian Film Festival.

Jeden z nejmilejších kantonských filmů posledních let. Několik krátkých odstavců v katalogu pro San Diego Asian Film Festival.

Stručně ke třicátému prvnímu dílu a ještě stručněji k sérii samotné zde..

Velká škoda! Agent Mr. Chan by měl fungovat naprosto perfektně, protože spojuje jedny z nejzajímavějších hongkongských osobností, ale ve výsledku je to dost úmorná hodina a půl. V této novoroční komedii se potkává debutující Jeff Cheung, který strávil mnoho let jako asistent režie u Johnnieho Toa a Andrew Laua, a asi nejvýraznější kantonský stand-up komik Dayo Wong. Je až zarážející, jak nezajímavou komedii spolu natočili. // Novoroční filmy se vyznačují specifickým přístupem – často jde o absurdní a divácké komedie, které vzpomínají na minulost, zapojují camea celebrit a oživují staré legendy a žánry. Minulý rok to byl otřesný návrat Jackieho Chana ve filmu Kung Fu Yoga, vynikající Village of No Return, Cook Up a Storm a Duckweed, ale i dva příběhy opičího krále – pokračování Journey to the West a Buddies in India. Agent Mr. Chan, který byl letošním novoročním trhákem, se pokusil oživit populární žánr kantonské parodie (tentokrát bondovek), spojit ho s Wongovým humorem a společensky kritickou satirou. Jenže tyto přístupy se spolu neumí domluvit a neustále si hází klacky pod nohy. Humor nikdy nedostane tolik prostoru, aby mohl být zábavně absurdní, protože mu do cesty skočí poměrně vážná špionážní zápletka. Tu o několik momentů později zase rozbije nesouvisející komický skeč. // Podobně rozhádaná je satirická rovina. I když jde o poměrně zábavný rozklad hvězdného obrazu dívčích hudebních skupin, který se sarkasticky vysmívá jejich mužským fanouškům, neustále se do popředí cpe povrchní parodie Jamese Bonda. A rozhodně nejde o promyšlené uchopení špionážních vzorců, prostě se čas od času spustí variace na bondovský hudební motiv, zkomplikuje zápletka nebo hlavní hrdina nastartuje Aston Martin. Je to škoda, protože Stephen Chow v devadesátých letech ukázal, že Hongkong parodie umí, ale jeho From Beijing with Love zůstává pro Agenta Chana nedosažitelnou metou. // Je také trochu zarážející, že i přes patnáct let u nejlepších hongkongských režisérů nenabízí Cheungův Agent moc zajímavých momentů z hlediska stylu. Dokonce několikrát v klidných dialogových scénách velice rušivě střihá přes osu. Charismatickému Wongovi zase chybí nadsazené herectví, kterým Stephen Chow ironizoval roli svého superagenta, a tak Agent Chan působí jako nečekaně vážný hrdina. // Camea jsou však vynikající – objeví se Kamen Rider, Suet Lam, Michael Hui a bezmála geniální Sammi Cheng. // Agenta Chana asi nejde s čistým svědomím doporučit, fascinující je pouze ta rovina, která se otevřeně vysmívá mužským fanouškům dívčích popových skupin (scény v japonském maid café jsou fenomenální). Na druhou stranu dobře ukazuje, co rezonuje s domácím publikem v novoročním šílenství – spojování populárních osobností, epizodické řetězení nesouvislých gagů a nostalgické oživování zašlých žánrových tradic.

Pomsta je sice stylizovaný exploatační film, ale především chytrá aktualizace rape and revenge pro jednadvacáté století. Největší přínos se skrývá v promyšlené scéně znásilnění, která je vystavěna úplně jinak, než jsme zvyklí. Přesouvá totiž pozornost od samotného aktu k muži, který situaci nečinně přihlíží a poté odchází. To je zásadní rozdíl oproti žánrovým kolegům. Takové Plivu na tvůj hrob diváka vysloveně „zve k účasti“. Sedmdesátková klasika toho docílí promyšleným stylem – časté detaily na tvář oběti, absence nediegetické hudby – a brutální třicetiminutovou (!!) scénou skupinového zneužití a mučení. Předlouhé sledování budí nepříjemný pocit, že na sexuálním násilí nějak participujeme. Legitimizujeme ho pohledem. V Pomstě však není tak děsivý exploatační přístup ke znásilnění, jako spíš společenský rozměr kořenící ve způsobu, jakým muži odmítají respektovat hranice. Ke znásilnění vede iluze mužské nadřazenosti, neschopnost akceptovat odmítnutí, ale také pasivita jiného muže, která zločin umožňuje. Proto není nutné ho sledovat přímo, zprostředkovaný pohled pasivního muže je podobně děsivý (ne-li děsivější). Divák tak ve zbytku filmu vidí (brutální) vyrovnávání účtů s toxickou maskulinitou a proměnu genderové dynamiky. Stylizované násilí přichází jako trest. A právě v tom nacházím největší přínos Pomsty ve vztahu k rape and revenge filmům obecně. Francouzská exploatace velice obratně komunikuje s tématy objektivizace žen a sexuálního obtěžování. // Zajímavá je také změna perspektivy po první třetině, která je nejviditelnější v práci s velkými detaily. Prvních třicet minut (před znásilněním) přebírá film perspektivu mužů – na ženu nahlížíme jako na objekt a skrze množství detailů prozkoumáváme její tělo. Při znásilnění se situace obrací, v detailech sledujeme pouze odpudivé věci – otevřené rány, slintající ústa nebo špinavá těla. Od zlomového momentu vystřízlivíme z fetišizujícího pohledu mužů a přebíráme perspektivu dívky. // Hravá je i nekompromisní tělesnost. Tahání střepů z otevřených ran a vyvalené vnitřnosti po výstřelu dokazují, že se debutující Coralie Fargeat dobře orientuje v tradici New French Extremity. V některých momentech dá vzpomenout na High Tension nebo Mučedníky. // Existuje poměrně dost filmů, které koncept rape and revenge definují (Plivu na tvůj hrob, Poslední dům nalevo, Thriller, Ms. 45), exploatují (Plivu na váš hrob 2) a upravují podle lokálních pravidel (Female Prisoner #701, Red to Kill), ale konečně tu máme jeden, který ho zajímavě aktualizuje.

Hodně bizarní seriál. Je prostě divné sledovat (převážně) bílé herce, jak se prohání v čínské legendě zatímco mizanscénu tvoří dominantně čínská architektura a dokonce (!!!) čínské nápisy na tabulích a vývěsních štítech. Ještě podivnější je unifikace některých asijských rysů, která pohlcuje lokální specifika a vytváří dojem jednotné Asie viděné západní perspektivou. Stejně tak křečovitý je herecký projev thajského rodáka Chai Hansena, který se snaží napodobit rošťácky sympatického Aarona Kwoka, Eddieho Penga a rozverného Stephena Chowa, ale dopadá spíš jako Geng Han ve třetí Chinese Odyssey. Na druhé straně jdou Legends v sympatických šlépějích seriálů jako Herkules či Xena. Tedy záměrně nadsazených a uvědomělých her s mýty, které se neberou vážně a vypadají jako něco z Disney Channelu. Právě ty ironizující postupy dělají seriál docela zábavnou rodinnou podívanou, jejíž ambice nemíří výš, než k uspokojení nostalgie australského a novozélandského diváka. Tam se totiž dlouhé roky vysílala japonská verze opičího krále pod názvem Monkey. Vlastně je to tak blbé, až je to zábava.

K jednomu z nejzajímavějších čínských debutů roku 2018 víc tady.

Neprávem opomíjený horor. // Annabelle se dalece vzdálila úzkoprsému výčtu žánrových konvencí a vydala se směrem k maloměstskému hororu o nástrahách mateřství. Do vyprávění se opakovaně navrací motiv hrůzy, kterou zažívá žena v domácnosti. Mateřství je vyčerpávající sérii konfrontací s všudypřítomným nebezpečím, v níž se stereotypní trávení volného času se stává hrozbou (šicí stroj, telenovely v televizi). Ne nadarmo film pomrkává po Rosemary má děťátko Romana Polanského – hlavní hrdinka Annabelle se jmenuje Mia, hrozivou rekvizitou se stává stejný kočárek a podobnosti nalezneme i v kostýmech či prostředí městského bytu. // Ve světě Annabelle, na rozdíl od Conjuring, neexistuje bůh, s jehož pomocí démony překonáme. Pokud ve filmu hledáme všudypřítomnou entitu, která do vyprávění otevřeně proniká, je to Satan. Jeho krutý svět nezná odpuštění ani milost, smrt musí být vykoupena smrtí. Nikdo jiný neexistuje. I tímto tematickým rámcem odkazuje k Rosemary, kde jedna z postav spirituální nerovnováhu fikčního světa přímo popíše: „God is dead! Satan lives!“ // John R. Leonetti konečně vytěžil delší záběry a práci s hloubkou prostoru. Rád inscenuje ve dvou plánech, přičemž v pozadí se odehrává něco zneklidňujícího, co hlavní hrdinka nevidí. Tenzí mezi pozadím a popředím vytváří nádherně napínavé momenty. Nejvýraznějším příkladem je scéna prvního napadení členy kultu, kdy v jednom delším záběru stupňuje napětí za pomoci několika rychlých přerámování a naprosto precizní inscenací. Díky delším záběrům může diváky trápit nekonečným čekáním na lekačku, která nemusí vůbec přijít (fenomenální scéna ve výtahu ze sklepa).