Marthos

Špičkový film, který v jakémsi obecném povědomí vlastně rehabilitoval neprávem pozapomenutou a rozporuplnou osobnost Josefa Myslivečka a také poukázal na mistrovství zde odvedeného řemesla: režijního, kameramanského, hudebního i hereckého. Radost se dívat.

Poťouchlé úsměvy stříbrného plátna.

Přednášky páně Holzknechtovy, zachycené v druhé polovině osmdesátých let (tedy krátce před Holzknechtovou smrtí) také před televizními kamerami, jsou nevyčerpatelnou studnicí vědomostí, inspirace i potěšení. Zaslouží si proto zvláštní pozornost, zejména dnes, kdy se zdá, že klasická česká hudba ustupuje dravému proudu masového eklekticismu.

První dáma české opery dokázala i jednoduché lidové popěvky interpretovat hlasem jasným a vroucím, tak, že i okoralá srdce rázem zjihnou.

Geniální. Je v tom všechno. Z ponížení vykřesat triumf. Herci skvělí. #praguepride2022

Rafinovaný psychický teror, kterého se ve své brilantní povídce dopouští sám autor – v zastoupení výtečného Miloše Kopeckého – je, jak se zdá, nejúčinnější zbraní proti všem sebestředným blbcům.

Z celého filmu mám nejraději Werichův taneček s Evou Pilarovou. Ta lehkost stylu!

Inteligentní herec, kultivovaný muž, milující manžel. Život Josefa Abrháma byl vskutku neobyčejný a nám nezbývá než poděkovat, že jsme do něj mohli prostřednictvím tohoto nevtíravého televizního portrétu alespoň nahlédnout.

Stačí zlomek vteřiny a naše životy se mohou naprosto změnit. Jediné, co v pomalu vyhasínajícím těle zůstává, jsou sny. Jsou poslední nadějí člověka, že život v nich pokračuje dál, bez ohledu na cokoliv. Herci, v tomto případě Božidara Turzonovová, Eva Poláková a Ladislav Chudík, vměstnáni do uzavřeného prostoru havarovaného letadla, obstáli v této nelehké zkoušce na výbornou. Silný dojem, bezpochyby.

Smrtí může každý člověk zaplatit jen jednou. Působivou obrazovou formou, bez takzvaného poetického oparu, s jasným důrazem na silnou melodii Liškovu, natočený film o strachu, bolestech duše, o tom, že lidský život, třebaže nedokončený, má smysl, je-li uskutečňován svobodně. Tím, že jej tehdy, v době nanejvýš příznačné pro tento nevyslyšený apel, novodobí uzurpátoři svobody zapověděli, odsoudili se de facto k trestu nejvyššímu – k usvědčení sebe sama.