Marthos

Pravdivý příběh Anny Kašákové, lehké holky s dobrým srdcem. Ženská, na kterou se v životě štěstí příliš neusmálo. Její tragikomický osud v sobě nese všechna stigmata současné civilizované společnosti, od prodejné lásky, kterou aktérka tohoto dokumentárního filmu neprovozuje ani tolik sobě pro radost, jako spíš pro obživu, až po nevydařená manželství a neurovnané rodinné vztahy. Závěrečný tanec se smrtí je v tomto případě nanejvýš výstižnou tečkou za Anniným zpackaným, nenaplněným životem.

Fádní štědrovečerní příběh, který ze všeho nejvíc připomíná prázdnou nádobu – prázdnou a dutou. Pro jistotu je zabydlen stejně vyprázdněnými figurkami, nudící svou strojenou hloupostí a veselostí.

Texty brněnského básníka, překladatele a dramatika Ludvíka Kundery akcentují jazykovou svěžest, ironii, ale také skepsi a kritický přístup k současnosti, který je definován srozumitelnou filozofickou argumentací. V případě Královského řádění zaráží jeho nekonfliktnost a až jakási banální apatie, u Kundery silně atypická. Ta dvě kratochvilná povyražení ze života Otce vlasti jsou, jak vidno, rezignovaným únikem mimo realitu, do světa nevinného laškování a her lásek šálivých. K celkovému roztrpčení nepochybně přispělo humpolácké televizní provedení, pod nímž je podepsán režisér Sokolovský, plné hřmotných postav, afektovaných výstupů a pitvořivé komediálnosti, které se chtě nechtě podrobují i zvolení herci. Odpudivé, trapné.

Žádný rozum nemůže přemoci osud, jak praví dávné latinské rčení. V tomto případě to platí dvojnásob. Že to celé dopadlo (opět) neslavně, je už cosi jako předpokládaná televizní tradice posledních desetiletí. Na vině je, nepřekvapivě, scénář Petra Hudského, který kombinuje jednotlivé časové dimenze v rychlých, nesoustředěných sledech, v důsledku čehož vzniká nepřehledný chaos, v němž se divák jednoduše ztratí. Moderní (rozuměj současné) významové stylizace v jazyku i chování jednotlivých postav působí spíše rušivě, přestože bylo v tomto ohledu na co a na koho navazovat (vzpomeň na Šíleně smutnou Helenu s Václavem), ale tím, že jak princ, tak princezna (ale i některé další klíčové figury) nejsou dostatečně prokresleny, o jejich charakterech toho víme, či spíše tušíme jen velmi málo, působí jimi pronášené dialogy ledabyle, podbarveny navíc křiklavě primitivním genderovým podtextem. V tom je, podle mého, zakopán pes. Janák, doufaje, že celý ten kostrbatý burleskní příběh zasazený do malebné krajiny, jíž vévodí nepochybně fotogenický frýdlantský zámek, vyvolá náležitý pozitivní ohlas u širokých mas, musel zákonitě narazit jako kosa na kámen. Žoviálních bonmotů je tu přespříliš, těch vtipných ovšem jen minimum. Nutno dodat, že herci se snaží, seč jim síly a zkušenosti stačí, žel s jalovým scénářem ani sudičky nic nezmohou. Na srozuměnou budiž řečeno, že pohádkové příběhy, jakkoli určené dětským konzumentům, by neměly produkovat pouze triviální zábavu, ale rozvíjet také slovní zásobu, představivost, logické myšlení, citové vztahy a vzájemnou komunikaci mezi lidmi. V tomto ohledu je poněkud štědřejší rozhlas, třebaže i tam pohádky povážlivě zhrubly.

Starožitnost, která vyzařuje energii překonaného času. Přítomnost Leopoldy Dostalové tento dojem jen stvrzuje.

Jaroslav Hašek chrlil svého času jednu povídku za druhou, nedbaje přitom na kvalitu, ale spíše na honorář. Ta o Julče, prapodivném zvířeti se zvláštními schopnostmi, je alespoň originální. A Lubomír Lipský ji vypravuje s pobaveným nadhledem, tuše, že Hašek popustil uzdu své fantazie víc než je zdrávo.

Havlova sžíravá satira o pasivitě české inteligence je poctou prázdným slovům, která z úst zúčastněných protagonistů tryskají se stejnou kadencí, jako voda ve vedlejším pokoji. Ani Edward Albee by nedokázal být originálnější.

Poláčkův humoristický román je už neodmyslitelně spjat se jménem herce Františka Filipovského, který jej poprvé četl na pokračování před rozhlasovým mikrofonem. Nutno dodat, že jeho přednes nebyl dodnes překonán.

Truchlivé vyprávění proslulého anglického ironika o velké lásce, marných obětech a pomíjivosti štěstí získalo v osobě Miloše Nedbala ideálního interpreta, který se doslova mazlí s každým slůvkem, zachovávajíc niternou polohu Wildeova textu. Výjimečný okamžik.

Nikdy se předem neví, jak to dopadne. Nádherné prolnutí dvou různých divadelních světů – toho Čapkova a pak generace let šedesátých, v níž působili herci formátu Vlastimila Brodského, Miloše Kopeckého, Martina Růžka či Jiřiny Jiráskové.