Marthos

I ten nejubožejší z ubohých neměl za socialismu šanci stát se bezprizorním bezdomovcem – společnost mu, blahosklonně a s chápavým porozuměním, podá pomocnou ruku. Výtečný studijní materiál pro sociology a historiky. Z diváckého pohledu zůstává živou herecká kreace Josefa Kemra, který svého vandráka ztvárnil s příslovečnou virtuozitou.

Dva kohouti na jednom smetišti. Brilantní Vančurova povídka plná osobitých jazykových poloh nalezla prostřednictvím televizní kamery ideální představitele obou nesmiřitelných rivalů v Leoši Suchařípovi a Zdeňku Svěrákovi, ale rozhlasové provedení (1972) v interpretaci Karla Högera je přeci jenom zdařilejší.

Hlavní redakce zábavných pořadů chrlila v sedmdesátých letech desítky podobných odlehčených historek z rodinného a společenského života, tato se mohla opřít alespoň o zkušeného Vladimíra Menšíka, který si tentokrát střihl nezvykle zápornou roli arogantního a vychytralého instruktora autoškoly.

Homo homini lupus. Rollandova hra, přestože zasazená do konkrétního historického rámce, se zamýšlí v obecném slova smyslu nad spravedlností, která, jak už to tak bývá, zůstává slepá navzdory přesvědčivým okolnostem. Zásluhu na tom, že se tento dramatický konflikt stává strhující podívanou i po více jak třiceti letech, které od natočení této komorní televizní inscenace již uplynuly, mají herečtí představitelé hlavních postav – Ilja Prachař, Václav Postránecký a skvělý František Němec v roli francouzského důstojníka, bývalého akademika, který usiluje o spravedlnost, přestože ví, že mu tím vzniknou jen nevýhody.

Dialog soudružky z regresního oddělení OÚNZ (Bublíková) a bodrého dělníka-kesonáře (schematický Větrovec) o jednom (ne)správném políčku a touze po spravedlnosti... V případě Oldřicha Daňka se patrně jednalo o povinnou úlitbu mocným, kterým brilantní dramatik ležel v žaludku pro své předchozí televizní hry plné slovních hříček a aktuálních trefných narážek na soudobou politickou situaci.

Dva, tři skeče jsou povedené, zbytek už poněkud zevšedněl a ztratil jiskru i vtip. Ale Miloš Kopecký v roli průvodce nemá čím zklamat ani tentokrát.

On je bezvýznamný vojenský spisovatel. Ona bývalá herečka odkudsi. A už pětadvacet let spolu den co den svádějí nesmiřitelné partnerské souboje plné urážek, pohrdavých impertinencí a neúnavného vzájemného napadání. Dürrenmattova úprava slavné Strindbergovy hry sklidila mimořádný úspěch už kdysi na prknech pražského Komorního divadla, kde excelovali Václav Voska, Jaroslava Adamová a Svatopluk Beneš. Neméně skvělí jsou ovšem i jejich nástupci v tomto televizním zpracování, vedle Josefa Abrháma a Ondřeje Pavelky nelze nezmínit skvělou Libuši Šafránkovou, která byla, kromě jiného, také výsostnou charakterní herečkou. Deset kol na život a na smrt, tato manželská bitva, která nemá ani vítěze, ani poražené, patří k tomu nejlepšímu, co po sobě zanechal jak uznávaný švýcarský dramatik, tak legendární česká herecká dvojice.

Tezovitý scénář s nevěrohodnou zápletkou, otřepanými dialogy a vcelku nesympatickými postavami společně s nevýraznou režií a veskrze průměrnými herci vykonal dílo zkázy. Nestojí za to vidět opakovaně.

Hra Benjamina Kurase je komorní studií o patologickém vztahu dominantní matky k již dospělému synovi, emigrantovi, který si zařídil život po svém: jinak a v jiném světě. Brněnská televizní inscenace potom poskytla výjimečnou hereckou příležitost Ivě Janžurové, jejíž nervózní, nesnášenlivá, popudlivá a hádavá ženská je přímo ukázkovým prototypem lidské omezenosti a xenofobie.

Je tolik cest, ale jenom jedna je každého z nás. Zamyšlení Karla Högera nad křižovatkami života není obyčejnou zpovědí herce, jakých tehdy i dnes vznikají desítky, ale vpravdě osobním vyznáním s hlubokým filozofickým přesahem. Je vlastně zázrak, že se tento závažný snímek podařilo propasírovat do vysílání, už s ohledem na jeho výrazně humanistické zaměření, které v posrpnové atmosféře muselo rezonovat obzvlášť silně.