Marthos

Asi nejvýmluvnějším svědectvím jsou pasáže ze soudobého (1953) filmu, v němž parta agilních pionýrů vymýšlí slova pro písemnou gratulaci k 75. narozeninám soudruha profesora Nejedlého.

Zábranův nezaměnitelný rukopis dává vyniknout jak postavám této tragikomické příhody, tak zejména dobové atmosféře, která v časech budování socialismu překypovala entuziasmem ve všech oblastech lidského života, lásku nevyjímaje. Co na tom, že někdy to šlo ztěžka.

Příjemná Petiškova povídka s lehce svádivým nádechem je svým způsobem tesknou vzpomínkou na staré zlaté časy, na paletu plnou barev a delikátních valérů. Nu, úsměv, jaký dokáže na své tváři vykouzlit Veronika Kubařová by nechal chladným (ne)jen málokterého z hrabalovských pábitelů...

Bizarní podívaná. Jeden by málem podlehl dojmu, že takhle to nějak bylo, jenže celá ta atraktivní špionážní hra má háček – je příliš překombinovaná a tím i stěží uvěřitelná. Samozřejmě, že vyšetřovací metody StB, KGB i MI6 byly v mnoha ohledech shodné, nicméně ledacos je už přitažené za vlasy, což ostatně přiznávají i odborníci. Ivan Zachariáš si dal ovšem záležet na vizuálně propracovaných detailech i na výběru hereckých představitelů, z nichž zejména Táňa Pauhofová, Martin Myšička, Jan Vlasák a David Nykl vyvolávají nemalou odezvu; možná proto je Bez vědomí záležitost, která diváka nenudí, ale napíná a nutí jej přemýšlet. Co na tom, že je to jen fikce.

Herečka v pasti. Jiřina Štěpničková. Jméno, které dodnes vzbuzuje silné emoce. Tragický osud jedné z nejzářivějších hvězd českého divadla a filmu logicky přitahuje nejen publicisty a badatele, ale i novodobé filmaře. Jak by ne. Ovšem směr, jakým se vydal tým pod vedením režiséra Viktora Polesného příliš nepřekvapí. Možná je to tím, že sedět na dvou židlích (scénář a režie) se nevyplácí, snad je na vině i sporý podklad (Šárka Horáková-Maixnerová)... Buď jak buď, to, co nám tvůrci předložili, až nepochopitelně připomíná zpotvořenou Bohému, seriál, který před časem vzbudil negativní ohlasy napříč společenským spektrem a který se prostřednictvím nejrůznějších mystifikací (rozuměj uměleckých licencí) pokoušel zpřítomnit těžké protektorátní a poválečné časy. Ve filmu o Štěpničkové zaráží především jeho nekonzistentnost – jednotlivé záběry na sebe nenavazují, jsou volným sledem předem předvídaných schémat (útěk, výslechy, soud, vězení, návrat); nevzbuzují tedy téměř žádné pocity, dokonce ani tam, kde si o to příběh vysloveně říká (např. pobyt Štěpničkové ve vězení). Postavy jsou nahodilé, neživotné, mnohé (ty záporné) šustí papírem... V mizerném scénáři se bohužel vytrácí i jinak dobře uchopená role Zuzany Stivínové, která by za jiných okolností byla opravdu vynikající Štěpničkovou. Celkový dojem: zklamání. Horší byla snad už jen Renčova Baarová... a ano, zmiňovaná Bohéma. Tak snad příště bude (opravdu) líp.

Absolutní pecka. Druhá řada hraje i na vážnější strunu, objeví se dokonce několik témat, která se nemohou minout s tím, co současný divák od podobného seriálu očekává. Postavy mají skvěle vypointované příběhy plné nečekaných zvratů a silných emocí, velký prostor tu vedle Otise (Asa Butterfield) a jeho okouzlující matky (Gillian Anderson) získává i jejich bezprostřední okolí – Eric (Ncuti Gatwa), který se musí rozhodnout, čí láska je silnější a opravdovější, Maeve (Emma Mackey), která se potýká se svou matkou, závislou na drogách, Jackson (Kedar Williams-Stirling), kterého jeho úspěšná kariéra vrcholového plavce dovede až k zoufalým činům, Aimee (Aimee Lou Wood), na kterou čeká složitá cesta k znovunalezení ztracené jistoty, Ola (Patricia Allison), která zjišťuje, že její vztah s Otisem není to pravé ořechové... Je toho samozřejmě mnohem víc, důležité je, že seriál neztrácí ani svůj ironizující humor, ani vrcholné highlighty – za ten lze považovat divoký mejdan, pořádaný Otisem, v sedmé epizodě, a potom úplný závěr, kdy se během postmoderního školního představení Shakespearova Romea a Julie odehraje několik důležitých momentů. Nezbývá než se těšit na třetí řadu.

Velmi depresivní. Nejen příběh, ale snad ještě víc záběry na jednu z nejkrásnějších částí Prahy, na Nový Svět, který – v úhoru osmdesátých let zchátralý a rozpadající se – skutečně navozuje téměř hororovou atmosféru. Výborná Kubánková a Preissová... Žel, Eva Sadková uměla mnohem zajímavější televizní inscenace.

Jak si zvednout sebevědomí a přestat žít podle předem narýsovaných souřadnic... Eva Hacurová je bezesporu jednou z nejtalentovanějších tváří nejmladší herecké generace, jak o tom přesvědčuje nejen touto dechberoucí kreací, ale zejména na prknech pražského Divadla v Dlouhé, kde ztvárňuje nejrozličnější charaktery ženských hrdinek od antiky až po současnost.

Žal se odkládá... Nostalgická balada z pražského Jamrtálu o lidech zrazených a zrazovaných, o věcech obyčejných i neobyčejných i o tom, že pštrosí taktika – tedy snaha strkat před nepříjemnostmi hlavu do písku – se nevyplácí. Hřebejk vsadil na Miroslava Krobota, který je v roli flegmatického hokynáře, vážícího slova i saláty, nepředvídatelný, enigmatický a neodolatelně aristokratický, přesně takový, jací jsou lidé jeho druhu. Vedle skvělé Elišky Křenkové ovšem nelze neupozornit na Jitku Sedláčkovou, která v roli zoufalé slepice, co zanáší do jiného kurníku, povyšuje celý příběh na malé rodinné drama, kde nejde ani tak o to, co bylo, ale o to, co bude.

Jak (ne)být dokonalá. Příběh o ženách, které chtějí mít všechno a všechny pod kontrolou, o tom, jak jednoduché je ocitnout se nad propastí, dokonce na samém dně. Můj bezvadnej život spojením tří talentovaných žen – Terezy Kopáčové, Terezy Brodské a Alice Nellis – rozhodně získal na kvalitách, a přestože sama Nellis odmítá nálepku "ženský film", v tomto případě lze jen stěží najít vhodnější přirovnání.