Marthos

Stereotypní nepodarek, který z hlediska socialistické morálky pranýřuje obyčejnou lidskou závist. Tím hůř, když i Bohdalka s Janžurkou jsou trapné, nikoliv vtipné.

Karel Gott a vynikající Zora Valchařová-Poulová v lehce ironizujícím příběhu o posedlosti až za hrob. Paradoxně jeden z mála filmů, který poodhaluje Gottův smysl pro humor a nadsázku. Velmi sympatické překvapení.

Loučím se s Vámi, pozdravuji, miluji. Neplačte, nepláču. Bez nářku, bez záchvěvu strachu, bez bolesti odcházím, už už přicházím k tomu, co mělo být přece jen až na konci, ne uprostřed. K odchodu od Vás, a přece k naprostému sblížení, splynutí. Tak málo Vám mohu ze své lásky dát, jen nejvážnější ujištění o její hloubce a horoucnosti. Vřelé díky. Marie Kudeříková (1921 – 1943). Legenda. Mýtus. Symbol. Modla. Oběť. Strašák všech kdysi školou povinných. Režisér Jaromil Jireš vytvořil na úsvitu normalizace film, který sice splňoval oficiální zadání tehdejších barrandovských mocných, ale s ideologií a propagandou neměl téměř nic společného. Jirešova Maruška není ani v nejmenším kanonický portrét protinacistické odbojářky, tak, jak jej lidem vsugeroval komunistický režim, ale bilanční, lyrizující příběh o mladičké dívce, která nedokázala stát stranou a navzdory blížící se smrti zůstala statečnou až do posledních okamžiků. Hluboká lidskost, prostota, neokázalost, ale i pronikavost, která vhání slzy do očí – to vše se zrcadlí v mimořádné herecké kreaci čtyřiadvacetileté Magdy Vášáryové; její působivé ztvárnění Marušky Kudeříkové má velký, ne-li přímo zásadní podíl na tom, že tragický osud nebojácné dívenky z Hodonínska byl prostřednictvím Jirešova filmu navždy zaznamenán bez příkras, patosu a obvyklých klišé. I v tom je nadčasová hodnota tohoto podmanivého díla.

Příjemná britská dramedie o nedokonalostech, nejistotách a hledání životní rovnováhy ve světě povrchních vztahů. Láska Benjamina (Colin Morgan) a Noaha (Phénix Brossard) je humorná, skličující, lehce potrhlá i vážná, tedy právě taková, aby dokázala bez problémů balancovat na tenké hranici mezi vtipnou absurdností a trapností. Zdá se, že Simon Amstell, známý především jako stand-up komik a moderátor zábavných pořadů, by na poli filmové režie mohl ještě lecčíms překvapit.

Byli jednou dva bratři... Film režiséra Miloše Zábranského se, jakkoliv zůstává ohraničený reálnými situacemi i dobou, v níž se odehrává, zcela vymyká zažitým konvencím i společenským normám; revolta je tu přítomná nejen v chování a postojích nespoutaného Dana, ale především v celkovém pojetí Rážova scénáře. Hledání osobní identity v soukolí času a vlastní zodpovědnosti se do celospolečenské debaty vrací prostřednictvím tohoto filmu s až překvapivou intentizou a razancí. Míra otevřenosti, ať už máme na mysli explicitně nasnímané záběry soulože či porodu, nebo třeba jemné reminiscence víry a nadpřirozených symbolů, v kontextu doby (1987-89) rozhodně překračuje dosud povolené mantinely. A jak pro pětadvacetiletého Ondřeje Vetchého, který už tehdy potvrzoval, že i mezi mladými rostou výrazné osobnosti s mimořádným talentem, tak pro o generaci staršího Jiřího Schmitzera se Dům pro dva stal jistou satisfakcí, velkou příležitostí, již oba herci v žádném případě nepromarnili. Žel, další tvorba Miloše Zábranského je už úplně jiná kapitola.

Krádeže, šmeliny, podvody a kšefty, z kterých čouhá kriminál. Michal David. Kroky Františka Janečka. Pražské pasáže a bary, kde zdivočelá mládež pije colu. Luky Vaculík a jeho průser. Filmy Jaroslava Soukupa jsou neskutečnej bizár, ale dnes, s odstupem pětatřiceti let, je to svým způsobem vděčnej dokument o době a lidech. Na šikmý ploše se nezachytíš.

Mistrovská práce – od kostýmů přes působivé exteriéry až po finální stylizaci postav. Tragický příběh lidí zmítaných bezbřehou krutostí válečných konfliktů, bezvýznamných pěšáků, jejichž životy držela v šachu vojska tří císařů. Nejen Jiří Lábus, ale především Radek Holub a mladinká Petra Šimberová vytvářejí strhující atmosféru, která je hlavní zbraní tohoto nepochopitelně opomíjeného malého velkého filmu.

(2x) Všichni žijeme ve stoce, jen někteří z nás se dívají na hvězdy... Mádlův autorský film, teprve druhý v pořadí, překvapuje ve všech ohledech – invenčním scénářem, který nenudí, ale baví a přitahuje, neobvyklou zápletkou, jejíž nepravděpodobnost je ryze zdánlivá a zcela jistě také výběrem spolupracovníků, od kameramana a hudebního skladatele až k oběma hereckým protagonistům. Jízlivě komický příběh starého pána, bývalého učitele a komunisty, a mladého cizince, ztraceného v tvrdém světě nesmlouvavých zločineckých praktik, není jen groteskním intermezzem, střetem dvou věkových generací, vzdálených sobě navzájem, ale spíše naléhavou výzvou k uvědomování si sebe sama, vlastních nedokolaností a pocitů, světa kolem nás. V případě Aloise Švehlíka se jedná o špičkový herecký výkon, o vskutku mistrovskou benefici, prodchnutou bohatou citovostí i jemnou tesknotou za uplývajícím časem; za pozornost ale stojí i Mádlův neherecký objev, Duy Anh Tran, jehož bezprizorní uprchlík je zcela autentickým ztvárněním kulturní a sociální izolace cizinců, vytvářející problematické prostředí pro vznik skupin, do nichž nelze proniknout. Mádlův film ovšem nic z toho prvoplánově nekritizuje, nementoruje, jen ukazuje, jací lidé vedle sebe žijí, přestože o tom možná sami netuší. A když se potkají, může z toho vzniknout docela hezké přátelství. Navzdory svému věku a životním zkušenostem. Nemožné se stává skutečným.

Výchova malých černých pasažérů v období reálného socialismu. Jana Štěpánková a Josef Bláha jsou ovšem etablovaní profesionálové, kteří prostě nedokážou být špatní ani v tak mizerném příběhu.

Příběh ad absurdum. Ale Janě Štěpánkové to sekne, jako vždy.