Marthos

Marthos

Martin Čípek

okres Praha
Sběratel antikvit


55 bodů

Moje oblíbené filmy

  • poster

    Mravnost nade vše (1937)

    Ve všeobecném vánočním shonu, kterým je charakterizován tradiční adventní čas, bylo v šestatřicátém roce v barrandovských ateliérech nezvykle klidno. Všechny filmy, které měly být natočeny, dávno brázdily plátna českých biografů, ty zbývající se teprve nacházely v různých fázích rozpracování a tak pojednou nebylo do čeho píchnout. Ale kde není práce, nejsou ani koláče, v tomto případě peníze, proto početný barrandovský ansámbl doslova přemluvil režiséra Martina Friče k realizaci ještě jednoho filmu, který by byl jaksi mimo plán. Frič se zpočátku zdráhal, přeci jen byl touto neočekávanou prosbou poněkud zaskočen, ale záhy se společně s mladým a ambiciózním Vávrou sešel nad scénářem o pokryteckém mravokárci, jehož rodinná mohyla obávaného strážce maloměstské morálky je náhle rozmetána příchodem rozpustilé nemanželské dcerušky, ocitající se v jámě lvové v roli domácí vychovatelky. Titulní postava byla bez váhání přisouzena Hugo Haasovi, který svého tajnůstkářského hříšníka obdaroval směsicí vynikajících charakterových proměn, vycházejících ze situačního humoru, živeného všeobjímající hrůzou z fatálního prozrazení. Na stejné délkové vlně se ostatně pohybuje i svěží výkon Věry Ferbasové, překonávající samu sebe, a rozehrávající fenomenální koncert prostřednictvím rafinované msty zapovězeného potomka. Překvapující proměnu z ošklivého káčátka v okouzlující labuť zde absolvovala Adina Mandlová, zbavena svých tradičních propriet a vítězící i jinými vnějšími prostředky; tradičně zvládnuté jsou potom kreace Svozilové, Baldové, Rašilova i Boháče. Kvapně improvizovaný projekt nakonec vedení společnosti A-B polekal natolik, že premiéra filmu byla z "rizikových" důvodů raději přesunuta do vzdáleného prostějovského kina. Tam se ovšem Fričova veselohra setkala s mimořádným diváckým úspěchem, kterým ostatně snímek disponuje do dnešních dnů. Je to film plný zdravého ironického humoru, který neškodí v jakémkoli množství a navzdory svému pejorativnímu označení (film na kapra) dokazuje, že geniální scénáře mohou vzniknout doslova přes noc.

  • poster

    Dívka v modrém (1939)

    Dívku v modrém natočil Otakar Vávra podle námětu autora zábavné četby Felixe de la Cámary. Příběh je založen na vtipném, i když vlastně nijak originálním nápadu o dívce, která vystoupí ze starého obrazu a pohybuje se jako živoucí anachronismus v moderním prostředí. Doktor Karas v podání Oldřicha Nového se samozřejmě nemůže nezamilovat do sličné komtesy Lídy Baarové, která mluví tak půvabnou staročeštinou. Ve výborně rozehrané komedii nesmí scházet ani vedlejší postavy, které příběh obohacují o další komické situace a zároveň posouvají hlavní protagonisty k závěrečnému happyendu. Jízlivé dámy z lepší společnosti, představované obvykle bez sebemenšího zaváhání Růženou Šlemrovou, hledajíc přitom zálibu v klevetách a potenciálních snoubeních pro svou hloupoučkou dcerušku, byly nevyprchávající ozdobou takových filmů. Jisté satisfakce se zde dostává Jindřichu Lázničkovi, věčnému herci malých rolí, Nataše Gollové byl potom zcela výjimečně vyměřen jen velice zúžený prostor, ale i na něm bez problémů naznačuje své mimořádné komediální možnosti. Dialogy v romantické staročeštině, všudypřítomná úzkost z upírů i záhadný obraz spanilé krasavice vytvářejí z Vávrovy komedie vskutku originální snímek, kterému se můžeme obdivovat a klanět i po více než sedmdesáti letech. A to je víc, než by si bývali tvůrci mohli přát.

  • poster

    Katakomby (1940)

    Válka pokračovala dál ve svém zběsilém šílenství, které nebralo ohled na nikoho, dokonce ani na ty, kteří se jali příliš nevystrkovat hlavu a zůstávat v relativně bezpečném zázemí pražských barrandovských ateliérů. Možná, že bychom dnes něco takového jen stěží označili za hrdinství, ale doba byla natolik vyhrocená, že skutečným odbojem se zdála být alespoň vytrvalá snaha o udržení české kinematografie v českých rukou, což se ostatně s velkým přispěním Miloše Havla dařilo až do roku 1941. Ještě předtím ale usedl Václav Wasserman za psací stůl, aby připravil dokonalý scénář pro Maca Friče, který se po úspěchu svých předchozích filmů rozhodl představit Vlastu Buriana v jedné z jeho nejzdařilejších hereckých kreací. Satiricky zabarvená komedie, v níž se na přetřes dostávají pletichy, přímluvy a protekční tahanice o vlivná úřednická místa, vehnala temperamentního Buriana do sedla pomyslného Pozemkového úřadu, v němž vládne jeho břitký smysl pro humor a především karetní umění. Vrchol, kterým je bezesporu ona obávaná subordinační partie se samotným prezidentem úřadu a v níž si Burianův hrdina nebere servítek, přichází sice trochu brzy, ale v každém ohledu se stává nezapomenutelným a divácky vděčným. Defilé nesmrtelných hereckých výkonů tu vedle Buriana zahajuje vynikající Jaroslav Marvan v roli ne právě obvyklé, následovaný oběma divami, Adinou Mandlovou i Natašou Gollovou, Pištěkem, Šléglem, Schránilem, Novotným, Šlemrovou a také Jindřichem Lázničkou v roli všetečného kancelářského sluhy Baltazara. Věhlasný a nejen filmovými hvězdami vyhledávaný modelový salon Hanny Podolské se potom v rámci děje zcela nenápadně propůjčil k reklamní produkci svých nejnovějších toalet, s nimiž si okamžitě věděla rady především Adina Mandlová. Film, vybavený kromě jiného vtipnými a nestárnoucími popěvky v podání Kocourkovských učitelů, se bez nejmenšího zaváhání zařadil mezi nejúspěšnější hrané snímky protektorátního období. Snad nikdy potom a jen výjimečně i předtím vzniklo něco tak mimořádného na poli smíchu. Teprve tehdy, v době, která smích produkovala den ode dne méně. Koukejte, nebavte se nám tady, nechte toho, jděte se bavit jinam, tady pan prezidiální tak jako tak to hraje špatně a ještě mu do toho kecejte! // Jestlipak je vám známo, proč byla tady v katakombách noční služba zavedena? - Ale je mu známo, je mu známo! Já mu to vysvětlím sám, poněvadž vy byste mu to řekl moc sametově. Zkrátka panu řediteli se jednou zachtělo po úředních hodinách nějakýho spisu a žádnej tady nebyl, tak vod těch dob tady musej dva úředníci sedět přesčas, kdyby zas jednou pana ředitele napadlo se sem dolů přijít zeptat, kolikátýho bylo vloni touhle dobou.

  • poster

    Roztomilý člověk (1941)

    Lež je jako sněhová koule. Čím déle se valí, tím je větší. Slavný výrok významného německého filosofa Martina Luthera by jakkoli mohl simulovat podtitul této brilantní veselohry. Režisér Martin Frič samozřejmě nemohl nezachytit rodící se fenomén populární dvojice Nový - Gollová, ale jak se říká, nic netrvá věčně. Rozhodující okamžik, v němž nastalo doslova detektivní pátrání po vhodném námětu pro oba oblíbené herce, nalezl kýžený cíl v takřka pozapomenuté povídce F. X. Svobody s příhodným názvem Kašpárek. Starosvětský příběh a především postavy byly prostřednictvím Steklého scénáře rázem převléknuty do moderních kostýmů, v nichž se vedle titulních představitelů výraznému zastoupení těšily i Stelibského jazzové melodie. Oldřich Nový se představuje coby neodolatelný mluvka a mystifikátor, který mimoděčným sahnutím na kravatu spouští lavinu lží a zmatků. Svého důvěřivého kolegu (Ladislav Pešek) posílá na neexistující soudní přelíčení a na svatební hostině se před přítomnými hosty vydává za věhlasného hudebního skladatele Maxe Brauna. Vymyslí si, že měl vážnou známost s novomanželkou Karlou (Lída Chválová), že přítel Molenda (Raoul Schránil) ve skutečnosti pracuje v cirkuse a že žije o jeden den napřed. Události ovšem mají zcela opačný účinek. Vlivem nenadálých okolností je titulní hrdina nucen vydávat se za ženatého, což přináší novou vlnu lží, kterým zdatně přihrává stejně založená dívka Polda v podání Nataši Gollové. Ta během jediného večera stihne rozkmotřit a následně zase usmířit oba novomanžele, zažehnout v usedlém staviteli (Theodor Pištěk) dávno vyhaslé milostné naděje a okouzlit svůj protějšek. Vzájemné poznávání a sbližování dovede nakonec oba hrdiny k oltáři, kde si slíbí, že už nikdy nebudou lhát. Nebo právě naopak? Veseloherní sestava zbylých protagonistů v čele s Ferencem Futuristou, Baldovou, Nollovou, Svozilovou, Filipovským a Marvanem vytváří neopakovatelný kolorit k hlavní dvojici a zároveň tím získává výjimečný prostor pro nezapomenutelné komediální výstupy. A Oldřich Nový? Inu, roztomilý člověk. P. S. "Ale vrchol všeho, aby nevyšel ze cviku, tak má doma nad postelí zavěšeny kruhy a najednou v noci zničehonic cvičí. - A ví o tom Karla? - O tom pochybuji, Molenda to úzkostlivě tají. - Ale proč to dělá? - To je taková jeho mánie. Molenda je podivný člověk. Den považuje za noc, noc za den a má nějak popletený kalendář. - I datum si poplete? - Ano, ale zajímavé je, že se vždycky mýlí o jeden den kupředu. - A to celý život? - Ano. - A co když je přestupný rok? - No, to se vždycky jeden den prospí v kruzích. - To je skutečně zvláštní úchylka. - To je prazvláštní, ehm, tedy prominete."

  • poster

    Tetička (1941)

    Dr. Jaroslav Tumlíř (1902 - 1977), významný dramaturg pražských i mimopražských jevištních scén a také dlouholetý knihovník, věnoval veškerý svůj volný čas vlastní autorské práci, především tvorbě divadelních her. Z jeho repertoáru do dnešních dnů přežila jen jediná, Strašidelná tetička, která se v období nacistické okupace stala vhodnou kořistí pro vyhladovělý barrandovský tým Maca Friče. Ten se po úspěšné sérii bláznivých veseloher, v nichž excelovala především populární dvojice Gollová - Nový, rozhodl nabídnout příležitost významné charakterní herečce a člence činohry pražského Národního divadla Růženě Naskové. Teta Berta už v sobě sice nemá ani zatrpklou duši, ani nadšení pro moderní život mladých, jako měla její předchůdkyně v Cikánově komedii Příklady táhnou, nicméně podivně nostalgický stesk po promarněné životní šanci nabízí Naskové nový, jiný rozměr, kterým svou důstojnou tetičku charakterizuje. Smolík s Pištěkem se tu jakoby obloukem vracejí ke svým pionýrským filmovým létům, ale přece jen je každý z jejich seniorských milovníků odlišný. Naproti tomu Lída Chválová a Jiří Dohnal představují dvojici mladých lidí, kteří teprve ve vzájemné lásce naleznou správný poměr k životu. To vše je potom v dokonalém kontrastu s charaktery chamtivých příbuzných v brilantním hereckém provedení Baldové, Šlemrové, Marvana, Nedbala i Kreuzmanna. Trojským koněm je ovšem precizně vyvedená figurka věrného majordoma, zahraná anglicky neanglickým způsobem mistrovským Ferencem Futuristou. Především špílce na téma Elitní služebnictvo z vás stejně nikdy nebude jsou geniální a želbohu potvrzují nevyužitý komikův potenciál. Stejně nedoceněné zůstávají bohužel také obě vedlejší figurky nedbalých sloužících v podání Darji Hajské a Vladimíra Řepy, herců, kterým byl jen výjimečně poskytnut širší prostor. Je-li zpočátku osudový vztah pozorného starého lékaře a životem zklamané tety jen jakýmsi sentimentálním zastavením v běhu času, charakterizovaným ještě ukolébávající písní Bláhové mládí v osobité Smolíkově interpretaci, pak jeho závěr neodvratně směřuje k žádané proměně, k novému poslání. Strašidelný zámek, bouřka, duch zemřelé tetičky a spiritistická seance pak dokreslují patřičnou atmosféru, která má zejména v časech podzimních plískanic své neopakovatelné kouzlo.

  • poster

    Noční motýl (1941)

    Období nacistické okupace, které dvakrát nepřálo příběhům ze současnosti, vydaným napospas ostřížím zrakům dosazených německých cenzorů, zastihlo osmadvacetiletého Františka Čápa teprve na úsvitu jeho profesní dráhy. Po oslnivém debutu, který naznačil mnohé z režisérových uměleckých představ, se opět společně s Václavem Krškou setkal nad scénářem svého nového filmu. Původní předlohu, starý sentimentální příběh z posledních let rakouské monarchie, rezignující předem na sebemenší umělecké ambice, dokázal Čáp prostřednictvím vynikajících hereckých výkonů doslova pozvednout na mimořádné filmové dílo. Zuřivý boj o titulní roli, bývalou vychovatelku Martu, propadající se vinou neopětované lásky až na samé dno společenského žebříčku, vehnal do pomyslného ringu zoufalou Lídu Baarovou a také Hanu Vítovou, která nakonec zvítězila zásluhou kategorického odmítnutí Baarové nacistickými úřady. Počáteční nedůvěra, panující také v osobních názorech majitele Lucernafilmu Miloše Havla, se chtě nechtě odrazila v pěvecké alternaci Vítové, přestože se později veškeré obavy v tomto směru ukázaly zbytečnými. Naopak sázkou na jistotu se zdálo být obsazení nekompromisní Adiny Mandlové do jedné z výrazných vedlejších rolí, protřelé kurtizány, která si ví rady i v těžkých životních situacích. Ženský trojlístek, doplněný o mimořádně půvabnou Marii Glázrovou, je v rámci platných pravidel vyvážen stejnou trojicí osudových mužů v osobité interpretaci Svatopluka Beneše, Gustava Nezvala a jedenadvacetiletého Rudolfa Hrušínského v jedné z jeho prvních pozoruhodných hereckých kreací. Tragický pád nešťastné dívky, jakkoli charakterizovaný vojenskými uniformami a dobou, v níž se odehrává, zůstává symbolickým mementem i pro generace následující, vyznávající už jiné morální hodnoty, přesto absolvující stejné prohry a zklamání. Čápův film je v mnoha ohledech fascinující legendou, která stále nachází nové umělecké interpretace, ohlížejíc se přitom za pochybným osudem jedné zraněné dívky.

  • poster

    Karel a já (1942)

    Tragické události červnových represí, vyvolané atentátem na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, prudce zasáhli do života vystrašených obyvatel, které čekalo jedno z nejtemnějších období v českých dějinách. Stranou nezůstala ani filmová výroba, v té době již silně omezena a částečně také vlivem nacistických opatření restrukturalizována, odbývajíc si tím svůj skutečný křest ohněm. Zdá se potom takřka nemožné, že v těchto podmínkách vznikaly veselé příběhy plné radosti i mladosti, takové, jakým je právě Cikánova komedie o napravení nenapravitelného a lehkomyslného továrnického synka. Příjemný, optimismem sršící snímek se prostřednictvím Jindřicha Plachty stává unikátní přehlídkou lidského humanismu, pevně svázaného s nezapomenutelným koněm Karlem, stojícím věrně po jeho boku a napovídající cosi o dojímavém přátelství lidí a zvířat. Film ostatně stojí a padá s výkony svých hereckých představitelů, kteří ve stínu přiléhavých ateliérových dekorací vytvářejí jedinečné lidské typy – sympatická, teprve šestnáctiletá Jana Dítětová, Hana Vítová, Dohnal, Pešek, Nasková, vynikající Marvan, překvapující především neočekávanou změnou svého tradičního repertoáru, i Jaroslav Vojta, ztvárňující zcela výjimečně roli z opačného společenského spektra. Osudová sázka, která změnila jeden lidský život k lepšímu, by mohla, navzdory svému stáří, sloužit i jako vhodná záminka k současné, ne právě lichotivé, bilanci na trhu práce. Cikánova veselohra je kromě jiného živoucím dokladem, že i v těžkých časech lze vdechnout život nesmrtelným filmovým okamžikům, na které vzpomínají ještě další generace vděčných diváků.

  • poster

    Valentin Dobrotivý (1942)

    Válka pokračovala, nacisté nebrali ohled na nic a na nikoho a s příchodem obávaného Heydricha do Prahy se začala stahovat mračna i nad českou kulturou, dosud přežívající také díky určité benevolenci Heydrichova předchůdce, barona von Neuratha. Po osudovém atentátu na zastupujícího říšského protektora se perzekuce dotkla i mnohých osobností z řad české inteligence. Byla to zlá doba. Setkání Martina Friče s Oldřichem Novým nad scénářem jejich nového filmu lze proto do jisté míry chápat jako vstřícné gesto, vyjadřující vzdor tragickým okamžikům, odehrávajícím se v nejbližším okolí, ať už máme na mysli okamžité vypálení středočeské obce Lidice anebo zatčení Anny Letenské, jedné ze zúčastněných hereček. Nic z toho film naštěstí nezaznamenal, naopak přinesl do potemnělých českých biografů další vítaný příděl smíchu a humorného rozptýlení. Oldřich Nový zde v roli důvěřivého a nesmělého úředníka, pyšnícího se precizním inventářem veškerých výdajů, i těch docela bezvýznamných, tak trochu alternoval svého předchůdce Aloise Nováka, kterému důmyslný podvod s loterijním losem otevírá možnost stát se, byť v poněkud skromnější a už ne tak okouzlující formě, znovu Kristianem, člověkem z jakoby jiného světa. Určujícím hybatelem Valentinových kroků je jeho bezprostřední okolí, zastoupené plejádou rozličných figur a figurek, vesměs směšných aktérů, těžících z Valentinova náhlého bohatství. Pešek, Fiala, Marvan, Pištěk, Baldová, Šlemrová, Novák, Řepa a další jsou sice ve svých zavedených stereotypech vděčným katalyzátorem mnohých groteskních výjevů, přesto jim proměnlivý charakter jejich postav, odvislý od finanční situace hlavního hrdiny, poskytuje ještě jiný rozměr, jakési zrcadlo lidského chování. Pro Hanu Vítovou, která mezitím vyzrála ve vynikající charakterní herečku, Fričova veselohra znamenala vůbec první setkání s Oldřichem Novým před kamerou, zopakované později, byť v trochu jiné podobě, také ve společenském filmu Sobota. Valentin a některé další paralelně vznikající snímky zosobňují takřka ocelovou výdrž českých filmařů v nejtěžším válečném období a už poněkolikáté tím potvrzují nepsanou skutečnost, že kvalitní humor a zábava vyvěrá i v těch nejtragičtějších chvílích. P. S. Kde jinde narazíte na POŽURŽIL?

  • poster

    Šťastnou cestu (1943)

    Šťastnou cestu, jakési reportážní drama, žánr nepříliš často vídaný a v období nacistické okupace takřka zapovězený, se prostřednictvím ambiciózního scénáře Otakara Vávry a Viléma Wernera zařadil mezi nejdiskutovanější filmové události a v očích majitele Lucernafilmu Miloše Havla získal všechny předpoklady pro úspěšné zakončení již tak velmi omezené roční produkce. Snímek, situovaný do prvních let hospodářské krize, se v prvních okamžicích přesouvá do velkého obchodního domu, v jehož útrobách se nalézají zdánlivě obyčejní lidé se svými běžnými starostmi i radostmi. Pozoruhodný civilní kaleidoskop ženských i mužských osudů, charakterově i věkově rozdílných, vnáší poněkud syrový pohled do lidského nitra, zmítaného neustálými společenskými změnami a osobními krizemi. Čtyři ženy. Čtyři povahy. Čtyři osudy. Vávra obsadil nabízené pozice nejzářivějšími soudobými hereckými hvězdami v čele s Adinou Mandlovou, Hanou Vítovou, Natašou Gollovou a Jiřinou Štěpničkovou, utvářejících tímto výjimečným setkáním jakýsi piedestal své umělecké dráhy. Mandlová zde rozehrává přímo fantastický koncert rozervaného ženství; její mondénní Helena je typ povýšené femme fatale, uvyklé luxusnímu životu a sázející vše na jednu kartu. V okamžiku naprostého zhroucení je pevně rozhodnuta sáhnout si na život. Vítová představuje Milenu, toužící po spokojeném manželství a tradičním rodinném životě ve dvou, netušíc přitom o hazardních prohrách svého lehkomyslného partnera. Anna v podání Štěpničkové je žena s velkým tajemstvím, opatrná a snad až příliš chladná k citům druhých. Zklamání, které v jejím životě představuje osudový mezník, se jen těžce pokouší prolomit vztahem s mužem ryzího charakteru a pevných zásad. Určitý kontrast k předchozím portrétům vytváří bláznivá Fanynka v osobité interpretaci Nataši Gollové, velké dítě s přehnanými ambicemi, na které čeká předpokládané vystřízlivění. Zatím jen zpovzdálí lze sledovat pátou dívku, teprve učednici alias Janu Dítětovou, nechápavě přihlížející osudům svých starších souputnic. Obsazení mužských rolí potom vytváří znamenitý rámec pro sóla titulních hrdinek a zároveň alternuje žánrové charakteristiky svých ženských protějšků; Korbelář, Kohout, Kreuzmann i Vejražka nabízejí celou škálu svých psychologických impresí, v několika scénách je k nim přiřazen ještě stále uličnický a přitom civilní Pešek. Šťastnou cestu, výjimečný film, který doslova předběhl svou dobu o několik mil, je smělým konkurentem vyspělých zahraničních děl, je dílem moderním a nadčasovým. A byl také posledním, který před filmovou kamerou sezdal čtyři velké české herečky, na které už čekala jen hanba a zatracení. Glückliche Reise!

  • poster

    Sobota (1944)

    Konec války přinesl české kinematografii nemalé obtíže. Nařízení Českomoravského filmového ústředí číslo 59 z druhé poloviny roku 1944 silně omezilo provoz kin i výrobu a podle zásad totálního válečného nasazení prakticky znemožňovalo zahajování nových náročnějších projektů. Přesto se práce v barrandovských ateliérech nezastavily. Předposledním filmem, který měl premiéru ještě před květnovým osvobozením bylo společenské drama Sobota, pod které se podepsal zkušený scénárista a režisér Václav Wasserman. Mnohem zajímavější osobou, kterou bychom ovšem v titulcích marně hledali a která se tu s důvtipem sobě vlastním převtělila pod imaginární pseudonym, byla Olga Scheinpflugová, ostřílená divadelní herečka a spisovatelka, hledajíc v samém závěru války alespoň částečnou uměleckou satisfakci za své nedobrovolné jevištní umlčení. Hlavním motivem příběhu ovšem nebyla ani tak touha nastavit zrcadlo tehdejší společnosti, ale využít spíše nemalé popularity Oldřicha Nového k vytvoření další noblesní varianty jeho kristianovského hrdiny. A tak se tento sympatický herec znovu oblékl do kostýmu neodolatelného svůdce a rozehrál svůj typický šarm, aby jako bohatý průmyslník sváděl krásné paní, nejprve Jiřinu Štěpničkovou a později Hanu Vítovou. Pozoruhodný, i když nijak rozsáhlý výkon zde na samém závěru své oslnivé kariéry odehrává Adina Mandlová, tehdy již zraněná žena, která za sebou vláčela nezdařené manželství, tragický potrat a pošpiněné jméno. Hvězdy první velikosti a jejich poslední film na rozloučenou. Opona padá.