Marthos

Kolik je ve vztahu matky a syna krásného, hřejivého, objímajícího, ale také komického a někdy i nezdravého. Velké téma, které zlákalo už mnoho tvůrců. A také Hugo Haase. Námět a scénář tohoto filmu, v němž bylo mnoho autobiografického, vznikal ve spolupráci s přítelem z nejvěrnějších, režisérem Macem Fričem. Haasova matka tehdy umírala na rakovinu a všichni zúčastnění se proto snažili rozptýlit její poslední chvilky tímto veselým filmem. Haasovy komické schopnosti dostaly spoluprací s Fričem nový, grotesknější a herecky výraznější náboj, který značně převyšoval drobnokresbu předešlých komických postav. Možná to bylo způsobeno také tím, že "maminčin mazlíček" pracuje jako vězeňský knihovník a žije tedy vedle spořádaného civilního života i ve zcela protilehlém, nám většinou neznámém absurdním světě, kde však přímočará facka někdy dokáže vyřešit víc než složité vysvětlování. A protože tehdy Haas nemohl existovat bez Adiny Mandlové, objevila se i ona v tomto navýsost roztomilém filmu – v roli moderní dívky ze zámožné rodiny, která kromě osobních půvabů vyniká sportovními výkony. Sedminásobný vrah, dotěrný soused, starostlivá maminka, žárlivý snoubenec, to všechno – společně s Haasovými ironickými průpovídkami, zámlkami a nepředstíranou bezbranností – vytváří z tohoto neprávem přehlíženého filmu svěží, vskutku nadčasové dílo, jehož lesk zvyšují ještě živé melodie Haasova bratra Pavla, talentovaného hudebního skladatele, který se stal jednou z tragických obětí nacistické perzekuce, a moderně nasnímané interiéry i exteriéry, včetně dnes již neexistujícího zimního stadionu na Štvanici. A Hugo Haas? Neodolatelný, jako vždycky. Jaký pěstuju sport? Jezdím na zadní plošině bez držení.

Blízké přátelství, které pojilo Martina "Maca" Friče a Hugo Haase se výrazným způsobem vepsalo také do dějin českého filmu. Oba muže spojoval především smysl pro humor. V Haasově případě to byl humor ironický, sarkastický a v lecčems nekonvenční, u Friče zase převládala touha sdílet smích společně s ostatními, tedy jak se členy filmařského štábu, tak samozřejmě s diváky. Jejich autorské filmy patřily ve své době k opravdovým trhákům a mimo svou zábavnou formu vykazovaly i nezpochybnitelný umělecký přesah spoluutvářený právě Haasovým nevšedním hereckým projevem a Fričovou invenční supervizí upozorňující na rodící se fenomén. Ať žije nebožtík překypuje nadhledem, vtipem a okázalou ironií, kterou nešetří ani v okamžicích přísně vážných. Haas si doslova libuje v roli nenapravitelného flamendra, v mnohém připomínající hercovu skutečnou bohémskou povahu – galerie typicky "haasovských" bonmotů je odzbrojující a výborně vystihuje nejen dynamiku doby, ale především elegantním způsobem shazuje prvorepublikové elitářství, byť Haas v roli příslušníka tzv. zlaté mládeže není nesympatický, ale naopak. Na vrcholu hereckého obsazení se jako fondánový bonbonek zaskvěla Adina Mandlová, která se po skromném úvodu mohla v druhé polovině inteligentní filmové veselohry převléknout do přepychových modelů Ulli Rosenbauma. Byl to ten pravý kontrapunkt, který rozhodl o další hvězdné záři vycházející filmové hvězdy. Přehlédnout nelze ani vynikajícího Václava Trégla oděného v tradičním kostýmu věrného sluhy, Hašlera v jeho "nehašlerovské" podobě a neodolatelného Šlégla ve výborné scéně se šampaňským. Film nabyl na popularitě nejen u nás, ale také ve Spojených státech, kde sklidil femomenální úspěch, částečně zásluhou Jana Šímy, dnes neprávem pozapomenutého dirigenta a hudebního skladatele, který poněkud bláznivou taškařici opatřil moderními jazzovými melodiemi. Zářivá perla zlatého barrandovského věku, jejíž oslňující lesk nevymizel ani po více jak sedmdesáti letech. Tak kolik to dělá? Tři tisíce devět set. To je do pěti tisíc jedenáct set. Neračte mít těch jedenáct set? To by se mě moc hodilo. – Prosím. – Výborně! A v příštím tahu hrajete s sebou už s pěti tisíci.

Ve všeobecném předvánočním shonu bylo tehdy (1936) na Barrandově nezvykle klidno. Všechny filmy, které měly být natočeny, dávno brázdily plátna českých kin, a tak pojednou nebylo do čeho píchnout. Ale bez práce nejsou koláče. Proto početný barrandovský ansámbl, od osvětlovačů po maskérky, doslova přemluvil režiséra Maca Friče k realizaci ještě jednoho filmu, který by byl jaksi mimo plán. Frič byl zpočátku touto neočekávanou prosbou poněkud zaskočen, ale záhy se společně s mladým a ambiciózním Vávrou sešel nad scénářem o pokryteckém mravokárci, jehož rodinná mohyla obávaného strážce maloměstské morálky je náhle rozmetána příchodem rozpustilé nemanželské dcerušky. Je nasnadě, že tato vděčná komediální role byla bez váhání přisouzena fenomenálnímu Haasovi, který svého tajnůstkářského hříšníka vybavil pestrou paletou nejrůznějších charakterových proměn vycházejících ze šťavnatého situačního humoru i pronikavě přesných dialogů. Na stejné délkové vlně je unášena také postava zapovězeného "kačátka" (alias Ferbasové), které v rafinovaném přestrojení za upjatou vychovatelku dokonale rozmetá zkostnatělé zásady svého nezdárného tatíčka. U Adiny Mandlové se jedná o výjimečný experiment, jehož důvod je nadmíru zřejmý – být alespoň na okamžik za ošklivku. Výsledek? Dokonalý. A nad tím vším se klene nezaměnitelný a nezastavitelný smích Saši Rašilova. Narychlo improvizovaný film nakonec pány direktory polekal natolik, že premiéra byla z "rizikových" důvodů raději odsunuta do vzdáleného prostějovského kina. Tam se Fričova třeskutá komedie setkala – pochopitelně – s mimořádným diváckým ohlasem, takže dál už nebylo o čem. Mravnost nade vše, film plný zdravého ironického humoru, který neškodí v jakémkoli množství navzdory své poněkud pejorativní nálepce ("film na kapra") dokazuje, že geniální scénáře mohou vzniknout doslova přes noc.

Dívku v modrém natočil Otakar Vávra podle námětu autora zábavné četby Felixe de la Cámary. Příběh je založen na vtipném, i když vlastně nijak originálním nápadu o dívce, která vystoupí ze starého obrazu a pohybuje se jako živoucí anachronismus v moderním prostředí. Doktor Karas v podání Oldřicha Nového se samozřejmě nemůže nezamilovat do sličné komtesy Lídy Baarové, která mluví tak půvabnou staročeštinou. Ve výborně rozehrané partii nesmí scházet ani patřičně komické figurky, které příběh sytí svým vlastním humorem a zároveň posouvají hlavní protagonisty k závěrečnému happyendu. Jízlivé dámy z lepší společnosti hledající zálibu v klevetách a potenciálních snoubeních pro svou hloupoučkou dcerušku, představované obvykle bez sebemenšího zaváhání Růženou Šlemrovou, byly nevyprchávající ozdobou takových filmů. Jisté satisfakce se zde dostává Jindřichu Lázničkovi, věčnému herci malých rolí, Nataše Gollové byl potom zcela výjimečně vyměřen jen velice zúžený prostor, ale i ten suverénně ovládá prostřednictvím ironie a drobného sarkasmu. Romantická staročeština, všudypřítomná úzkost z upírů i záhadný obraz spanilé krasavice vytvářejí z Vávrovy komedie vskutku originální film, kterému se můžeme obdivovat a klanět i po více jak sedmdesáti letech.

Rozruch vyvolává rozruch, kamkoli přijde. Úvodní tobogan v nemocenské pojišťovně, kam přichází směnit zuby za bahno, absolvuje ještě co by bezvýznamný a všemi přehlížený prosťáček s ostrým jazýčkem, ale v luxusním lázeňském hotelu už se dík bezděčné záměně stává vykonavatelem rafinované pomsty. Je nabíledni, že Vlasta Burian se tu cítí jako ryba ve vodě, sype jeden geniální vtípek za druhým, vychutnává si své spoluhráče a na závěr si střihne geniální a dosud nepřekonanou baladu o deliriu tremens. Byla by ale chyba domnívat se, že film stojí a padá jen s Burianem, na place se tehdy sešla plejáda špičkových partnerů, kteří si na nepoměrně skromnějším prostoru vydobývají zaslouženou pozornost. Jaroslav Marvan obohatil svůj tradiční fond o precizně vyvedenou figurku nedbalého doktůrka holdujícího v míře ne právě malé alkoholu, Trégl kráčí k divácké nesmrtelnosti s doutníkem a legračním slamákem na hlavě a Čeňku Šléglovi, který je v závěrečné etudě vydán napospas Burianovým fantasmagoriím v oboru léčení zaníceného palce, se dostává velké herecké satisfakce za všechna příkoří, jímž musel později čelit. Pokladna jasně dokazuje, o jak velkou a nenahraditelnou osobnost jsme Lamačovou vynucenou emigrací přišli. A zdá se, že nejen my. P. S. Pane kolego, co si dáváte na noc? – Já si dávám rolety dolů.

Čtyřicátá léta jsou, navzdory době, která rozhodně nebyla tak růžová, jak se z těch mámivých celuloidových obrázků může zdát, vzývána coby zlatý věk české filmové komedie a filmových hvězd. Těmi dozajista byli také Oldřich Nový a Lída Baarová, jejichž popularita v té době kulminovala, a kteří se poprvé na plátně setkali v předchozí Vávrově komedii Dívka v modrém. A protože úspěch plodí úspěch, bylo vcelku jasné, že i jejich další společný film bude výjimečnou záležitostí jak pro diváky, tak pro producenty. Ladislav Brom navíc patřil k blízkým osobním přátelům Lídy Baarové a její angažování do nového filmu lze chápat i jako jakousi nenápadnou přátelskou výpomoc pomluvami pronásledované herečce. Filmová romance mezi mladou, talentovanou malířkou, která touží po úspěchu a uznání, a šlechetným gentlemanem, tajným ctitelem jejího umění i sličné tváře, je ovšem oživena sérií důmyslných převleků v podání Oldřicha Nového, který tu s bravurou, elegancí a vtipem střídá masky šmatlavého dědečka s niněrou a orientálního věštce. Na vlně situační grotesky se potom pohybují herecké výkony dalších protagonistů v čele s báječnou Růženou Šlemrovou, Bedřichem Veverkou, Lálou Peškem, Zitou Kabátovou a Václavem Tréglem v roli nerudného pana domácího. A nelze opomenout ani sochařský ateliér, prozrazující vytrvalý zápas o seberealizaci mladých začínajících umělců, či Kouřícího králíka, bar s vskutku originálním názvem a vzornou obsluhou. A co teprve magické fluidum orientální věštírny a krejčí Láska, který zrovna láskou k bližnímu neoplývá? Společně s Nováčkovým evergreenem Bílé ruce klíč k divácké nesmrtelnosti.

Není hotel jako hotel. Nesmrtelný film, který z nevinného omylu vykřesal komedii par excellence. Talíře a slečna Fafejtová. Generální ředitel, který je účetním a účetní, který je generálním ředitelem. No, jsem u vytržení! Na Gollovou je i Pipin krátký. A pak je tu samozřejmě nonšalantní gentleman Oldřich Nový, který má nejsmělejšího tatínka na počátku století a také důvod, proč zůstat v lehce zaprášeném hotýlku, jehož název se shoduje s luxusním hotelovým komplexem světové úrovně. A také tři pozůstalí, tedy rozkošný Pivec, ještě rozkošnější Pešek a Novotný. Kluci, do toho! Futuristovi stačí pouhých pár vteřin k naprosté dokonalosti. Miládka se urazila. Zuzanka taky. A sypat, sypat! Koktejly smrti. Hedvábné šle. A Slunečnice, evergreen věčnosti. Dokonalost. Láska na celý život.

Lež je jako sněhová koule. Čím déle se valí, tím je větší. Slavný Lutherův výrok by s přehledem mohl simulovat podtitul této brilantní veselohry. Mac Frič samozřejmě nemohl nezachytit rodící se fenomén populární dvojice Nový – Gollová, ale jak se říká, nic netrvá věčně. Rozhodující okamžik, v němž nastalo doslova detektivní pátrání po vhodném námětu pro oba oblíbené herce, nalezl kýžený cíl v takřka pozapomenuté povídce F. X. Svobody s příhodným názvem Kašpárek. Starosvětský příběh a především postavy byly prostřednictvím brilantního scénáře rázem převléknuty do moderních kostýmů, v nichž se vedle titulních představitelů výraznému zastoupení těšily i Stelibského jazzové melodie. Oldřich Nový se tu představuje coby neodolatelný mluvka a mystifikátor, který mimoděčným sahnutím na kravatu spouští lavinu lží a zmatků. Svého důvěřivého kolegu (Ladislav Pešek) posílá na neexistující soudní přelíčení a na svatební hostině se před přítomnými hosty vydává za věhlasného hudebního skladatele Maxe Brauna. Vymyslí si, že měl vážnou známost s novomanželkou Karlou (Lída Chválová), že přítel Molenda (Raoul Schránil) ve skutečnosti pracuje v cirkuse a že žije o jeden den napřed. Události ovšem mají zcela opačný účinek. Vlivem nenadálých okolností je tento nezpochybnitelný potomek slavného prášilovského rodu nucen vydávat se za ženatého, což zákonitě vyvolá novou vlnu lží, kterým zdatně přihrává stejně založená dívka Polda v podání Nataši Gollové. Ta během jediného večera stihne rozvést a následně zase usmířit oba novomanžele, zažehnout v poněkud usedlém pantatínkovi (Theodor Pištěk) dávno vyhaslé milostné naděje a zároveň okouzlit svůj protějšek. Vzájemné oťukávání a sbližování dovede nakonec oba lháře k oltáři, kde si slíbí, že už nikdy nebudou lhát. Nebo právě naopak? A Oldřich Nový? Inu, roztomilý člověk. P. S. Ale vrchol všeho, aby nevyšel ze cviku, tak má doma nad postelí zavěšeny kruhy a najednou v noci zničehonic cvičí. – A ví o tom Karla? – O tom pochybuji, Molenda to úzkostlivě tají. – Ale proč to dělá? – To je taková jeho mánie. Molenda je podivný člověk. Den považuje za noc, noc za den a má nějak popletený kalendář. – I datum si poplete? – Ano, ale zajímavé je, že se vždycky mýlí o jeden den kupředu. – A to celý život? – Ano. – A co když je přestupný rok? – No, to se vždycky jeden den prospí v kruzích. – To je skutečně zvláštní úchylka. – To je prazvláštní, ehm, tedy prominete.

Válka pokračovala, nacisté nebrali ohled na nic a na nikoho a s příchodem obávaného Heydricha do Prahy se začala stahovat mračna i nad českou kulturou, dosud přežívající také díky určité benevolenci Heydrichova předchůdce, barona von Neuratha. Po osudovém atentátu na zastupujícího říšského protektora se perzekuce dotkla i mnohých osobností z řad české inteligence. Byla to zlá doba. Setkání Martina Friče s Oldřichem Novým nad scénářem jejich nového filmu lze proto do jisté míry chápat jako vstřícné gesto vyjadřující vzdor právě probíhajícím tragickým okamžikům, ať už jde o vypálení Lidic nebo zatčení herečky Anny Letenské. Nic z toho film naštěstí nezaznamenal, naopak přinesl do potemnělých českých biografů další vítaný příděl smíchu a humorného rozptýlení. Oldřich Nový v roli důvěřivého úředníka pyšnícího se precizním inventářem veškerých výdajů, i těch docela bezvýznamných, tak trochu alternoval svého předchůdce Aloise Nováka – s tím rozdílem, že tady Valentinovi otevírá možnost stát se, byť v poněkud skromnější a už ne tak okouzlující formě, znovu Kristianem, člověkem z jako by jiného světa, až rafinovaný podvod s loterijním losem. Důležité, co do významu, jsou víc než kde jinde všechny vedlejší figurky, vesměs groteskní exempláře lidské poťouchlosti, falše a přetvářky. V nanejvýš přiléhavém hereckém provedení Jaroslava Marvana, Ladislava Peška, Emana Fialy, Pištěka, Baldové, Šlemrové a dalších se navíc tito apoštolové oportunismu stávají autentickými, zcela přirozenými lidmi, kteří jednají, jak jim káže jejich chameleonská fasáda. Pro Hanu Vítovou, která mezitím vyzrála ve vynikající charakterní herečku, znamenal Fričův film vůbec první setkání s Oldřichem Novým před kamerou a nutno dodat, že jim to spolu ladí dokonale. Valentin a některé další paralelně vznikající snímky zosobňují takřka ocelovou výdrž českých filmařů v nejtěžším válečném období a už poněkolikáté tím potvrzují nepsanou skutečnost, že kvalitní humor vyvěrá v těch nejtragičtějších chvílích. P. S. Kde jinde narazíte na POŽURŽIL?

Pět žen. Pět různých příběhů. Pět velkých i malých dramat. Adina Mandlová. Jiřina Štěpničková. Hana Vítová. Nataša Gollová. A mladinká Jana Dítětová. Touhy, sny a tajemství. Život nehladí, ale škrábe. Výjimečný, moderní film. A velkolepé rozloučení se zbožňovanými filmovými divami, na které už čeká jen hanba a zatracení. Glückliche Reise!