Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Dokumentární
  • Krimi
  • Krátkometrážní

Oblíbení herci (10)

Herec jemné ironie a sarkasmu. Měl schopnost zobrazit typ moderního intelektuála, aristokrata, bránícího se banalitě noblesou, ironií, skepsí, ale i melancholií. Vytvářel figury složitých povah a stejně tak role, v nichž uplatnil svůj charakteristicky melodický hlas. Mimo jeho filmovou a televizní činnost je nutné zmínit velké a slavné působení v rozhlase, kde ztvárnil celou plejádu význačných postav. S osobitým hereckým uměním Jiřího Adamíry se setkáváme téměř vždy s pocitem, že jsme svědky zcela nezaměnitelné, vysoké kvality.

Herec s podmanivým hlasem. Cupákova filmografie čítá na čtyři desítky titulů – hrál lyrické mladíky i chuligány, charakterově pevné muže a nespočet kriminalistů. Podobně bohatá je i televizní tvorba, třebaže řada snímků zdaleka nedosahovala nejvyšší kvality, na jakou byl zvyklý. Co však nepřišlo nazmar, to jsou desítky rolí před rozhlasovým mikrofonem, kde mohl uplatnit svůj podmanivý hlas disponující nepřebernou škálou výrazových prostředků. Rozhlasový režisér Jiří Horčička o něm kdysi prohlásil: O jeho hlase by se mohly psát studie. Jak on s ním dovedl virtuózně zacházet! 

Analytik. Vychází-li Högerův herecký projev ze zvýšeného vědomí sebekontroly, není tím vůbec snížen jeho talent a kvalita výkonů. Naopak. Karel Höger, patřící k těm z nejmilovanějších českých herců, si navzdory své promyšlené a disciplinované umělecké koncepci pokaždé uchoval náležitý lidský rozměr. Ani sebezápornější roli neuvedl před zraky diváků jako umělou, technicky do detailu vypracovanou konstrukci zlosyna, ale vždy v ní vystupoval – třeba jen v mlhavých obrysech – živý člověk. Humánní aspekt se stal pro Högerovu hereckou tvorbu podmínkou sine qua non.

Psycholog. Herecký titán s nezaměnitelným hlasem. Mistr zkratky a moderního, celistvého herectví, obsahujícího snad všechny odstíny lidských charakterů. Milovník, svůdce, zloduch, vydřiduch, pábitel, cynik i požitkář. Vrcholem Hrušínského filmové kariéry je bezesporu strhující výkon v Herzově adaptaci Fuksova Spalovače mrtvol, v němž se proměnil v andělského ďábla. Plejádu výrazných postav ztvárnil také během šedesátých let před televizní kamerou (Šach mat, Malér, Waterloo, Spravedlnost pro Selvina, Poslední páska, Smrt Sokratova, Bellevue, Lítost a další). V rámci domácí kinematografie znamená jméno Rudolfa Hrušínského výraznou a dodnes ctěnou osobnost v nejširším slova smyslu.

Šlechtic. Byl nazýván klasickým představitelem rolí francouzského typu – šlechticů, světáků, elegánů, z nichž nejvýznamnější je zřejmě proslulý italský bouřlivák Casanova v Krškově filmu Poslední růže od Casanovy. Víc než filmu si ale vážil televize, která mu v mnohém připomínala divadelní jeviště – za všechny úspěšné inscenace lze připomenout alespoň Drahého lháře, kde vytvořil postavu spisovatele G. B. Shawa. Často vystupoval i v rozhlase, protože mu to prý připadalo, jako kdyby šeptal posluchačům přímo do ucha. Jeho uměleckou dráhu přetrhla předčasná smrt, bohužel právě na vrcholu tvůrčích sil. Česká Thálie ztratila jednoho ze skutečných šlechticů hereckého umění.

Luděk Munzar patřil k nejvýraznějším osobnostem nejen naší první scény, ale moderního českého herectví vůbec. Byl tvůrcem velkých postav, osobitých charakterů a výrazných typů, jejichž tvar svědčí o neobyčejně širokém spektru hercových tvůrčích možností. Byl nejen umělcem nesmírně tvárným a citlivým, ale současně schopným obsáhnout jak role komické, tak i vysoce dramatické. Luděk Munzar dokázal povznést k vrcholům moderní herecký civilismus, který svou nechutí k okázalosti a důrazem na sebeovládání nejlépe odpovídá cítění dnešní doby. Že však takové herectví nevylučuje prudké emoce, vášnivá hnutí mysli, ani bohatství gest, ba naopak – jen více jimi napíná strunu silového napětí mezi rozjitřeným citem a tlumeným výrazem, dokázal málokdo tak přesvědčivě jako on.

Jeho postava, výrazný pohled a charakteristický hlas, který oplýval mnoha podtóny, ho předurčoval pro role robustního zjevu. Často hrával postavy směšně nehrdinské, nesympatické, patolízaly, podlézavce, padouchy, lidi sobecké, zlostné i nenávistné. Jeho herecký rejstřík byl ovšem mnohem širší, přestože vlastně není mnoho filmů, které by to potvrzovaly. V tomto ohledu byl štědřejší rozhlas, který Čestmíru Řandovi nabídl zajímavou paletu charakterů, v nichž mohl uplatnit své syté, šťavnaté herectví.

Rebel. Má v sobě pronikavý instinkt své generace, proto asi má tolik společného s tím nejvitálnějším, čím se dnes, takřka bez rozdílu hranic, vyznačuje světové mládí, poznamenal v polovině šedesátých let dramatik Josef Topol a dokonale tím vystihl Třískovu osobnost. Živelný, naléhavý, nekompromisní. Jeho exaltované herectví nezapadalo ani do civilní estetiky, ani do filozofie filmů nové vlny. Těžištěm jeho práce bylo divadlo – nejprve Národní, později slavné Krejčovo Divadlo za branou. Vždy byl v pohybu, na jevišti i v civilu. Jan Kačer o něm řekl: Hrával mladíky, ale nikdy nebyl představitelem naivního mládí – na to měl příliš hluboký hlas, příliš široký rozhled a příliš velkou zvídavost.

Tento "osamělý běžec" anebo také "český Mastroianni", tvůrce velkých dürrenmattovských postav, ale i Richarda II. nebo Emila Magise ve slavném Vajíčku, byl miláčkem publika. Na Vosku se do Komorního divadla chodilo. Stejně nezapomenutelné jsou i jeho filmové a televizní kreace – spisovatel Struna v Křišťálové noci, titulní protagonista Wildeova Zločinu lorda Savila, rozkolísaný hrdina v moderní parafrázi Havlíčkova románu Ta třetí, rozhlasový spíkr Petříček v komedii Jak se zbavit Helenky, dr. Watson v Touze Sherlocka Holmese anebo průvodce seriálem Sňatky z rozumu. Tento mistr jemnosti a polotónu, v němž bylo cosi nedotknutelně čistého, totiž skutečně uměl.

Bohoušek. Profesionál každým coulem. Nepostradatelný souputník slavné herecké generace, účinkující na prknech pražského Národního divadla, dospívající postupem let ve vlastní uznávanou autoritu. Měl jedinečný smysl pro komickou drobnokresbu, ale dokázal ztvárnit i ryze negativní až charakterově pokřivené mrzáky. Z dlouhého zástupu filmových postav lze připomenout pohádkového dědečka ve Třech přáních, ředitele gymnázia z Vyššího principu, pana Vacha ze Srpnové neděle, stařečka Goodmana z parodie Limonádový Joe, krále v pohádce Šíleně smutná princezna i rozličné figurky v desítkách veseloher a kriminálních příběhů.

Reklama

Reklama