Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Dokumentární
  • Krimi
  • Krátkometrážní

Oblíbené herečky (10)

Pronikavý přísný pohled, rudá hříva a jasně argumentované postoje – Jaroslava Adamová patřila k herečkám intelektuálního typu. Ztvárňovala role vladařek, silných, vášnivých i bezcitných tvrdých žen. Hrála v Strindbergových, Ibsenových, Sartrových a Dürrenmattových hrách. Před kamerou neměla příliš štěstí, ale televizní archiv uchovává několik nezapomenutelných kreací – od legendárního Kočáru nejsvětější svátosti, kde se setkala s Janem Werichem, až po velkou dramatickou roli ve filmu Společnice. Mnohem závažnější a co do počtu rolí i bohatší je její účinkování před rozhlasovým mikrofonem – za všechny stačí připomenout slavné nastudování Cocteauovy hry Lidský hlas, kterou s úspěchem hrála už ve Viole.

Jsou umělci, které příroda obdařila nejen talentem, ale i neobyčejnou schopností na první pohled zaujmout. Ne snad hvězdnou atraktivitou, která tak snadno pomíjí, ale hloubkou uměleckého prožitku, zcela specifickou typovou charakterizací a upřímností projevu. Bezpochyby k nim náleží také Blanka Bohdanová, vynikající představitelka šarmantních i lehce mondénních žen, herečka, která vždy hraje s velkým pochopením a dramatickým zaujetím.

Energická a plnokrevná dáma, která má daleko k éterickým filmovým křehotinkám, o to blíže však ke skutečnému životu – tak působila Slávka Budínová na divadelních prknech i před filmovou a televizní kamerou. Na výsluní popularity se držela celých dvacet let – v šedesátých a sedmdesátých letech dostávala mimořádné herecké příležitosti, přestože naše kinematografie byla na dramatické ženské postavy poměrně chudá. Zazářila v seriálu Sňatky z rozumu, fascinující je její Mata Hari ve stejnojmenném televizním filmu... Slávka Budínová měla dar předvést před kamerou i na jevišti vášnivé ženství, mateřský cit, frivolnost i úděl tragicky postižených žen, dovedla uplatnit osobitý šarm i mimořádný intelekt, který zdobil její role veseloherní i tragické, role maminek i nevrlých žen, paniček z lepší společnosti i dam velkého světa.

Výrazná, jemně modelovaná tvář herečky Mileny Dvorské nás provázela na jevišti, filmovém plátně i televizní obrazovce pěknou řádku let. Během nich dokázala vtisknout zcela specifický charakter desítkám postav žen různých osudů, pro které však byla vždy společná určitá životní osudovost, niterný boj o seberealizaci. Bylo tomu tak v rozličných rovinách životů jejích současných i historických hrdinek. 

Cesta Jany Hlaváčové, kterou kritici i její obdivovatelé nazývali ve své době "první dámou první scény", byla vždy lemována tvůrčím hledáním, prohrou i úspěchem, ale také vitalitou, sveřepostí, odhodláním a obětavostí. A protože, jak o tom sama často hovoří, osobní život je součástí jejího hereckého života, můžeme pod všemi jejími postavami zahlédnout hluboký prožitek, vnitřní žár, syrovost. Zatímco na divadle sklízela úspěchy v klasickém repertoáru světového i domácího fondu, film ji nikdy nedokázal plně využít. Odškodnění nabízela až televize, kde zazářila především v roli správcové Anděly Hrachové v seriálu Byl jednou jeden dům. Jana Hlaváčová je jednou z mála těch, kterým věříte každou roli a každý charakter. Ať kladný nebo záporný.

Se jménem Jiřiny Jiráskové se setkáváme ve filmech, na jevišti i televizní obrazovce poměrně často. Je zárukou kvalitního, osobitého a maximálně soustředěného uměleckého projevu, který se uplatňuje jak v komediálních, tak dramatických žánrech. Přestože se nesměla dlouhá léta objevit před filmovou kamerou, zůstává dodnes v povědomí jako šarmantní a ironická dáma, která je povznesena nad běžné starosti smrtelníků. Taková, jakou je hraběnka v televizním filmu Zámek v Čechách, taková, jakou si ji budeme už navždy pamatovat z desítek jiných rolí.

Femme fatale. Herečka pozoruhodné krásy a neméně pozoruhodného talentu, který byl, bohužel, rozvíjen jen v rámci svého typu – v rolích svůdných žen, které si svou krásou podmaňovaly muže. Celý život se těšila, až zestárne a přehraje se konečně do charakterních rolí. Nedožila se toho. Jindřich Černý o ní kdysi napsal: Bývalo, myslím, něco nespravedlivého v tom, že herečka, která měla moc fascinovat davy, věděla o této své moci a cítila její projev v míře své slávy. Mám giraudouxovský pocit, že krásných žen s talentem je v tomto mužském světě příliš málo. Mají to těžké. Zdá se, že se dotýkají pravdy jen z povrchu nebo že se jí vůbec štítí dotknout. Neboť pravda není krásná. Don Quijote byl blázen: Dulcinea byla špinavá děvečka. Ale copak krásná Dulcinea Quijotova nikdy nebyla, není, nebude – nesmí být z tohoto světa? 

Její herectví bylo jako horký vítr – čechralo vlasy. Ať v rolích komických nebo dramatických, své diváky si získávala citem, opravdovostí a láskou k herecké práci. Byla jednou z královen českého jeviště, ovšem tou z nejskromnějších. Nesnažila se být hvězdou. Své postavy budovala zevnitř, snažila se je pochopit. Postupně si vypracovala schopnost postihnout je ve vší protikladnosti, ve vší složitosti, přiblížit je z různých hledisek. Získávala pozornost pravdivostí prožitku. Dokázala být jedovatá, jízlivá, nebyla jí cizí unavená, rezignovaná postava, uměla obdivovat, fandit, rvát se se životem, znala cenu houževnatosti, nepoddajnosti, vytrvalosti. Měla talent od Boha a dar bezprostřední samozřejmosti. A to je neopakovatelné.

Slavného otce neméně slavná dcera. Její charakterní herecký styl, kterému však nechyběl ani smysl pro lehkou komediální nadsázku, se formoval postupně – od romantických naivek, veseloherních či komických postav až k vysloveně dramatickým na prknech libeňské a později vinohradské scény, kde působila od počátku sedmdesátých let. Její vyzrálý a zcela osobitý projev se výborně uplatňoval především před televizní kamerou, kde s úspěchem ztvárnila role jak v seriálech, tak v mnohých náročných inscenacích. 

Žena s velkým tajemstvím. Pohybovala se s grácií téměř až nadzemskou – připomínala klasy obilí, vlnící se ve větru. Byla ztělesněním vší krásy i smutku zároveň... Zvláštní byl i její hlas: temný, hluboký, později lehce chraplavý, ale především pomalu plynoucí jako nekonečné vlny moře. Lyrický i heroický, něžný i krutý. Ten magický, jakoby tichou ozvěnou dunící hlas ji odlišoval od ostatních hereček – možná proto byla mnohem více obsazována v rozhlase, než před filmovou či televizní kamerou. I tady se ale dokázala proměnit v něžnou dívku, rozzuřenou dračici, lstivou vražedkyni i patetickou hrdinku antického dramatu.

Reklama

Reklama