Marthos

Maximální profesionál. První muž zlatého věku barrandovských ateliérů, kterému nikdo neřekl jinak než Mac. Z nadaného kreslíře filmových plakátů se brzy propracoval k nejvýznamnějším režisérům své doby. Jeho univerzální schopnosti mu umožňovaly vytvářet vtipné inteligentní veselohry, strhující dramata i prosté příběhy o lásce tak, že je s nadšením přijímala široká veřejnost i odborná kritika. Jak sám později prohlásil: Když jsem pár dnů nedělal film, měl jsem pocit prázdna. Teprve sovětská okupace v srpnu 1968 ukončila jeho život. Stylově. Nalil si zakázanou skleničku koňaku. Byl to gigant a frajer.

Romantik a snílek. Pochopit a milovat Čápovu tvorbu, která jde programově zcela mimo oficiální kánony a vyhýbá se sebemenší okázalosti, není tak úplně snadné jako u jiných režisérů té doby. Potlačovaná touha sebe sama, míjející se osudové křivky života, vrozený cit pro vše krásné a ušlechtilé, zároveň ale také vnímání jednoduchosti a přirozenosti. Klíčové aspekty Čápovy osobnosti, stojící za nevšední nonkonformitou tohoto tvůrce, se hluboce vrývají do celé řady nejen českých, ale také slovinských filmových děl, a naznačují cosi jiného, cosi zvlášního o vnitřním světě tohoto křehkého umělce.

Filmový básník stříbrného plátna. Poeta a snílek, který našel zázemí v lyrických příbězích o lásce, mládí, svobodě a kráse života. Do jeho tvorby osudově zasáhl literát Fráňa Šrámek a rodný jihočeský Písek, do kterého situoval většinu svých filmů. Jeho tvorba je pro mne dodnes fascinující. Ta poetika, ta kouzelná moc přírody, ta radost ze života. Krškova osobnost je svým způsobem unikátní a stěží nahraditelná. Je pouze inspirovaná a inspirující.

Král televizní obrazovky. Jedna z mála českých režisérských osobností, která svůj talent a síly vložila do služeb televize. Za dobu téměř padesáti let v ní vytvořil celou řadu umělecky cenných inscenací, her a seriálů, dokázal se obklopit těmi nejlepšími herci a scénáristy. Spolupráce s Jiřím Hubačem představuje pro Filipa zásadní vrchol. Bez Františka Filipa bychom byli ochuzeni o základní kameny zlatého fondu československé televize a to je ten nejlepší pomník, jaký si dovedl za léta své praxe u diváků postavit.

Jméno, které je synonymem pro kvalitní televizní tvorbu napříč žánry v rozmezí několika časových dekád. Škoda, že význam a talent tohoto skromného muže není dosud plně doceněn.

První dáma české televizní režie. Její inscenace mají zvláštní hloubku, jsou plné emocí a vnitřního napětí. Vybírala si ty nejlepší herce, které dokázala přimět k mimořádným výkonům. Z její tvorby nelze nepřipomenout alespoň dvoudílnou adaptaci románu Grahama Greena Ministerstvo strachu (1966), Hrubínovu Křišťálovou noc (1966), Zweigovu Studii jednoho strachu (1967), Wildeův Zločin lorda Savila (1968), Půlpenny (1974), z těch novějších pak Modrý den (1994) podle novely Arnošta Lustiga.

Režisér Jan Matějovský, další z těch neprávem pozapomenutých průkopníků československého televizního vysílání, zaujal především v šedesátých letech, kdy se mu podařilo natočit několik pozoruhodných her, které rezonovaly s dobovou (uvolněnou) atmosférou. Z jeho režijní dílny pochází například vynikající Hubačovo podobenství Pasiáns (1969) i dvě historické hříčky Oldřicha Daňka Kardinál Zabarella a Pařížský kat (obě 1968) s výrazným filozofickým přesahem. Řada jím režírovaných inscenací ovšem stále čeká na své znovuuvedení.  

Jméno režiséra Antonína Moskalyka znají především televizní diváci, přestože se čas od času nechal zlákat i k filmové režii. V jeho tvorbě převažují silná dramatická díla, kterým pokaždé vtiskl nezaměnitelnou atmosféru, prostoupenou autentickým zaznamenáním lidského okamžiku, i určitým lyrismem, v němž jde nejen o sdělení obsahu, ale i o formu. V každém ohledu se jedná o tvůrce, který má na svém kontě zajímavější počiny než jen národem zbožňovaný seriál o prvorepublikových četnících.

Zavržený a odmítnutý. Jiří Adamec patřil v sedmdesátých a osmdesátých letech k mimořádně talentovaným režisérům, kteří se dokázali prosadit především v komorním prostředí televizního studia. Jeho práce vykazují velké tvůrčí zaujetí, maximální soustředění, promyšlené detailní zpracování, včetně výběru kvalitních hereckých představitelů. Hubačův Mezičas (1981), dvoudílná adaptace Feuchtwangerova románu Vyhnanství (1982), i mnohá jiná díla, včetně dodnes oblíbených seriálů Sanitka (1984) a Dlouhá míle (1989), dokazují, že Jiří Adamec opravdu uměl. Škoda, že později už nedostal šanci na své předchozí úspěchy navázat. 

Exhibicionista. Xavier Dolan patří v současnosti k nejtalentovanějším režisérům posledního desetiletí. Jeho filmy provokují, dráždí, vyvolávají ostré diskuze napříč společností a sbírají jedno ocenění za druhým. Nejsou pro každého, ale ti, kteří holdují určité výstřednosti nemohou jeho filmy nemilovat. Témata se v jeho pojetí stávají strhující kaskádou bouřlivých emocí, vyváženou smíchem i slzami. Člověk, který film chápe jako skutečné umění. Tenhle mladík má prostě našlápnuto na filmový Olymp.