Marthos

Marthos

Martin Čípek

okres Praha
Sběratel antikvit


47 bodů

Moji oblíbení herci

  • foto

    Rudolf Hrušínský

    Psycholog. Herecký titán s nezaměnitelným hlasem. Mistr zkratky a moderního, celistvého herectví, obsahujícího snad všechny odstíny lidských charakterů. Milovník, svůdce, zloduch, vydřiduch, pábitel, cynik i požitkář. Vrcholem Hrušínského filmové kariéry je bezesporu strhující výkon v Herzově adaptaci Fuksova Spalovače mrtvol, v němž se proměnil v andělského ďábla. Plejádu výrazných postav ztvárnil také v mnohých televizních inscenacích (Šach mat, Waterloo, Případ Mauricius, Lítost, Královská hra, Ubohý pan Kufalt, Švédská zápalka, Ryba ve čtyřech a další). V rámci domácí kinematografie znamená jméno Rudolfa Hrušínského výraznou a dodnes ctěnou osobnost v nejširším slova smyslu.

  • foto

    Jiří Adamíra

    Herec jemné ironie a sarkasmu. Měl schopnost zobrazit typ moderního intelektuála, aristokrata, bránícího se banalitě noblesou, ironií, skepsí, ale i melancholií. Vytvářel figury složitých povah a stejně tak role, v nichž uplatnil svůj charakteristicky melodický hlas. Mimo jeho filmovou a televizní činnost je nutné zmínit velké a slavné působení v rozhlase, kde ztvárnil celou plejádu význačných postav. S osobitým hereckým uměním Jiřího Adamíry se setkáváme téměř vždy s pocitem, že jsme svědky zcela nezaměnitelné, vysoké kvality.

  • foto

    Václav Voska

    Tento "osamělý běžec" anebo také "český Mastroianni", tvůrce velkých dürrenmattovských postav, ale i Richarda II. nebo Emila Magise ve slavném Vajíčku, byl miláčkem publika. Na Vosku se do Komorního divadla chodilo. Stejně nezapomenutelné jsou i jeho filmové a televizní kreace - spisovatel Struna v Křišťálové noci (1966), titulní protagonista Wildeova Zločinu lorda Savila (1967), Kramerius v F. L. Věkovi (1970), dr. Watson v Touze Sherlocka Holmese (1971) anebo průvodce seriálem Sňatky z rozumu (1968). Tento mistr jemnosti a polotónu, v němž bylo cosi nedotknutelně čistého, totiž skutečně uměl.

  • foto

    Josef Vinklář

    Rváč s velkým srdcem. Neměl sice žádné odborné vzdělání, ale všechno brzy dohnal svou pílí, svědomitostí a nezbytným talentem. Jeho doménou byly především záporné role, ale figury, které hrál, nebyly nikdy černobílé; byli to spíše lidé zatížení minulostí, psychologicky labilní, nestálí, uvnitř narušení. I v této škatulce dokázal najít různé varianty, ať už se jednalo o udavače a zrádce nebo alkoholiky a egoisty. Na prknech nejprve Realistického, později Národního divadla vytvářel pozoruhodné charakterní typy. Velký prostor mu poskytla televizní obrazovka, kde vedle Cvacha a Boušeho triumfoval v inscenacích Kamenný orchestr, Dialog s doprovodem děl, v seriálu Sanitka a jako představitel Dickensova Pana Pickwicka. Sám jednou prohlásil, že každý herec by měl mít svou vůni. A tu Josef Vinklář bezesporu měl.

  • foto

    Luděk Munzar

    Luděk Munzar patří k nejvýraznějším osobnostem nejen naší první scény, ale moderního českého herectví vůbec. Je tvůrcem velkých postav, osobitých charakterů a výrazných typů, jejichž tvar svědčí o neobyčejně širokém spektru hercových tvůrčích možností. Je nejen umělcem nesmírně tvárným a citlivým, ale současně schopným obsáhnout jak role komické, tak i vysoce dramatické. Luděk Munzar dokázal povznést k vrcholům moderní herecký civilismus, který svou nechutí k okázalosti a důrazem na sebeovládání nejlépe odpovídá cítění dnešní doby. Že však takové herectví nevylučuje prudké emoce, vášnivá hnutí mysli, ani bohatství gest, ba naopak - jen více jimi napíná strunu silového napětí mezi rozjitřeným citem a tlumeným výrazem, dokázal málokdo tak přesvědčivě jako on.

  • foto

    Miloš Kopecký

    Exhibicionista s duší introverta. Kdybychom se zamysleli nad skutečností, čím se Kopeckého herectví lišilo od ostatních, museli bychom pochopit jeho nelehkou duši. V každé jeho roli je cítit hluboký intelektuální podtext, rozvaha, ale i nenapodobitelný šarm a světáctví. Jeho život nebyly jen slečny a flámy, ale také Schopenhauer, Beethoven a Masaryk. Byl ztělesněním skutečně renesančního člověka a příchod stáří i smrti snášel velmi těžce. Sám si na sklonku života posteskl: Kdyby přišla dobrá víla s otázkou, co bych si nejvíc přál, odpověděl bych: aby mi bylo čtyřicet. Čert vem stáří i s jeho moudrostí!

  • foto

    Martin Růžek

    Zlosyn. Přestože fyziognomie a režisérská šablona předurčily Martina Růžka k rolím intrikánů a zloduchů, vybojoval si své místo na slunci jako vynikající charakterní herec. Všechny své postavy totiž obdařil příznačnou ostrostí, přesností charakterové kresby i úsporností výrazových prostředků, mezi nimiž zvláštní místo zaujímá jeho hlas: skřípějící, ironicky bodavý, vražedně ostrý, ale také falešně medový či nečekaně zjihlý. Pokaždé však nepřeslechnutelný a nezaměnitelný.

  • foto

    Felix le Breux

    Šlechtic. Byl nazýván klasickým představitelem rolí francouzského typu – šlechticů, světáků, elegánů, z nichž nejvýznamnější je zřejmě proslulý italský bouřlivák Casanova v Krškově filmu Poslední růže od Casanovy. Víc než filmu si vážil ale televize, která mu v mnohém připomínala divadelní jeviště – za všechny úspěšné inscenace lze připomenout alespoň Drahého lháře, kde vytvořil postavu spisovatele G. B. Shawa. Často vystupoval i v rozhlase, protože mu to prý připadalo, jako kdyby šeptal posluchačům přímo do ucha. Jeho uměleckou dráhu přetrhla předčasná smrt, bohužel právě na vrcholu tvůrčích sil. České jeviště i film ztratily jednoho ze šlechticů hereckého umění.

  • foto

    Ilja Racek

    Démon. Ilja Racek je výjimečný umělec, schopný obsáhnout komickou i dramatickou polohu hereckého výrazu. Charakteristická, ostře modelovaná tvář vdechla život desítkám postav klasického i současného repertoáru nejen na jevišti vinohradského divadla, ale také před filmovou a televizní kamerou i rozhlasovým mikrofonem. Rackovo umění bylo a zůstává vždy mimořádným zážitkem a zároveň výrazně profiluje podobu moderního herectví v obecném slova smyslu.

  • foto

    Viktor Preiss

    Není mnoho herců, o nichž lze bez nadsázky prohlásit, že navazují stylem a způsobem své herecké tvorby na klasickou školu českého herectví. Viktor Preiss, dlouholetý člen Divadla na Vinohradech, je jedním z těch mála, kdo již několik desítek let nezvratně přesvědčuje o svém velkém přínosu domácí kulturní scéně. Jeho doménou zůstává vedle divadla především televizní obrazovka, kde vytvořil bohatý zástup nejrůznějších postav a postaviček, od těch životopisných až po ty současné. Je také častým hostem rozhlasových relací, v nichž uplatňuje svůj výjimečný cit pro melodiku hlasu. Viktor Preiss bezesporu náleží k největším a nejosobitějším hercům současnosti, k hercům, o nichž se později hovoří jako o velikánech své doby.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace