Marthos

Marthos

Martin Čípek

okres Praha
Sběratel antikvit


51 bodů

Moji oblíbení herci

  • foto

    Rudolf Hrušínský

    Psycholog. Herecký titán s nezaměnitelným hlasem. Mistr zkratky a moderního, celistvého herectví, obsahujícího snad všechny odstíny lidských charakterů. Milovník, svůdce, zloduch, vydřiduch, pábitel, cynik i požitkář. Vrcholem Hrušínského filmové kariéry je bezesporu strhující výkon v Herzově adaptaci Fuksova Spalovače mrtvol, v němž se proměnil v andělského ďábla. Plejádu výrazných postav ztvárnil také v mnohých televizních inscenacích (Šach mat, Waterloo, Případ Mauricius, Lítost, Královská hra, Ubohý pan Kufalt, Švédská zápalka, Ryba ve čtyřech a další). V rámci domácí kinematografie znamená jméno Rudolfa Hrušínského výraznou a dodnes ctěnou osobnost v nejširším slova smyslu.

  • foto

    Jiří Adamíra

    Herec jemné ironie a sarkasmu. Měl schopnost zobrazit typ moderního intelektuála, aristokrata, bránícího se banalitě noblesou, ironií, skepsí, ale i melancholií. Vytvářel figury složitých povah a stejně tak role, v nichž uplatnil svůj charakteristicky melodický hlas. Mimo jeho filmovou a televizní činnost je nutné zmínit velké a slavné působení v rozhlase, kde ztvárnil celou plejádu význačných postav. S osobitým hereckým uměním Jiřího Adamíry se setkáváme téměř vždy s pocitem, že jsme svědky zcela nezaměnitelné, vysoké kvality.

  • foto

    Václav Voska

    Tento "osamělý běžec" anebo také "český Mastroianni", tvůrce velkých dürrenmattovských postav, ale i Richarda II. nebo Emila Magise ve slavném Vajíčku, byl miláčkem publika. Na Vosku se do Komorního divadla chodilo. Stejně nezapomenutelné jsou i jeho filmové a televizní kreace - spisovatel Struna v Křišťálové noci (1966), titulní protagonista Wildeova Zločinu lorda Savila (1967), Kramerius v F. L. Věkovi (1970), dr. Watson v Touze Sherlocka Holmese (1971) anebo průvodce seriálem Sňatky z rozumu (1968). Tento mistr jemnosti a polotónu, v němž bylo cosi nedotknutelně čistého, totiž skutečně uměl.

  • foto

    Josef Vinklář

    Rváč s velkým srdcem. Neměl sice žádné odborné vzdělání, ale všechno brzy dohnal svou pílí, svědomitostí a nezbytným talentem. Jeho doménou byly především záporné role, ale figury, které hrál, nebyly nikdy černobílé; byli to spíše lidé zatížení minulostí, psychologicky labilní, nestálí, uvnitř narušení. I v této škatulce dokázal najít různé varianty, ať už se jednalo o udavače a zrádce nebo alkoholiky a egoisty. Na prknech nejprve Realistického, později Národního divadla vytvářel pozoruhodné charakterní typy. Velký prostor mu poskytla televizní obrazovka, kde vedle Cvacha a Boušeho triumfoval v inscenacích Kamenný orchestr, Dialog s doprovodem děl, v seriálu Sanitka a jako představitel Dickensova Pana Pickwicka. Sám jednou prohlásil, že každý herec by měl mít svou vůni. A tu Josef Vinklář bezesporu měl.

  • foto

    Luděk Munzar

    Luděk Munzar patří k nejvýraznějším osobnostem nejen naší první scény, ale moderního českého herectví vůbec. Je tvůrcem velkých postav, osobitých charakterů a výrazných typů, jejichž tvar svědčí o neobyčejně širokém spektru hercových tvůrčích možností. Je nejen umělcem nesmírně tvárným a citlivým, ale současně schopným obsáhnout jak role komické, tak i vysoce dramatické. Luděk Munzar dokázal povznést k vrcholům moderní herecký civilismus, který svou nechutí k okázalosti a důrazem na sebeovládání nejlépe odpovídá cítění dnešní doby. Že však takové herectví nevylučuje prudké emoce, vášnivá hnutí mysli, ani bohatství gest, ba naopak - jen více jimi napíná strunu silového napětí mezi rozjitřeným citem a tlumeným výrazem, dokázal málokdo tak přesvědčivě jako on.

  • foto

    Miloš Kopecký

    Exhibicionista s duší introverta. Kdybychom se zamysleli nad skutečností, čím se Kopeckého herectví lišilo od ostatních, museli bychom pochopit jeho nelehkou duši. V každé jeho roli je cítit hluboký intelektuální podtext, rozvaha, ale i nenapodobitelný šarm a světáctví. Jeho život nebyly jen slečny a flámy, ale také Schopenhauer, Beethoven a Masaryk. Byl ztělesněním skutečně renesančního člověka a příchod stáří i smrti snášel velmi těžce. Sám si na sklonku života posteskl: Kdyby přišla dobrá víla s otázkou, co bych si nejvíc přál, odpověděl bych: aby mi bylo čtyřicet. Čert vem stáří i s jeho moudrostí!

  • foto

    Martin Růžek

    Zlosyn. Přestože fyziognomie a režisérská šablona předurčily Martina Růžka k rolím intrikánů a zloduchů, vybojoval si své místo na slunci jako vynikající charakterní herec. Všechny své postavy totiž obdařil příznačnou ostrostí, přesností charakterové kresby i úsporností výrazových prostředků, mezi nimiž zvláštní místo zaujímá jeho hlas: skřípějící, ironicky bodavý, vražedně ostrý, ale také falešně medový či nečekaně zjihlý. Pokaždé však nepřeslechnutelný a nezaměnitelný.

  • foto

    Felix le Breux

    Šlechtic. Byl nazýván klasickým představitelem rolí francouzského typu – šlechticů, světáků, elegánů, z nichž nejvýznamnější je zřejmě proslulý italský bouřlivák Casanova v Krškově filmu Poslední růže od Casanovy. Víc než filmu si vážil ale televize, která mu v mnohém připomínala divadelní jeviště – za všechny úspěšné inscenace lze připomenout alespoň Drahého lháře, kde vytvořil postavu spisovatele G. B. Shawa. Často vystupoval i v rozhlase, protože mu to prý připadalo, jako kdyby šeptal posluchačům přímo do ucha. Jeho uměleckou dráhu přetrhla předčasná smrt, bohužel právě na vrcholu tvůrčích sil. Česká Thálie ztratila jednoho ze šlechticů hereckého umění.

  • foto

    Ilja Racek

    Démon. Ilja Racek je výjimečný umělec, schopný obsáhnout komickou i dramatickou polohu hereckého výrazu. Charakteristická, ostře modelovaná tvář vdechla život desítkám postav klasického i současného repertoáru nejen na jevišti vinohradského divadla, ale také před filmovou a televizní kamerou i rozhlasovým mikrofonem. Rackovo umění bylo a zůstává vždy mimořádným zážitkem a zároveň výrazně profiluje podobu moderního herectví v obecném slova smyslu.

  • foto

    Viktor Preiss

    Není mnoho herců, o nichž lze bez nadsázky prohlásit, že navazují stylem a způsobem své herecké tvorby na klasickou školu českého herectví. Viktor Preiss, dlouholetý člen Divadla na Vinohradech, je jedním z těch mála, kdo již několik desítek let nezvratně přesvědčuje o svém velkém přínosu domácí kulturní scéně. Jeho doménou zůstává vedle divadla především televizní obrazovka, kde vytvořil bohatý zástup nejrůznějších postav a postaviček, od těch životopisných až po ty současné. Je také častým hostem rozhlasových relací, v nichž uplatňuje svůj výjimečný cit pro melodiku hlasu. Viktor Preiss bezesporu náleží k největším a nejosobitějším hercům současnosti, k hercům, o nichž se později hovoří jako o velikánech své doby.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace