Marthos

Zastav se, člověče zbloudilý, a poděkuj životu. Tvá cesta pořád ještě vede dál. Rčení, v němž se praví, že stár je člověk natolik, nakolik se sám cítí, jako by v případě Bětušky a Františka nacházelo svou pravou podstatu. Příběh dvou stárnoucích, ale zdaleka ne starých lidech, kteří kdysi prožili velkou a vpravdě životní lásku, se zdá být ve skutečnosti mnohem uvěřitelnějším, než kterýkoli jiný osud tehdejšího nebo současného života. Příjezdem titulního hrdiny jakoby se malé okresní městečko, nemilosrdně zdevastované časem i socialistickou průmyslovou konjunkturou, doopravdy vracelo do dvacátých let minulého století. Úvodní rozčarování a vystřízlivění je vzápětí "zapomenuto" a nahrazeno jakousi symbolickou projížďkou do minulosti. Pomíjivost mládí, z kterého nezbylo víc než několik hřejivých vzpomínek, je náhle v závěru definována racionální deziluzí, kdy je oběma protagonistům jasné, že žádné příště už nikdy nebude. Ve Františkově odhodlaném zvolání Já se vrátím! je vlastně obsaženo rozloučení s bývalou láskou, s mladostí, s životem i se svobodou. Není jistě náhodou, ani překvapením, že autorem tohoto neobyčejně zdařilého dramatického díla byl Jiří Hubač, jeden z nejlepších českých scénáristů, kterému úděl a hodnoty podzimu lidského života doslova učarovaly, jak ostatně napovídá jeho další tvorba. Pro Karla Högera i Blanku Waleskou, jimž normalizační kinematografie upřela možnost zužitkovat jejich vyzrálé herecké umění, to byla doslova životní příležitost, kterou dokázali beze zbytku využít. Osudovost, mísící se s podivně tajuplným romantismem dvou zestárlých milenců, je natolik silná, aby se stala živoucím dokladem lidské pošetilosti. Opomenout v rámci tohoto mistrovského filmu nelze ani vynikající Stellu Zázvorkovou v roli uštěpačné Kláry, ženy, která obětovala celý svůj život pro druhé a teď se nedokáže smířit s tím, že je všem jen na obtíž. Tento lyrický a možná i lehce sentimentální výlet do mládí si připomínám opravdu rád. Zatím pokaždé, také zásluhou Srnkovy úvodní melodie, se mu podařilo rozeznít tu správnou strunu v lidském srdci.

Sedm statečných počesku. Film, který v mnohém předčil všechna mnou rozporuplná očekávání: navzdory nepříznivé době se jedná o výbornou, téměř apolitickou road-movie na lodi. Sedm lidí, sedm různých charakterů, jeden cíl. Přežít. Některé záběry, především ty, v nichž figurují exteriéry na česko-německém pomezí, patří k zvlášť zdařilým, stejně fascinující je i "westernová" hudba Jiřího Šusta. A pak je tu samozřejmě perfektní Větrovec, Sklenčka, Cupák, Hanzlík a Lackovič. Opravdu nerozumím tomu, proč se právě tento vynikající film takřka vůbec neobjevuje v televizním programu. Asi by příliš vynikal mezi tím současným balastem.

Tuctový kousek z oněch (ne)veselých let, kterému ale vévodí závěrečný komediální výstup Slávky Budínové a Vladimíra Menšíka o erotických spádech jejich potomků.

Jeden z prvních barevných seriálů, který je dílem spisovatele Stanislava Rudolfa, líčí ve třech epizodách život dospívajících chlapců na malém městě. Klukovská dobrodružství, plná odvážných i kurážných výprav do nedalekého okolí, sceluje v druhém plánu příběh Honzovy ovdovělé matky, která navazuje nový vztah, jenž se neobejde bez komplikací. Režisér Ludvík Ráža obsadil do hlavních – dětských – rolí zajímavý a sympatický herecký dorost (Daniel Rous, Josef Vytasil, Gustav Bubník, Marie Horáková, Zuzana Bydžovská a další), který společně se svými dospělými protějšky vytvořil na place velmi příjemnou atmosféru.

Film sám o sobě v mnoha ohledech a v rámci zvoleného žánru narušují povážlivé trhliny, které se projevují zejména v druhé části, kdy se zpočátku výborně vykrystalizované psychodrama mění spíše v panoptikální frašku oživlých mrtvol, ale i tento handicap nachází svá pozitiva. Romy Schneider v roli životem míjené Julie se totiž stává magickou femme fatale velkého plátna; její detailní studie frustrované ženy, která stále čeká na svůj velký okamžik, činí z filmu opravdový zážitek a de facto i jeden z klíčových důvodů, proč nevynechat tento film. Velké hvězdy jsou schopny velkých úkolů.

Výborně střižené psychodrama, které svým formálním i vizuálním přístupem připomíná spíše některou ze západních proveniencí. Mít otevřené oči se opravdu vyplatí, zvlášť při pohledu na skvěle sehranou dvojici Hany Maciuchové a Radoslava Brzobohatého.

Plejáda vynikajících herců ve třech krátkých humoreskách Karla Poláčka. Asi nejlepší je první povídka, v níž hokynář (Čestmír Řanda) už nemusí zdravit profesorský sbor – jeho syn má totiž po maturitě.

Jak vyléčit jednoho nenapravitelného blouznivce z jeho pohádkových snů. Trojským koněm těchto ryze studiových záznamů jsou šťavnaté, náležitě prokreslené postavy a postavičky v podání předních českých herců. V tomto případě je to nejen Lipského tragikomický truhlář Kaplánek, ale také kouzelný stařeček Bárta v podání Vladimíra Šmerala. A opomenout nelze ani Högerův hlas, nedílnou součást mnoha televizních i rozhlasových pohádek.

Povídka Láska debutujícího režiséra Milana Muchny je nudný, nezajímavý, otřelý příběh, jakých existují, respektive mohou existovat miliardy. Zaujme snad jen postava starého profesora a vášnivého ornitologa v podání Karla Högera. Bída nejvyššího stupně.

Dialog o věcech mezi mužem a ženou. Jana Hlaváčová jako šoférská holka po čtyřicítce, která dávno ví, že život nedává nikomu nic zadarmo. A Josef Vinklář jako životem omlácenej chlap, kterej zná bolest i lásku. Sledovat ty dva je velký zážitek. Oldřich Daněk prostě uměl.