Marthos

Portrét jednoho z nejvýraznějších divadelních a filmových herců dvacátého století Zdeňka Štěpánka lze jistě připočíst k těm lepším a ucelenějším epizodám volného cyklu Příběhy slavných. Panorama Štěpánkova nejednoduchého osobního i profesního života je interpretováno především prostřednictvím jeho potomků, kteří nezávisle na sobě divákovi předkládají obraz silného muže, svádějícího pomyslné bitvy s vlastním svědomím, s politickými režimy i s přibývajícími nemocemi. Je to obraz velkého českého herce, umělce, který je jen stěží nahraditelný a překonatelný. Osobně jsem pak rád za vřazení kratičké ukázky z němého filmu Josef Kajetán Tyl (1925) a dokumentárních záznamů Štěpánkova soukromí ze šedesátých let, natočených pro Československou televizi.

Chaos formou i obsahem. Zájem režiséra je zaměřen, jak jinak, především na bulvární klípky ze soukromí a Haasovy jevištní i filmové výkony jsou, bohužel, zcela upozaděny. Ztráta času.

Jsou jako jedna, není jedna bez druhé. Jedna je krásná, kruté tváře má, druhá je hodná, dívá se na nás jinýma očima. Jedna srdce skolí, druhá čeká, sbírá síly... Královnou této jinak matné televizní inscenace je strhující Slávka Budínová, která ve své dvojroli rozehrává malý psychologický thriller o vině, soucitu, porozumění, odpuštění, a především o bolestech ženské duše.

Čím více se po roce 1918 rozrůstala domácí výroba filmů a čím větší se zdály být nároky diváků, kteří měli přirozenou možnost srovnávat domácí filmy se zahraniční konkurencí, tím více vyvstávala nutnost vybudovat vlastní, moderně vybavená studia. A protože různé prozatímní prostory těmto oprávněným zvýšeným nárokům přestávaly definitivně vyhovovat, vypravovali se čeští filmaři velice často za hranice, kde mohli natáčet i velké interiérové scény. Jejich cílem byly především berlínské ateliéry Am Zoo a Jofa v Johannistalu, stejně jako vídeňské studio Dreamland, už proto, že finanční náklady těchto ateliérů byly zvláště výhodné v době inflace, kdy se při výhodném směnném kurzu mohlo v Německu a Rakousku platit tamní znehodnocenou měnou. Zkušenosti získané z těchto opakovaných pracovních zájezdů do blízké ciziny přišly pak záhy vhod pro vybudování moderních ateliérů společnosti AB na Vinohradech, kdy nevyhnutelná nutnost natáčet v zahraničí rázem odpadla. Kolárův takřka hororový příběh, využívající k působivému efektu i tajemný návrat do rudolfinské doby, je jedním z nejvýraznějších a zároveň nejvyspělejších odkazů výše zmíněné filmové praxe, kdy zkušenosti získané v zahraničních ateliérech vytvářely nenahraditelný fond pro výrobu ryze českých témat, ovlivněných ale v dobrém slova smyslu světovými parametry. Nebývale kvalitní je výběr a vedení hereckého ansámblu, a to jak v případě Karla Lamače a Theodora Pištěka, tak u Anny Ondrákové, film od filmu krásnější a umělecky výraznější. Je tedy nanejvýše tragické, vydal-li se český němý film v následujících letech zcela jiným směrem, nevyužívajíc nic z toho, co tehdy pionýři v čele s Kolárem vytěžili svými pravidelnými návštěvami v zahraničních ateliérech. ( -Ponrepo 4/11/13- )

Kýč jak bič. Španělé v Praze. Pražské Jezulátko. Odložené děťátko. Lásky dávné i současné. A naděje v cosi zázračného. Scénář šustí přemírou nevkusu a těžkopádné tempo, nesené na vlně všeobjímající adventní atmosféry na pozadí zasněžené (!) stověžaté matičky, nedokáží ubrzdit ani herecké veličiny v čele s Abrhámem, Šafránkovou a Postráneckým. Zhola zbytečný "složenkový" film, který lze se stoprocentní jistotou vynechat.

Druhé stanné právo, vyhlášené bezprostředně po atentátu na Heydricha, vneslo do života obyvatel okupované země další neklid a strach. Represe nacistických úřadů posílených o příslušníky gestapa a wehrmachtu dosáhly nevídaných rozměrů: statistika hovoří o třech tisících perzekuovaných osobách, mezi nimi se tehdy nacházeli také architekt Vladislav Čaloun (1907 – 1943) a MUDr. Břetislav Lyčka (1903 – 1942). A také Anna Letenská (1904 – 1942), oblíbená filmová a divadelní herečka. Osudy všech se uzavřely krátce po odhalení odbojové skupiny Anthropoid, která měla na svědomí Heydrichovu smrt. Ještě předtím, než Letenská zahynula společně s dalšími českými ženami v koncentračním táboře Mauthausen, sehrála vedlejší komediální roli ve Vávrově filmu Přijdu hned. Ten v humorném sledu pavlačových epizodek sleduje samorostlého malostranského vycpavače zvířat v neodolatelném podání Saši Rašilova, člověka zdravě poťouchlého, přitom dobrosrdečného a poctivého. Rašilovův výkon uchvacující neokázalou hloubkou hercova nespoutaného individualismu je zčásti podpořen také sličnou Vlastou Matulovou v roli půvabné květinářky a mladinkým Svatoplukem Benešem, milovníkem moderním, jiným, než byli předváleční hrdinové bez bázně a hany. Vynikající je ale také Pištěk, jehož k smrti uražený hostinský je figurka v lecčems snadno zaměnitelná, přesto v partnerství s neukázněným Rašilovem odkrývá dosud netušené stránky komediálního herectví tohoto vskutku nepřehlédnutelného muže. Film je zvláštním způsobem doslova prodchnut podmanivou atmosférou, která jako zázrakem ignoruje všechny ty běsy venku. Popravy. Výslechy. Vypálené Lidice a Ležáky. Strach, zalezlý do chodeb domů. Ale také smích diváků, kteří v kinech neměli ani ponětí o tragické smrti oblíbené herečky. Smát se a nemyslet. Alespoň na chvíli na nic nemyslet.

Ideologicky podbarvený brak nejhrubšího zrna. A navíc blbě zrežírovaný i zahraný. Nikoli náhodou připomíná libovolnou epizodu z majora Zemana.

Hlavní redakce zábavných pořadů chrlila v sedmdesátých letech desítky podobných odlehčených historek z rodinného a společenského života, tato se mohla opřít alespoň o zkušeného Vladimíra Menšíka, který si tentokrát střihl nezvykle zápornou roli arogantního a vychytralého instruktora autoškoly.

Oslava mládí. Příjemná prázdninová atmosféra uprostřed ospalé posázavské přírody vyzařuje až jakési magické fluidum, zázračný životabudič, v němž se ozdraví duše každého, kdo se umí dívat na svět kolem sebe mladýma, usměvavýma očima. Herci jsou neodolatelní, od sympatické a něžné Nataši Gollové až po vynikající Růženu Naskovou, jejíž proměna z poněkud zatrpklé staré dámy s přísným pohledem a zkostnatělými názory v ženu moderní, přátelskou a laskavou překračuje původní rozpětí nevinného filmového okamžiku a stává se fascinujícím portrétem lidského znovuzrození. Svěží duch mládí, jeho pozitivní a nadšený pohled na život i neutuchající síla upřímného přátelství vtisknutá pevně do rukou protagonistů tohoto úsměvného filmu, funguje navzdory proměnám času jako dlouho hledaný most mezi minulostí a přítomností. Do nejmenších podrobností.

Příliš nevkusný paskvil. Opravdu na to šel někdo dobrovolně do kina?!