Marthos

Že je Markéta Lazarová filmovou epopejí světového formátu, o tom není pochyb, nicméně přečkat téměř tříhodinové utrpení obětující se Vášáryové, loupeživého rytíře Kemra a věčně nenasyceného potulného mnicha Menšíka je nad mé síly. Polemikou je pak oficiální označení tohoto díla za nejlepší domácí hraný film a všechna klišé, kroužící kolem něj jakožto přidaná hodnota učebnicových dogmat.

Opravdu si myslíte, že znáte příběh Lidic? Závadějící slogan je sám o sobě přímou vstupenkou do velkolepě pojatého projektu podle střihu soudobých hollywoodských spektáklů a la Pearl Harbor. A přitom měl a možná mohl být jakýmsi domácím protipólem Wajdovy polské Katyně. K čemu tu je ona velkolepost, když se film tváří jen jako další názorná ilustrativní mohyla děsivých dějin dvacátého století? K čemu jsou psychologicky propracované postavy, když ani jedna z nich nemá svůj vlastní prostor a seberealizaci? Zdá se, že v Lidicích je k ničemu téměř všechno. První chybou bylo dramatické přejímání režisérské taktovky, přičemž osobou Petra Nikolaeva film získal maximálně zdatného rutinéra, nikoli výjimečného tvůrce prvních kvalit. Lidice v jeho interpretaci vyznívají jako nudná školní pomůcka s přesně rozparcelovanými obrazy, které za sebe tvůrci kladou v přesných invencích divákova očekávání. Není divu, že nás pak nijak blíže nezasáhne ani samotný pogrom, ani smrt malých lidických dětí, ba ani zoufalý životní osud titulní postavy (má-li film vůbec nějakou titulní postavu). Ačkoli si Mahlerův scénář báječně pohrává s psychologií a příběh se pokouší restaurovat na podkladu historicky doložených situací, ve výsledku se celá tato klenba tříští do satirické frašky skrze horlivost typického čecháčkovského kolaboranta a nevěrohodnou love story bez konce a vlastně i začátku. Lidice jsou jeden velký otazník. O nikom nevíme nic a přitom se zdá, že o všech víme všechno. Neznáme životy lidických obyvatel a nemůžeme s nimi prožívat jejich tragédii. Známe jen útržky z behu času. A to věru není mnoho. Těžko říct, proč se nakonec tvůrci uchýlili k oné hollywoodské stylizaci pomocí velkoformátového kameramanského umění Antonia Riestra, jež si musel připadat vyčerpaný již v úvodních sekvencích, opakujících se v několika různých variacích po celou délku filmu, a podkreslených podbízivě zvukomalebným hudebním aranžmá bez špetky originality. Herecky jednoznačně vynikají Roden s Bydžovskou, následováni svými slovenskými partnery Fialovou a Luknárem, ostatní se topí v bezmoci ledabyle načrtnutých figur, jimž jen těžko mohou propůjčit výraznější tvář. Veškeré prognózy, že domácí kinematografie kormidluje opačným směrem, se tak ukázaly lichými a až se v budoucnu bude připravovat nějaký ten osudový milník našich dějin (zde zastoupený neživotnou scénou atentátu na Heydricha), bylo by dobré myslet nejen na vlastní kapsu, ale také na diváka a národ. U Lidic platí jedno: mnoho psů, zajícova smrt.

Nadechnout neznamená dýchat. A Zdeněk Troška nedýchá, ale nadechuje se. Anebo se dusí?

Ryze antikvární záležitost, jak po stránce literární, tak filmové (televizní). Dnes toto zašlé dílko potěší snad jen příznivce klasického českého hereckého umění – režisér František Filip přizval ke spolupráci nejen začínající kandrdase, ale především slavné osazenstvo pražského Národního divadla v čele s Jiřinou Šejbalovou v roli legendární litomyšlské buditelky.

Groteskní motiv s věšením obrazu si od proslulého britského humoristy poprvé vypůjčil již Vladimír Slavínský do svého Posledního mohykána (1947), kde mu ovšem vytvořil žádoucí včlenění do děje. Fričova televizní miniatura je, bohužel, poněkud samoúčelná. Vlastimil Brodský v roli malého domácího tyrana je ovšem vynikající.

Téma, které by mohlo být samozřejmě zpracováno na velkém plátně, nicméně jako absolventský pokus vůbec ne špatné. Mimo je bohužel výkon Martina Hofmanna a pokulhává i celková zakotvenost v době, v níž se příběh odehrává. Na druhé straně je tu skvěle natočená epizoda s farářem (Vladimír Dlouhý) a strhující finále, jež osloví svou nepolopatičností. Škoda, že to celé zůstalo na půli cesty.

Původně jsem očekával, že deprese a lyrika není dobrá kombinace, ale nakonec z toho kupodivu vyšel střídmý kompromis. Klasická nová vlna se vším, co k ní patří. Ovšem kameramanské umění zde zasluhuje nebývalého obdivu.

Téměř raketový nástup Adiny Mandlové na oběžnou dráhu barrandovského souhvězdí má na svědomí několik mužů velkého světa, kteří v drzé manekýně od Rosenbauma brzy vytušili originální herecký typ, byť její první filmové role byly zatím skutečnou školáckou průpravou. Vezmeme-li ale v potaz, že v době natáčení Martenova filmu měla Mandlová za sebou již úvodní výraznou epizodku v operetní revui Děvčátko, neříkej ne!, úspěšné vystoupení po boku Haase ve Fričově komedii Život je pes a smlouvu na titulní roli v adaptaci rakouského Domečku pod Emauzy a víme-li, že všechny jmenované projekty od sebe dělí necelé dva roky, pak je zcela přirozené, že se nakonec dokázala prosadit i v Diagnose X. Neshody, které zavládly v obsazení hlavní ženské role, hravě rozehnala svou přímočarostí a ironickým nadhledem, jež byl ostatně blízký také Rovenskému, který i přes společný vzájemný konflikt na place akceptoval Mandlovou jako rovnocennou partnerku. Výsledný tvar cele odpovídá dramaturgii první půle třicátých let čili nemám problém s přijetím tématu i Martenovy režie, která je v porovnání s jeho pozdější tvorbou plně koncentrovaná. Navíc Diagnosa báječně funguje jako cenná recepce tehdejší interiérové architektury, módy, bytového zařízení, automobilového průmyslu i dnes již zmizelých pražských lokací. Vedle výtečné psychologické hry Rovenského je nutno si samozřejmě povšimnout mimořádné fotogeničnosti nejen samotné Mandlové, ale především vyzývavé Ely Šárkové a pikantní Elišky Pleyové, kteréžto tvoří nezbytný doplněk k hlavní hrdince. Pakliže se na celek díváme tímto pohledem, rázem se stává z domnělého škváru lahůdkový cukrkandl, jehož příjemnou chuť nezkazí ani tlupa zdejších ignorantů.

V rámci současné německé kinematografie nepochybně výjimečné, ale rozhodně ne natolik, abychom skládali pocty na mezinárodních festivalech. Uvěřitelná je jen linie Tobiho coming outu, bohužel zabalená do tuctu nahodilých nesmyslů a ve výsledku se tříštící do nijakého závěru. Robert Stadlober sice není můj favorit, ale hrál dobře a koneckonců ta jeho kariéra taky někam směřuje, tak budiž.

Nechoď Vašku s pány na led, mnohý příklad známe, že pán sklouzne a sedlák si za něj nohu zláme. - Von to myslel Klicpera jinak, pane řediteli. - Havlíček, prosím! Sympatická veselohra z prostředí zimního stadionu, nesená v lehkých notách crazy humoru, v oněch dobách vídaného na stříbrném plátně spíše zřídka. Celku samozřejmě kraluje mimořádná krasobruslařská kreace Mileny Kladrubské, z jiného úhlu potom patrně jediná, ne-li životní, role Jiřího Líra v jeho filmových začátcích. V mnohém jiný, jakoby uvolněný a divadelním strnutím nepoznamenaný, se jeví i Hrušínského výkon, navazující na tradici situační grotesky.