Marthos

Příliš archaické. Opravdových hitů, tedy písní, které mají šanci oslovit i současného posluchače, je tu minimum, některé interprety odvál čas a proto není divu, že třetí supraphonskou přehlídku suverénně ovládají Karel Gott a Josef Zíma. Gott si tu střihne svůj první úspěšný song, Oči má sněhem zaváté, Bernsteinovu Mariu z muzikálu West Side Story či From Me to You (pod názvem Adresát neznámý) z dílny legendárních Beatles. A Zíma? Ten v roce 1964 obsadil v anketě Zlatý slavík třetí místo, kam jej bezesporu katapultovala populární Gina, Bílá vrána, Zelené pláně i několik společných duetů s Pavlínou Filipovskou. Zlaté časy mají ale teprve přijít.

"Bylo - nebylo. Ale spíš bylo, než nebylo."

Banalita všednodennosti v socialistickém Československu aneb příběh o ničem a o všem. První lásky, první zaměstnání, rodičovská kárání. To není film, to je život. --- "Cos mu udělal, já jsem jeho nejlepší učedník! - Co bych mu udělal? - Nekecej! - Nic sem mu neudělal! - Já jsem jeho nejlepší učedník, cos mu udělal? - Nic. - Cos mu udělal?! - Fakt nic! - Počkej, počkej, ty mě nevěříš, jo? Ty mě nevěříš...vona mi nevěří, že já jsem nejlepší...Zdeňku! Zdeňku! Pojď sem! - Co je? - Řekni jim to? - Co jim mám říct? - No, co říkal mistr! - Vo čem? - No vo mě! - Že jsi namazanej."

Já jak odejdu, tak je všechna pohoda pryč! Herecký koncert Dany Medřické. Její uspěchaná, starostlivá, přepečlivá, komandující a napomínající matka je excelentní psychologickou anamnézou jedné obyčejné rodiny. Autor, scénárista, dramaturg a někdejší redaktor Československé televize Pavel Hajný, si navíc nebere servítky – v inscenaci zazní mnohé ostré výpady proti socialismu a závěrečný výstup před zamčenou koupelnou, který vlastně uzavírá celou tu bezútěšnou frustraci prostřednictvím náhle vyřčených pravd, po léta útrpně zamlčovaných a hořkých jak pelyněk, je vybalancován tak, aby diváka rozesmál i zabolel zároveň. Vynikající herecké výkony ve vedlejších rolích, od mladých až po nenápadného Bohumila Záhorského v roli flegmatického tatínka s výborným postřehem. Opomenout nelze ani tatínkovo domácí víno, které rozvazuje jazyky i charaktery, a (ne)oblíbený celerový salát...

Rande, co se nepovedlo. Dietlova malá televizní komedie by nejspíš dávno zmizela v neprostupných hlubinách času nebýt neodolatelného Jana Třísky a sympatické Jaroslavy Tvrzníkové v rolích rozpačitých milenců. Především scéna v restauraci je nebývale vtipná a oba herci ji pojali coby etudu pro divákovu bránici.

O'Henryho satirická hříčka o tom, že domácí násilí se (ne)vyplácí. Karolina Slunéčková tady vystupuje ještě pod svým skutečným jménem Olga Sluníčková.

"To musí být utrpení! Pochopit, že nás nikdo nechápe. Zůstat opuštěný, když někoho potřebujeme. Strašné utrpení." Zůstává mrazivý pocit beznaděje, nevyslyšených tužeb a nevyřčených přání. Pocit zbytečnosti a prázdnoty vlastních slov. Měl-li bych vyjmenovat synonyma pro tento film, musel bych opakovat již řečené: skepse, beznaděj, smrt, selhání, hledání pravdy a smyslu bytí. Bergmanova exkurze do lidského nitra je zároveň vícerozměrnou sondou na téma život. A možná někde tady existuje odpověď na otázku o mlčenlivosti Boha. Vizuálně, strukturově a obsahově jeden z vrcholů světové kinematografie vůbec.

Dnes možná více než úsměvný pohled do budoucnosti tak, jak si jej v třiašedesátém vyprojektoval režisér Polák, nicméně neměli bychom zapomínat, že tehdy byl vesmír terpve cosi jako tabula rasa, nepopsaný list, velká neznámá. Vůně nedozírných dálek, možnost nechat pracovat fantazii na plné obrátky, pokusit se o absurdní příběh vzdálený milion světelných let. A kosmická loď s posádkou snů, rozuměj hereckým Olympem (Štěpánek, Medřická, Lukavský, Lackovič, Kačírková, Smolík, Deyl, Macháček a další), se jen stěží odmítá. IKARIE je jistě film moderní, alespoň v rámci možností a doby, která na něj bezprostředně působila. Je zhmotněním představ tady a teď. Star Wars, Star Trek a další hrdinové následujících generací velkých i malých diváků se měli teprve zrodit.

Shawova jednoaktovka (1904) vyžaduje cit pro rytmus a jazykovou vytříbenost. Je tedy s podivem, že jedna z hlavních rolí byla svěřena mladému kandrdasovi, který neumí nic, jen dobře vypadat. Leccos naštěstí zachraňuje vynikající Boháč, jehož výslovnost je naopak pro mnohé současné herce nedostižná.

Dirigující hysterik Vostrčil je sice príma, ale víc vtipného a zajímavého na tom nevidím. Korunu tomu nasadila závěrečná venkovská tancovačka. Fuj!