Marthos

Příliš nevkusný paskvil. Opravdu na to šel někdo dobrovolně do kina?!

Osud spisovatele a publicisty Edvarda Valenty (1901 - 1978), jedné z nejpozoruhodnějších osobností české literatury, byl mimořádně dramatický a v mnohém připomínal skutečný kriminální případ. Doba, ve které se právě nacházel, byla až příliš neklidná a Valentovo jméno se záhy ocitlo na indexu. Zákaz stíhal zákaz, vyvrcholením bylo spisovatelovo uvěznění v bouřlivých únorových dnech osmačtyřicátého roku. Ale vrátil se a znovu publikoval, v tomto období vzniklo patrně jeho nejznámější literární dílo, sociálně-kritický román Jdi za zeleným světlem, a také scénář k Rychmanovu krimifilmu. Jinak banální příběh je rámován divácky atraktivním prostředím výzkumného ústavu, v jehož útrobách dochází ke zločinu. Rychman se mmj. pokusil o jakýsi neformální noir design, když většinu záběru ponechal v temných, ponurých zákoutích, připomínajících v určitém směru klasické francouzské filmy z přelomu padesátých a šedesátých let. Dobovou atmosféru podtrhují také vynikající herecké výkony Vladimíra Ráže, Václava Vosky, Ireny Kačírkové, Jaroslava Marvana, Rudolfa Deyla mladšího a Jana Pivce.

Což o to, původní povídka Eduarda Basse o začouzeném kominíkovi, který přinese štěstí uplakané majitelce krejčovského salonu je patřičně graciézní, ale nikoli v tomto jalovém televizním provedení. Nebrat.

Co ty víš, chlapečku... Jeden syn ztratil iluze o svém otci a jiný otec zase o svém synovi. Přepis jednoho z nejznámějších románů německo-rakouského spisovatele a esejisty Jakoba Wassermanna (1873 – 1934) je silným příběhem o mezilidských vztazích, pravdě a odpovědnosti, tedy příběhem nadčasovým a stále aktuálním. Vedle brilantního Rudolfa Hrušínského, Bohuše Záhorského a Jiřího Adamíry si neskrývaný obdiv a uznání zasluhuje také patnáctiletý Jan Hrušínský, pokračujíc zde hrdě v otcových hereckých šlépějích.

Filmová komunistická propaganda, směle se pokoušející o reálný pohled na události z padesátých let. Režijní i herecká strnulost je pro tento typ filmů snad už typickým jevem. Poděkování snad patří jen za obsazení Zity Kabátové do jedné z vedlejších rolí.

Maupassantova soudní hříčka s poněkud prostopášným obsahem a v precizním hereckém ztvárnění Vlasty Chramostové, Františka Filipovského a Martina Růžka.

O morálním poselství vynikajícího Svěrákova scénáře jistě nemá smysl jakkoli polemizovat; jeho hodnota zůstává neoddiskutovatelná i v současnosti, v níž základní konflikt nachází trvalého uplatnění. Jeho televizní provedení pod režijním dohledem Františka Filipa ovšem zůstává původní předloze leccos dlužné. Méně plynulé tempo, statické pasáže ze soudní síně, opakující se záběry, určitá poplatnost dobovým reáliím (prostředí judikatury). Přesto nelze nevnímat nadčasovou kvalitu hereckých výkonů celé plejády předních zástupců divadelní i filmové Thálie; jedna z prvních výrazných rolí Zuzany Bydžovské, tradičně vynikající jímavý portrét dobrosrdečného kantora v podání Vlastimila Brodského i nezvykle záporné figury Abrháma a Hanzlíka. V každém ohledu se jedná o nadstandardní produkt zlaté éry československé televizní zábavy.

Zvláštní je nejen trojice vyšetřovatelů, ale vůbec celý seriál, který kouzlem (ne)chtěného zakonzervoval těsně předlistopadové období plné veksláků, pašeráků a jiné normalizační havěti. Scénář je dílem zlotřilého estébáka Ivana Gariše, jedné z nejodpudivějších postav komunistické totality.

Patrně nejlepší retro seriál posledních let. Scénáristicky, herecky i režijně.

Čapkovy povídky lze bezpochyby označit za detektivky, ale detektivky zvláštního druhu. Čapek sám část z nich charakterizoval jako krátké noetické příběhy, v nichž poznává a objevuje skutečnost, a jiné jako případy ryze justiční, u kterých převládá otázka, jak trestat. To, co všechny povídky, veselé i vážné, spojuje, je hledání pravdy a spravedlnosti, tedy téma, které zůstává aktuální napříč dějinnými epochami. Společného jmenovatele hledali také filmaři v polovině šedesátých let pro právě vznikající televizní cyklus vybraných čapkovských povídek – a objevili jej v komisaři Mejzlíkovi. A také ve Václavu Voskovi, který se této svrchovaně čapkovské postavy ujal s neskrývaným potěšením a výrazným smyslem pro nadsázku a ironii. Jednotlivé povídky si udržují tempo, náležitou atmosféru i jemný, nenásilný humor, který funguje dokonce i tam, kde se jedná o zločin či lidskou tragédii. Režisér Václav Hudeček pečlivě zvažoval herecké obsazení i pro další postavy a nutno dodat, že měl tehdy šťastnou ruku – pro roli strážmistra Brejchy v ikonickém Zločinu na poště sáhl po vynikajícím Čestmíru Řandovi, v Básníku exceluje Vlastimil Hašek, Kupon, případ ze zahrádkářské kolonie, byl zase vděčnou příležitostí pro Ottu Šimánka, a ve Zmizení pana Hirsche vytvořil mazaného židovského příručího přesvědčivě Ilja Racek. K dalším čapkovským povídkám se televizní tvůrci vrátili ještě na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, ale kvalitám svého černobílého předchůdce se již nevyrovnali.