Marthos

Hloupoučká (ale zábavná) podívaná, jejímž nejlepším momentem jsou ty dvě, tři scény z knihovny na Mariánském. Na druhou stranu, Janák má za sebou mnohem horší kousky, Donutil si drží svůj obvyklý standard a všichni ostatní tu nejsou na kumšt, ale kvůli složenkám. Jak prosté, že.

...aby byl plot dobrej, tak se musí občas přistřihnout... Krausova a Švankmajerova alegorie o (bez)moci je i po více než padesáti letech působivou a děsivou připomínkou toho, jak málo stačí k tomu, aby z nás spadla civilizační slupka a stali jsme se krutými, bezcitnými monstry.

Nonšalantní Květa Fialová jako bývalá profesorka francouzštiny pozvedává jinak schematický příběh o úroveň výš... Ovšem leccos se po patnácti letech jeví vpravdě naivním a nekriticky přejímá i to, co nemá (zejména postava Miriam).

Jen se s Janžurkou smát... Teroristka je čistě odpočinková záležitost, která má pobavit svého diváka – a to se jí bez problémů daří. Hledat v tom cokoli jiného by byla pošetilost.

Kriminální epizoda ze série starých inscenací, v nichž se kromě dobrého hereckého řemesla nutně předvádí i dobová tendenčnost. Přesto z toho vystupuje cosi důležitého, co zasahuje i současného diváka – mnohé ty staré příběhy totiž vynikají srozumitelností sdělení, pravdivostí emocí i velkou vnitřní silou neokázalých hereckých výkonů (především Pešek kreslí svého slepce v mistrovských finesách a jemnostech). Žel, inscenace Anny Procházkové doplácí na poněkud slabší hlavní dějovou linku.

Výborně napsaná detektivka s napínavým dějem a originálním závěrem, problém je v tom, že drsná hra na Ameriku dopadla v českých televizních studiích většinou bídně. Tady ten balanc vyvažují přítomné herecké legendy, především typově přesný Munzar, Bláha a Hlaváčová. Nu, a kde jinde uvidíte Otu Sklenčku v tak příšerné paruce?

Soňa Červená. Legenda české i světové opery. Obdivuhodná žena, která se dokázala poprat s osudem. Symbol cílevědomosti, odvahy, urputné síly, neobyčejného talentu a nespoutaného odhodlání. V osobě Olgy Sommerové našla důležitého spojence – jejich vzájemné protnutí vybízí k zamyšlení se nad rolemi, které v životě máme a které hrajeme a často nedokážeme určit, která z nich je tou správnou.

Možná, že v tom všem vězí nějakej potenciál, ale já ho tam prostě nevidím. Některý povídky jsou slušnej úlet (Obyčejný jízdní řád, Tajemství památníku).

Zhruba hodinový monolog Luby Skořepové, dvaadevadesátileté herečky, která nedokáže být sama a vyhledává každou, byť sebemenší příležitost, jak znovu přesvědčit o svém talentu, o tom, že ještě má co nabídnout a čím překvapit. Filmová kamera se v tomto až neobvykle osobním, intimním pohledu stala svědkem zoufalého zápolení s časem, s neúprosným stářím. Ještě dlouho po skončení zůstává v paměti tísnivý pocit, že lidský život je tak neudržitelně křehký.

Působivé intermezzo, kombinující v zajímavých flashbacích několik časových rovin: film si tak pohrává nejen s oběma protagonisty, ale i s divákem, který mezi tím vším poletuje jako neviditelná muška. Snímek argentinského režiséra Lucia Castra rozhodně není banálním vztahovým melodramatem, jeho filozofický podtext ve svých slovech převaluje zásadní myšlenky o lidském životě, vypovídající o zranitelnosti bytí, o nestálosti věcí, pomíjivosti vztahů i lidí. Filmu dominují herecké výkony Juana Barberiniho a Ramona Pujola a především skvěle nasnímané záběry z prosluněných barcelonských ulic a pobřeží.