Marthos

Autorský film Oldřicha Daňka rozehrává na pozadí historických kulis českého středověku sugestivní podobenství o charakteru člověka, o tom, že hájit svou čest je to poslední, co vězni ještě zbývá. Vycizelované dialogy jdou ruku v ruce s výbornými hereckými kreacemi Miroslava Macháčka, Martina Růžka a Jany Hlaváčové, pominout nelze ani mimořádně zdařilé kameramanské mistrovství Václava Hanuše.

Proč teda se mnou spíš? Brejchová chce Macháčka. Tříska chce Brejchovou. Macháček se nechce vázat. Všichni něco chtějí a nikdo neví, na čem je. Lehký dozvuk zlatých šedesátých, film, kterému nechybí sebevědomí a správnej drajv.

Standardní detektivní příběh, nezatížený příliš dobou, ve které vznikl, a odehrávající se v prostředí, které už tehdy bylo obestřeno dopingovými aférami. Velice příjemné herecké výkony, vyzdvihl bych především Josefa Langmilera a Vladimíra Ráže.

Dickensův nelichotivý obraz soudobé společnosti, v jejímž středu stojí dva ušlechtilí lidé – malá Dorritka, vyrůstající v ponurých zdech Maršálského vězení, a Arthur Clennam, opravdový gentleman s ryzím srdcem, – je tak trochu odrazem jeho vlastního života, trpkých zkušeností, jež se vryly do mysli a zanechaly bolestivé šrámy. V dvoudílné televizní dramatizaci režisérky Věry Jordánové se naplno rozzařuje nejen Dickensovo hluboké lidství i odpor ke všemu, co ubíjí lidskou důstojnost, ale také umění oživit před očima diváků všechna ta prostředí tehdejší Anglie – od bujarých banketů náhle zbohatlých finančníků přes domovy prostých lidí až po vězení pro dlužníky. Přehlédnout nelze ani v nejmenším plejádu vynikajících hereckých veličin (Brabec, Nedbal, Vinklář, Sklenčka, Fabianová, Medřická, mladinká Eva Trejtnarová-Hudečková, výborný František Holar a mnozí další), jejichž nepředstíraná radost i upřímnost, s nimiž ztvárnili své postavy, zůstává neměnnou hodnotou i po více než padesáti letech, které od natočení tohoto mistrovského díla již uplynuly.

Snad jediný Funèsův film z jeho nejslavnějšího období, který v českém kontextu po dlouhá desetiletí kazil nevhodný Císlerův dabing. Zaplaťbůh, že k dispozici je nyní i ten původní, s neodmyslitelným Františkem Filipovským, díky němuž je možné vychutnat celý film bez nežádoucího rozčarování.

Madam, vy se zapomínáte! Slavnostní večeře, plná vybroušených bonmotů a jemného sarkasmu, je náhle narušena nezvaným hostem, který se nerozpakuje uvést všechny přítomné do (ne)žádoucích rozpaků. Hana Maciuchová, Milan Lasica i Pavel Zedníček odehrávají jeden ze svých malých hereckých koncertů, který spoluutváří také autentické zázemí zdevastovaného loveckého zámečku Hořín u Mělníka.

Život není takovej průser, jak by sis přál, konejší matka syna v jednom ze svých naléhavých vzkazů. Divadelní hra autorské dvojice Sama Bobricka a Julie Steinové sice svádí k potutelnému smíchu, který je, jak se zdá, stejně nevyhnutelný, ale při tom všem se jedná také o křehkou výpověď o citlivých místech, o skutečných vzdálenostech mezi milující matkou a vzdorovitým synem, o tom, že osobní svoboda neznamená pokaždé vítězství. Sheldon a jeho matka, lehce potrhlá fanynka televizních show, se během hledání vzájemného porozumění zmítají ve svých sebeklamech, každá iluze je ihned popřena, pohybují se od nadšení ke zklamání, stoupají na vrcholy, aby z nich záhy spadli... Groteskní nadsázka, vrcholící v několika okamžicích absurdním humorem, není vůbec na škodu, naopak skvěle shazuje předvídatelnost jednotlivých situací. Naďa Konvalinková sklízí potlesk na otevřené scéně v monologu o politicích, co kradou, a o duši neprospívající virtualitě webových stránek, Jan Zadražil zase zaujme řadou komických momentů, v nichž kvůli matce obdrží četná zranění, i zpěvem a hraním na kytaru. Divadlo v Řeznické ke svému třicetiletému jubileu (1982 – 2012) nemohlo získat lepší dárek.

Herecká benefice Ladislava Peška, který je ve všech mužských i ženských rolích naprosto neodolatelný. Mimochodem – jeho Quasimodo je špičkový!

Gin (Džin) je karetní hra a také divadelní hra. Hra o karetní vášni a křehkých vztazích mezi lidmi. V jednom domě pro seniory se potkávají on a ona. Fonsie a Weller. On je výbušný, hádavý a popudlivý. Ona je upjatá a možná až zbytečně zdrženlivá. Oba jsou osamělí, zatuchlé prostředí domova pro seniory, tohoto odkladiště fyzických i psychických mrtvol, jak poznamenává jedna z postav, se jim příčí. A proto spolu hrají karty. Gin. On ji učí, ona stále vyhrává, protože má štěstí. Ty tam jsou všechny jeho metody, taktika a psychologie. Ona bere kartu za kartou. Brzy je veškerá její snaha soustředěna jen na to, aby nevyhrála. To je ovšem marná snaha. A tak jak je hra spojí, zase je rozdělí. Jednoduchá karetní divadelní hra amerického dramatika Donalda L. Coburna (1938), která získala v roce 1978 prestižní Pulitzerovu cenu, je jakousi metaforou života a zároveň vynikající příležitostí pro dva zkušené herce – Blanku Bohdanovou a Josefa Somra. Dva nervní, neposední herci. Důstojně i ctnostně si chrání své soukromí, aby pak na jevišti šokovali přiznáním. Ta velká karetní partie o tom, jak alespoň na sklonku života nalézt člověka v sobě, i vedle sebe, překračuje standardní divadelní hodnocení a vstupuje do života diváků jako jedinečná a přitom s námi všemi tolik příbuzná obava. The Gin Game je nemilosrdnou cestou k sebepoznání, na níž se smějeme, je vášnivou písní dvou samotářů.

Jeroným Pražský – druhá pochodeň zinscenovaných kostnických tribunálů. Jeho konec, podobně jako smrt Mistra Jana, není jen důkazem o zvrácenosti středověku, je to především silný, nadčasový příběh o pravdě, o nutnosti hájit ji za každou cenu, i za cenu ztráty vlastního života. Lubomír Hlavsa vytvořil bohužel jen povrchní kaleidoskop nahodilých událostí, kterým zcela nepochopitelně vévodí vedlejší dějová linie s Jitkou Čvančarovou (!). Navzdory tomu nelze nepřipomenout alespoň vynikající herecký výkon Ondřeje Vetchého v roli Jeronýma, věčného rebela, který navenek působí sebejistě a odhodlaně, přestože je vlastně velmi křehký a zranitelný. Odvolávat se v případě tohoto televizního filmu na recenzi Mirky Spáčilové, která je obecně považována za nesmrtelnou tetu blábolivé filmové kritiky, jak kdysi prohlásil Jan Rejžek, je ovšem omyl a nikoliv argument.