Marthos

Herečka Blanka Bohdanová rozmlouvá se svou snachou, spisovatelkou Zuzanou Maléřovou, o významných okamžicích svého života, o divadle, o malování, o tom, jaké to je, když se úsměvy radosti střídají se slzami smutku. Vskutku milé rozjímání.

Historická výpověď o době, která lámala charaktery. Příběh Vlasty Chramostové a jejího bytového divadla, které se na několik let stalo jedinou uměleckou platformou pro okruh lidí kolem disentu, je výsostným gestem hrdosti, vytrvalosti a odhodlání, s nímž ještě nedávno slavná herečka úspěšně i hořce vzdorovala nepřízni totalitních mechanismů. Vědomí, že jedním z těch, kteří se postavili po bok těchto psanců byl Jaroslav Seifert, básník z nejmilejších a nejuznávanějších, těší a udivuje zároveň.

Vynikající Helen Mirren v roli uštěpačné hospodyně, jejíž šokující životní příběh je nenahraditelnou a mrazivou reflexí dějinných událostí dvacátého století (nejen) v Maďarsku. V případě tohoto filmu je rozhodující jeho obsah, nikoli samotná forma vyprávění.

Dokumentární portrét režiséra Aleše Kisila je pohledem na neobyčejný život neobyčejného muže, na život plný pozoruhodných okouzlení a fascinací. Touha po hledání neobjeveného a poznání nepoznaného spoluutváří nezaměnitelný rys Koudelkova uměleckého díla napříč dějinnými proměnami obou století, mezi nimiž je tento skromný muž stále rozkročen.

Většina divadelních her finskošvédského dramatika, režiséra a hudebního skladatele Bengta Ahlforse (1937) jsou zručně psané, laskavé komedie, pohybující se občas na hranicích sentimentality, poskytující vděčným divákům nejen příležitost k zasmání, ale i svým způsobem nenásilně podávaná a (ovšem) nepříliš složitá životní ponaučení. Na českých jevištích byla uvedena zatím jen jeho Divadelní komedie – a Popel a pálenka, hra, plná černého humoru i situačních zápletek, která především na scéně Městských divadel pražských (2001) získala nebývale silný ohlas díky vynikajícímu hereckému výkonu Jaroslavy Adamové v titulní roli. Na Jezerce Ahlforsovu hru znovu oprášili nedlouho poté (2008) s tím, že změnili název (bůhvíproč), jména některých postav i celkové pojetí. Výsledek je až překvapivě ubohý – hra se díky těmto polobulvárním inovacím proměnila v samoúčelnou, nicneříkající řachandu, kterou nadouvají jak laciné vulgarismy, používané přímo v ději, tak sami herci, jejichž postavy jako by náhodou vypadly z nějaké televizní estrády. Věra Matylda Malmgrenová, tedy paní plukovníková, tedy Tyrannosaurus rex, jak ji nazývá jedna z postav, je temperamentní stará dáma, která nešetří ironickými poznámkami na účet svých příbuzných, zároveň je to ale žena, která má svá tajemství, své skryté touhy i radosti. Jestliže Jaroslava Adamová této charakterizaci dostála, někdy ji dokonce na mnoha místech překonala, Jiřina Bohdalová se spokojila s obvyklou šarží, která bohužel nenabízí nic nového; je to stále stejný kostým, jaký používala v mnoha jiných postavách, zde navíc kostým nevhodný, lidový, tak, aby pobavil, rozesmál, možná i dojal, ale bez přítomnosti vnitřních emocí. Téměř se nabízí otázka, proč paní plukovníkovou hraje právě Bohdalová... Obludně tragických rozměrů ovšem dosahují herecké výkony zbývajících protagonistů (Jeníková, která je všechno, jen ne herečka), kteří v porovnání se svými předchůdci z Městských divadel pražských nemají šanci na ospravedlnění. Problém je možná v tom, že hra se na repertoáru Jezerky drží již neuvěřitelných deset let (!) a všechno to, co do ní bylo na začátku vloženo, pomalu, ale jistě mizí – podobně jako životadárný aquavit nebožtíka plukovníka Malmgrena.

Křehký, melancholický film, který v poetizujících metaforách, ostře kontrastujících se syrovým nemocničním prostředím, poodhaluje tenkou hranici mezi životem a smrtí, mezi mládím a stářím i mezi radostí a smutkem. Vedle vynikajícího Vladimíra Šmerala, vytvářejícího zde jednu ze svých nejzajímavějších filmových kreací, lidsky prostou a přece vznešenou postavu bývalého profesora Šimka, nelze neupozornit na další mistrovský kousek z tvůrčí dílny Zdeňka Lišky.

Kultivovaný medailon, který je nejen vzpomínkou na vynikající českou herečku, ale také na nejslavnější období Městských divadel pražských.

Literární i režijní průšvih, který bohužel nezachránila ani Irena Kačírková. Výjimečná herečka v mizerné roli a v mizerném filmu. Škoda přeškoda.

Rozhovor s Radovanem Lukavským, v němž jeden z nejvýraznějších a nejlepších českých herců s láskou a porozuměním vzpomíná na mnohá svá životní i profesní zastavení, je skromnou poctou vskutku moudrému člověku, který vždy vyznával rovnováhu mezi rozumem a citem.

Skromná herecká benefice Felixe le Breux a jeho nezaměnitelného hlasu, s nímž recituje vskutku originálním způsobem slavnou Wildeovu Baladu o žaláři v Readingu. Škoda, že tento volný cyklus čapkovských povídek s Václavem Voskou v roli policejního komisaře Mejzlíka nebyl odvysílán celý.