Marthos

Snad byste nebyla tak rigorózní... Škvoreckého povídka je mnohem záhadnější, tajuplnější, zkrátka mnohovýznamová záležitost, což se bohužel o Flirtu nedá tvrdit se stoprocentní jistotou. Gajer si evidentně nedal příliš velkou práci se scénářem (byť jej psal společně se Zdeňkem Mahlerem), a nebýt uhrančivé Drahokoupilové a charismatického Kačera, šel bych s hodnocením dolů. Jenže je tu ještě jakási hořká vůně podzimu, která navždy uchovává nepopsatelně vzrušivou náladu konce šedesátých let, a také mistrovské vedlejší postavy hrané Jiráskovou, Řehořem, Prachařem a Landovským v – podle mě – původních autorských obrysech. Svět literatury, redakčního vzruchu a básnických impresí, tedy alespoň to, co v působivé zkratce naznačuje právě Gajerův film, dokázal Škvorecký ve svých dílech zachytit s neskrývanou sugescí, ironickým úšklebkem a zároveň s velkým okouzlením a zaujetím. Flirtovat se dá s ledasčím, třeba se smrtí.

Jsem něco jako výtvarný teoretik. Utrpení mladého intelektuála. Juráček, jehož scénář je pro film bezvýhradně určující, v kunderovském Klímovi rozpoznal dalšího ze svých melancholických, společensky nepotřebných hrdinů, který kráčí světem a v důsledku své zdvořilé inteligence není schopen účastnit se lidských vztahů. Oproti Kunderově povídce zaujímá ovšem Bočanův film vůči Klímovi kritičtější stanovisko a rozšiřuje záběr, aby poskytl obecnější společenský komentář. Už úvod filmu lze pokládat za trefnou metaforu podobné lidské přizpůsobivosti, jakou pozorujeme u Klímy. Aby se vyhnuli výkopu u chodníku, vyšlapávají si chodci cestičku sněhem. Stejně jako Klíma, ani oni se vnějším podmínkám nedokážou vzepřít. Raději se jim podřizují. Obětí neschopnosti převzít zodpovědnost za zbabělost přitom není jenom Klíma. Na jeho morální selhání doplácí také druzí, zejména Klára, čímž Bočan s Juráčkem jako jedni z prvních otevřeli v šedesátých letech velmi relevantní téma spoluzodpovědnosti intelektuála za mravní úpadek společnosti. V podání Jana Kačera připomíná Klíma zklamané mastroiannovské intelektuály, dobrovolně izolované od ostatních, což lze vysledovat především v okamžicích jednání uličního výboru. Soudruhu Klímo, co vy si vůbec myslíte o ženách? Nic. Toto jemné a svým způsobem vtipné pozorování každodenní rutiny, sousedství, kde každý ví o každém všechno, rozehrává řadu strun – od sebeironie a smutku až po trapnost, karikaturu, absurdnost, chaos, prázdnotu a entropii. Tím, co potom spojuje Kunderu, Bočana a Klímu s námi, je otázka, jak se chovat slušně mezi špatnými lidmi, jak se vypořádat s dvojím metrem morálky a s poznáním, že lidé jsou vlci.

Působivý, ponurý film, kterému svědčí nejen výběr hereckých představitelů (Adamíra, Bláha, Brzobohatý, Jirásková, Štěpánková, Myšková), ale především prostředí, v němž se příběh odehrává. Hříchy minulosti v podobě nevyjasněných špinavých machinací, jichž se dopouštěli jak příslušníci nacistického režimu, tak jejich horliví přisluhovači, byly a jsou součástí naší historie, přestože z ryze kriminalistického hlediska je tento spor poněkud diskutabilní. Nicméně atmosféra je v případě Hanibalova filmu správně psycho.

Typický slaboduchý kousek z tehdejší televizní (nad)produkce, který nezachrání ani čtveřice oblíbených herců.

To je přece nesmírná blbost, co se tady děje s člověkem! Helgeho filmy (zdaleka ne všechny) jsou paralyzujícím pohledem na tehdejší dění ve společnosti a přístup, jakým Helge zkoumá jednotlivé aspekty socialistického života, je svým způsobem nonkonformní. Tady je ta nonkonformita vyjádřena i neurčitým, přesto snadno vytušitelným queer podtextem, přičemž jak Pucholtova, tak i Munzarova postava nabízí mnohem složitější přístup k dané problematice, než jak se na první pohled může zdát. Sedmnáctiletý hejsek (Pucholt), drzý, nevychovaný, ale vnitřně nejistý a rozechvělý, právě tak jako arogantní, sebejistý a rozkolísaný "mistr" (Munzar) mají společnou nejen frustraci, pramenící ovšem u každého z odlišných struktur, ale především svou společenskou neukotvenost, na což ostatně film velmi tvrdě naráží. Závěr, který Helge záměrně ponechal v novém, tentokrát neradostném vystřízlivění, jasně naznačuje, že jakýkoliv zásah (zvenčí) do života mladých a nespoutaných lidí, kteří prostě jenom nevědí, co se sebou, znamená hořkou prohru. Ano, nikdo nikoho nebude do konce života tahat za ruku. Je lepší špatným být, než se špatným zdát.

Kam nechodí slunce, tam chodí lékař. Příjemně nostalgická vzpomínka, které vévodí zasněžené scenérie z českých luhů a hájů a nenucený herecký výkon Martina Růžka. To bývaly zimy!

Jak chutná moc. Brechtova gangsterská hra je nejen mrazivým podobenstvím o vzniku libovolného totalitního systému, ale také názornou učebnicí lidských chyb, omylů a selhání. Jak kdysi prohlásil C. G. Jung, Hitler byl muž, v němž nikdo nebyl. Byl to psychopat a ti, jak známo, bohužel přitahují davy. Je tedy logické, že každý ze současných i minulých diktátorů, těchto samozvaných uzurpátorů moci, má v sobě něco z Arthura Uie. A to je na tom to nejděsivější a nejnebezpečnější.

Namachrovaný Císler školí nechápavého začátečníka Dlouhého v neoficiálních metodách postranního úplatkářství a sám na to dojede. Humor na jedno použití.

Proslulý francouzský dramatik Eugène Labiche (1815 - 1888), jehož frašky si na českých jevištích získaly velkou popularitu především zásluhou fenomenálního Slaměného klobouku, psal všechna ta rozverná dílka údajně s jediným cílem – bavit a rozesmávat publikum. A dařilo se mu to skvěle, jak ostatně dokazuje i televizní adaptace jedné z jeho povídek s vynikajícím Zdeňkem Řehořem, Jaroslavem Kepkou a Květou Fialovou v hlavních rolích. Pozor na ten chlast, pánové!

Špičkový dokument, který je po formální i obsahové stránce naprosto bezchybný. Názvy jednotlivých divadelních inscenací jsou zde doplněny dochovanými ukázkami, namnoze zcela unikátními (Kočka na kolejích, Křišťálová noc, Tři sestry, Racek, Ivanov, Lorenzaccio a další), důležitá je také přítomnost dobových souvislostí. Profesionální práce.